29. 6. 2007
Z malířských konfesí (2007?)
Osudy – Tisíc 1/10 (2007?)
Giuseppe Garibaldi. Četba na pokračování ze vzpomínek italského revolucionáře. Překlad Radovan Krátký. Připravil Miroslav Stuchl. Režie Vlado Rusko.
Účinkuje Jiří Schwarz.
Natočeno 2007. Premiéra 18. 6. 2007 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.; 30min.).
Lit.: anonym: Giuseppe Garibaldi: Tisíc (1-10). In web ČRo 3 Vltava, červen 2007 (článek). – Cit: Desetidílná četba na pokračování z Garibaldiho beletrizovaného vylíčení osvobozeneckého boje přiblíží posluchačům dobu italského risorgimenta, tj. národního obrození, jehož hlavním cílem bylo vytvoření jednotného italského státu. Po životě plném dobrodružství a revoluční činnosti velel Giuseppe Garibaldi na Sicílii roku 1860 dobrovolnickému sboru nazvanému „Tisíc“, jenž dostal název podle přibližného původního počtu svých členů. Svrhl Bourbony a připojil jižní Itálii k Italskému království. Z překladu Radovana Krátkého připravil Miroslav Stuchl. V režii Vlada Ruska účinkuje Jiří Schwarz.
Desetidílná četba na pokračování z Garibaldiho beletrizovaného vylíčení osvobozeneckého boje přiblíží posluchačům dobu italského risorgimenta, tj. národního obrození, jehož hlavním cílem bylo vytvoření jednotného italského státu. Bojovník za sjednocení Itálie, vojevůdce, politik a spisovatel Giuseppe Garibaldi (4. 7. 1807 – 2. 6. 1882) pocházel z chudé námořnické rodiny z Nizzy. Po životě plném dobrodružství a revoluční činnosti velel na Sicílii roku 1860 dobrovolnickému sboru nazvanému „Tisíc“, jenž dostal název podle přibližného původního počtu svých členů (bojovníků bylo ve skutečnosti 1170). Svrhl Bourbony a připojil jižní Itálii k Italskému království.
Garibaldi nebyl pouze vojevůdcem a politikem: je autorem několika novel a románů (inspirovaných vlastními životními osudy): v románu Dobrovolník Cantoni (1849) kritizoval postoj církve k italským bojům za svobodu, překotné události roku 1867 jej inspirovaly k sepsání románu s názvem Clelia aneb Spiknutí mnichovo (1870, č. pod názvem Mnich na trůnu aneb: Řím v 19. století, 1871). Některá díla vyšla až posmrtně: autobiografická báseň Zpěv o smrti byla spolu s dalšími verši uveřejněna teprve r. 1911, román Manlio vyšel dokonce až ke stému výročí Garibaldiho úmrtí r. 1982.
V pamětech s názvem Tisíc (1874, č. 1954), beletristicky laděném vylíčení osvobozeneckého boje po vylodění na Sicílii, nám Garibaldi nejen dává nahlédnout do dramatických událostí v Itálii v době výpravy Tisíce (od jara 1860), kterou autenticky přibližuje, ale umožňuje nám poznat i osobnost samotného autora a vojevůdce. Barvitý a přesvědčivý sloh, živě podané líčení, vypravěčský zápal, to vše charakterizuje Garibaldiho podání sicilského tažení. Spisovatel líčí v drobných kapitolách nejen postup vojenských akcí, ale i politické intriky nepřátel a zrádců – šlechty a kléru, především nenáviděných jezuitů. Vojevůdce s dojetím vzpomíná na své statečné druhy a děj oživují osudy několika žen, které se s garibaldiovskými oddíly účastnily sicilského tažení.
K nejvýznamnějším úspěchům Tisíce patřila bitva u Calatafimi, svedená vítězně dne 15. května 1860. V Garibaldiho pamětech se o ní dočteme slova, která dokládají, jak takticky dokázal vojevůdce uvažovat : „Prošel jsem stovkou bitev, a budou-li mne přátelé v poslední hodince vidět, jak se usmívám, bude to úsměv, který vyvolala vzpomínka na Calatafimi. (…) Vítězství u Calatafimi bylo pro skvělou výpravu v roce 1860 nesporně rozhodující. Bylo opravdu třeba zahájit tažení nějakým hlučným válečným činem, demoralizovat protivníky, kteří s bujnou jižní fantazií vyprávěli o Tisíci zázraky, a dodat chrabrým Sicilanům odvahy, jež byla předtím otřesena mohutnou výzbrojí bourbonské armády a velikým počtem jejích oddílů. Palermo, Melazzo a Volturno viděly mnohem víc padlých a raněných. Podle mého však vítězná bitva byla svedena u Calatafimi. Po tomto boji naši věděli, že musí zvítězit. A jestliže se jednou začne boj s takovýmito výhledy, vítězí se!“ Toto vítězství garibaldiovců mělo elektrizující účinek na oddíly sicilských „mladých“, jež se k nim začaly přidávat.
