Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Cyklus dokumentů představující hlasy největších českých a slovenských spisovatelů a umělců připravil Přemysl Wiesner. Režie Karel Žalud.

Natočeno 1980. Premiéra dílu Vítězslav Nezval 18. 10. 1980 (Vltava, 15:30 h.).

Obsah: Vítězslav Nezval. Záznamy z let 1936-1957. Vítězslav Nezval odpovídá v anketě Proč mám rád venkov (1940), recituje své básně a publikuje své politické a literární úvahy. Zpívá svou píseň Husopaska a vzpomínají na něj Vilém Závada a Josef Rybák.

František Halas. Záznamy z archívu Čs. rozhlasu. František Halas odpovídá v anketě Proč mám rád venkov (1940).

Lit.: anonym: Zlatá fonotéka – Vítězslav Nezval. In Rozhlas 42/1980 (13. – 19. 10. 1980) (anotace).

O svém životě a práci hovoří publicistka, někdejší rozhlasová a televizní redaktorka a po Listopadu 1989 ředitelka brněnského studia České televize, vdova po básníku Oldřichu Mikuláškovi, dnes důchodkyně. Připravila Alena Blažejovská. Použitá hudba Joseph Haydn (Smyčcový kvartet g moll, op. 74 „Jezdecký“, finále, hraje Talichovo kvarteto) a anonym (Jede Kudrna okolo Brna, hraje Kapela z muzea; Na pěknú notečku, arr. Jaroslav Jakubíček, hraje BROLN). Zvuk Lukáš Dolejší. Režie Radim Nejedlý.

Hovoří ing. Věra Mikulášková, syn Ondřej Mikulášek (herec), vnuk Jan Mikulášek (režisér), Jan Pirner (kunsthistorik) a další. Ze záznamu hovoří Oldřich Mikulášek (pořad Básníci před mikrofonem).

Nastudovalo Brno. Natočeno 15. 3. 2010. Premiéra 22. 3. 2010 (ČRo 2 Praha, 21:05 – 21:52 h.). Repríza 5. 3. 2020 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.);  4. 4. 2020 (ČRo Brno, 17:04 h.; v „době covidové“ jako náhradní program v čase obvyklého vysílání cyklu Zelný rynk).

Pozn.: Toto pásmo zaznělo 7. 7. 2010 (Husa na provázku, 17:30 h.) v programu Měsíce autorského čtení Brno „Audiokabinet“. Pořad uváděla Alena Blažejovská, hostem byla Věra Mikulášková.

Lit.: Blažejovská, Alena: Všechno mám aneb Krabice od banánů – portrét Věry Mikuláškové. In web ČRo 2 Praha, březen 2010 (anotace). – Cit.: „Zbavit se ctižádosti a ponechat si vysoká měřítka,“ radil v dopise z let 1937 – 38 básníku a žurnalistovi Oldřichu Mikuláškovi jeho starší kolega Josef Čapek. Nepochybně se tím později nechala inspirovat, anebo se s tím jednoduše ztotožnila, i jeho manželka Věra Mikulášková. Paní Věra, dnes už vdova a důchodkyně, o sobě mluví málokdy, je typem člověka, který se zaměřuje na ostatní a na svět kolem…

„Žít po boku slavného muže je dost obtížné,“ připustila v jednom z novinových rozhovorů, při kterých se ji přece jen podařilo přimět, aby řekla i něco o sobě. Podle jejích slov to však nebylo obtížné kvůli manželovi samotnému, nýbrž kvůli tomu, že někteří lidé se, podle toho, jestli byl básník právě slavný, nebo režimem zatracovaný, jednou k Mikuláškovým „lísali“, podruhé zase „přecházeli na druhý chodník“.

Manželské soužití ale tak či tak přináší i nelehké chvíle. Jak píše paní Věra v kapitole „Dům u Mikuláška“ ve své právě vydané knize „Zrcadlo vzpomínek“:
V jednu slunnou dubnovou neděli při rodinné procházce po Botanické ulici v Brně uklouzla básníkovi noha a on upadl. Manželka i syn se zprvu smáli v domnění, že si z nich Oldřich Mikulášek tropí žerty, bohužel ale nešlo o žert. Básník pobyl řadu měsíců v nemocnici a do konce života jej pak provázely berle. Než ale z nemocnice v sanitce odjel, přestěhovala paní Věra se synem vše do Mikuláškova vysněného „šedého domu s balkony“ – pekařským autem, mezi obrněnými vozy a ruskými vojáky s puškami, kteří obléhali protější tiskárnu. Ano, 21. srpna 1968.

O dámě jejího formátu lze bez zbytečného ostychu uvést, že se narodila 21. června 1928 a v roce 1952 nastoupila do brněnského rozhlasu. Tehdejší ředitel, spisovatel J. V. Pleva, přijal slečnu Věru Trojanovou do zpravodajské redakce. Jako novinářka později spolupracovala s redakcemi různých novin i časopisů, ale v rozhlase byla brzy, protože se osvědčila, přeřazena do literární redakce.

Právě zde se seznámila se svým pozdějším manželem Oldřichem Mikuláškem, který sem jednoho dne přišel z Lidových novin – a rovnou na pozici vedoucího, jímž pak byl až do roku 1956, do svého odchodu do redakce Hosta do domu.

„Pozdravuj svou krásnou blondýnku,“ končíval později dopisy Mikuláškovi Jaroslav Seifert. „Krásná blondýnka“ nakonec z rozhlasu také odešla, a to do brněnské televize. Ne však proto, jak tomu bývá v jiných případech, aby mohla na obrazovce zúročit svůj fyzický půvab, ale do redakce vysílání pro děti a mládež. Od roku 1961 byla po léta její vedoucí, přestože nebyla ve straně, měla bratra v cizině a její manžel byl zakázaným autorem. „Ovládala jsem televizní práci,“ komentuje to stručně paní Věra. Nepochybně. Vždyť po roce 1989 ji do televize povolali zpátky, aby po dva roky působila jako ředitelka brněnského studia.

V dokumentu pro Český rozhlas 2 – Praha se podařilo paní Věru Mikuláškovou přimět k osobní výpovědi. Zatímco její kniha přináší portréty přátel, významných osobností české a moravské vědy a kultury, rozhlasový dokument je portrétem jí samé: mimořádné ženy s velkou osobní silou, statečností i smyslem pro humor.

Její vyprávění zahrnuje bezmála celé století, počínaje vzpomínkami na dětství v Třebíči, na rodiče, na dobu, kdy ještě nebylo zvykem mít koupelnu, natož vanu, ani telefon, na nuzné poměry, které se jako kouzlem podařilo proměnit ve šťastné a klidné zázemí. A pak už ji sledujeme dál, na její neochvějné cestě profesním i soukromým životem.

Kromě portrétované ženy, manželky, dnes vdovy, matky a babičky, v pořadu hovoří také její syn, herec Národního divadla v Brně, Ondřej Mikulášek, vnuk, divadelní režisér, Jan Mikulášek, i další lidé, s nimiž se při svém stále nesmírně aktivním životě setkává.

Pavel Kácha. Forbíny v Divadle ABC. Autoři textů V+W a Miroslav Horníček.

Účinkují Jan Werich, Miroslav Horníček. Slovem provází Martina Delišová.

Premiéru (?) vysílal ČRo 2 Praha v neděli 30. 12. 2007 v 16:05 (54 min.).