Karel Čapek a Josef Čapek. Tragikomedie o výstřelu z kanónu negace a potížích se stvořením světa.Rozhlasová úprava a režie Dimitrij Dudík. Hudba Petr Mandel. Dramaturg Martin Velíšek.
Osoby a obsazení: Adam (Viktor Preiss), Alter Ego (Ivan Trojan), boží hlas (Otakar Brousek), nadčlověk Miles (Vladimír Čech), Zmetek (Ota Jirák), Eva (Nela Boudová), Lilith (Martina Hudečková), žena Alter Egova (Dana Černá), rétor (Alois Švehlík), poeta (Arnošt Goldflam), vědátor (Josef Somr), romantik (Zdeněk Maryška), hédonik (Daniel Rous), filosof (Přemysl Rut), první AE (Ivan Řezáč), druhý AE (Daniel Tůma), třetí AE + hlídač (Lukáš Hlavica), čtvrtý AE + strážník (Bořivoj Navrátil), pátý AE + novic (Michal Zelenka), šestý AE + velekněz (Stanislav Šárský) a další.
Natočeno 2008. Premiéra 1. 1. 2009 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.; 110 min.). Repríza 12. 4. 2009 (ČRo 2 Praha, 20:05 h); 17. 10. 2015 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 24. 12. 2018 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.); 4. 1. 2025 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.
Lit.: Němec, Ivan: Být vůdcem je víc než být tvůrcem? In Týdeník Rozhlas 5/2009 (recenze). – Cit.: Když jsem se o Vánocích zaposlouchal do skvělé nahrávky Čapkových Apokryfů v režii Aleše Vrzáka, začal jsem chvílemi pochybovat, zda je skutečně znám. Zrcadlily se v nich totiž tak neuvěřitelně aktuální obrazy společenských vztahů, až se člověku nechtělo věřit, že poslouchá dílo autora, jehož 70. výročí úmrtí Český rozhlas připomíná.
Na totéž jsem myslel, když na Nový rok vysílala stanice Vltava rozhlasovou premiéru hry bratří Čapků Adam Stvořitel, o jejíž uvedení se zasloužil dramaturg Martin Velíšek a režisér Dimitrij Dudík, který divadelní komedii také pro rozhlas upravil. V údivu jsem kroutil hlavou a kladl si naivní otázky: Copak bratři Čapkové mají čerstvé zprávy z domácí politické scény? Odkud vědí, jakými jedovatými slinami na sebe prskají představitelé našich stran? Zažili poslední volbu prezidenta a chování pánů poslanců, jejichž hlavním posláním je tvrdit, že je to bílé, když opačná stran řekne, že je to černé? Jak tedy mohou znát naši dnešní závist, hloupé hašteření, egoismus, narcismus, zlobu a sveřepou nenávist, která může přerůst až… Strach to domyslet.
První uvedení Adama Stvořitele (1927) přijala kritika s rozpaky i výhradami. O příběhu, v němž Adam zničí starý svět kanónem negace a na boží příkaz stvoří nový, daleko problematičtější, nežli byl ten starý, se psalo jako o komedii, která je pouhou ilustrací apriorní filozofické teze, že je zatěžkána didaktičností, přemírou abstrakce a končí „trpným smírem místo tvořivého odporu“. Kritici měli v lecčems pravdu, je to ze hry cítit ještě dnes. Tak proč ji hrát? Vyjádřil to vlastně již tenkrát její tehdejší režisér K. H. Hilar, když v ní spatřoval projev „vůle k duchovnímu odzbrojení, společenské i politické konsolidaci, k vytvoření kladné atmosféry společenské a občanské loajálnosti…“ Vnímáme-li tedy ještě dnes komedii bratří Čapků jako obdivuhodně aktuální alegorii naší současné společnosti a světa, pak to zřejmě znamená, že navzdory krutým dějinným zvratům, z nichž tvůrci zažili jen část, pociťujeme i v současnosti nedostatek oné „vůle k duchovnímu odzbrojení“ a všeho dalšího, co Hilar ve hře našel.
