Scénář Oldřich Nový. Hudební realizace Mojmír Balling. Technická spolupráce a přepis Jindřich Straka. Sleeve-note Marie Paříková a Antonín Langer, 1969. Cover Jiří Pavlín, 1969.
Oldřich Nový vzpomíná a uvádí své písně. Spoluúčinkuje Jiřina Salačová.
Nahrávky a přepis původních snímků byly uskutečněny ve studiu Lucerna v únoru a březnu 1969. Vydal Supraphon v roce 1969 (1 LP, 0 13 0655). Reedice 15. 3. 2013 (Supraphonline, pouze digitálně).
Obsah: 1. Znělka (R. Friml: The Everlasting Love), 2. Myslivecká (J. Voldán), 3. Každá žena (E. Strauss / R. Jurist, z hudební komedie Žena, která ví, co chce), 4. Louisička (R. Benatzky / F. Paul, z hudební komedie Okouzlující slečna), 5. Na děvče mi nesahej (J. Kalaš / K. Hrnčíř, z filmu Advokátka Věra), 6. J.-J. Rousseau (A. Steinbrecher / F. Paul, z hudební komedie Krejčí na zámku), 7. Nebezpečné mládí (S. E. Nováček / O. Nový, z hud. komedie Chůdy pana Celestýna), 8. Rybí Song (S. E. Nováček / O. Nový, z hud komedie Chůdy pana Celestýna), 9. Mé děvče má svůj doktorát za pultem (R. Benatzky / E. F. Burian, z hud. komedie Moje sestra a já), 10. Zavírám oči (J. Kalaš / F. Kožík, z hud. hry Komediant), 11. Výstup Celestina (F. R. Hervé / O. Nový, z operety Mam“selle Nitouche), 12. Ztratilo se štěstí (J. Kalaš / J. Neuberg – F. Vlček, z filmu Pytlákova schovanka), 13. Proč myslet na zítřek (J. Moravec, z filmu Hudba z Marsu), 14. Uspávanka (J. Rychlík, / V. Blažek, z filmu Hudba z Marsu), 15. Jen pro ten dnešní den (S. E. Nováček / J. Gruss, z filmu Kristian), 16. Milý pane Nový (J. Moravec, s O. Novým hovoří Jiřina Salačová), 17. Dívky z mé čtvrti (Ch. Aznavour / A. Valentová), 18. Znělka (R. Friml: The Everlasting Love).
Lit.: Suchý, Ondřej: Je dost ticha? In Scéna 14/1976, s. 8 (úvaha).
Langer, Antonín – Paříková, Marie: Slovo má Oldřich Nový, 1969 (sleeve-note). – Cit.: Bylo to v září 1939. Plakáty a reklamy v novinách zvaly na „nejlepší moderní společenský film, který byl u nás kdy natočen“. Šlo o veselohru režiséra Martina Friče s Oldřichem Novým v titulní roli. Kritik časopisu Kinorevue k jeho výkonu napsal: „Znovu musíme vyslovit podiv nad tím, jak mohl být tak dlouho zanedbáván filmovými výrobci tento virtuózní herec.“ Film se jmenoval Kristian a podnes plní sály biografů.
Cesta za poznáním Oldřicha Nového začíná v první třídě žižkovské školy na Komenského náměstí a na kopci u „kapslovny“, který byl jediným dětským hřištěm této dělnické čtvrti. Dva roky nato už sedí Oldřich ve škole U sv. Kříže Většího na Starém Městě pražském s okny na František, kde s kluky tráví svůj volný čas u vody. V létě, v zimě. František tehdy tvořil velmi svérázný kout Prahy s osobitými obyvateli a mravy. Jan Neruda v jednom svém fejetonu nazval řeč příslušníků této čtvrti pražskou francouzštinou. Lenivé protahování nosovek, lehce nosový přízvuk a přímo aristokratická nonšalantnost – nemá zde původ Nového zvláštní mluva i způsob zpěvu, ale také jeho samozřejmost a lehkost, živost, nedbalá elegance, gaminství, někdy i frajerství a velkoměstský styl? Vždyť právě typy rošťáků, lupičů, džentlmenů a lidiček z předměstských a bohémských dvorků tvořily jednu skupinu jeho typických rolí, kdy mohl bohatě využít inspirací, jež mu domovská čtvrť poskytla.
V Cyrilometodějské tiskárně v Pštrossově ulici v Praze se Oldřich Nový řádně vyučil sazečem a čtyřletou obornou typografickou školu absolvoval s vyznamenáním.
Ale „černé umění“, jak se tehdy tomuto povolání říkalo, mladého pracovníka brzy ztratilo. Zato se s ním setkávali návštěvníci pražské Řemeslnické besedy, potom zpěvní síně U labutě v ulici Na poříčí, karlínského Varieté a divadlo Deklarace, které neslo hrdý název „Žižkovská činohra“.
Následovalo roční angažmá v Moravské Ostravě a od roku 1919 slavná éra herce, režiséra, autora a posléze šéfa brněnské operety. Národní (později Zemské a Státní) divadlo v Brně znamená v životním díle Oldřicha Nového šestnáct významných let. Pro českou operetu za jeho vedení znamenají rehabilitaci tohoto přehlíženého žánru, který si, díky Novému, získal uznání i zájem divadelních pracovníků, teoretiků, kritiků i obecenstva. Oldřich Nový dokázal, že opereta je umění, jestliže se dělá s vkusem, nápady, talentem. Zbavil ji bezduchého extemporování, dbal na kulturu jevištní mluvy i přirozené, plynulé spojení hudby s činoherní částí. Vychovával si mladé české autory a jako první u nás objevil pro české jeviště hudební komedii. – V Brně také poznal a využil možností rozhlasu jako nové umělecké disciplíny pro členy svého souboru. V brněnském Radiojournalu pracoval od jeho založení, kdy vysílacím „studiem“ byla jedna z budek na novém Zemském domě. Odtud a později z ateliéru na Nové ulici a poté ze Stadiónu vysílal desítky kabaretů, pásem a gramofonrevuí, které sestavoval, režíroval a konferoval.
