Ján Berky a Dušan Bryndza. Další tvůrci nezjištěni.
Vypráví Július Vašek.
Obsah: 1. Ako cigán zbohatol (9 min.) – 2. O bosorke a vajci (10 min.) – 3. O nehodnej žene (9 min.).
30. 3. 2012
Šafařík očima své ženy 1/4 (2012)
Prof. Antonín Přidal ve čtyřdílném seriálu komentuje zápisky manželky brněnského filozofa Josefa Šafaříka Anny a vypráví o svém přátelství s nimi. Připravila Alena Blažejovská. Režie Radim Nejedlý.
Účinkují Antonín Přidal, Aranka Lapešová a Ondřej Mikulášek.
Nastudovalo Brno v roce 2012. Premiéra duben – květen 2012 v pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h.).
Lit.: Blažejovská, Alena: Antonín Přidal: Šafařík očima své ženy, díl 2. In web ČRo Brno, květen 2012 (anotace + ukázka textu). – Cit.: Vysíláme k letošnímu 105. výročí narození (11. února) a 20. výročí úmrtí (23. dubna) Josefa Šafaříka. V režii Radima Nejedlého spolu s autorem seriálu účinkují Aranka Lapešová a Ondřej Mikulášek.
Ukázka:
Šafaříkovy jsem poprvé poznal zblízka v roce 1976, když mě k nim s sebou vzal dramaturg Karel Kraus. Porozuměli jsme si a pro naše setkání se pak ustálil jeden podvečer v měsíci, býval to pondělek. Nebyla to setkání monologická. Mohla za to má určitá drzost, protože Josef Šafařík se mi jevil sice jako výjimečná osobnost, ale jako normální člověk, ne ještě jako titán, před kterým se sluší spíše mlčet. Kromě toho jsem vyrůstal v rodině, kde se hodně mluvilo, ptali se a odpovídali všichni. Držel jsem se toho zvyku také ve společnosti pana Šafaříka a on se tomu nebránil. Jistěže jsem hodně poslouchal, ale také jsem kladl otázky, a měnil témata, takže jsme přecházeli od otázek existenciálních k existenčním, od pomyslů k věcem a bytostem velmi konkrétním a zase zpátky, a tak pokaždé. Někdy, když myšlenku rozvíjel příliš zdlouha, pomohlo, že paní Šafaříková, občas našim rozmluvám přítomná, v křesle usnula. A tu jsem mohl říct, vaše paní je unavená, už abych šel – Ale nechoďte, řekl, a přešli jsme na jiné téma. Ta pestrost nám vydržela víc než čtrnáct let.
Svému o rok staršímu muži byla Anna Šafaříková přes půl století oddanou partnerkou, pomocnicí, opatrovnicí a posluchačkou. V mládí chtěla být lékařkou, ale přísný otec, vojenský právník, rozhodl, že po maturitě musí do kanceláře, vydělat si na věno. Pracovala v pojišťovně, později jako účetní v divadle. Vzali se až po válce, ale znali se od poloviny 20. let, od roku 1937 spolu v Brně bydleli. Říkala mu Izuš, on jí Anina. Od prvních let jejich známosti byla přesvědčena o jeho mimořádných duševních vlohách, ba o jeho spisovatelském poslání, a rozhodla se udělat všechno pro to, aby je soustředěným studiem a psaním mohl naplňovat. Protože měla v pojišťovně dobrý plat, v roce 1938 se shodli, že Šafařík, absolvent techniky, musí odejít z místa na Zemském úřadu a zůstat na volné noze. Když si začala deník vést, bylo jí šestnáct, když po manželově smrti doplnila poslední zápis, bylo jí čtyřiaosmdesát.
Hanácké Sudety (2012)
Příběh z kraje, kde Slovan se jmenuje Pajtl a Germán Soutschek a oba jsou Moravané. Příběh z kraje, který Sudetami je i není zároveň, a to ve více vrstvách. Příběh mladých potomků poválečných osídlenců, odsunuté a pak znovu vrácené Rakušanky narozené v Paříži, novoosídlenců z posledních let, souseda z vedlejší slovanské vesnice. Dokument ukazuje jednu z mnoha tváří Sudet, která není právě mainstreemově prezentovaná, na konkrétním příkladu jednoho malého „sudetského“ ostrůvku uprostřed jižní Hané. Připravil Jan Hanák.
Natočeno 2012. Premiéra 8. 4. 2012 (25 min.).
