František Xaver Šalda. Próza z roku 1918. Režie Jan Fuchs.
Účinkuje Otakar Brousek I.
Natočeno 1994. Repríza 2. 4. 2022 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.; 26 min).
25. 1. 2007
Prošlapal jsem mnoho stezek (2007)
Literárně-hudební pásmo z poezie španělského básníka Antonia Machada. Překlady a komentáře Jan Vladislav. Připravila Jana Doležalová. Hudbu z cyklu klavírních skladeb španělského autora Federica Mompoua Musica Callada v podání Herberta Hencka vybrala Wanda Dobrovská. Režie Markéta Jahodová.
Účinkují Ladislav Mrkvička, Luděk Munzar a Jana Franková.
Natočeno 2007. Repríza 10. 11. 2019 (ČRo 3 Vltava, 17:00 h.; 44 min.) v cyklu Souzvuk; 26. 6. 2023 (ČRo 3 Vltava, 22:00 h.) v cyklu Souzvuk.
Lit.: Franková, Jana: Mnoho stezek, modré dny a slunce dětství… – Cit.: „Kdykoli se dozvídám, že umřel nějaký básník, říkám si: kolikrát se ten člověk v důsledku svého povolání zamýšlel nad smrtí, aniž v ní věřil. A co si pomyslel teď, když viděl, jak vyskočila z jeho vlastní kouzelné krabičky.“ Onu otázku si kladl Antonio Machado, španělský básník a významný esejista. Ani ve snu se však nenadál, že se za odpovědí bude muset plahočit pěšky, těžce nemocný a v dešti přes Pyreneje do exilu.
Bylo to ke konci španělské občanské války a na počátku velkého exodu republikánů. Kolona sanitárních aut, která vyrazila z Barcelony 22. ledna 1939 a odvážela řadu proslulých republikánských vzdělanců, vědců, umělců a spisovatelů včetně Machada a jeho rodiny, matky a bratra Josého, uvízla nakonec na přeplněné horské silnici a uprchlíci museli dál pěšky. Hranici překročili 27. ledna. O den později našel Machado s rodinou útočiště v jednom hotýlku v rybářském městečku Collioure. Počátkem století tam jezdili malovat Matisse, Deraine, Picasso. Machado věděl, že mu stará srdeční nemoc nedává žádnou naději. Z hotelu vyšel jen jednou. Chtěl vidět moře. „Zamířili jsme k pláži,“ zaznamenal později básníkův bratr. „Sedli jsme na jednu z bárek, které tam ležely v písku. Polední slunce skoro vůbec nehřálo. Byla to ta jedinečná chvíle, kdy by se dalo říct, že člověk pohřbívá svůj stín pod nohama. Nakonec po dlouhém zamyšlení ukázal na jeden z ubohých rybářských domků a řekl mi: ,Kéž bych mohl žít tam mezi těmi okny a nemít už žádnou starost…‘ Pak se s velkým úsilím zvedl a vykročil namáhavě sypkým pískem, do kterého se mu nohy bořily málem až po kotníky. Tak jsme se v naprostém tichu vydali zpátky.“
Krátce nato, 22. února, čtyřiašedesátiletý Machado podlehl zápalu plic a staré srdeční nemoci.
Antonio Machado se narodil roku 1875 v Andalusii. Ke své básnické velikosti a opravdovosti se bral pomalu a nenápadně nejprve opuštěnými stezkami uprostřed vyprahlých olivových hájů rodné Andalusie. Už jeho první sbírka Samoty vzbudila pozornost. V roce 1907 byl přeložen jako profesor do Kastilie a její opuštěné a kamenité cesty poznamenaly mladého básníka snad ještě víc než stezky rodného Andaluska. V další sbírce Kastilské písně jí věnoval své nejlepší verše; jistě také proto, že právě zde potkal takřka na prvním kroku svůj osud v podobě patnáctileté Leonor. Byla to romantická láska, která skončila po dvouleté známosti romantickým manželstvím a tři roky nato tragickou smrtí milované ženy.
„V kapse bratrova svrchníku,“ píše Machadův životopisec José Luis Cano „našel José pár dnů po Antoniově smrti zmačkaný kousek papíru s posledním básníkovým veršem. Dá se číst i jako odpověď na onu ironickou otázku, co si básník pomyslel, když na něho vyskočila z jeho krabičky vlastní smrt. Na ten zmačkaný papírek si Machado napsal: ‚Ty modré dny, to slunce dětství…
Straka zlodějka (1983)
Alexandr Ivanovič Gercen. Povídku klasika ruské literatury přeložil Jiří F. Franěk. Režie Markéta Jahodová.
Účinkuje Lubor Tokoš.
Natočeno v roce 1983. Repríza 6. 12. 2015 (ČRo 3 Vltava, 2:30 h.; 30 min.) v cyklu Noční bibliotéka.
Jogging (2007?)
Andrij Bondar. Verše ukrajinského básníka nejmladší generace. Z vlastních překladů připravil Jiří Červenka. Režie Ivan Chrz.
Účinkuje Ivan Řezáč.
Natočeno 2007 (?). Repríza 6. 8. 2016 (ČRo 3 Vltava, 22:45 h.; 11 min) v cyklu Svět poezie.
Paměti hraběnky Micu Coudenhove-Calergi 1/5 (2007)
Čteme ze vzpomínek japonské manželky evropského šlechtice, který před první světovou válkou učinil ze západočeského městečka Poběžovice evropské centrum kultury a vzdělanosti, a z životopisného eseje jejího syna Richarda. Překlad Alena Vondrušová. Připravila Eva Willigová. Režie Ivan Chrz.