Koncem května 1860 se Garibaldi po skvělém manévru zbavil hlavních bourbonských sil a stal se pánem Palerma. Evropa sledovala s úžasem neobvyklou podívanou, kdy hrstka ozbrojenců dokázala zdolat silnou pravidelnou armádu. Garibaldiho slávě již nestálo nic v cestě. . .
Kašpar Lén Mstitel 1/10 (1977, 2019)
Karel Matěj Čapek-Chod. Četbu na pokračování ze stejnojmenného románu připravila Milena Perglerová. Režie Vladimír Tomeš.
Účinkují Václav Neužil I., Daša Neblechová, Zora Kostková, Jan Jánský a Pavel Pavlovský.
Nastudovala Plzeň v roce 1977 (10 x cca 28 min). Repríza 7. dílu 1. 12. 2023 (ČRo Pohoda, 12:00 h.; 21:00 h.).
Vydala Radiotéka, únor 2019 (MP3).
Pozn: Dílo Karla Matěje Čapka Choda zahrnuje drobné žurnalistické žánry, humoresky, grotesky, realistické až naturalistické povídky i romány. Usiluje v nich o věrohodnou, téměř dokumentární charakteristiku životního stylu různých společenských vrstev na začátku 20.století. Otevřeností, s níž zobrazuje i nejtemnější stránky lidského života oslovuje Karel Matěj Čapek – Chod čtenáře dodnes. Nejznámější jsou jeho rané romány Kašpar Lén mstitel a Turbína. (anotace)
Básník Quido (2007?)
V pořadu hovoří Alena Polanská, Leon Havlíček, Milan Kozelka a Martin Machovec. Quidovy básně a dopisy čte Martin Stránský, ostatní texty Josef Nechutný a Miroslav Buriánek.
Připravila Plzeň. (59min.)
Pozn.: Životní pouť Vratislava Machulky (1950-1996) řečeného Quido byla tak předpisově beatnická, hippiesácká, bohémská či chcete-li alternativní, až si z toho sám protagonista dělal legraci (viz jeho text Ideální androš). Vystřídal desatero řemesel od kulisáka přes tkalce drhaných přívěsků až po hrobníka či nezaměstnaného (po socialisticku „příživník“ – tak pojmenoval i svou první knížku). Několikrát odsouzen a vězněn, Chartu podepsal hned na jaře roku 1977. Koncerty Plastiků natolik prožíval, že ho z nich sám Magor musel vykázat a občas i knockautovat. Po revoluci se živil mytím nádobí či hlídáním parkovišť. A při tom všem kolem sebe trousil něžné, hravé i obhroublé básničky. Svou první a za svého života jedinou oficiálně vydanou knížku nevěnoval matce ani milence, ale prostě „máničkám“. V roce 1996 se během jedné svatební pijatiky odešel projít do lesa, jeho tělo našli až za čtrnáct dní kdesi na louce (přesné datum smrti není známo).
„Nápoje piju lihové / jak dopadne to / vědí snad jen bohové / Na hvězdy hledím v tichu…“ takto prorocky veršoval Quido v 80. letech. Jeho přímočará poezie – ostatně jako značná část tuzemské undergroundové produkce – byla pod vlivem poetiky Egona Bondyho. Inspirovaný primitivismus měl své křehké i experimentující polohy. Přestože duše romantika dostávala za normalizace řádně zabrat, z básníka Quida se nikdy nestal zatrpklý bolestín. Přes občas kanálnickou rétoriku zůstával ve své podstatě sympaticky neagresivní a neambiciózní, nehrál si na žádné velké umění („Veliké umění je vyjít nějak s platem“).
Quido Machulka patří zkrátka k autorům, jejichž legendární historky ze života poněkud zastiňují jejich tvorbu. To však neznamená, že by si nezasloužil pozornost, stejně jako celý český underground. Možná nebyl „estetický kapitál“ druhé kultury tak veliký, jak jsme si mysleli, přinesl však něco důležitějšího než umění – poselství o odvaze a svobodě čili vznešeně řečeno étos. Étos a příběhy. – Jan Nejedlý. Převzato z: Reflex 11/2007 (kráceno)
Situace (1978, 2021)
Jiří Hubač. Rozhlasová hra. V době stanného práva vyklízí nacistická armáda hotel a zadrží z neznámých důvodů na čas jeho hosty .. Dramaturgie Zuzana Kočová. Režie Jana Bezdíčková.
Osoby a obsazení: Cesťák (Vlastimil Brodský), Hanousek (Čestmír Řanda), Wágner (Vilém Besser), Robert (Bořivoj Navrátil) a holčička (Martina Zaoralová).
Natočeno v roce 1978. Repríza 17. 6. 2007 (43 min.); 6. 6. 2021 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.
