Vystudovala divadelní fakultu Akademie múzických umění – obor režie. Její rozhlasová praxe je četná: v roce 1982 stipendium LF v literárně-dramatické redakci, v roce 1984 – zahraniční vysílání, v roce 1986 – redakce publicistiky, v roce 1990 – umělecká realizace.
Od roku 1993 pracuje externě pro stanice Radiožurnál, Praha, Vltava a Regina Praha jako redaktorka a režisérka. Na Radiožurnálu pracuje na programech Radiofórum, Generace, Zlaté dno a O všem – s vámi.
Anna Grusková. Rozhlasová hra ze života umělecké smetánky. Hudební spolupráce Pavel Hrubý. Dramaturg Martin Velíšek. Režie Miroslav Buriánek.
Osoby a obsazení : režisér s odbarvenými vlasy (Pavel Kikinčuk), herečka s odhalenými rameny (Andrea Černá), herec s podmanivým hlasem (Pavel Pavlovský), kritička plná lásky (Monika Švábová), divák (Josef Nechutný), hráč na sopránsaxofon a basklarinet (Pavel Hrubý).
Nastudovala Plzeň v roce 2006. Premiéra 23. 1. 2007 (Vltava, 21:30 – 22:15 h.; 39 min.). Repríza 10. 3. 2015 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.); 11. 7. 2017 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h) v cyklu Klub rozhlasové hry.
Pozn.: Hra byla vybrána mezi Finalisty dramatické soutěže ceny Alfréda Radoka 2005.
Pozn.: Anna Grusková (*1962) Vystudovala divadelní a filmovou vědu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Pracovala ve Slovenské akademii věd, v Divadelním ústavu a učila na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Od roku 2001 se naplno věnuje umělecké práci, hraje, režíruje, píše, překládá a dramaturguje. V soutěži Dráma 2004 získala ocenění za hru Nýmandi a nymfomani, kterou napsala spolu s I. Hrubaničovou a V. Zboroněm.
Lit.: (anonym): Anna Grusková: Schaulust. In web ČRo 23. 1. 2007 (anotace). Cit.: Německé slovo Schaulust znamená rozkoš z dívání. Hra Anny Gruskové Schaulust popisuje průběh jakéhosi popremiérového divadelního večírku. Postavy se tu rozněžněle, tu rozjíveně, tu s nostalgií štrachají v úzkostech, obsesích, frustracích, pochybnostech, zmarněných uměleckých ambicích. Do hlavních rolí hry, která získala ocenění v loňské soutěži Nadace Alfréda Radoka, obsadil režisér Miroslav Buriánek Pavla Kikinčuka, Andreu Černou, Pavla Pavlovského a Moniku Švábovou. Premiéru rozhlasové hry Schaulust poslouchejte 23. ledna ve 21:30 na stanici Český rozhlas 3 – Vltava.
Anna Grusková je česko-slovenská dramatička, divadelní a televizní dramaturgyně a překladatelka z němčiny, příležitostná herečka a režisérka. Vystudovala divadelní a filmovou vědu na Karlově univerzitě v Praze. Žije v Bratislavě.
Režisér Miroslav Buriánek o hře napsal: “Hra Anny Gruskové Schaulust podmaňuje a hněte smysly. Slovo rozněcuje představy. Situace je reálná – divadelní večírek. Postavy se tu rozněžněle, tu rozjíveně, tu s nostalgií štrachají v úzkostech, obsesích, frustracích, pochybnostech, zmarněných uměleckých ambicích. Aktéři korzují za zdí veřejné samoty, upnuti v korzetech svých bezútěšně nenaplněných citů. Hra je mozaikou monologů, výhrků emocionálních stavů. Volný proud asociací je organizujícím principem impresivně laděné hry. Tato hra je akvárium, v němž se pohybují rybky – přiblíží se ke stěně, zazáří, zaskvějí se, sdělí své téma, nenaplněné ambice, frustrace, bolest, touhu a pak zase mizí…Schaulust jako rozkoš z dívání rozněcuje smysly, popichuje, jitří představivost. Proto poslech Schaulustu může přinést dráždivý a vzrušující prožitek.”
