Archibald Joseph Cronin. Povídka anglického autora Překlad Gabriela Ducháčková. Režie Jana Bezdíčková.
Účinkují Josef Velda a Dagmar Čermáková.
Natočeno 1981. Repríza 13. 7. 2018 (ČRo 3 Vltava, 23:45 h.; 15min.) v cyklu Stránky na dobrou noc.
25. 7. 2007
Talisman (2002)
Johann Nepomuk Nestroy. Vídeňská fraška. Přeložila Eva Bezděková. Rozhlasová úprava a dramaturgie Jana Paterová. Hudba Vadim Petrov. Režie Otakar Kosek.
Osoby a obsazení: Titus Lišák (Jiří Langmajer), Paní z Cypřišova (Daniela Kolářová), Ema, její dcera (Kateřina Vaníčková), Konstance, její komorná (Naďa Konvalinková), Flora, zahradnice (Bára Štěpánová), Semínko, zahradnický pomocník (Bohumil Klepl), Pan Markýz, vlásenkář (Jiří Štěpnička), Salome, husopaska (Tereza Bebarová), Zátka, pivovarník (Bořivoj Navrátil) a Konrád, sluha (Jan Skopeček).
Natočeno v roce 2002 (76 min.). Repríza 13. 8. 2011 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 6. 12. 2015 (ČRo 2 Praha, 20:00 h); 25. 11. 2017 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 24. 9. 2022 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama; 6. 6. 2026 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.
Lit.: anonym: Johann Nepomuk Nestroy: Talisman. In web ČRo 3 Vltava, srpen 2011 (článek). – Cit.: Po celé prázdniny patří sobotní rozhlasové jeviště na Vltavě komediím z německé jazykové oblasti. A podruhé se na něm v krátké době setkáváme s tvorbou vídeňského klasika Johanna Nepomuka Nestroye. Talismanem, který se ocitl v názvu komedie Johanna Nepomuka Nestroye, je paruka – předmět vskutku magické moci. Svému držiteli Titovi zajistí nečekaný společenský vzestup, zároveň však spouští kolotoč záměn a nedorozumění, jež mohou mít katastrofální důsledky…
Dramatik, herec a zpěvák, přední představitel a zároveň dovršitel vídeňského lidového divadla, Johann Nepomuk Nestroy (1801-1862) je právem označován za klíčovou osobnost německy psané veselohry. Své hry – napsal jich celkem třiaosmdesát – zakládal mimo jiné i z cenzurních důvodů na improvizaci a jejich satirický osten nešetřil společensko-politické poměry rakouského biedermeieru střeženého metternichovským režimem. Se stejným zápalem a zároveň se schopností výtečně odpozorovat životní detail vykreslil pokřivené charaktery především v lidových a měšťanských vrstvách.
Lit.: anonym: Johann Nepomuk Nestroy: Talisman. In web ČRo 2 Praha, prosinec 2015 (článek). – Cit.: Paruka se stane předmětem vskutku magické moci. Alespoň ve frašce s Jiřím Langmajerem v hlavní roli. Titulním talismanem je paruka, která svému držiteli Titovi zajistí nečekaný společenský vzestup. Zároveň ale spustí kolotoč záměn a nedorozumění, které mohou mít katastrofální důsledky.
Dramatik, herec a zpěvák, přední představitel a zároveň dovršitel vídeňského lidového divadla, Johann Nepomuk Nestroy (1801-1862) je právem označovaný za klíčovou osobnost německy psané veselohry. Napsal celkem 83 her. (I) z cenzurních důvodů je zakládal na improvizaci. Jejich satirický osten nešetřil společensko-politické poměry rakouského biedermeieru. Navíc v dobách metternichovského režimu. Se stejným zápalem a zároveň se schopností výtečně odpozorovat životní detail vykreslil pokřivené charaktery především v lidových a měšťanských vrstvách.
Lit.: Bojda, Tomáš: Satirická fraška v rozhlase? S Nestroyem to funguje… In web RadioDock, 19. 11 2017 (recenze). – Cit.: Žánr frašky v rozhlase zase tak často neslýcháme. Jednak v dnešní době již tolik nevznikají, jednak jejich životnost a aktuálnost vyznění často podléhá dobovým nárokům publika. Čestnou výjimkou budiž rakouský klasik Johann Nepomuk Nestroy, jehož Talisman Vltava vysílá v sobotu 25. listopadu v rámci cyklu Rozhlasové jeviště.
