Ludvík Vaculík. Patnáctidílná četba na pokračování. Pro rozhlas připravil a režie Pavel Linhart. Sleeve-note k CD Jan Kačer.
Účinkuje Jan Kačer.
Natočeno 1991 (díly 26 – 30 min., celkem 433 min.). Repríza 1. dílu 15. 9. 2017 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h).
Vydal Radioservis 31. 10. 2012 (1 CD mp3).
Lit.: -ob- (= Bezr, Ondřej): AUDIO: Poslechněte si, jak Jan Kačer načetl Vaculíkovu slavnou Sekyru. In web IDnes, 29. 10. 2012 (článek + ukázky). – Cit.: Stěžejní román Ludvíka Vaculíka Sekyra vychází 31. října na značce Radioservis jako sedmihodinová audiokniha na CD ve formátu mp3. Knihu načetl herec Jan Kačer.
Režie rozhlasové nahrávky knihy o patnácti kapitolách se v roce 1991 ujal Pavel Linhart. Sekyra vyšla v prvním vydání v roce 1966 a je druhým autorovým románem. „Sekyra se ve druhé polovině 60. let stala prvním z řady románových děl, která na konfliktu jedince se zájmy odcizené instituce (státu, strany) analyzovala roli a možnosti individua a ukazovala na jeho důsledky,“ píše o románu Miroslav Zelinský v Slovníku české prózy.
„Čtenáři moje psaní hodnotí různě dobře, ale nejčastěji slýchám, že Sekyra byla nejlepší,“ napsal sám autor v roce 2003 při příležitosti nového vydání knihy. „Teď jsem si Sekyru musel přečíst v korektuře a nechtělo se mi do toho. Čekal jsem nudu, jelikož to všecko přeci znám. Ale já jsem se divil! Já jsem to už zas neznal! A divil jsem se, jak velice dobře je to napsaná knížka. Je intenzivní a přesná. Realistická i fantaskní. Tu jsem mohl napsat jenom jednou.“
Pozn.: Druhá Vaculíkova kniha, román Sekyra (1966), představuje vývojový skok; zařadila se mezi vrcholná díla naší současné prózy. Dějovou kostrou románu je návštěva hrdiny, pražského redaktora, u bratra na valašské vesnici. Cítí potřebu zrekapitulovat si po otcově smrti jeho život, uvědomit si, co od něho převzal a v čem se mu podobat nechce a nemůže. Výprava za tragikou otcova osudu je i cestou k sobě samému, k nejvnitřnější podstatě vlastní osobnosti. Vypravěčův otec je tu představen ve třech fázích svého života. Především tak, jak utkvěl vypravěči ve vzpomínkách z dětských let. Tehdy byl otec bezpečnou oporou jeho dětského světa. Syn okouzleně vzpomíná na společné výpravy do hor na dříví. Tyto vzpomínkové pasáže jsou proloženy i úryvky otcových osobitých dopisů, které posílal rodině z Persie. (Vaculík jen nepatrně stylisticky upravil skutečné otcovy dopisy.) Ve vypravěčových vzpomínkách a úvahách se však hlavně rýsuje otec jako komunistický funkcionář po únoru 1948. Je přesvědčen o správnosti cesty, po níž ho vede strana, a bere na sebe obětavě všechny stranické úkoly. Syn je na něho hrdý, když se jako první vzdá louky za chalupou, kterou dostal při pozemkové reformě a vlastní těžkou dřinou zvelebil. Ale později se vztahy mezi otcem a synem narušují. V procesu kolektivizace se otec při plnění stranických úkolů dostává do rozporu se svou osobitostí, ale většinou potlačuje vlastní názor ve jménu velké myšlenky, které chce sloužit. Ani si zpočátku neuvědomuje, jak se mění jeho vztah k lidem: stávají se mu jen prostředkem k dosažení politického cíle. Začíná se jim odcizovat, přestává si s nimi rozumět. Začíná se odcizovat i vlastní rodině. Jeho žena to vyjádří svým prostým způsobem: „Ale, tato. Já to vidím, ty nejsi dobrý.“ Tatínek se dostává do sporu se světem, s nímž kdysi srostl a který mu byl vším. Začíná proces jeho odosobnění, ztráty vnitřní svobody. Výsledkem je rozvrat osobnosti, jímž jsou poznamenána poslední léta jeho života. Po smrti manželky odešel do pohraničí a tam se znovu oženil. Syn mu odmítl jít za svědka a napsal mu dopis, kterým se s ním rozešel. Otec četl ten dopis již na úmrtní posteli. Syn to nyní cítí jako tragické nedorozumění. Na otázku, zda postavou otce chtěl vytvořit kladného hrdinu, Vaculík řekl: „Kladný hrdina se vyznačuje tím, že se s něčím utkává. A můj hrdina se utkal ne s vesnicí, ale s neslučitelností toho, co měl dělat, se sebou samým. V osudu tohoto hrdiny je tak vlastně obsažen i důkaz nepřirozenosti forem, které na sebe vzalo uskutečňování jeho ideálů.“
Syn- vyprávěč si uvědomuje, že cestou svého otce nemůže jít. Nechce sloužit velké nadosobní věci za cenu ztráty vlastní osobnosti. Chce zůstat nedeformovaným člověkem, odmítá stát se manipulovanou jednotkou. Jako k hlubině bezpečnosti se obrací k rodnému kraji, k společenství lidí a míst, které ho naplňuje pocitem řádu a jistoty, i když si uvědomuje, že tento originální řád vesnického života je rozrušován nivelizujícím náporem civilizace.