Vydala Radiotéka 21. 9. 2021 (MP3, CR.ES.2021.337).
Pozn.: Text vznikl původně pro televizi pod názvem Podezření (1970, režie Jan Matějovský).
Lit.: Venclová, Renata: Jiří Hubač: Situace. Vlastimil Brodský ve hře o lámání charakterů a hledání zástupné oběti. In web ČRo 3 Vltava, 6. červen 2021 (článek). – Cit.: K čemu všemu je možné donutit člověka tím, že ho uzavřeme do situace plné nejistoty a strachu? Rozhlasovou hru o lámání charakterů a hledání zástupné oběti (…)
V době stanného práva vyklízí nacistická armáda hotel a zadrží z neznámých důvodů na čas jeho hosty ve třídě školy. Čtyři muži se ocitají v situaci umožňující nejrůznější dohady, při nichž se odhalují charaktery a společenské postoje.
Důvod zadržení ani svůj nejbližší osud čtveřice nezná, není tedy divu, že strach i představivost brzy začnou pracovat na plné obrátky. Nakonec zadržení sami konstruují případná obvinění a připravují svou obhajobu. Zároveň hledají v náhodně utvořeném společenství nejslabší článek, který by mohli předhodit jako oběť vyšetřovatelům.
Rozhlasovému nastudování předcházela televizní inscenace Podezření z roku 1970, ve které si čtyři zadržené zahráli Vlastimil Brodský, Rudolf Hrušínský, František Husák a Pavel Landovský. (…)
Jsme tak zajímaví, jak si myslíme? (2007)
Jerome Klapka Jerome. Dvě hříčky anglického humoristy o společenském pokrytectví. Překlad Milan Žáček. Připravila Eva Willigová. Režie Dimitrij Dudík.
Účinkuje Vladimír Čech.
Připravil Český rozhlas v roce 2007. Premiéra 17. 6. 2007 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.; 30 min.). Repríza 24. 10. 2015 (ČRo 3 Vltava, 11:31 h.); 1. 1. 2019 (ČRo 2 Praha, 10:04 – 10:30 h.); 20. 4. 2022 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.); 14. 9. 2025 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.).
Lit.: (anonym): Jerome Klapka Jerome: Jsme tak zajímaví, jak si myslíme?. In web ČRo 17. 6. 2007 (anotace). – Cit.: Jerome Klapka Jerome se narodil roku 1859 v Anglii jako syn laického kazatele. Česky znějící jméno Klapka dostal po maďarském revolucionáři Gyorgy Klapkovi, s nímž se rodina přátelila. Povídku vysíláme k poctě autorovi, od jehož smrti uplynulo 80 let.
Jerome Klapka Jerome v patnácti letech osiřel a živil se jako úředník na dráze, ochotnický herec a žurnalista. V roce 1889 přinesl do redakce časopisu Home Chimes rukopis s titulem The Story of the Thames: tak vznikl časopisecký seriál, jehož knižní verzi známe jako slavné Tři muže ve člunu ( o psu nemluvě), jemuž se později dostalo pokračování pod názvem Tři muži na toulkách.
První český překlad tohoto příběhu, který se stal klasickým příkladem způsobu vidění, jemuž říkáme anglický humor, vytvořil Emil Hácha, pozdější tragický protektorátní prezident.
Jeromovo dílo čítá 29 titulů – povídek, novel, esejí, úvah, vážných románů a divadelních her. Když vypukla první světová válka, přihlásil se Jerome do armády, ale nebyl přijat, protože mu bylo už pětapadesát let. Nabídl tedy své služby francouzskému Červenému kříži a jezdil po bojištích jako řidič ambulance. Po těchto otřesných zkušenostech už nic veselého nenapsal. Zemřel 14. června 1927 v Londýně.
Tak, jako jsou Tři muži humoristickým rozvedením vlastivědného průvodce, je dnešní „klasická povídka“ humoristickým pohledem na společenský katechismus.
Ráj srdce (2007?)
Červen (1977)
Alois a Vilém Mrštíkové. Listujeme letními kapitolami „Roku na vsi“. Připravila Dagmar Hubená. Režie Hana Kofránková.
Účinkují Josef Patočka a Vladimír Ráž.
Natočeno v roce 1977. Repríza 1. 6. 2019 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.; 26 min.) v cyklu Klasická povídka.
Rádio na kolečkách – Jiří Voskovec sám (2007)
Premiéra 16. 6. 2007 (27min.).
Škola společenské výchovy (1994)
Zdeněk Jirotka. Rozhlasová komedie. Dramaturgie Jarmila Konrádová. Režie Ivan Chrz.
Osoby a obsazení: ředitel Urban (Petr Nárožný), Hlaváčková (Libuše Šafránková), Kovařík (Josef Abrhám), Kotasová (Nina Divíšková) a Fousek (Rudolf Hrušínský II.).
Natočeno v roce 1994 (11 min.).