Martin Luther King. Překlad Boris Merhaut. Připravil Václav Cibula. Režie Jan Tůma.
Účinkuje Josef Somr.
Natočeno 200?. Repríza 2010, 6. 7. 2014 (ČRo 3 Vltava, 6:35 h.; 14 min) v cyklu Etická knihovna; 10. 7. 2016 (ČRo 3 Vltava, 6:35 h.; 14 min) v cyklu Etická knihovna.
Kenneth Atchley, John Bischoff. Záznam unikátního pražského vystoupení dua umělců, kteří píšou svou tvorbou dějiny elektronické scény západního pobřeží USA. Připravil a slovem provází Michal Rataj.
Natočeno v roce 2010. Premiéra 4. 6. 2010 v cyklu Radioateliér (36min.).
Jiří Mucha. Povídka z knihy Problémy nadporučíka Knapa. Účinkuje Lukáš Hlavica. Režie Dimitrij Dudík.
Natočeno 2002 (25 min.).
Miriam Škudlová. Životní příběh Judity Bohodčanerové, která se narodila v roce 1924 na Podkarpatské Rusi, stala se československou vlastenkou, unikla smrti v koncentračním táboře, emigrovala do Spojených států a ve svých 85 letech se vydala do Evropy po stopách svého dramatického osudu. Redaktor Michal Lázňovský.
Natočeno 2010. Premiéra 2. 6. 2010 (60 min.).
Lit.: Škudlová, Miriam: Judita. In web ČRo, květen 2010 (anotace). – Cit.: Životní příběh Judity Bohodčanerové, která se narodila v roce 1924 na Podkarpatské Rusi, stala se československou vlastenkou, unikla smrti v koncentračním táboře, emigrovala do Spojených států a teď se, ve svých téměř šestaosmdesáti letech, ještě jednou vydala do Evropy po stopách svého dramatického osudu. V dokumentu vzpomíná na život v době 1. Československé republiky, na Masaryka, na rodiče, na školu, na soužití Židů, Rusínů, Čechů a Maďarů i na směsici jazyků, kterými byl tehdejší život na Podkarpatské Rusi prostoupen. Ale vzpomíná i na léta válečná a na ty nejtěžší chvíle svého života, kdy byla s transportem odvezena do koncentračního tábora.
Měla štěstí, přežila… jako by to její tatínek tušil, když jí kdysi řekl slova, která se jí vryla do mysli: Ty budeš žít! (more…)
Jan Neruda. Příběh starého mládence ze sbírky Arabesky (Páně Liebeltův špaček). Dramatizace Inka Ciprová (= Jiřina Nývltová). Hudba Vadim Petrov. Dramaturgie Marie Říhová. Režie Jan Berger.
Osoby a obsazení: pan domácí Liebelt (Martin Růžek), Emilka (Milena Steinmasslová), vdova (Jana Andresíková), Márinka (Sylva Sequensová), Jóna (Irena Jeřábková), redaktor (Jan Vágner), Vinařický (Otakar Brousek II.), domovnice (Jaroslava Drmlová), komisař (Svatopluk Skládal), poslíček (Petr Brodský) a ??? (Mojmír Smékal).
Natočeno 1984 (57 min.). Premiéra 26. 12. 1984. Repríza 22. 8. 1985 (Vltava, 15:05 h.); 26. 7. 2012 (Vltava, 20:00 h.) v cyklu Hra pro tento večer.
Lit.: Bačkovská, Vladěna: Špačíček pán. In Rozhlas 35/1985 (19. 8. 1985), s. 14 (článek).
Kodži (Kōji) Suzuki. Četba na pokračování. Překlad David Petrů. Pro rozhlas připravila Johana Zelinská. Režie Tomáš Jirman.
Čte František Strnad.
Nastudoval ČRo Ostrava v roce 2005. Premiéra 31. 5. – 4. 6. 2010 (26min.).
