Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Vasil Conev. Překlad Ludmila Nováková. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Natočeno 1988.

Boris Aprilov  (Končeto Pončo). Poetická, asociativní rozhlasová hra bulharského autora. Koníček, oživlá odhozená hračka, je symbolem života, jaký by vlastně lidé měli vést. Života, v němž by nikdy neměla cyhbět radost, fantazie a blízký vztah ke spoluobčanům. Překlad Olga Štilijanová. Hudba Atanas Kosev. Režie Elka Draganová-Ivanova.

Osoby a obsazení: matka (Karolina Slunéčková), Niki (člen DRDS), tatínek (Karel Urbánek), on (Bohumil Švarc), ona (Jana Drbohlavová), úředník (Josef Větrovec), podřízený (Ivo Gübel), herečka (Věra Galatíková), vedoucí ochotnického kroužku (Jiří Bruder), hlavní účetník (Zdeněk Kutil), profesor (Karel Beníško), básník (Karel Hábl), dělník (Miroslav Saic) a další.

Natočeno 1974. Premiéra 9. 9. 1974 (Praha, 20:30 – 21:20 h.) ke státnímu svátku Bulharské lidové republiky. Repríza 8. 9. 1987 (46 min.).

Lit.: jh: Koníček. In Rozhlas 37/1974 (2. 9. 1974), s. 4 (článek).

Genčo Stoev (Katericite ne mogat bez krăv). Překlad Alena Maxová. Dramatizace a rozhlasová úprava Jiří Kamen. Režie Jiří Horčička.

Osoby a obsazení: Filip (Radoslav Brzobohatý), Spartak (Jan Vlasák), Liljana (Jana Hlaváčová), tchýně (Marie Marešová), průvodčí (Jana Hermachová).

Natočeno 25. 4. – 5. 5. 1992 (studio R 6; 39 min.).

Petr Maška.  Oslava životního jubilea spojená se soutěží jedlíků ve vesnické sokolovně se nečekaně komplikuje. Rozhlasová groteska. Zvuk Lukáš Dolejší. Dramaturgie Hana Hložková. Režie Petr Štindl.

Osoby a obsazení: Radoslav Dražňovský (Pavel Zatloukal), Václav Dražňovský (Michal Bumbálek), Robert Dražňovský (Václav Vašák), Věrka (Petra Bučková), Chrást (Vladimír Hauser).

Nastudoval ČRo Brno v roce 2010 (50 min.). Premiéra 25. 7. 2010 (ČRo 3 Vltava, 19:00 h.) v rámci cyklu Hry a dokumenty nové generace. Repríza 23. 7. 2013 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.); 16. 3. 2017 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.).

Pozn.: Původně byla premiéra plánována na 27. 6. 2010.

Lit.: Hložková, Hana: Blbouni, květen 2010 (propagační materiál). – Cit.:  Původně divadelní hra, odehrávající se ve venkovské Sokolovně při klání jedlíků, byla jako autorská prvotina napsána v realistické atmosféře. Příběh zarputilého patriota Radoslava Dražňovského, kterému se po několika letech podaří sejít se na oslavě svého jubilea ve společnosti obou synů, spěje ke vzniku dalšího rodinného konfliktu. Soukromé problémy mezi třemi muži se vyhrocují v souvislosti s novým konferenciérem, „lufťákem“ Chrástem. Rozhlasová podoba Maškovy hry prošla zásadní žánrovou proměnou, a tudíž vrcholí v tragikomickém obrazu konce starousedlíků a probíhající groteskně pojaté soutěže v pojídání blbounů.

Petr Maška debutoval v Čajovně před dvěma lety absurdní rozhlasovou hrou Traťoliště. Nyní dokončuje studium režie a dramaturgie na divadelní fakultě JAMU. Pro Maškův autorský styl je výchozí realistická situace, jež bývá ozvláštněna kontrastním proudem poetických a humorně absurdních dialogů. I jeho další hry – Dobrobyt, Lešení, Udav se katedrálou – se většinou nesou v tragikomicky melancholické atmosféře. Poslední dvě jmenované jsou uváděny v brněnském Studiu Marta. Na objednávku Divadla Letí vzniká hra s pracovním názvem Žároviště.