Pozn.: Po odvysílání dokumentu následoval pořad Noční mikrofórum s navazující diskusí. Historie Sudet je mnohokrát interpretovaná, vzpomínaná a překrucovaná. Kde se vzaly Sudety? Označení i příběhy vystěhovávání a křivd? Myslíte si, že už bylo reflexe poválečného vysídlení Němců dost a je možné ji považovat za uzavřenou? Odpovídat bude ředitel občanského sdružení Antikomlex Ondřej Matějka. Antikomplex je občanské sdružení, které se od roku 1998 zasazuje za českou reflexi německých dějin v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Moderuje Dan Moravec.
Světlo v tmách (1992)
Jaroslav Durych. Čtení z knihy o blahoslavené Zdislavě z Lemberka. Připravil Jaroslav Havel. Režie Olga Valentová.
Účinkují Rudolf Kvíz, Viola Zinková a Vladimír Fišer.
Natočeno v roce 1992. Premiéra 15. 11. 1992 (Vltava, 20:00 h.; 59 min) v cyklu Schůzky s literaturou. Repríza 16. 11. 1992 (Vltava, 10:00 h.) v cyklu Schůzky s literaturou; 2. 4. 2018 (ČRo 3 Vltava, 6:00 h.); 2. 4. 2021 (ČRo 3 Vltava, 8:00 h.); 7. 4. 2023 (ČRo 3 Vltava, 8:00 h.); 3. 4. 2026 (ČRo 3 Vltava, 8:00 h.).
Lit.: Durych, Václav: Světlo v tmách. In Týdeník Rozhlas 47/1992 (9. 11. 1992), s. 4 (článek). – Cit.: Ve Schůzkách s literaturou se setkáme s dílem Jaroslava Durycha Světlo v tmách. K premiéře pořadu nám poskytl zajímavý článek o osudech tohoto díla spisovatelův syn pan Václav Durych. Rukopis Paní Zdislavy — tak zněl pracovni název Světla v tmách — se ztratil. V padesátých letech ho otec odevzdal do »číchsi rukou«, které mu za to i zaplatily. Snad prý slušnou částku. Nelze se tomu příliš divit. To občas spisovatelé dělávají, zejména octnou li se v bídě a tím spíše v tak kruté bídě, jaká mého otce vytrvale provázela. Na pováženou však bylo to, že si nepořídil opis. Příliš se obával ponechat si doma »kompromitující« písemnosti. Už jinde jsem se zmínil, že i rukopis Boží duhy odpočíval po deset let v našem sklepě pod uhlím. Ty »tajemné ruce« rukopis jistě poctivě střežily a dokonce ho pak i opisovaly na stroji. Jeden z těchto opisů se pak — již dlouho po otcově smrti — dostal do rukou mé sestře Marii a ta ho dopravila do Říma, do Křesťanské akademie. Předtím jsme však pořídili i další opisy a jeden z nich jsem poslal panu kardinálu Trochtovi do Litoměřic. Po jeho smrti zřejmě nebylo s kopii zacházeno nejšetrněji. Počátkem osmdesátých let se mnoho dělat nedalo. Tehdejších editorů samizdatů nebylo mnoho a ti, kteří tu byli, se o katolickou literaturu — zejména pak o Durycha — nestarali. Přitom však jim bylo dobře známo, že tu existuje velice rozsáhlá Durychova pozůstalost a že je uchovávána v jeho rodině v témže bytě, ve kterém Durychovi nepřetržitě bydleli už od počátku války. O rozsahu této pozůstalosti se dost psalo v roce 1968, a pokud stačil čas, něco z ní bylo vydáno.
Na podzim 1982 jsem dostal do pis od dominikána P. Jindřicha Gaizlera z Jablonného v Podještědí, v kterém mi pisatel líčil, jak nalezl kdesi na schodech biskupské rezidence v Litoměřicích strojopisnou kopii Světla v tmách a jak hluboký na něho učinilo toto dilo dojem. Je prý to zároveň báseň, výtečný popis blahoslavené Zdislavy a dobová kronika, a čeho že si prý nejvíce cení, je jeho hluboká zbožnost. Teprve v jubilejním Durychově roce 1986 — v roce 100. jeho narození — jsem začal knihu »vnucovat« Katolické charitě, šlo to přímo, ale podařilo se nemožné: nakladatelství přijalo Zdislavu do svých edičních plánů. Pak to začalo »klouzat« z jednoho kvartálu do druhého, z jednoho roku do dalšího. Už jsem sám knihu vydal jako samizdat a jeden z exemplářů již ležel v technické redakci nakladatelství v Ječné ulici. Pracovalo se na něm a kniha by vyšla. Pak ovšem přišel 17. listopad 1989 a katolickou Charitu bylo třeba přeorganizovat. Bylo třeba vyměnit vedení a »přehodnotit« ediční plány. Nad Durychem se opět začaly stahovat olověné mraky. Jeden z prvních počinů nového vedení a nově vzniklého nakladate Zvon bylo, že Durychovo Světlo v tmách bylo vyškrtnuto z edičního plánu. Stalo se pak jedině zásluhou tehdejšího prvního místopřesedy strany lidové Bohumila Svobody, že knihu vydal Vyšehrad.