To, čím Sekyra tak převýšila Rušný dům, je stupeň její umělecké zralosti a míra umělecké kázně, kterou tu autor projevil. I Sekyra pracuje se skutečným životním materiálem a není prosta publicistických prvků. I druhý Vaculíkův román je vlastně stížnost adresovaná všem, ale jeho autentičnost a polemičnost prošla vysokou mírou umělecké stylizace. Vznikl osobitý prozaický útvar, pro nějž je označení román jen velmi přibližné. Na rozdíl od Rušného domu je zde epický příběh, ale čtenář si ho musí sestavovat z množství vzpomínkových scének a úvah, které nejsou chronologicky uspořádány. Již několik prvních vět naznačí Vaculíkovu vypravěčskou metodu: „Poprvé jsem měl navštívit svého bratra řidiče. — Ale on skoro nikdo neví, kdo je můj bratr řidič. Tedy bylo mi deset roků, když mi nečekaně připadl k občasnému nudnému kolébání… Když tomuto mému bratrovi bylo pět, šel jsem do světa, když on měl mých deset roků, já už měl svých dvacet a mohl mě takový bratr zajímat? Počítal jsem ho spíš mezi drobný domácí inventář… Dneska se domnívám, že jenom věkově blízcí bratři se rodí skutečně jako bratři, kdežto jsou-li si věkem vzdáleni, musejí se teprve průběhem života bratry stát.“ Základní časovou rovinou románu je současnost, dějovou základnu tvoří vyprávění o hrdinově návštěvě v rodné vsi, ale vyprávěč se od této dějové základny stále odráží k výpravám do různě vzdálené minulosti, přerušovaným pasážemi úvahovými. I skutečnost, že pozornost vstupní pasáže je zaměřena na bratra řidiče, který je v románu postavou zcela epizodní, svědčí o metodě, kterou Ivan Klíma označil za „metodu záměny podstatného a nepodstatného“. Často se tu důležité dějinné události nebo významné mezníky v životě otcově mihnou jen jakoby okrajově, jako letmé zmínky. Zato jsou bohatě rozvíjeny scény výprav do hor na dříví a stavění domu. Vrcholné momenty v životě jedince nejsou vždy totožné s vrcholky historie. Ivan Klíma upozornil i na Vaculíkovu osobitou práci s časem: vytvořil si zvláštní čas, který se nekryje s časem historickým, čas, v němž se prolínají události současné s minulými, někdy v téže větě. „Čeká nás mnoho úkolů, řekl a zamračil se a máme moc nepřátel, řekl a umřela maminka.“ I tato práce s časem umožňuje korigovat rozměry události. Celým románem prochází motiv nedovoleného odvezení zapomenutého kmene lesního stromu, který v závěru dostává charakter symbolu jednání z vlastního rozhodnutí a vlastní iniciativy, svobodného činu nemanipulované lidské osobnosti. Po jazykové stránce se vypravování pohybuje většinou v rovině hovorového jazyka, jehož autentičnost je podtržena četnými moravismy.