Koncem roku 1934 a začátkem roku příštího vyjednává s ředitelem Vinohradského divadla dr. Jahnem o provozu hudební komedie. Přitom je podroben důkladné zkoušce: Hraje v Komorním divadle premiéru a veškeré reprízy Verneuillovy činohry Škola poplatníků, ve které je mu svěřena hlavní pánská role, a na Vinohradech hostuje v řadě představení v Borově režiii Straussova Netopýra, kde v roli Eisensteina alternuje se Zdeňkem Štěpánkem. Jednání ztroskotalo, poněvadž Nový chtěl vybudovat divadlo hudební komedie jako samostatný a soběstačný celek, s vlastním souborem hereckým i hudebním.
V srpnu 1935 se loučí s Brnem a v Praze s potížemi sestavuje soubor, se kterým před Vánocemi téhož roku zahajuje svou činnost v Novém divadle ve Stýblově pasáži na Václavském náměstí hudební komedií s téměř symbolickým názvem Štěstí do domu. S deseti schopnými herci, dvěma perfektními klavíristy, při jediné scéně, bez převleků a honosné výpravy, kterou tehdejší pražská operetní divadla oslňovala publikum.
Od prvního představení bojoval o diváka a se svým souborem hrál všecka představení, i když v Novém divadle bylo víc zaměstnanců než návštěvníků. Usiloval o hodnotné zábavné umění, vkusnou a přitažlivou podívanou, která by se nepodbízela, ale dosáhla ve svém druhu maximální dokonalosti a výše. Oldřich Nový přišel do Prahy s vyhraněným programem: dělat hudební divadlo, hudební komedii, založenou na činoherním libretu, jehož děj je podmalován hudbou, ale každý šanson, hudební scéna nebo melodram musí být pokračováním děje a nikoli pouhou vložkou, jak tomu bývá v operetách. Nové divadlo nebylo společensky angažované, ani nestrhávalo lidem masky z tváří. Jeho hlavním cílem byla zábavnost jako první a hlavní úkol. Divadlo ne jako instituce výchovná, ale místo snů a potěšení.
Zdravý cit pro míru únosnosti zajišťovaly Novému spolu s ironickým nadhledem a uměním persifláže takový vztah k uváděné dramatice, i rolím, že se vždycky bezpečně a jistě vyhnul banalitě a nevkusu. Proto mohl v Lidových novinách Eduard Bass napsat, že „Nové divadlo je opereta pro kulturní lidi“.
Oldřich Nový zde vytvářel dva typy hrdinů, romanticky založené, aktivní, smělé a odhodlané moderní mladé muže, vždy s úsměvem vítězící, jejichž předností je elegance, vzdělání , ale také dávka fantazie, milé drzosti, provokativního šarmu a vtipu. Na druhé straně ztělesňoval bezvýznamné úředníčky a občánky s ušlápnutou bojácnou dušičkou a se snem po lepším životě. Tyto dva odlišné charaktery mohl dokonale spojit ve dvojrolích, z nichž nejslavnější byly Célestin v Mam’zelle Nitouche a filmový Kristian.
Oldřich Nový natočil až do Kristiana jedenáct filmů, tedy asi třetinu své filmové práce po dnešní den, a přece teprve Kristianem se mu otevřela slavná filmová dráha. Tento film se stal mezníkem v české společenské veselohře a Nový se přes noc posunul v žebříčku populárních herců na jedno z předních míst. Brzy potom dostal nové velké herecké příležitosti ve filmech Roztomilý člověk, Valentin dobrotivý, Dívka v modrém, Eva tropí hlouposti, Hotel Modrá hvězda, Pytlákova schovanka a dalších. Filmová tvorba tohoto herce není ještě uzavřena, stejně jako tvorba divadelní a činnost v rozhlase a televizi. Oldřich Nový po zrušení svého divadla v roce 1948 režíroval a hrál v Karlínském divadle a v četných divadlech v republice i v zahraničí. Jeho současné inscenace i postavy v hudební komedii Harvey a já…, v komorním muzikálu Julie, ty máš nápady nebo pohostinské vystoupení v pražském Činoherním klubu jen potvrzují jeho stále mladé umění a oddanou věrnost divadlu.
Umělecká činnost Oldřicha Nového byla a dosud je mnohostranná. Zahrnuje více oblastí a s pravou tvůrčí nenasytností se snaží zabrat co nejširší okruh působnosti. Pro Nového žít znamená hrát a hrát znamená žít. Postihl něco z věčné lidské touhy po idyle a pohodě, po veliké romantické a neobyčejné lásce a štěstí. Jeho humor se vždy vyznačoval jemností, komorností, smyslem pro styl; vkus a přirozená hravost se v jeho výkonech pojily s noblesou chování, společenskou rutinou, velkosvětským šarmem a gaminstvím. A to projevoval a uplatňoval i v popěvcích z hudebních komedií i filmů. Má ve svém projevu zvláštní sentiment, který využívá, hraje na něj, ale současně jej i ironizuje. Podlamuje hlas a přechází do parlanda – recitačního zpěvu. Některé písně v jeho interpretaci zakotvily natolik ve vědomí diváků a posluchačů, že si je ani neumíme představit v jiném provedení.