Rozhlasová tradice adaptací vídeňského rodáka má kořeny již v osmdesátých letech, kdy v dramaturgii Jana Vedrala a režii Jiřího Horčičky vznikla dnes už památná nahrávka Nestroyovy pohádkové frašky Zlý duch Lumpácivagabundus aneb Ludrácký trojlístek (1986). V hlavních rolích zvukově košaté inscenace se tehdy objevili Viktor Preiss či Vladimír Brabec. O osm let později pak brněnské studio nastudovalo také další Nestroyovu klasickou frašku jménem Náčelník Večerní vánek aneb Hody divých mužů (režie Zdeněk Kozák, 1994). A konečně Talisman pro rozhlas z překladu Evy Bezděkové upravila Jana Paterová, režisérem byl v roce 2002 Otakar Kosek.
Uvážíme-li, že od smrti Johanna Nepomuka Nestroye letos uplynulo již stopadesátpět let, je s podivem, nakolik je jeho tvorba stále zábavná, jak lehce a nenásilně působí její komika, slovní humor, svižné tempo i většinou nikterak složitě šifrovaná idea textu. Nestroyovo dílo ve své době břitce satirizovalo společenské poměry, sklony ke kýči, biedermeierovské pózy snobů. Aktuálnosti této výsměšné rétoriky přitom přispívala situační komika, která leckdy připomene jiného fraškovitého mága Georgese Feydeaua. Dalším inscenačním kladem Nestroyových textů je jejich rytmická múzičnost, promyšlené vztahové peripetie, které přes průběžné kotrmelce spějí ke komické katarzi.¨
Záměrnost přehrávání je typická, ba nutná také v herecké interpretaci. V případě Talismanu se v titulní roli Tita Lišáka osvědčil Jiří Langmajer, pro něhož tento žánr jistě není takzvaně „domácím hřištěm“, přesto dokazuje schopnost technicky obsáhnout záměrně přeháněné intonování i úsměvně pečlivou dikci. Jiřího Langmajera doplňují v mužských rolích výrazově přesný Jiří Štěpnička či Bohumil Klepl, více však zaujmou citlivě typizované ženské postavy Daniely Kolářové (Paní z Cypřišova), Kateřiny Vaníčkové (Ema) a Nadi Konvalinkové (Komorná). Zvláště Daniela Kolářová si užívá virtuózní akceleraci výrazových prostředků, naoko procítěné vysoké intonace, jemné modulace, které prozrazují hravost a invenci jejího uchopení role.
Jazyková košatost je pro Nestroyovy texty typická. Projevuje se mimo jiné ve jménech postav, záměrně karikovaných, které dnes rozesmávají, ve své době však mnohé urážely. Uměle budované prázdné dialogy zobrazují spíše odcizení, autorovy tendence vysmívat se vnějškovému efektu, společenskému kýči nelze přehlédnout.
Narativní plynulost dokládá řemeslnou zkušenost režiséra Otakara Koska. Ten rétorické finesy protagonistů prokládá tematickým hudebním doprovodem skladatele Vadima Petrova. Hudební motivy nezapřou atmosféru vídeňských salónů předminulého století, pod jejichž skořápku Nestroy s takovým sarkasmem nahlížel.
Tisíc příběhů – České kořeny Rusína z SSSR (2007)
Premiéra 3. 8. 2007 (27min.).
Vzpomínky na pařížské vězení Santé (1998)
Alén Diviš a Adolf Hoffmeister. Pásmo z memoárových textů připravil Jiří Hůla. Hudební spolupráce Hana Brothánková. Režie Markéta Jahodová.
Účinkují Jaroslava Adamová, Jiří Schwarz a Pavel Soukup.
Natočeno 1998 (60 min) pro cyklus Schůzky s literaturou.
O čem zpívaly labutě (1974, 2023)
Původní rozhlasovou pohádku na irské motivy napsal František Navara. Hudba Jaroslav Krček. Zvukový mistr Jitka Borkovcová.
Asistent režie Jan Kokeš. Natáčecí technik Jitka Kleinerová. Dramaturgie Eva Košlerová. Režie Jan Berger.
Osoby a obsazení: král z Entui (Ladislav Boháč), Mikid (Petr Svojtka), Kod (Bořivoj Navrátil), Ked (Viktor Preiss), král (Karel Beníško), Fimiana, jeho dcera (Růžena Merunková), černý rytíř (Svatopluk Skládal), víla (Gabriela Vránová), první vypravěč – stařec (Josef Patočka) a druhý vypravěč – mladík (Miroslav Masopust).
