Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Objevy severských antropologů.  Hovoří PhDr. Václav Soukup. Připravila Marie Poláková. Citáty čte Jaromír Meduna. Režie Markéta Jahodová.

Natočeno 2012. Premiéra 9. – 13. a 16. – 20. 4. 2012.

Obsah: 1. Pohled na severskou antropologii. – 2. Severská kultura. – 3. Edvard Westermarck – incest. – 4. Thor Heyerdahl a jeho výpravy. – 5. Thor Hayerdal a ohlasy na jeho výzkum. – 6. Objevy severských antropologů. Thor Heyerdahl – Velikonoční ostrovy, Mezopotámie.  – 7. Fredrik Barth a teorie etnických hranic. – 8. Thomas Hylland Eriksen – identita, etnicita. – 9. Thomas Hylland Eriksen – znamená, že mít se dobře, je nuda?  – 10. Thomas Hylland Eriksen – Syndrom velkého vlka: hledání štěstí ve společnosti nadbytku.

Lit.: Hanáčková, Andrea: „A co zítra?“ ptá se z kotle prasátko. In Týdeník Rozhlas 21/2012 (recenze). – Cit.: „Co vlastně budeme dělat, když jsme si svá prasátka uvařili?“ Tímto mučivým obrazem se na sklonku dubna uzavřel cyklus Českého rozhlasu 3 – Vltava Svět bez hranic? čili desetiminutovka s objevy severských antropologů. Moderátorka Marie Poláková s kulturologem a antropologem Václavem Soukupem prošli výběrově skandinávskou antropologii, která se často – především v oblasti sociokulturní – staví jako samostatná větev antropologického poznání vedle například dalších evropských škol. V úvodu jsme byli zasvěceni do základních specifik severského přístupu k antropologii a odkázáni na kulturní a historické zdroje, z nichž norská, švédská, finská, případně islandská kultura čerpají. Témata dalších dílů určily objevy, publikace a významná jména severské antropologie. Tři setkání dedikovali tvůrci cyklu badateli Thoru Heyerdahlovi a jeho výpravám, větší pozornost si vysloužil také u nás populární a hojně překládaný Thomas Hylland Eriksen. O incestu pojednal díl věnovaný Edvardu Westermarckovi, teorii etnických hranic vysvětlil Václav Soukup v kontextu práce Fredrika Bartha.
Obecně řečeno – pustit si v dubnu Vltavu v čase 12.50 znamenalo nedobré zažití oběda. Obraz světa, jak ho skandinávští antropologové konstruují, nepřináší téměř žádné dobré zprávy. Anebo je to věcným, až nezaujatě chladným tónem průvodce pořadu, který s maximální hutností a přesně nastoluje neradostné zvěsti o tom, kam jsme svět a hlavně sebe samé v něm dovedli? Na konkrétních příkladech dokáže Václav Soukup objasnit řadu odborných pojmů, antropologických směrů a tezí. Například v příběhu jedné z objevitelských cest Thora Heyerdahla vysvětluje rozdíl mezi difuzionisty a izolacionisty, jinde se dotkne antropologického pohledu britských funkcionalistů. Pořad má tak významný vzdělávací rozměr, aniž poučuje.
Jisté rezervy cítím u moderátorky, která klade poměrně obecné otázky a působí nezúčastněně. Jen málokdy vzniká pocit dialogu, což je zrovna u antropologického tématu škoda. Zmatek ve mně vyvolávala hudební složka – rozmístění instrumentálních vlnek bylo zcela nahodilé podobně jako výběr hudby v rozkmitu od Michaela Nymana po novodobé Kelty přes občasné výlety do etnické hudby podle toho, v které oblasti se aktuálně zmiňovaní antropologové pohybovali (režie Markéta Jahodová).
Přesto mě těch téměř sto minut hovoru o světě viděném ze severu uhranulo. V případě umanutých dobrodružných cest a neuvěřitelně smělých hypotéz Thora Heyerdahla není samozřejmě divu, ale fascinující jsou v takto hutném výkladu i Eriksenovy úvahy o důsledcích života konzumní společnosti a „štěstí“ jako „nemravné kategorii“. V rámci Severského roku se tak Vltavě podařil málo nápadný, zato velmi inspirativní pořad.
A jak je to s tím „mučivým obrazem“ z titulku? Vychází z Eriksenovy teorie Syndromu velkého vlka. Štěstí pohádkového vlka v této teorii nespočívá v tom, že sežere prasátka, ale v tom, že po nich může denně toužit, bažit a pracovat na tom, aby je získal. Erikson nabízí paralelu v životě lidí současné konzumní společnosti přejedené k prasknutí a obraz prasátka, které už z kotle vystrkuje hlavu a ptá se nás: „A co budeš dělat zítra?“

Rozhlasové vzpomínky sochaře, malíře a grafika. Připravil Miloš Doležal.  Technická spolupráce Ladislav Reich.

Natočeno 2012. Premiéra 9. – 13. a 16. – 20. 4. 2012 (10 x 30 min.).

Pozn.: Na webu ČRo 3 Vltava zveřejněno v říjnu k úmrtí J. Koblasy.

Obsah: 1. Vzpomínky na dětství. – 2. Do Teplic.  – 3. Praha 1952.  – 4. Šmidrové. – 5. Po škole. – 6. S Medkem a cesta za hranice. – 7. Emigrace a Divadlo za branou. – 8. Život a práce v Německu. – 9. Návraty po roce 1990. – 10. Mahler v Jihlavě.

Lit.: Doležal, Miloš: Osudy Jana Koblasy. In web ČRo 3 Vltava, 10. říjen 2017 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Ve věku nedožitých 85 let zemřel minulý týden uznávaný exilový umělec Jan Koblasa. Sochař, malíř, grafik a autor mnoha filozofických esejů prošel ve svém rozhlasovém ohlížení podrobně svým životem – od táborského dětství, přes „učednictví“ v Teplicích a v Praze až po odchod do německého exilu a návrat do vlasti po roce 1990. Vzpomínal na své přátele a spolupracovníky, uvažoval o smyslu tvorby, popsal vznik jedovnického oltáře i jihlavské Mahlerovy sochy. Věcně, s humorem a bez sentimentální vaty.

Sochař, malíř a grafik Jan Koblasa (5. 10. 1932 – 3. 10. 2017) patřil k výrazným osobnostem evropského umění druhé poloviny 20. století. V padesátých letech studoval na AVU v ateliérech Jana Laudy, Otakara Španiela a Karla Pokorného. Ne tehdejší nepříznivou atmosféru totalitního režimu reagoval provokujícími neodadaistickými akcemi, které vyústily v založení recesistické skupiny Šmidrů. Po celá šedesátá léta se Jan Koblasa aktivně účastnil domácího výtvarného dění, organizoval a vytvářel svobodný prostor pro neoficiální tvorbu mladé umělecké generace. V roce 1960 inicioval dvě neveřejné výstavy příznačně nazvané Konfrontace. Tehdy ho hluboce ovlivnilo přátelství s Mikulášem Medkem a Vladimírem Boudníkem a také úzká spolupráce s Krejčovým Divadlem za branou. Významným a v té době průlomovým počinem byla sakrátlní realizace (společně s Mikulášem Medkem) v jedovnickém kostele.

Hovoří profesor Jan Royt a restaurátor Adam Pokorný. Verše čte Jaromír Meduna a Klára Cibulková. Připravila Marie Poláková. Režie Markéta Jahodová.

Natočeno 2012. Premiéra 9. 4. 2012 (60 min.).