Speciální vydání Přílohy o cirkusu tradičním i novém se zvláštním zřetelem na klaunská vystoupení. Hovoří Ondřej Cihlář, teoretik a praktik Nového cirkusu, doc. Jan Dvořák, historik moderního divadla, Alois Mikulka, malíř, který se v cirkusu inspiruje, Robert Maggini, ředitel Divadla Dimitri ve Versciu, Ctibor Turba o Cirkusu Alfred, Hanuš Jorda, badatel v oboru cirkus z Národního muzea v Praze, prof. František Dvořák, historik umění a znalec díla malíře Františka Tichého, a další.
S použitím mnoha pamětí cirkusáků a klaunů, románů z cirkusového prostředí, povídky Eduarda Basse Příhoda cirkusového kapelníka (čte Václav Voska), fragmentů z knihy Jiřího Reidingera Cirksezóna 83 v (čte Jaroslav Dušek), a knihy Noela Daniela The Cirkus (1870 – 1950) o historii cirkusu ve Spojených státech amerických připravili Eliška Závodná a Jiří Kamen. Hovoří Robert Maggini, ředitel Divadla Dimitri ve Versciu, – Hanuš Jordán, badatel v oboru cirkus z Národního muzea v Praze, – prof. František Dvořák, historik umění a znalec díla malíře Františka Tichého.
Natočeno 2009. Premiéra 5. 12. 2009 (240 min.). Repríza 25. 7. 2015 (ČRo 3 Vltava, 9:15 – 11:31 h.; 135 min.); 26. 8. 2017 (ČRo 3 Vltava, 9:30 – 11:30 h) pod názvem Klauniády na Vltavě – XIV. Mezinárodní festival nového cirkusu a divadla Letní Letná 2017 v cyklu Víkendová příloha stanice Vltava..
Po skončení pořadu 26. 8. 2017 následuje rozhovor s Veronikou Štefanovou o průběhu XIV. Mezinárodního festivalu nového cirkusu a divadla Letní Letná 2017 a o přímém přenosu Cirk on Air, který začíná ve 14 hodin.
Lit.: Kamen, Jiří: Létat je tak snadné. In Čtvrtletník Klubu Vltava 4/2009, s. 37 (článek). – Cit.: Medailon brněnského malíře a spisovatele Aloise Mikulky. V rozhovoru pro brněnské Univerzitní noviny malíř Alois Mikulka mluví o kráse stvořených věcí spočívající v jejich dokonalosti. Dokonalost je jen meta, ke které mířili staří mistři a které občas dosáhli. Dokonalá může být třeba i parní lokomotiva nebo benzinový motor, ale také moucha nebo kondor. V souvislosti s častým tvrzením, že umění je pravda, cituje v rozhovoru myšlenku francouzského malíře Georgese Braquea: „Pravda existuje. To jen lež je třeba vytvořit.“ Při své říjnové návštěvě malíře Aloise Mikulky jsem se ho zeptal, jak tu Braqueovu myšlenku vlastně interpretuje. „Tak jako tvoří příroda podle svých zvláštních zákonů,“ odpověděl mi malíř, „tak kumštýř musí vytvořit svět, který by se dal porovnat s přírodou. Kopírovat přírodu v čase fotoaparátů je nesmysl. Stejně tak jako díla jiných malířů.“
Svůj svět Mikulka nazývá State Louis (vnitřní suverénní území groteskní fantazie a plusového surrealismu), tento vnitřní svět po způsobu kořenů stromu zásobuje jeho tvorbu energií imaginace. Malíř mi prozradil, že State Louis do češtiny překládá jako Lojzíkov. Upřímně řečeno v Lojzíkově se cítím o něco lépe než ve State Louis. Ale na druhé straně v názvu State Louis můžeme objevit náznak ironie, možná sebeironie. „Platí tam moje zákony, moje fantazie, moje časoprostorová logika… jednoduše řečeno, dělám si tam, co chci, je to čistě moje území.“
S Aloisem Mikulkou jsem se seznámil prostřednictvím svých synů. Předčítal jsem jim totiž verše z dětské knížky Jana Vodňanského Šlo povidlo na vandr, kterou Mikulka skvěle – v duchu svého groteskního vidění – ilustroval. Následovaly další knížky s Mikulkovými ilustracemi, třeba Šrutova Kočka v houslích, pak přišly na řadu i jeho texty. Napsal hodně přes třicet knížek. Ilustroval jich mnohem víc. Psal pro divadlo. Režíroval a působil i jako scénograf. Kdysi jsem napsal román o Emilu Arturu Longenovi. Longen byl malířem, divadelníkem, spisovatelem, Haškovým kamarádem, posledním bohémem a také cirkusovým klaunem, pátým šaškem v jednom kočovném cirkusu v Provence. Z období, kdy jsem pátral v Longenových stopách, mi zůstala záliba v cirkusu. A tehdy jsem přišel na to, že tento svět cirkusu, provazochodců, mimů a klaunů tak trochu sdílím s Aloisem Mikulkou.
„Nezapomínejte,“ vysvětluje mi, „že malé dítě upoutá vždycky něco, co je zajímavé, když jedou hasiči, když jede sanitka, cirkus, to soustředění všeho zajímavého, barvy, světla, lidi zvláštní. To jsou samozřejmě všechno dobré motivy na malování.“ Vzpomněl jsem si na jeden sen z poslední Mikulkovy knihy, sen začínal slovy: „Někde něco zazvonilo a já sjíždím po dlouhé tyči do přízemí k hasičskému autu…“ V cirkusovém rozhovoru nemůžeme vynechat Františka Tichého. Alois Mikulka mi vypráví, jak kdysi v televizních estrádách vystupoval jako klaun. I jako provazochodec to v mládí zkoušel. A v Bratislavě, kde u profesora Jána Želibského studoval monumentální malbu, musel tenkrát šplhat po lešeních a chodit po všelijakých divných příčkách.
V rozhovoru jsme se nedostali k malířově vztahu k dada. Stihli jsme aspoň ještě probrat ženy na jeho obrazech, většinou malířem (ne přírodou!) velmi dobře obdařené dámy. Ateliér má ve třináctém, nejvyšším patře v brněnských Žabovřeskách s výhledem na město i kopcovitou krajinu s lesy. Jako by odtud hodlal vyhlížet, možná i vábit provazochodce, vzdušné akrobaty, levitující hasiče… V malířově ateliéru, který evokuje Mikulkův obraz Rodina s lidmi srovnanými do výše ve tvaru jakéhosi genealogického stromu, můžeme zažívat pocity jako při četbě o andělech v básních, které R. M. Rilke napsal ve středověké věži-rozhledně Muzot ve švýcarském Valais. „Anděly dělali už Řekové, vlastně to byli bohové, a jaký měli malinký křidélečka na nohách! Hermes si někam letí, to je úplně normální, patří to taky ke snům,“ pravil Alois Mikulka.