Natočeno v roce 1974 (44 min.). Repríza 10. 3. 2021 (ČRo Rádio Junior, 13:00 h.); 3. 6. 2023 (ČRo Pohoda, 12:00 h.; 21:00 h.).
Vydala Radiotéka, červen 2023 (MP3, CR.ES.2023.157). Ukázka k poslechu zde.
Pozn.: Jak dopadne romantická legenda o třech královských bratrech, na které čeká nelehký úkol? Do jejich osudu zasáhne podivná věštba i křehká víla. (anotace)
Zamyšlené usmívání (2007?)
Jiří Wolker. Literárně-hudební pásmo z díla českého básníka připravil Miloš Doležal. Použitá hudba Ervín Schulhoff. Hudební dramaturg Ivan Ruml. Režie Dimitrij Dudík.
Účinkují Michal Zelenka a Lukáš Hlavica.
Natočeno 2007 (?). Repríza 12. 1. 2014 (ČRo 3 Vltava, 9:00 h.; 56 min) v rámci cyklu Souzvuk.
Lit.: Doležal, Miloš: Jiří Wolker: Zamyšlené usmívání. In web ČRo 3 Vltava, leden 2014 (článek). – Cit.: Literárně-hudební pásmo z díla českého básníka připravil Miloš Doležal.
Básník Jiří Wolker se již nedlouho po své předčasné smrti v roce 1924 stal jednou z „horkých brambor“ polemik, vymezování a ideologických sporů české literatury. V dnešních časech jsou již všechny tyto polemiky odváty a před námi leží Wolkerovo dílo bez ideologických přísad.
Wolkrovu poezii připomínáme rozhlasovým Souzvukem, který nese název „Zamyšlené usmívání“. Pořad se pokouší představit průřez z těch Wolkrových veršů, které z jeho díla odolávají zvětrávajícímu působení času. Jejich společným motivem by mohla být postava poutníka, tuláka, hledajícího cestu, smysl cesty a nad ní jasné obzory.
Jiří Wolker zemřel 3. ledna 1924.
Potulky knihami a časem – Tentokrát o tom, co je dobré si zapsat za uši (2003)
Připravilo Brno. Natočeno 2003 (30min.).
Já jsem vskutku Old Shatterhand a ovládám 1200 jazyků a dialektů! (2007)
Premiéra 9. 6. 2007.
O Ježkovi s Liškou (2006)
Premiéra 25. 12. 2006 (29min.).
Kafkárna (2007)
Bohumil Hrabal. Tři krátké prózy ze sbírky Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, které zaznamenávají každodenní skutečnost poúnorového období. Připravil a hudbu vybral Jiří Vondráček. Režie Aleš Vrzák.
Účinkuje Igor Bareš.
Natočeno 2007. Repríza 26. 8. 2011 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 120min.); 25. 7. 2018 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 119 min.) v cyklu ČeskoSlovenský rok a Pokračování za pět minut; 17. 8. 2022 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Pokračování za pět minut; 3. 7. 2024 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Pokračování za pět minut.
Obsah: 1. Kafkárna – 2. Zrada zrcadel – 3. Prokopnutý buben.
Lit.: Vondráček, Jiří: Bohumil Hrabal: Kafkárna. In web ČRo 3 Vltava, 25. červenec 2018 (článek). – Cit.: V prázdninovém cyklu Pokračování za pět minut uvádíme tři krátké prózy ze sbírky Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (Mladá fronta, Praha 1965), které zaznamenávají každodenní skutečnost poúnorového období. Připravil a hudbu vybral Jiří Vondráček. V režii Aleše Vrzáka účinkuje Igor Bareš. Poslouchejte on-line do 31. července 2018.
V úvodní, lyricky laděné povídce Kafkárna sledujeme vypravěčovo putování po Starém Městě, jeho setkání s bizarními postavičkami a situacemi. Ve Zradě zrcadel se prolínají dvě dějové roviny. Protagonistou první z nich je zedník, který opravuje sochu sv. Tadeáše a současně sleduje bourání skulptury svého oblíbence Stalina na protějším vltavském břehu. Nedokáže se s tímto podivným rozporem vyrovnat a nejraději by se vrhl dolů z kostela mezi navezený sběrový papír. V druhé se pan Valerián, excentrický umělec, pokouší vytvořit monumentální výjevy z národní minulosti v duchu Nejedlého tzv. Jiráskovské akce.