Do hlavních rolí hry, která získala ocenění v loňské soutěži Nadace Alfréda Radoka, obsadil režisér Miroslav Buriánek Pavla Kikinčuka, Andreu Černou, Pavla Pavlovského a Moniku Švábovou.
Lit.: Vodňanský, Tomáš: Anna Grusková: Schaulust. In web ČRo 3 Vltava, 11. červenec 2017 (článek). – Cit.: (…) Hra Anny Gruskové Schaulust podmaňuje a hněte smysly. Slovo rozněcuje představy. Situace je reálná – divadelní večírek. Postavy tu rozněžněle, tu rozjíveně, tu s nostalgií štrachají se v úzkostech, obsesích, frustracích pochybnostech, zmarněných uměleckých ambicích.
Aktéři korzují za zdí veřejné samoty, upnuti v korzetech svých bezútěšně nenaplněných citů. Hra je monologickou mozaikou emocionálních stavů. Volný proud asociací je organizujícím principem impresivně laděné hry. Schaulust jako rozkoš z dívání rozněcuje smysly, popichuje, ponouká, jitří představivost.
Poslech Schaulustu přinese dráždivě vzrušivý prožitek. (…)
Guy de Maupassant. Dva eseje francouzského prozaika. Překlad Břetislav Štorm. Připravil Petr Turek. Režie Hana Kofránková.
Účinkuje Jan Kanyza.
Natočeno 2000. Premiéra září 2000. Repríza 12. 8. 2016 (ČRo 3 Vltava, 15:05 h.; 15 min.) v cyklu Psáno kurzívou.
Andrea Hanáčková. Pětidílná rozhlasová dramatizace na pokračování. Osudy čtyř generací žen z pomezí Hané a Slovácka, odehrávající se v průběhu celého 20. století. Rozhlasová dramatizace a režie Michal Bureš. Dramaturg Jan Sulovský. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Technická spolupráce Zdeněk Slavotínek. Asistetka režie Jindřiška Cornová. Režie Michal Bureš.
Osoby a obsazení: vypravěčka (Dita Vojnarová), Tereza (Ivana Plíhalová), Marie jako mladá (Tereza Novotná-Mikšíková), Marie jako starší (Jiřina Barášová), Marta (Olga Kaštická), Adéla (Tereza Vilišová). Dále hrají Josef Pejchal, Václav Bahník, Pavel Juřica, Ludmila Metzerodová a další.
Nastudoval ČRo Olomouc v roce 2006 (1 díl cca 25 min.; celkem 104 min.). Premiéra 1. dílu 22. 1. 2007 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.). Repríza 1. dílu 23. 12. 2007 (ČRo 5 Olomouc, 15:05 h.); 2 dílu 24. 12. 2007 (ČRo 5 Olomouc, 15:05 h.); 3. dílu 25. 12. 2007 (ČRo 5 Olomouc, 15:05 h.); 4 dílu 26. 12. 2007 (ČRo 5 Olomouc, 15:05 h.); 5. dílu 30. 12. 2007 (ČRo 5 Olomouc, 15:00 h.); 27. – 31. 7. 2015 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.).
Obsah: Díl první: Prolog. Otevření všech příběhů. – Díl druhý: Tereza. – Díl třetí: Marie. – Díl čtvrtý: Marta. – Díl pátý: Adéla. Epilog.
Lit.: Luptáková, Věra: Dary naší paní. In web ČRo Olomouc, prosinec 2007 (anotace). – Cit.: Doba zbavená odvěkého řádu a pravidelnosti se jen velmi ztěžka vrací k původní harmonii. Jeden neuvážený čin zavdá příčinu k dalším. Proč mají budoucí generace nést kříž bolesti za generace předchozí? Tyto úvahy se nabízejí při poslechu dramatických osudů čtyř žen žijících na pomezí Hané a Slovácka, hlavních hrdinek novely současné olomoucké prozaičky a dokumentaristky Andrey Hanáčkové „Dary naší paní“, odehrávající se po čtyři generace v průběhu celého 20. století.