V životopisné poznámce o sobě autor píše: „Narodil jsem se na první jarní den, ale podzim je mou košilí i kabátem, přes nějž mi lze táhne na třetí kříž. Nos mám po mámě, jen krapet menší. V mém kraji stojí v rudých oranicích železné kříže a v lesích betonové pěchotní sruby. Četbu postmoderních románů léčím procházkami smrkovou monokulturou.  Na různých univerzitách jsem se pokoušel lecčemu přiučit a zdá se, že mě titul nemine. Z nedobré pýchy utrousil jsem kdejaké slovo tam i onde, a pak se kousal do jazyka. Chci být užitečný. Dělám náhradního tatínka jednomu malému psíkovi. Spoluzaložil jsem divadlo D“EPOG a teď abych se o něj strachy klepal – jak ten ratlík. Na rozhlase mám nejraději hlasy průvodců jazzovými pořady.“

Lit.: Němec, Ivan:  Deset kdo zajíců najednou honí… In Týdeník Rozhlas 34/2013 (recenze). – Cit.: Přestože to není příliš dávno, co Petr Maška ukončil studia dramaturgie a režie na brněnské JAMU, má za sebou již poměrně bohatou dramatickou činnost. Začal psát ještě za studií a jeho hry uváděl brněnský Kabinet múz, hrály se ve studiu Marta a některé z nich se začaly ozývat i z rozhlasu. Mezi ty, které byly nominovány na Cenu Evalda Schorma, patří také drama Blbouni, jež bylo původně určeno pro divadelní jeviště a pak přepracováno do podoby rozhlasové hry. Padesátiminutová tragikomická groteska, která vznikla v brněnském studiu, měla svou premiéru v režii Petra Štindla (dramaturgyně Hana Hložková) roku 2010. Její repríza zazněla nedávno v Klubu rozhlasové hry na Vltavě (23. července 2013).

Chceme-li se zorientovat v Maškově komedii již v expozici, není to nikterak snadné. Zpočátku se ocitáme na jakési venkovské zábavě, z jejíhož rumrajchu se opakovaně ozývá konferenciérovo volání, vyzývající zájemce, aby se registrovali jako účastníci soutěže, která zakrátko vypukne. Do této rušné kulisy vstupuje dialog hlavního hrdiny, starousedlíka Radoslava Dražňovského (Pavel Zatloukal), s dvěma dospělými syny (Václav – Michal Bumbálek, Robert – Václav Vašák), s nimiž chce oslavit své šedesáté narozeniny. Z rozhovoru časem vyplyne, že syn Robert se s otcem setkává po letech vzájemného odloučení, jež vzniklo po jakémsi rodinném konfliktu. Byť je spor dávno vyřešen, dochází mezi trojicí mužů k novým srážkám, jejichž součástí jsou například i majetkové spory o prodej pozemků. Ze záplavy slov a množství dílčích motivů, rozbíhajících se na všechny strany, se přece jen v průběhu hry začnou vyklubávat určité souvislosti. Dozvíme se, že ona propagovaná soutěž je již sedmým ročníkem oblíbeného klání v pojídání kynutých borůvkových knedlíků – blbounů, na níž se organizačně podílel protagonista Radoslav. Stárnoucí hrdina, jehož z tradiční moderátorské „funkce“ nyní odstavil nový konferenciér, se vůbec těžko vyrovnává se ztrátou postavení, které na vesnici zastával, a s přibývajícím věkem je musí opouštět. Když po čtyřiceti minutách od začátku hry vyvrcholí humorné utkání o Zlatý blboun, dostává komedie tragický nádech, neboť vztah otce a synů vrcholí novým rozkolem.

Z předchozího značně zjednodušeného náčrtu by se mohlo zdát, že máme před sebou vlastně jednoduchý realistický příběh, ale Petr Maška zvolil pro své vypravování velmi komplikovanou kompoziční strukturu, v níž se jen málokdy setkáme s přímočarou informací. Jeho drama má některé typické znaky postmoderní tvorby; zárodek souvislého příběhu se zastavuje, aby přeskočil k jinému dílčímu tématu, které zůstává zase jen naznačené. Kdybychom ve způsobu autorova sdělování chtěli najít některé postupy surrealistické, pak bychom pro ně v jeho hře našli rovněž nejeden příklad. Jeví-li se na straně jedné toto kompoziční ozvláštnění jako myšlenkově bohaté, kladu si na straně druhé otázku, kolik z onoho množství rozpracovaných motivů a asociativních spojení je posluchač schopen zachytit a analyzovat.

