Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Věra Mikulášková. Četba na pokračování. Připravila Alena Blažejovská. Zvuk Michal Zelinka. Režie Zdeněk Kozák.

Účinkují Drahomíra Hofmanová, Eva Jelínková, Ondřej Mikulášek a Jaroslav Kuneš.

Připravil ČRo Brno v roce 2011 (5 x 25 min.).

Lit.: Blažejovská, Alena: Věra Mikulášková: Zrcadlo vzpomínek. In web ČRo 21. 3. 2011 (anotace). – Cit.: Věra Mikulášková je publicistka, dříve rozhlasová a televizní redaktorka a po listopadu 1989 ředitelka brněnského studia České televize, vdova po básníku Oldřichu Mikuláškovi.

Ve vzpomínkových kapitolách vypráví o Vlastě Fialové, Hermíně Týrlové, Karlu Zemanovi, Miroslavu Horníčkovi, Ladislavu Lakomém, Janu Skácelovi, Jaromíru Tomečkovi, Josefu Kainarovi, Jaroslavu Seifertovi, Františku Kožíkovi, Janu Trefulkovi, Milanu Uhde, samozřejmě také o svém manželovi Oldřichu Mikuláškovi, a dalších významných osobnostech našeho kulturního života.

Věra Mikulášková se narodila v roce 1928. Po vysokoškolských studiích začala roku 1952 pracovat v Československém rozhlase v Brně, nejdříve ve zpravodajství, pak v literární redakci, kde se také seznámila se svým manželem, básníkem Oldřichem Mikuláškem. Po narození syna se už do rozhlasu nevrátila. Při péči o rodinu začala spolupracovat s různými deníky a časopisy jako externí reportérka – Svět v obrazech, Květy, Vlasta, Kultura, Ohníček, Mateřídouška. V roce 1961 začalo vysílat brněnské televizní studio, kam nastoupila jako jedna z prvních programových pracovníků s úkolem založit redakci pro děti a mládež. Již v prvních letech vysílání získala několik mezinárodních cen – první cena Intervize, kterou brněnské studio získalo, byla za pořad pro děti. Úspěšně vedla tuto redakci až do odchodu do důchodu v roce 1987. Na výzvu pracovníků studia se do televize znovu vrátila v únoru 1990, a to do funkce ředitelky. V této složité době iniciativně a odpovědně pracovala až do srpna 1992, kdy podruhé odešla na vlastní žádost do důchodu. Píše také knížky pro děti. Letos vyšlo knižně její Zrcadlo vzpomínek (Šimon Ryšavý), původně po kapitolách odvysílané v literárně-publicistickém magazínu ČRo Brno Zelný rynk.

Comte de Lautréamont. Četba na pokračování. Překlad Prokop Voskovec. Připravila Barbora Bukovinská. Hudební spolupráce Michal Rataj. Režie Aleš Vrzák.

Účinkuje Igor Bareš.

Připravil Český rozhlas v roce 2011. Premiéra 1. části 19. 3. 2011 (ČRo 3 Vltava, 12 x 30 min.). Repríza 1. dílu 11. 9. 2022 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h.) v cyklu Četba s hvězdičkou.

Pozn.: Uvedeno při příležitosti 165. výročí autorova narození (Isidore Ducasse se narodil 4. 4. 1846), vloni na podzim (24. 11.) uplynulo 140 let od jeho úmrtí (zemřel 24. 11. 1870).

Lit.: (anonym): Comte de Lautréamont: Zpěvy Maldororovy. In web ČRo 19. 3. 2011 (anotace). – Cit.: Zpěvy Maldororovy jsou psány v próze a jako druh se vymykají definici. Jsou něčím mezi epopejí, černým románem, parodií romantických postupů, blasfemickým monologem.

Miloš Marten napsal v r. 1909 slova, která míří k samé podstatě díla: „Nezapomínejte, že nikde nemluví autor sám, nýbrž jeho hrdina, malující mátožný obraz své minulosti, episod, ale také duše se všemi konvulsemi. Vzata o sobě, báseň hraběte z Lautréamontu má jednotu psychického složení, souměr účelu a prostředku, jiným slovem vnitřní zákon a tím estetickou individualitu. Vulkanické myšlenkové úsilí, ideová revolta, byť zlomená, má vztah k metafysické žízni, k novému smyslu mystéria – ke druhé, skrytější ale stejně prudké evoluci dnešní poesie.“

Básník Robert Desnos shrnul v roce 1931 vše, co je nám známo o autorovi Zpěvů Maldororových: víme, kdy se narodil a kdy zemřel, víme něco málo o jeho rodině a jeho středoškolských studiích, četli jsme Zpěvy Maldororovy, známe několik jeho dopisů, v nichž píše o svých finančních potížích a o svých literárních záměrech. Toť vše.

Ani dnes toho nevíme o mnoho více: Comte de Lautréamont, vl. jm. Isidore Ducasse, se narodil 4. dubna 1846 v Montevideu v Uruguayi, kde byl jeho otec úředníkem francouzského konzulátu. Do třinácti let žil s otcem v Montevideu (matka mu pravděpodobně záhy zemřela), roku 1859 přišel studovat na jih Francie. Do Paříže přichází v létě 1868, ve věku dvaadvaceti let.

Vlastním nákladem vydal pak celé Zpěvy r. 1869 v Bruselu, na knižní trh se však nedostaly – nakladatelé se obávali nesnází. Kromě Zpěvů se z jeho díla dochovalo jen šest dopisů a soubor esejů s názvem Poesie. Isidore Ducasse zemřel zcela opuštěn 24. listopadu 1870 za německého obléhání Paříže. Příčina jeho smrti je neznámá. V 19. stol. vyšlo sice ještě druhé vydání Zpěvů (1890), ale velikost tohoto díla uznali jen vzácní jedinci. Počátkem 20. stol. přihlásili se k němu příslušníci umělecké avantgardy a Zpěvy vyšly potřetí (1918). Teprve toto vydání znamenalo první skutečný úspěch Isidora Ducasse – dlouho po smrti osamělého tvůrce.

Podivnost obrazů a styl knihy uchvátily francouzské surrealisty, kteří v Lautréamontovi spatřovali jednoho ze svých významných předchůdců (A. Breton jej uvádí v pověstném surrealistickém „rodokmenu“ Prvního manifestu surrealismu, v knize Ztracené kroky Breton píše: „Lautréamont největším dílem nese zodpovědnost za dnešní situaci básnictví“). V r. 1940 jej Breton zařadil do své Antologie černého humoru: „Zpěvy Maldororovy skvějí se nesrovnatelným leskem; jsou vyjádřením celkového zjevení, jež jako by přesahovalo lidské možnosti. Jedním rázem je tu sublimován celý moderní život v tom, co je v něm specifického…“