Účinkují Jiří Plachý a Daniela Kolářová.
Natočeno 2007. Premiéra 1. dílu 21. 1. 2007 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h) v cyklu Stránky na dobrou noc. Repríza 1. dílu 16. 4. 2011 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h) v cyklu Stránky na dobrou noc; 7. – 11. 11. 2016 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h) v cyklu Stránky na dobrou noc; 10. – 14. 7. 2020 (ČRo 3 Vltava, 9:02 h.) v cyklu Dopolední četba.
Lit.: anonym: Stránky na dobrou noc – Paměti hraběnky Micu Coudenhove-Calergi (5 částí). In web ČRo 3 Vltava, duben 2011 (článek + ukázka k poslechu). – Cit.: Knižní fondy šlechtických a klášterních knihoven stejně jako archivy skrývají množství písemností, jež vydávají svědectví o životě na místech, která dnes vnímáme jako zapadlá a bezvýznamná. Takovou lokalitou je západočeské městečko Poběžovice a takovým textem jsou vzpomínky hraběnky Micu Coudenhove-Calergi, Japonky, která několik let spravovala významné centrum uvažování o Evropě. Ve Stránkách na dobrou noc čteme z jejích pamětí.
Západočeské městečko Poběžovice je dnes bezvýznamnou obcí, v níž upoutá zchátralý zámek, nesoucí stopy bizarních romantických zásahů. Dál, směrem ke státní hranici s Německem, stojí budovy někdejšího kláštera augustiniánů v Pivoni a vedle nich poničená stavba vrcholně gotického kostela: Poběžovice a Pivoň tvořily od roku 1864 české panství evropského šlechtického rodu Coudenhove-Calergi.
Heinrich Hans Maria Coudenhove–Calergi byl diplomatem, jako ostatně většina mužů toho rodu, ovládal bezpočet jazyků a sloužil v řadě zemí různých světadílů. Osudovou misí se ukázala být jeho služba v Japonsku, neboť se tam oženil s dcerou obchodníka se starožitnostmi Mitsuko Aojama. Zanechal diplomatické služby, přivezl si ji do Poběžovic, měl s ní 7 dětí, a v roce 1906 nečekaně zemřel ve věku 48 let. Mladá japonská vdova zůstala sama s dětmi v neznámé středoevropské zemi a nikdy už se do Japonska nedostala.
Po náhlé smrti svého manžela spravovala Micu Coudenhove až do zletilosti nejstaršího syna poběžovické panství. Na toto období vzpomíná její syn Richard. Jednoduché vzpomínky hraběnky Mitsuko (Micu) Coudenhove–Calergi, které si psala německy, byly po léta uloženy ve Státním oblastním archivu v Plzni. V roce 2005 je z rukopisu přepsaly a přeložily Alena Vondrušová a Ladislava Váňová , v knižní podobě je vydal domažlický nakladatel Zdeněk Procházka.
Po roce 1918 se Micu Coudenhove přestěhovala do vily v Mödlingu u Vídně, kde žila v ústranní se svou dcerou Olgou až do své smrti 28. srpna 1941.
Kdo dřív? Aneb Amundsen a Scott jinýma očima (2006)
Rádio na kolečkách – Naši slavní cestovatelé (2006)
Premiéra 20. 1. 2007 (Praha, 17:30 – 18:00 h.; 27min.).
Anatomie melancholie (2007)
Náčelníkem ploskohlavců (1978)
Jaromír John. Připravila a uvádí Dagmar Hubená. Režie Vladimír Tomeš.
Účinkuje Vladimír Brabec.
Natočeno 1978 (15 min.). Repríza 20. 6. 2019 (ČRo 3 Vltava, 23:45 h.) v cyklu Stránky na dobrou noc.
Lit.: anonym: Jaromír John: Náčelníkem ploskohlavců. In web ČRo 3 Vltava, 20. červen 2019 (článek). – Cit.: Laskavé i ironické vyprávění z otcovského deníku. Kapitolu z knížky Narodil se čte Vladimír Brabec. Poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.
Jaromír John, vlastním jménem Bohumil Markalous (16. dubna 1882 – 24. dubna 1952) byl český spisovatel, novinář, středoškolský a vysokoškolský profesor, výtvarný estetik, výchovný pracovník a výtvarný kritik.
Od roku 1910 vyučoval na dívčím reálném gymnáziu v Hradci Králové. V únoru 1915 narukoval do první světové války na Balkánskou frontu, následujícího roku dostal v Albánii úplavici a dočasně ochrnul na dolní končetiny. Roku 1919 se stal redaktorem Lidových novin. Byl členem Devětsilu, působil jako redaktor v časopisech Bytová kultura a Pestrý týden. V letech 1923-1927 externě přednášel dějiny umění na brněnské technice, pracoval v tiskovém odboru vlády.
Patří mezi jemné humoristy, v duchu umělecké avantgardy, jíž byl příslušníkem, oslavuje poezii každodennosti, půvab jednoduchosti. Základní pozicí, z níž pohlíží na člověka, je laskavá ironie, jak dosvědčuje i povídka s nesporně pozoruhodným názvem Náčelníkem ploskohlavců.
Páteční večer – Jiné světy aneb pátrání po Keltech (2004)
Premiéra 7.5.2004 (Vltava, 20:00 – 22:00 h.; 120min.).