Lit.: Havel, Jaroslav: Světlo v tmách. Čtení z knihy Jaroslava Durycha o blahoslavené Zdislavě z Lemberka. In web ČRo 3 Vltava, 3. 4. 2026 (článek). – Cit.: Česká šlechtična a zakladatelka klášterů a špitálů Zdislava z Lemberka žila ve 13. století. V roce 1907 byla prohlášena za blahoslavenou a roku 1995 papežem Janem Pavlem II. za svatou. V moderních dobách se jako zajímavá osobnost stala také předobrazem nejrůznějších uměleckých děl. Především inspirovala Jaroslava Durycha, který o ní napsal knihu nazvanou Světlo v tmách. (…)
Čtení z ní připravil pro rozhlas Jaroslav Havel a zkraje devadesátých let natočila režisérka Olga Valentová. Hlasy Rudolfa Kvíze, Violy Zinkové a Vladimíra Fišera nám tak právě teď, při příležitosti důležitých křesťanských svátků Svatou Zdislavu připomenou.
Dobrá vůle – Bez adresy… už nejsem (2012)
O lidech s upřímnou snahou učinit svět lepším. „Ztratit práci, rodinné zázemí a nakonec i bydlení – to ještě neznamená, že ztratím vůli to změnit.“ Mirek Vízek svou vůli neztratil a dokázal se vrátit zpět k běžnému a dnes i šťastnému životu. Připravila Romana Růžičková. Dramaturgie Lenka Svobodová. Režie Yvona Žertová.
Natočeno 2012. Premiéra 8. 4. 2012 (ČRo 2 Praha, 25 min.).
Hrabací prase, které občas něco vyčmuchá aneb Poznat šestým smyslem (2012)
Rozhovor s polským hudebním skladatelem a autorem filmové hudby Wojciechem Kilarem o válečném dětství, inspiraci horami, spolupráci s režisérem F. F. Coppolou a o neoblíbeném tichu. Pořad doprovází hudební ukázky z Kilarovy tvorby. V Katovicích natáčel a pořad připravil Miloš Doležal. Překlad Lucie Szymanowská.
Účinkuje Jiří Hromada.
Natočeno 2012. Premiéra 8. 4. 2012 (75 min.). Repríza 3. 9. 2020 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Radiodokument.
Alternativní název: Hrabající prase, které občas něco vyčmuchá aneb Poznat šestým smyslem
Legenda (2012)
Jaroslav Durych. Povídka českého prozaika, básníka, esejisty a dramatika. Připravil Jiří Vondráček. Režie Natália Deáková.
Účinkuje Filip Čapka.
Natočeno 2012. Premiéra 8. 4. 2012 (30 min). Repríza 27. 12. 2014 (ČRo 3 Vltava, 11:31 h.), 30. 3. 2015 (ČRo 3 Vltava, 0:35 h.) v cyklu Noční bibliotéka; 10. 4. 2020 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.; 23:00 h.); 4. 3. 2024 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.).
Zrození paměti (2012)
Jaroslav Durych. Literárně-hudební pásmo ze vzpomínek na dětství a z básní českého spisovatele a publicisty. Připravila Jana Doležalová. Výběr z cyklu skladeb pro klavír Zdeňka Fibicha Nálady, dojmy a upomínky hraje Marián Lapšanský. Režie Hana Kofránková.
Účinkují František Derfler, Jiří Hromada a Jana Franková.
Natočeno 2012. Premiéra 8. 4. 2012 (59 min) v cyklu Souzvuk. Repríza 24. 1. 2016 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) v cyklu Souzvuk.
Zatímco auto čeká (2011)
O’Henry. Dramatizace a režie Luboš Koníř. Dramaturgie Václava Ledvinková. Technická spolupráce Jiří Volf.
Účinkují Lenka Krčková, Martin Hruška a Přemysl Rut.
Nastudoval ČRo České Budějovice v roce 2011. Premiéra 7. 4. 2012 (ČRo 2 Praha, 22:05 – 22:31 h.; 19 min.). Repríza 2. 4. 2024 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.) společně s povídkou Ubíječ labutí (Auguste Villiers de l“Isle Adam) v cyklu Antologie černého humoru.
Roztočená věž budišovská (2012)
Jaromír Zelenka. Básnický cyklus z roku 1989. Rozhovor s autorem natočil a pořad připravil Miloš Doležal. Režie Vladimír Gromov.