Lit.: Vaculík, Ludvík – Kačer, Jan: Sekyra. In booklet CD, říjen 2012. – „Čtenáři moje psaní hodnotí různě dobře, ale nejčastěji slýchám, že Sekyra byla nejlepší. (…) Teď jsem si Sekyru musel přečíst v korektuře, a nechtělo se mi do toho. Čekal jsem nudu, jelikož to všecko přeci znám. Ale já jsem se divil! Já jsem to už zas neznal! A divil jsem se, jak velice dobře je to napsaná knížka. Je intenzivní a přesná. Realistická i fantaskní. Tu jsem mohl napsat jenom jednou. Ona je vždycky otázka, co autor napíše dál, když to hlavní napsal ve své první knížce…“
Ludvík Vaculík k novému vydání Sekyry v roce 2003 (první vydání 1966)
Když poprvé ťali… dřevo zavzdychalo
Léto je pryč. Už zase se probouzím do černa. Ještě chvíli poležet, zahnat noční můry a být připraven. Na úsvit. Je konec srpna 2012. V norském Oslo bylo v roce 1968 vlídno. Bydlel jsem ve staré patrové vile postavené důkladně na skalnatém poloostrově s brčálově chutnající trávou, kterou jsem měl za povinnost jednou týdně posekat. Majitelé odjeli na několikaměsíční dovolenou do teplých krajin a mně laskavě propůjčili dům, sedm ložnic, zásobenou kuchyň, telefon a otevřený účet u řezníka skrývajícího v lednici parádního lososa s adresou majitele přišpendlenou na ocase. Jen si poručit. Nemusel jsem nic. Nikdo mě neznal. Sedal jsem nad polehlou travou a díval se na moře. Slaná vůně roztřepených vln, lehce zahnívající odér sena a tiché, benzinem vonící město. Oslo toho slibného roku 1968. Všechno bylo nepochopitelně prosté. Pracoval jsem v divadle, dostával peníze, které platily všude, zdravil uctivě kolemjdoucí a byl jsem zdraven. V poklidu podvečera, neuvěřitelně dlouhého, bezstarostného, bezhlučně přijížděly a mizely zaoceánské lodě a slunce poslušné Munchova pokynu barvilo scénu oslňujícími barvami. Bylo mi smutno. Čím silnější zážitek z prožitku krásy, tím větší lítost. Že se mnou nejsou moji blízcí, že se mnou není celá moje vzdálená zem. Ten slavný šedesátý osmý byl mimo tisíce jiných věcí naivním rokem přátelství, velkorysých odhodlání, snových představ o nekonečných možnostech člověka, iluzí, úsměvu. Norské Oslo s vůní pečených ryb a bramborové kaše, s růžovými ráčky, s lehce skrývanou prohibicí a s bouřlivou ukázkou běsnícího moře. Každou noc jsem přespával v jiné ložnici. Otevřenými okny se dral dovnitř svěží vzduch vzdáleného a tak blízkého světa. Uprostřed noci se ozval telefon: „Jsme okupováni!! Rusáci jsou v Praze! To je konec!“
Bláznivý rok. Zkroušené životy, totalitou vybledlé, nakynuly jako těsto. Vpád cizích armád spařené kvasnice zastavil a zmrazil. Zbytky tvořivosti s trpkostí a bezohledností vtlačeny do normalizačních forem. Bylo slyšet lámání křídel. Výjezdní doložka, tento cenný papírek, ještě platila. Ocitl jsem se v Norsku po roce znova. Kolegové v divadle se na mne dívali se smutným porozuměním. Už jsem byl cizincem. Milada Bleskastadová-Topičová, de facto kulturní atašé a reprezentantka literatury obou zemí, mě překvapivě pověřila úkolem: „Až pojedete do Prahy, Jene, vezměte Ludvíkovi dárek. Chtěl jste se s ním přece už dávno seznámit. Vyšla mu kniha ̶ je skvělá. Ludvík Vaculík: Sekyra. (Vydal Československý spisovatel v Praze roku 1968 jako svou 2899. publikaci. Vydání druhé. Stran 180. Náklad 35000 výtisků. Cena 13 Kč.)“