Pozn.: Kaoru Futami, nadané a tak trochu předčasně dospělé dítě, vyrůstá v Tokiu vychováván bodrým, ale poněkud neomaleným Hidejukim, vědcem specializujícím se na výzkum umělého života, a Mačiko, odbornicí na folklor severoamerických indiánů. Poté co u Hidejukiho diagnostikují neléčitelnou nemoc vyvolanou neznámým virem, rozhodne se Kaoru pro studium medicíny, aby se pokusil otce zachránit. Jeho touhu nalézt lék na chorobu, která postupně začíná napadat veškerý život na Zemi, vystupňuje i milostný vztah k Reiko Sugiurové, nakažené stejnou nemocí. Při pátrání po původu viru naráží Kaoru čím dál častěji na spojitost s projektem nazvaným Smyčka, kterého se kdysi účastnil i jeho otec. Zdá se, že vražedný virus, jenž napadá vše smrtelné a proměňuje je k obrazu své vlastní nesmrtelnosti, pochází ze světa virtuální reality, vytvořeného právě ve Smyčce. Klíčovou osobou, jež zná odpověď na to, jak se oba světy mohly propojit, je podle všeho jeden z obyvatel Smyčky, Rjúdži Takajama… Ve třetí části série se Suzukiho příběh o temné a kruté pomstě Sadako Jamamurové prosmýkne uměle vytvořeným světem, načrtne budoucnost totální zkázy života v něm i ve skutečnosti, nabídne však i možnost, jak lidstvo jednou provždy zachránit. A v této naději se kruh – snad definitivně – uzavře. (anotace)
Připravila Lenka Jaklová.
Natočeno 2010. Premiéra 31. 5. 2010 (ČRo 2 Praha, 21:05 – 22:00 h.; 37 min.).
Pozn.: V programech byl dokument uváděn pod názvem „Pavla běží o život“. V ohlášení, odhlášení, v dokumentu i na stránkách Pavly Valičkové se mluví jen a pouze o pořadu „Troufalka Pavla“. Název byl zřejmě v průběhu natáčení změněn a Týdeník Rozhlas ani stránky ČRo již na změnu nereagovaly.
Pozn. 2: Pavla Valíčková zemřela 9. 7. 2010.
Lit.: Jaklová, Lenka: Pavla běží o život. In web ČRo, květen 2010 (anotace). – Cit.: Pavla Valičková (33) z Příbrami byla ještě nedávno úspěšnou a ambiciózní majitelkou firmy specializující se na personální audity. Když se u ní začátkem roku 2009 projevily zdravotní potíže, zpočátku je přičítala psychickému vyčerpání z náročné práce a stresům. Ve snu by ji nenapadlo, že realita je mnohem drsnější. Lékaři u ní diagnostikovali rakovinu žaludku, onemocnění, které postihuje převážně starší muže, zatímco u žen jejího věku se vyskytuje jen velmi vzácně.
Diagnóza, která by jinému podlomila síly, přinesla Pavle ohromnou motivaci. Místo aby se uzavřela před světem, svůj boj o život nevzdává. Založila webové stránky www.adenokarcinom-zaludku.cz, kde nezvykle otevřeně vypráví o průběhu léčby, o svých pacientských zkušenostech, o nadějích i pochybnostech. Nechybí fotodokumentace z operací, snímky z rodinného alba (Pavla je šťastně vdaná) ani slovník lékařských pojmů. Svým odhodláním a pozitivním přístupem tak pomáhá i mnoha dalším lidem, kteří se ocitli v podobné situaci. Pavla, velká bojovnice, vzkazuje ze svého blogu všem svým čtenářům, že život rakovinou nekončí. A přesvědčit se o tom budou moci i posluchači rozhlasového dokumentu nazvaného Pavla běží o život.
Na motivy indických lidových pohádek napsal a režii má Dimitrij Dudík.
Vypráví Alfréd Strejček.
Natočeno v roce 2010. Premiéra 31. 5. – 6. 6. 2010.
Pozn.: Pohádky ze sedmi různých oblastí Indie. Společně s Alfredem Strejčkem, který pohádky vypráví, se přesuneme v prostoru i čase do dob králů a jejich vezírů i do ubohých chatrčí nemajetných venkovanů.
Obsah: 1. Nejkrásnější zahrada. Kašmírská pohádka – 2. Zpívající osel. Maráthská pohádka. – 3. Šaty pro bohy. Ásámská pohádka. – 4. Spící město. Bengálská pohádka. – 5. Pasák a starosta. Málvská pohádka. – 6. Jak se stal nejmladší princ králem. Severoindická pohádka. – 7. Královská odměna. Pohádka z Kuru Pradéše.
Připravila Eliška Závodná.