Natočeno 2012. Premiéra 7. 4. 2012 (15 min) v cyklu Svět poezie. Repríza 2. 8. 2014 (ČRo 3 Vltava, 22:45 h.) v cyklu Svět poezie.
Lit.: Marešová, Milena M.: Básně Jaromíra Zelenky – recenze. In web ČRo 3 Vltava, 8. 2. 2011 (recenze knižního vydání básník J. Zelenky pro pořad Mozaika). – Cit.: Souborné vydání poezie Jaromíra Zelenky, pod jednoznačným názvem Básně, pořídily společně nakladatelství Triáda a Paseka. Dílo vybavené podrobným komentářem obsahuje publikovanou i nepublikovanou tvorbu z let 1965-2009. Recenzi knihy připravila Milena M. Marešová.
Souborné vydání poezie Jaromíra Zelenky, pod jednoznačným názvem Básně, pořídily společně nakladatelství Triáda a Paseka. Dílo vybavené podrobným komentářem, obsahuje publikovanou i nepublikovanou tvorbu z let 1965-2009. Recenzi knihy připravila MMM.
Přistoupit na poezii Jaromíra Zelenky není snadné. Je to s ní jako s poutí – je k tomu třeba odhodlání a vytrvalost. A podobně, jako v případě putování, ani při četbě Zelenkových veršů nelze počítat s tím, že by se to mohlo vyplatit. Pokud se odměna dostaví, pak v trochu jiném rozměru.
Souborné vydání nazvané lapidárně – Básně – je souhrnem tvorby z let 1965-2009. Znamená to, že sem patří básně, které vyšly v samostatných sbírkách: z roku 1995 je Přepadání, o dva roky později vyšel soubor Objetiny a za další čtyři roky Kostelík. Veřejné vystoupení autora – jestli je to možné v tom případě říci – ovšem uvedlo vydání soukromého tisku v počtu 135 kusů z roku 1984, nazvaného Spoutání. Tento samizdatový počin se v nynějším souborném „rozpustil“, či lépe, už byl základem sbírky Přepadání, výboru poezie z let 1974-1994.
Cykly i výběry jsou v knize řazeny chronologicky. Doplněny částí nazvanou Rané, do sbírek nezařazené, netištěné, nalezené a jiné básně. Tady jsou první básně z roku 1965, ale také jen dvě básně, vzniklé po vydání sbírky Kostelík, jedna z roku 2002, druhá, přesně datovaná do noci z 14. na 15. říjen 2009, s titulem Poslední báseň, již snad i napíšu, moh by být sonet. Protože formu sonetu tento výtvor má, ledacos by bylo možné si domýšlet, v každém případě však jen marně spekulovat. Proto bude lepší věnovat se obsahu.
Významné jsou v díle Jaromíra Zelenky rozsáhlé cykly. Osm dní v Hrabyni – osmidílný celek z roku 1974 – uvádějící do severomoravského poutního místa, ale především do prostoru léčebny tělesně postižených. Také veršovaná skladba Kostelík, s bohatým dodatkem vysvětlivek, anebo šestnáctisloká „moravská poema“ Roztočená věž budišovská. Zde je ona výše zmíněná dřina putování, zatěžkané dlouhé verše, jejichž konstrukci nelze uchopit snadno, na jedno nadechnutí. I autor jako by se mořil s vyjádřením, nemohl se z nich vyvázat, opustit je, ukončit. Lepí se mu na prsty v přehnaných až nesrozumitelných metaforách (cituji): Fičí v kořenech odjakživa na zemi nedobytá krev,/ raraši rouhají se tancem odívajíce se její divnou skrytostí;/ nesou na nesdělených tvářích zbytky příštího dubna,/ kouzlí kroky a stydí se za stopy nezachované.
Přívětivější je Zelenkova poezie tam, kde se krátce pozastavuje, jakkoliv krkolomně, přece nadšeně nad zvukomalbou (cituji): Chramlá se hrcálek s ludračkou v kření/ Jitřenka uhladlá syčí na šeření…, či rozjímavě v úchvatu brilantního verše, to když v básni Podzim u trati na Benešov: Mlha staví ptáky a vlaky, země je bez cesty, anebo v Povětří o suché středě: Vzal mi tě od úst, lásko, a promlčel tě.
V těžkopádných pasážích jde o zjevení utrpení. Jistě palčivé, ale také hodně osobní rozkrývání životního údělu, o němž je možné diskutovat leda tak s Bohem. Krásou je poezie Jaromíra Zelenky naplněná v detailu (cituji): je mi jak zubům co ukusují sklenku/ a hadříku jímž stírají se mušince/ a noži jemuž blátem zamazali střenku/ a jako bílé nožce v černé holínce.