Byl to právě dokumentaristický impuls, vyslechnutí babiččina vyprávění, který otevřel brány ke vzniku této rozsáhlé časové fresky. Tímto impulsem se stal následující autentický záznam:
AUTORKA: No tak to nebyla žádná sranda v těch padesátých letech být svobodná matka, ne?
BABIČKA: Nebyla to sranda no ale, Andrejko, ale přežila jsem to. Přežila.
AUTORKA: Byly nějaký řeči?
BABIČKA: No, byly, to víš, že byly. Ale já jsem si nikdá z řečí moc nedělala. Protože řeči ti nepomožó, v ničem. Žádné neni stoprocentní. Já jsem vždycky říkala, každé ať se podívá na sebe a počká si na svoje děcka… Teprve potom može sódit. Já mám svědomí čistý. Já nikemu neubližuju a nikemu nebudu skládat za svoje činy účty. Řikám: Já nemusim. Nemusim.
Postupně rozkrýváme spletité dějové záhyby, rámované poutí do Křtin v roce 1928, kterou prožila Tereza, a Vánocemi roku 1995, kdy v léčebně dlouhodobě nemocných dožívá její dcera Marie.
Rozhlasové zpracování je postaveno na ústřední postavě průvodkyně příběhem, autorky, vypravěčky, která promlouvá s jednotlivými ženami: Terezou, Marií mladou i starší, Martou, Adélou – a místy i jejich životy prožívá.
Vojtěch Jestřáb. Z memoárového románu brněnského spisovatele a překladatele (1922-2003) vybrala Eva Hánová. Režie Zdeněk Kozák.
Čte Ladislav Lakomý.
Připravilo Brno. Premiéra (?) 22. 1. 2007 (Vltava, 11:30 – 12:00 h.; 10 x 30min.).
Lit.: Matys, Rudolf: Jak to slyší… – Dva pohledy směrem k moravské metropoli. In Týdeník Rozhlas 9/2007 (recenze). – Cit.: (…) Shodou okolností právě ve dnech, kdy běžela repríza Rejnušova Urhamleta, vysílala Vltava v cyklu Osudy i desetidílné čtení z vzpomínkové knihy překladatele ruské poezie a básníka Vojtěcha Jestřába (1923-2003) Brno – můj Armacord v čase zatmění (v podání Ladislava Lakomého). Jestřáb se v něm především okouzleně vrátil k městu svého dětství a mládí, k mnoha svým přátelům z brněnského literárního, výtvarnického a divadelního prostředí, ale i k nemenšímu počtu svých dívčích a ženských lásek, a to vše na pozadí proměn politického ovzduší, od absolutního „zatmění“ 50. let přes zjasněnější léta šedesátá až po nové potemnění normalizační, jejichž dramatické amplitudy poznamenaly i jeho osobní a tvůrčí dráhu. Mezi mnoha zblízka snímanými portréty Jestřábových důvěrných přátel je jeden, který mohl jistě přivábit zvlášť mimořádnou pozornost: mám tu na mysli portrét Milana Kundery z jeho mladších let – ten myslím, aniž by se snížil k jakékoli bulvárnosti, vnáší i dost světla do současných, pro někoho až trochu „tajemných“ postojů tohoto velkého Čechofrancouze. V každém případě touto vyznavačskou knihou získalo Brno nejenom dalšího ze svých okouzlených trubadurů, ale i nepominutelného a v mnohém, zejména v detailech, cenného svědka svých novodobých kulturních dějin.
Ladislav Klíma. Esej českého filozofa a spisovatele z roku 1924. Připravila a uvádí Dagmar Jaklová. Režie Petr Adler.
Účinkuje Josef Velda.
Natočeno 1991 (?). Premiéra (?) 13. 2. 1991 (Vltava, 14:00 – 14:10 h.) v cyklu Výběr ze Stránek na dobrou noc.