Povídka Prokopnutý buben je osobitým vyprávěním pražského biletáře. Zprvu přísný a neústupný muž se mění v člověka tolerantního a povzneseného nad maličkosti. V závěru slyší „dojemný mnohohlas“, který vznikl prolnutím tónů vedle sebe hrající dechovky v pivovaru u sv. Tomáše a symfonického orchestru ve Valdštejnské zahradě. Mezi příznivci obou prostředí a hudeb dojde ke rvačce, ale hrdina se ani tehdy nenechá vyrušit ze své nabyté spokojenosti.
Třebaže nedosáhl takové popularity a počtu reedicí jako v témže roce vydaná novela Ostře sledované vlaky, patří Inzerát k Hrabalovým pracím nejvýznamnějším. Nejen námětem, ale i poetikou představuje v jistém smyslu návrat k autorově tvorbě 50. let, k etapě, kterou lze označit za experimentální. Dva lyrické texty, které rámují svazek, mají původ v lyricko-epických básních z počátku 50. let – Kafkárna ve skladbě Bambino di Praga, Krásná Poldi v básni téhož názvu. Také geneze dalších textů je složitá, což souvisí jednak s tlaky dobové cenzury, jednak s Hrabalovým zvykem neustále upravovat a variovat již napsané práce. Jan Malura (Slovník české prózy, 1994)
Na motivy povídek z této knihy natočil v roce 1969 režisér Jiří Menzel film Skřivánci na niti.
Lit.: anonym: Pokračování za pět minut s Bohumilem Hrabalem. In web ČRo 3 Vltava, srpen 2011 (článek + ukázka k poslechu). – Cit.: Tři krátké prózy ze sbírky Bohumila Hrabala Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet zaznamenávají každodenní skutečnost, která nastala po únoru 1948. Připravil a hudbu vybral Jiří Vondráček. V režii Aleše Vrzáka účinkuje Igor Bareš.
Bohumil Hrabal se narodil 28. března 1914 v Brně-Židenicích. Od roku 1920 bydlel v Nymburce, kde maturoval v roce 1934 na gymnasiu. Pak studoval na právnické fakultě University Karlovy, studia ukončil doktorátem v roce 1946. Za protektorátu pracoval v notářství v Nymburce, pak byl skladníkem konzumního družstva a od roku 1942 vstoupil do služeb státních drah, postupně podbíjel kolejnice, byl v kanceláři návěštního mistra, pak telegrafistou a potom až do roku 1946 výpravčím v Kostomlatech u Nymburka.
Po dostudování práv byl akvizičním úředníkem Živnostenského fondu v Praze, potom obchodním cestujícím firmy s drogistickou galantérii K. H. Klofanda v Praze. Po roce 1948 likvidoval firmu, kterou zastupoval, a v roce 1950 se přihlásil na Kladno, kde pracoval na Poldině huti až do roku 1954, kdy utrpěl úraz. Vrátil se do Prahy a byl do roku 1958 zaměstnán ve Sběrných surovinách ve Spálené ulici. Pak se stal kulisákem v libeňském divadle S. K. Neumanna až do roku 1962. Od té doby se věnoval literatuře. Zemřel 3. února 1997.
Tři krátké prózy ze sbírky Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet zaznamenávají každodenní skutečnost poúnorového období. Úvodní, lyricky laděná Kafkárna vzniká jakoby z vypravěčova putování po Starém Městě, ze setkání s bizarními postavičkami a situacemi. Ve Zradě zrcadel se prolínají dvě dějové roviny. Protagonistou první z nich je zedník, který opravuje sochu sv. Tadeáše a současně sleduje bourání skulptury svého oblíbence Stalina na protějším vltavském břehu. Nedokáže se s tímto podivným rozporem vyrovnat a nejraději by se vrhl dolů z kostela mezi navezený sběrový papír. V druhé se pan Valerián, excentrický umělec, pokouší vytvořit monumentální výjevy z národní minulosti v duchu Nejedlého tzv. Jiráskovské akce.
Povídka Prokopnutý buben je osobitým vyprávěním pražského biletáře. Zprvu přísný a neústupný muž se mění v člověka tolerantního a povzneseného nad maličkosti. V závěru slyší „dojemný mnohohlas“, který vznikl prolnutím tónů vedle sebe hrající dechovky v pivovaru u sv. Tomáše a symfonického orchestru ve Valdštejnské zahradě. Mezi příznivci obou prostředí a hudeb dojde ke rvačce, ale hrdina se ani tehdy nenechá vyrušit ze své spokojenosti: „…ale mně všecko ladilo a já jsem byl zachráněnej, v jistým smyslu ale i ztracenej… ale asi tohle bude to zachránění…“