Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Rozhlasová kompozice pro lidské hlasy a hudební nástroje na původní sumerský text. Hudba Luboš Fišer. Recitují Jan Tříska, Otakar Brousek st. a Ladislav Boháč. Zpívají Helena Tattermuschová, Karel Berman a Dismanův rozhlasový dětský soubor a Kühnův smíšený sbor, sbormistr Pavel Kühn. Hraje Sedm hráčů na bicí nástroje, řídí František Belfín.

Natočeno 1970 (55min.). Vydal Panton v roce 1993 (1 CD + brožura, 8 s.).

Lit.: Hruška, Matouš, Prosecký, Součková: Mýty staré Mezopotámie. In web Griomar. – Cit.: Námětem této skladby je tragický zánik jihobabylónského města Uru, jehož pádem mizí z jeviště dějin Sumerové, nejprve jako politická moc, později i jako národ. Mocná říše 3. urské dynastie se stává na rozhraní 3. a 2. tis. před n. l. kořistí semitských beduínských kmenů Amoritů, kteří zaplavili Mezopotámii ze syrských stepí. Tato báseň se vztahuje k vyvrácení Uru Elamity kolem r. 1955 před n. l. a k odvlečení posledního sumerského krále Ibbisína do zajetí v Elamu.

Ur však nebyl jediným sumerským městem, které postihl krutý osud. Hned na počátku naší litanie jsou jmenovány zpustošené svatyně měst, počínaje Nippurem, významným centrem kultu Enlilova, a konče Guabbou, chrámem Ninmary, vedlejší manželky boha měsíce Nannara.

Téma zkázy, které zní celou básní v různých variacích, se stupňuje od zpěvu ke zpěvu. Nejprve je nářek vyjádřen monotónním refrénem „jeho ohrada je prázdná“, který se opakuje v druhé polovině všech veršů 1. zpěvu. Ještě naléhavěji než v prvních zpěvech je žal nad zkázou Uru vyjádřen slovy Ningaly, která předstupuje se slzami v očích před svého manžela Nannara a prosí ho, aby zadržel zkázu svého města. Vrcholu dostupuje téma nářku líčením zhoubných účinků bouře, která spolu s vpádem Elamitů a Suteů postihla Ur: v ulicích leží mrtvá těla obyvatel, lidé umírají hlady, starci hynou v plamenech a nemluvňata odplavily vody. Po této gradaci nastává obrat, rezignace, která je vyjádřena mono- logem Ningaly. V posledních zpěvech se lid obrací jednak na Ningalu s prosbou, aby se vrátila do svého chrámu, jednak na Nannara, aby obnovil slávu svého města.

Text, psaný částečně v tzv. emesalu neboli ženském dialektu, částečně v hlavním dialektu, má přes 430 veršů, rozdělených do jedenácti zpěvů různé délky. Jednotlivé zpěvy jsou zakončeny slovem kirugu, přeloženým zde jako „proskynese“, což je pokyn pro sklonění, resp. pokleknutí. Patrně tu jde o jakési sumerské tragické představení, předváděné se zpěváky, jimž odpovídal chór „antifonou“ (sum. izzigal), v níž byl shrnut obsah předchozího zpěvu v 1-2 verších.

Pro stavbu této básně, právě tak jako pro celou sumerskou poezii, jsou charakteristická častá opakování a paralelismus membrorum, to znamená, že dva i více souvislých veršů tvoří celek svou podobnou stavbou, jako například 1-4, kde podmět „divoký býk“, resp. „pán všech zemí“ je nahrazen „Enlilem“.

Svým vznikem patří skladba o zkáze města Uru do doby starobabylónské, vzdálené asi jen o jednu generaci od události. Výzva k obnovení města se zřejmě vztahuje k navrácení kultických soch a restaurování Uru králem Išbierrou z Isinu.

Vedle této básně známe ještě obdobnou kompozici o pěti zpěvech, nazvanou „Nářek nad zkázou Sumeru a Uru“; v ní se na zpustošení Sumeru podíleli vedle Elamitů a Sutejců i Gutejci, které – podobně jako v básni „Prokletí Akkadu“ – povolal Enlil z hor.

Určitá paralela mezi sumerskými nářky s pláčem Jeremiášovým nad zničením Jeruzaléma (r. 587/86), třebaže obě skladby jsou od sebe vzdáleny téměř půldruhým tisíciletím, je nepopiratelná. Ve starších sumerských básních chybí na rozdíl od starozákonního nářku myšlenka lidského hříchu a trestu (srv. však ř. 429-430).