Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 26/2013)

Doba zvaná normalizace nabízela dramatikovi velké množství zápletek a situací, které by se hodily každému západnímu autorovi absurdních her – kdyby na ně přišel. Československo sedmdesátých a osmdesátých let je však nabízelo v každodenním životě, z pochopitelných důvodů je však nedovolovalo oficiálně dramaticky zpracovávat.

Někteří dramatici se však režimu neptali. Absurditu šedivé doby normalizace v českém dramatu nejlépe vystihoval cyklus „vaňkovek“ – her s ústřední postavou intelektuála, disidenta a vězně Ferdinanda Vaňka. Nejvíce byl podoben svému prvnímu autorovi – Václavu Havlovi, který si tuto postavu poprvé nanečisto vyzkoušel v rozhlasové hře Anděl strážný (1968, psali jsme o ní zde). Plachý, přeslušný spisovatel s jasnými názory, které taktně, ale jednoznačně zastává, svou tichou existencí nechává hovořit především své přátele i oponenty a ilustruje tak na nich nejvýraznější pokřivení duše, jež způsobila dvojí totalita – nacistická a komunistická: strach, tiché přitakávání režimu, neochota se angažovat. Není divu, že nejvíce „vaňkovek“ vzniklo v době Charty 77 a těsně po ní, tedy v době režimu běsnícího a zuřivého.

Poprvé se objevil v Havlově hře Audience (1975), poté v Atestu (1978) Pavla Kohouta. Postavu si pak vypůjčili i další autoři, např. Jiří Dienstbier (Příjem, 1984) či Vaněk vystoupil i v několika hrách Pavla Landovského – v Sanitární noci (1976) a v Arestu (1983). Všechny „vaňkovky“ pak v rozhlase připravil dramaturg Hynek Pekárek ve speciálním cyklu.

Pavel Landovský je znám především jako herec, jeho fabulačních a jazykových schopností si však kritici i diváci mohli všimnout už v letech šedesátých, kdy se na jeviště dostala jeho hra Hodinový hoteliér. Premiéru měla v roce 1969 v Činoherním klubu v režii Evalda Schorma a pamětníci dodnes vzpomínají na výkon Oldřicha Nového v roli Hanzla. Landovského Arest (v rozhlase inscenovaný přesně deset let po napsání – v roce 1993, režie Ivan Chrz) vychází z jednoduché formy: jeden den ve vězeňské cele. Tu obývá velmi různorodá skupina: cynik a věčný vězeň Harry Soumar (Rudolf Hrušínský), komunista, hlupák a padělatel Pejchl (Josef Somr), dobrosrdečný cikán Horňák (Peter Rašev) a hluchoněmý Maďar Matte (Emil Žák). Ferdinand Vaněk (Jan Novotný) je na cele nový, přesto se rychle adaptuje a především se Soumarem diskutuje o svobodě, základech systému normalizace i o trestním výkladu srpnového vstupu vojsk v roce 1968. To vše v relativně uvolněné atmosféře a s dialogy plynoucími v až konverzačkové atmosféře. (more…)

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 24/2013)

V roce 1967 natočil režisér Horčička v pražském rozhlasovém studiu hru Petera Karvaše Sedm svědků. Byl to výjimečný počin; v textu z živé současnosti se objevila kritika hned několika negativních společenských jevů. V první řadě (a v prvním plánu) to byla kritika lidské nevšímavosti vůči násilí; Karvaš však do hry dokázal vepsat i kritiku morálně problematických atributů socialistické společnosti, která soustavným a promyšleným násilím na duši národa ztratila morální právo jej soudit (to ovšem už Karvašova hra explicitně neříká, naopak v některých částech textu potvrzuje status quo).

V Pivovarské ulici dojde k násilí: dva muži vtáhnou do průjezdu bránící se ženu, znásilní ji a zbijí tak, že později následkům zranění podlehne. Vzpomíná režisér Jiří Horčička: „Hra má půvab v tom, že existuje vražda, jež má sedm svědků a vyšetřuje to policie. Z těch sedmi svědků jich bylo šest nablízku tak, že mohli pomoct, ale nepomohl ani jeden. (…) Poslední, kterou přivedou na stanici, je žena obviněná z toho, že poškodila nějaký majetek. Ta to viděla, byla u krámu, o němž věděla, že je v něm telefon, rozbila skleněné vchodové dveře a běžela k telefonu, aby volala policajty. (..) Je to naprosto perfektně vymyšlené a vypočítané do poslední tečky nad i. Mám tu hru velice rád.“ (more…)