Natočeno 2010. Premiéra prvního dílu 31. 5. 2010 (10min.).
Obsah: 1. Země, která „miluje“ draky. – 2. Velšské symboly. Od narcisů k pórku a zpět. – 3. Wales „hraje“ všemi barvami. Především v zahradách. – 4. Wales v pohádkách a pověstech. Jak to bylo s lékaři z Myddvai. – 5. Wales v pohádkách a pověstech. Jak vzniklo velšské přísloví Kaji se jako ten muž, co zabil svého chrta. – 6. Není cylindr jako cylindr aneb „Jak se mizí po francouzsku“. – 7. Caerphilly a Big Cheese, sýr s „historií“. – 8. Moře je všude, kde je odvaha… – 9. Když chaluhy, tak i na talíři. – 10. Drak má dvojí jazyk…
Rozhlasové vzpomínky odborné pracovnice Grafické sbírky Národní galerie v Praze. Připravila Jana Špačková. Technická spolupráce Miloš Kot.
Natočeno 2010. Premiéra 31. 5. – 4. 6. 2010. Repríza 27. – 31. 7. 2015 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.).
Lit.: anonym: Osudy Jany Orlíkové-Brabcové. In web ČRo 3 Vltava, červenec 2015 (anotace). – Cit.: Jana Orlíková-Brabcová (narozena 19. května 1939) je někdejší odborná pracovnice Grafické sbírky Národní galerie v Praze, kterou v letech 1990-1995 nejen vedla, ale též zastupovala v prestižním mezinárodním kolegiu správců grafických kabinetů.
Mimořádně se zasloužila o zahájení citlivé rekonstrukce paláce Kinských na Staroměstském náměstí v Praze pro potřeby jedné z největších grafických sbírek ve střední Evropě, stejně jako o oživení jejích výstavních a akvizičních aktivit. Jméno Jany Orlíkové je rovněž trvale spojeno s výsledky její odborné práce, zejména s uměním a umělci konce 19. a přelomu 19. a 20. století. Z nich soustředěnou pozornost věnovala především dílu Mikoláše Alše, Luďka Marolda, Alfonse Muchy, Maxe Švabinského, Antonína Slavíčka, Vojtěcha Preissiga a Františka Kupky.
Dalším z blízkých umělců se stal Jan Zrzavý, s nímž v závěru umělcova života udržovala těsné kontakty, podílela se rovněž na přípravě výstavy, nachystané pražskou Národní galerií v roce 1990 ke stému výročí umělcova narození, a je také spoluautorkou monografie Jana Zrzavého z roku 2003.
Lit.: anonym: OSUDY: Jana Orlíková-Brabcová. In web ČRo 3 Vltava, květen 2010 (anotace). – Cit.: Mgr. Jana Orlíková-Brabcová (*19. 5. 1939) – někdejší dlouholetá odborná pracovnice Grafické sbírky Národní galerie v Praze, kterou v letech 1990-1995 nejen vedla, ale též zastupovala v prestižním mezinárodním kolegiu správců grafických kabinetů – International Committee of the Keepers of Prints and Drawings Cabinets. Jako vedoucí grafické sbírky se mimořádně zasloužila o zahájení citlivé rekonstrukce paláce Kinských na Staroměstském náměstí pro potřeby jedné z největších grafických sbírek ve střední Evropě, stejně jako o oživení jejich výstavních a akvizičních aktivit…..
Jméno Jany Orlíkové-Brabcové zůstane trvale spojeno hlavně s nepřehlédnutelnými výsledky její odborné práce, kterou má většina odborné i širší veřejnosti spjaty hlavně s uměním a umělci konce 19. a přelomu 19. a 20. století. Z nich soustředěnou a vytrvalou pozornost věnovala především dílu Mikoláše Alše, Luďka Marolda, Alfonse Muchy, Maxe Švabinského, Antonína Slavíčka, Vojtěcha Preissiga a Františka Kupky. Dalším z umělců blízkých jejímu srdci se stal Jan Zrzavý, s nímž v závěru umělcova života udržovala těsné kontakty a k jehož zhodnocení výrazně přispěla nejen velkou výstavou připravenou pražskou Národní galerií v roce 1990 ke stému výročí umělcova narození, ale také obsáhlou monografii (2003), kterou napsala ve spolupráci s Karlem Srpem.
Powered by WordPress