K tomu, že rozhlasová komedie odrážela v mnoha svých pasážích dnešní skutečnost, výrazně dopomohla i úprava a režie Dimitrije Dudíka, který její dějovou výstavbu zpřehlednil zveřejněním jednotlivých aktů a udržel ji ve svěžím temporytmu. Hlavně však herecký projev představitelů všech postav vedl k přesnosti, přirozenosti a opravdovosti. Své velké herectví znovu potvrdil Viktor Preiss. Jeho Adam, vytvořený zdánlivě jednoduchými nenápadnými prostředky, je postavou neobyčejně pestrou, vnitřně bohatou, poutavou a dnešní. Také Alter Ego Ivana Trojana je detailně vykreslenou figurou věčného šťourala a neustále polemizujícího kritika, jenž bude navždy nespokojeně volat po svém právu na všechno. Hezké a přesně tvarované postavy vytvořily i Nela Boudová, Martina Hudečková a Dana Černá (Eva, Lilith, žena Alter Egova).
Když v tvůrčím zápalu jeden ze stvořitelů – Alter Ego – stvoří Dav „konfekčního“ lidu, a ambiciózní vůdce, instruktor heroismu, poučí tvůrce, že je třeba „dát jim společnou myšlenku, strčit jim prapor do ruky, zbraně a heslo!“, pocítíme i dnes pořádný poryv hrůzy, který z komedie zavane. Co na tom, že Adam Stvořitel bratří Čapků vznikl před více než osmdesáti lety.
Lit.: anonym: Josef a Karel Čapkové: Adam Stvořitel. In web ČRo 3 Vltava, říjen 2015 (anotace). – Cit.: Adam zničí svět, a proto mu Boží hlas dá trestem úkol: stvořit nový. Nejprve na zkoušku stvoří blechy a poté Evu, která jím opovrhuje. Stvoří muže-nadčlověka Milese, ten chce hned s Adamem bojovat. Adam odmítne, Miles se urazí a odchází do hor za Evou-bohyní. Divadelní hra o sedmi obrazech, jejíž hlavní myšlenka spočívá v přesvědčení, že současný svět je špatný a každý pokus jej násilně změnit je marný. Hra, v níž se autoři dostali do slepé uličky.
Lit. Škápíková, Jitka: Josef a Karel Čapkovi: Adam Stvořitel – 12.4. In web ČRo 2 Praha, duben 2009 (anotace). – Cit.: Hlavní hrdina hry Adam se rozhodne zničit svět výstřelem z kanónu negace. To se mu povede, ale Bůh mu umožní (a vlastně i přikáže) stvořit svět od základů znovu. Otázkou je jen jaký.
Po R.U.R. , Krakatitu se ve spolupráci s bratrem Josefem vrátil Karel Čapek k tématu konce světa. Férie Adam Stvořitel reaguje někdy až parodicky na politická hnutí, která přinášela jednoduchá a přímočará řešení: anarchismus, socialismus, komunismus a fašismus. (…)
Lit.: Velíšek, Martin: Josef a Karel Čapkovi: Adam Stvořitel. In web Čtenářský deník, prosinec 2008 (článek). – Cit.: Hlavní hrdina hry Adam se rozhodne zničit svět výstřelem z kanónu negace. To se mu povede, ale Bůh mu umožní (a vlastně i přikáže) stvořit svět od základů znovu. Otázkou je jen jaký. Po R.U.R., Krakatitu se ve spolupráci s bratrem Josefem vrátil Karel Čapek k tématu konce světa. Férie Adam Stvořitel reaguje někdy až parodicky na politická hnutí, která přinášela jednoduchá a přímočará řešení: anarchismus, socialismus, komunismus a fašismus. Premiéru rozhlasové inscenace Dimitrije Dudíka s Viktorem Preissem v hlavní roli poslouchejte na Nový rok ve 14 hodin.