František Kožík. Četba na pokračování z románu o slavném mimovi Jean-Baptistovi Gaspardu Deburauovi. Připravila Sabina Langerová. Režie Petr Adler.
Účinkuje Lukáš Hlavica.
Natočeno 1999. Premiéra 17. – 28. 5. 1999 (10 x 26 min). Repríza 1. dílu 19. 8. 2013 (ČRo 3 Vltava, 8:30 h) v cyklu Letní čtení.
Lit.: anonym: Největší z pierotů. In web ČRo, leden 2007 (anotace). – Cit.: František Kožík (1909-1997), český prozaik, dramatik, básník, publicista, překladatel a libretista. Narodil se v Uherském Brodě. Po maturitě (1927) vystudoval Právnickou fakultu (1931), dva roky pokračoval na Filosofické fakultě. V letech 1956-1974 byl rozhlasovým a filmovým dramaturgem. V rozsáhlé povídkové a románové tvorbě se zaměřil zejména na životopisný román. Podobné zaměření mají i prózy pro děti a mládež. Zemřel v Praze.
První vydání Kožíkova románu Největší z Pierotů vyšel v předvečer druhé světové války – v roce 1939. Autor jej v roce 1948 stylisticky upravoval a v roce 1954 přepracoval. Úvodem románu autor cituje epitaf, který je vytesán na Deburauově náhrobku: „Zde leží ten, který všechno řekl, ač nikdy nepromluvil“. Nejprve se seznamujeme s historickým pozadím okolností, které způsobily, že se Jean-Baptista Gaspard Deburau narodil v Kolíně v Čechách a posléze přinutily jeho rodinu vydat se zpět do Francie. Sledujeme i složité peripetie, při nichž se vysmívaný a v rodině pohybově nejméně nadaný outsider po mnoha letech putování a vystupování v podřadných úlohách stal předním sólistou pařížského divadla Funambules a miláčkem publika, ale i tragické odstíny a pohnuté události, jež hrdina byl nucen prožívat v osobním i dobově podmíněném společenském životě.
Božena Němcová. Dramatizace František Pavlíček. Hudba Petr Mandel. Zvukový mistr František Tománek. Zvukové efekty Artur Šviha. Dramaturgie Eva Košlerová. Režie Karel Weinlich.
Osoby a obsazení: Petr (Jan Hartl), teta (Libuše Havelková), dráb (Vladimír Bičík), vrchní (Antonín Hardt), macecha (Věra Kubánková), děvečka (Marta Malá), mlynář (Zdeněk Kutil), správce (Jiří Holý), čert (Ladislav Mrkvička), hospodský (Ilja Prachař), Jiřík (Jiří Práger), kníže (Josef Patočka), Angelínka (Sylva Sequensová), Adéla (Naďa Konvalinková), komoří (Svatopluk Beneš). Dále účinkují Jindra Kvardová, Dagmar Weinlichová, Vladimíra Kartousová, Radmila Knechtová.
Natočeno v roce 1979. Repríza 4. 12. 2016 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.; 43 min.); 17. 4. 2018 (Rádio Junior, 20:00 hodin); 20. 11. 2021 (ČRo Rádio Junior, 12:00 h.); 19. 3. 2022 (ČRo Rádio Pohoda, 12:00 h.; 21:00 h.); 11. 12. 2022 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.); 30. 3. 2024 (ČRo Pohoda, 12:00 h.; 21:00 h.); 24. 12. 2024 (ČRo České Budějovice, 12:05 h.).
Vydal Radioservis společně s dalšími pohádkami pod názvem Čertův švagr a další pohádky v edici Tisíc nejkrásnějších pohádek.
Pozn.: Zlá, vypočítavá a chamtivá Dorota Máchalová vyžene nevlastního syna z domu. Ožebračený Petr se marně snaží najít práci, všude ho posílají k čertu. A tak jde sloužit do pekla… (anotace)
Powered by WordPress