Předala mi sekeru. Nádhernou kanadskou sekyrku s modře kaleným ostřím. Topůrkem lesklým a pevným. Předmět krásný, staletími vypracovaný k dokonalosti. Rok po vpádu vojsk už byla na hranicích kontrola. „Co to vezete? A komu?“ Celník potěžkával v ruce sekeru a mně bylo jasné, že pochopil. Sotva jsem se zmohl na vysvětlení, že jsem milovníkem práce na chatě a vezu si to pro sebe. S lehkým, ironickým úsměvem propustil mě i vzácný dar. Sekeru jsem odevzdal divoce rozcuchanému Vaculíkovi a ani jsem si ho nemohl pořádně prohlédnout. Spěchal, kam se v té oklamané době spěchávalo. Přes noc jsem přečetl román. Moje dosavadní životní zkušenost byla naprosto jiná než v Sekyře. V rovinatém městečku, kde jsem se narodil, nikdy nepadal sníh. Romantika nekonečné roviny zcela odlišná od krajiny Vaculíkovy. Jazyk mých krajanů plochý, nevýrazný. To hlavní: neměl jsem žádnou vzpomínku na otce, který mně dvouletému zemřel. Bez dechu jsem četl příběh, ničím nepřipomínající můj dosavadní život a s úžasem vnímal, že všechno, o čem se píše, se mě hluboce dotýká. Že čtené není překvapivou vzpomínkou na prožité ani metaforou dosvědčující moji zkušenost. Vstupoval jsem na neznámé území, procházel krajiny a skutky, o nichž jsem do té doby neměl ani ponětí a teď jsem byl jejich účastníkem. Některá slova, která jsem nikdy nevyslovil a k některým zaujímal hlubokou nedůvěru, skýtala netušený význam. Čím konkrétnější a přesnější, tím hlubší a abstraktnější smysl. Slovo Kysmet jsem do té doby neslyšel a najednou mně bylo blízké, jako by ho vyslovoval můj dávno mrtvý otec. Vystudoval v Darmstadtu, zbankrotoval příchodem Němců do Sudet, v životě nejel na lyžích a nikdy nedržel v ruce sekeru. Vaculíkův svět zázrakem tvorby, zcela svébytný a originální, byl ve své prapodstatě i světem mým. Hltal jsem každou stránku, abych se víc dověděl o sobě.
Šachabdullazim 19/VII 1936 „Drahý synu! Zde v okolí cementárny, kde jest skalnaté okolí, bylo hodně supů přede dvěma měsíci. Nyní někam odtáhli a jsou zde sokoli a orli. Různé havěti jest mnoho. Sedneš-li u potoka na pět minut třeba na stranu, tu ve vodě vidíš, jsi-li zticha, potkany menší jak u nás, ale stejné barvy, pak černá dlouhá zvířata větší jak potkan, ale ta neznám. Též hadů po a proti vodě hodně uhlídáš. Venku jsou v poušti dikobrazové, u vod želvy a různá havěť jest v té Persii vůbec. Vši, chudí lidé, sračka, malárie, dysenterie, kapitalisté a smrt… Budu hledět k mojí rodince a k našim horám, které nezabíjejí, lesy vítají člověka, pokyvují hlavou stromy a šumí. Jsi u nás bezpečen i v noci v lese. Jinak já jsem zdráv. Mamka mi ani nepíše, jak dostává peníze, jestli včas a neb pozdě, ale myslím, že vždy pozdě, když stále žádné nemá. Svatá Anna chladno z rána, a než dojde tento dopis, bude foukat po strništích vítr a já nevím, kdo vám bude chodit na jablka a na trnky.“ Vaculíkův otec byl náhle otcem mým. Mamka byla moji mámou. Můj nebohý táta, věčně bez koruny, oslovoval maminku: „Vlastičko, já mám takovou kafrdlátkovou chuť.“ Přesto, že příběhy byly rozdílné, to, co slovům předcházelo, zážitek domova, společná účast na světě, byla totožná. Příběh Vaculíkův mi připomenul příběhy Vančurovy. Pekaře Marhoula, Mikuláše v Markétě. Když jsem přečetl Sekyru, začal jsem chápat celé to období nadějí i zklamání, ten obrovitý úsek života, hledání řádu, touhy po pravosti. Po čistotě a původnosti.
Za čtyřicet let jsem dostal zpátky svoji ohmatanou knížku. Kniha je ještě lepší, než byla při narození. Dorostla autora a ten srostl s ní. Na mnoha místech se mi zarosily oči. Úžasem nad krásou, dojetím nad pravdou. Ještě ani dnes po tolika letech, které se rozběhly jako stádo ovcí v horách, nemám odvahu potkat rozšafného muže s vlasy teď už bílými a poděkovat. A potěžkat Sekyru. Ani nevím, kdo vám bude chodit na jablka a na trnky?
(Jan Kačer, srpen 2012)