Po R.U.R., Krakatitu se ve spolupráci s bratrem Josefem vrátil Karel Čapek k tématu konce světa. Férie Adam Stvořitel reaguje někdy až parodicky na politická hnutí, která přinášela jednoduchá a přímočará řešení: anarchismus, socialismus, komunismus a fašismus. Již pár let před napsáním hry se Karel Čapek vyslovil k tomuto tématu: „Když čtu články lidí, kterým se říká teoretikové (všech oborů), reformátoři, kritikové, problematikové, zásadní myslitelé, programní řešitelé atd., vzpomenu si vždycky na Pánaboha, pochybil, stvořiv jenom jeden svět. Měl by stvořit dva dokonale paralelní: jeden (totiž ten náš, dosavadní), na kterém by mužové praxe na chlup jako dosud páchali své omyly, polovičatosti, nedůslednosti, chyby, kompromisy…, a druhý svět, (který by byl o kus dál) by sloužil jen k tomu, aby si tam řečení teoretikové vyhrnuli rukávy a realizovali prakticky své řešení a hlubší a programové náhledy. Nesmírně by mě zajímalo prokukovat k jejich spásnému dílu. Ale tohoto jednoho, byť chatrného, nouzového, bídně zařízeného a vůbec pochybného světa by v jejich reformních rukách bylo přece jen škoda, že?“ Hlavní hrdina hry Adam se rozhodne zničit svět výstřelem z kanónu negace. To se mu povede, ale Bůh mu umožní (a vlastně i přikáže) stvořit svět od základů znovu. Otázkou je jen jaký. Adam se při své tvorbě dopouští všech myslitelných omylů a pošetilostí tvůrců světotvorných koncepcí, počínaje stvořením nadčlověka a splněním si osobních přání konče. Jeho Alter Ego, které posléze vytvoří, vyprodukuje protipól vypjaté individuality, totiž odosobněné masy. A závěr – od stolu nic vymyslet a naplánovat vpodstatě nelze a negaci i tvorbu přečká jedině nedopatřením vzniklý Zmetek, personifikace utilitárního lidského života s jeho přednostmi a zápory. Hru psali bratři Čapkové nezvykle dlouho – záměr hru napsat vznikl kolem roku 1925 a premiéru měla až 12. dubna roku 1927 v režii K.H. Hilara a na scéně V. Hofmana. Dlouho se oba autoři trápili zejména s s vyústěním hry a definitivní verzi předcházela řada variant. Dobový úspěch byl vlažný. Josef Čapek k tomu napsal: „Adamovi se u nás dobře nerozumělo. Je to ovšem věc nedokonalá, ale ne špatná a slabá. První chyba je v tom, že je tam všeho moc a ničeho dost. Pak je z toho neforemnost, která se nakonec rozsype. Mysleli jsme při tom na příliš mnoho věcí, na české rezonérství, a zase na nás dva, a zase na Stvořitele republiky, je to děláno z živé pěny, která dýmá a se vaří“. Kritici vytýkali hře přílišný pesimismus. Již v předmluvě k jiné své hře, k Věci Makropulos, Karel Čapek napsal: „Snad je dvojí optimismus: jeden, který se od špatných věcí odvrací k čemusi lepšímu, třeba vysněnému; druhý, který hledá v samotných špatných věcech něco aspoň trochu lepšího, třeba jen vysněného. Ten první hledá rovnou ráj: není krásnějšího směru pro lidskou duši. Ten druhý hledá tuhle a támhle aspoň drobty relativního dobra: snad ani tento pokus není docela bezcenný. Není-li to optimismus, najděte pro to jiné slovo.“ Vývoj následujících let ostatně dal vizím obou bratrů daleko děsivější tvář. A přitom návod jak těmto věcem čelit je zdánlivě tak snadný: „Myslím, že by se s trochou obyčejné lásky a srdečnosti daly ještě dělat zázraky.“ Václav Černý k této větě Karla Čapka dodává: „Nuže cítíte v těchto slovech onen nesčíslný poklad čapkovské vlídnosti, onu opravdovou, přehlubokou shodu s člověkem, onu dávnou „dulcedinem cordis“ sladkost srdce starých filosofů, tak nezaměnitelně zjihlou a zhořklou melancholií lehké rezignace? Ale cítíte v nich také onen stín strachu, strachu ze všeho bouřlivého a vzpurného, ze všeho vášnivého, tělesného, vzrušujícího a matoucího, tu důvěru, ano, ale bez exaltace, tu lásku, ale bez otřesů a bláznění, tu šetrnost bojící se urazit, ten mír duše, ale bázlivý, krotký a nervózní?“ Ano, ještě se dají dělat zázraky.
Kurt Vonnegut. Četba na pokračování. Překlad Jaroslav Kořán. Režie Pavel Linhart.