Jindřich Šimon Baar. Připravila Jana Štefánková a Dagmar Jaklová-Oravová. Režie Alena Adamcová.
Čte Luděk Munzar.
Natočeno 1971. Premiéra 1. dílu 8. 12. 1971 (Třetí program, 11:00 – 11:30 h.), 5. dílu 13. 12. 1971 (Třetí program, 11:00 – 11:30 h.). Obnovená premiéra 6. – 17. 6. 2022 (ČRo České Budějovice, 18:04 h.) v cyklu Podvečerní čtení.
Lit.: Toušková, Martina: Jindřich Šimon Baar: Paní komisarka. Život na chodském venkově v polovině 19. století. In web ČRo České Budějovice, 17. červen 2022 (článek). – Cit.: První díl Baarovy chodské trilogie přenese do městečka Klenčí pod Čerchovem v předvečer revolučního roku 1848. V této době žila na Chodsku, nejdříve v Domažlicích a pak ve Všerubech, i „paní komisarka“, tedy spisovatelka Božena Němcová, která do západních Čech následovala svého muže Josefa Němce, komisaře finanční stráže.
Druhou známou reálnou postavou, která se v románu objevuje, je Jakub Faster, vlastenecký kněz z Klenčí. On učil venkovské děti češtině, hrál s nimi divadlo, muzicíroval. „Mladá, sličná panička“ pravidelně navštěvovala chodský venkov a okouzleně pozorovala venkovské zvyky a obyčeje. (…)
Román Paní komisarka vyšel poprvé v roce 1923. A v úvodu jeho tehdy čtyřiapadesátiletý autor píše: „Skoro půlstoletí mě dělí od šťastného dětství. Po dlouhých letech usadil jsem se opět tam, odkud mě život odvedl na studie a kde jsem od té chvíle býval jenom hostem. Jsem doma. Chodím rodným krajem, dívám se a – vzpomínám… Usedl jsem nad Klenčím v pasece na starý, nahnilý pařez, zahleděl jsem se do údolíčka pode mnou a sepjal jsem ruce. – Pane Bože! Všecky struny v srdci mém popraskaly, jediná jedna mi zbyla. Miluješ-li mě, dej, abych směl na ní zahrát píseň o lásce k této tvrdé, kamenité zemi!“
Jako desetidílnou rozhlasovou četbu načetl román Paní komisarka v roce 1971 herec Luděk Munzar.
Druhý díl chodské trilogie s názvem Osmačtyřicátníci vyšel v roce 1924, třetí díl Lůsy o rok později. Materiál na svoji chodskou trilogii prý Jindřich Šimon Baar sbíral celých čtrnáct let a netajil se obavami, že folkloristická stránka zastiňuje epickou osnovu románu. Ale nemohl si pomoci… Všechno se změnilo, písně, mravy a zvyky, ba i lahodné nářečí chodského kmene vyvanulo jako vůně ze špatně chráněné nádoby.
„Těžce se s tím potýkám, studuji a sháním materiál národopisný a historický víc, než píši, často jediná stránka je plodem týdenní práce lopotné, ale už nepovolím. Cítím, nenapíši-li to sám, že už po mně to nemůže napsat nikdo jiný, protože nezachytil, co já viděl ve svém dětství na vlastní oči.“ (..)