Režisér Petr Štindl vytvořil zdařile atmosféru vesnického klání v pojídání blbounů a nelehkou hru dobře herecky obsadil. Svým výkonem upoutal zvláště Pavel Zatloukal: nemalý prostor, který má jeho postava Radoslava, dokázal plně využít.
Blbouni Petra Maška vyvolávají otázku, zda někteří současní dramatici nepovažují srozumitelné, logické a nekomplikované odvíjení příběhu za něco staromódního. Osobně si myslím, že historie nesčetněkrát ukázala, že stojí-li drama na objevném silném příběhu, pak upoutá a okouzlí i v případě, vypravuje-li se „tradičními“ prostředky. Pravděpodobně jsem staromódní.

Lit.: Hložková, Hana: Petr Maška: Blbouni. In web ČRo 3 Vltava, březen 2017 (článek + ukázka k poslechu). – Cit.: Groteskní hra o jednom životním jubileu a jednom zdánlivě zažehnaném rodinném konfliktu, který se v místní sokolovně při oblíbeném klání v pojídání knedlíků po letech znovu nečekaně vyhrotí.

Zarputilý starousedlík Radoslav Dražňovský, protagonista groteskní hry Petra Mašky nazvané Blbouni, připravil oslavu svého životního jubilea, na které se má po několika letech opět sejít „otec, syn a syn“. Ačkoliv je dávný rodinný konflikt zažehnán, na obzoru se objevuje nový, mnohem horší. Soukromé problémy mezi třemi muži se vyhrocují v místní sokolovně při klání jedlíků, a to v souvislosti s novým konferenciérem, „lufťákem“ Chrástem.

Petr Maška (1984) je absolventem divadelní fakulty JAMU, kde studoval režii a dramaturgii. V roce 2008 debutoval v rozhlasovém cyklu Hry nové generace absurdní rozhlasovou hrou Traťoliště. Pro Maškův autorský styl je výchozí realistická situace, jež bývá ozvláštněna kontrastním proudem poetických a humorně absurdních dialogů. I jeho další hry (např. Žároviště, Dobrobyt, Lešení, Udav se katedrálou) se většinou nesou v tragikomicky melancholické atmosféře. Poslední dvě jmenované byly uváděny v brněnském Studiu Marta. V roce 2012 byla uvedena jeho třetí rozhlasová hra Julia mlčí.

Původně divadelní hra byla jako autorská prvotina napsána v realistické atmosféře. Rozhlasová podoba Maškova textu prošla zásadní žánrovou proměnou, a tudíž vrcholí v tragikomickém obrazu konce starousedlíků a probíhající groteskně pojaté soutěže v pojídání knedlíků, lidově nazývaných blbouni. Příběh patriota Radoslava Dražňovského, kterému se po několika letech podaří sejít se na narozeninové oslavě ve společnosti obou synů, je průběžně vyostřován přítomností bezskrupolózního podnikatele Chrásta. Ten se stává nejen konfliktním prvkem v komorních dialozích, ale i průběžným narušitelem tempa hry. Svými mnohdy až surreálnými promluvami, totiž hovoří mj. i k davu diváků v tělocvičně.

V životopisné poznámce o sobě autor píše: „Narodil jsem se na první jarní den, ale podzim je mou košilí i kabátem, přes nějž mi lze táhne na třetí kříž. Nos mám po mámě, jen krapet menší. V mém kraji stojí v rudých oranicích železné kříže a v lesích betonové pěchotní sruby. Četbu postmoderních románů léčím procházkami smrkovou monokulturou. Na různých univerzitách jsem se pokoušel lecčemu přiučit a zdá se, že mě titul nemine. Z nedobré pýchy utrousil jsem kdejaké slovo tam i onde, a pak se kousal do jazyka. Chci být užitečný. Dělám náhradního tatínka jednomu malému psíkovi. Spoluzaložil jsem divadlo D“EPOG a teď abych se o něj strachy klepal – jak ten ratlík. Na rozhlase mám nejraději hlasy průvodců jazzovými pořady.“