Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Václav Cibula. Rozhlasové vyprávění. Hudební spolupráce a sólový klavír František Vrána. Inspicie Eduard Kašpar. Technická spolupráce Otakar Palír, Marcela Kunovoká a Josef Kos. Literární dramaturg Karel Gissübel. Režie Miloslav Jareš.

Osoby a obsazení: vypravěč (Miroslav Doležal), řidič (Otomar Korbelář), chlapec (Vladimír Salač), hlasatel (Vladimír Čech), revírník (Karel Pavlík), bezpečnostní (Bohuš Hradil), jiný řidič (Rudolf Široký), kamarád (František Holar), Fähnrich (Soběslav Sejk), Jiřina (Irena Kačírková), žena (Jiřina Štěpničková), dcerka (Květa Běhálková, členka DRDS).

Natočeno 1960. Premiéra 11. 9. 1960 (Praha I, 20:50 h.). Repríza 31. 3. 1962 (Praha, 9:05 – 10:30 h.; 66 min.); 22. 11. 1962.

Pozn.: Příběh, zaměřený proti lhostejnosti člověka k člověku, proti sobectví, příběh, ve kterém autor odsuzuje individualistické a maloměšťácké přežitky ve vědomí lidí ve jménu šťastného zítřka – světa před námi.

Pozn.: Jiřina Štěpničková byla v dobovém programu uvedena pod pseudonymem Jiřina Hurtová .

Lit.: -kg- (= Gissübel, Karel): Svět před námi. In Československý rozhlas a televize, roč. 27, 1960, č. 37, s. 3 (5. 9. – 11. 9.) (o autorových tvůrčích postupech),.

Lederer, Jiří: Drama – poezie – zábava. In Plamen, roč. 2, 1960, čš. 11, s. 155-156 (stručná recenze).

Kn (= Nešvera, Karel): Vítězná rozhlasová hra. In Svobodné Slovo, roč. 16, 1960, č. 221, s. 3 (recenze).

Kr: Hra vedoucí k bohatšímu životu. In Lidová demokracie, roč. 16, 1960, č. 221, s. 5 (10. 9. 1960) (článek o ideovém obsahu hry).

Pok, Lubor: Rozhlasový sloupek. In Divadelní noviny, roč. 4, 1960, č. 6, s. 7 (26. 10. 1960) (recenze vytýká popisnost, považuje za nutné stanovit hranice žánru).

Lit.: Zajíček, Karel: Ano a ne! In: Host do domu, roč. 7 (1961), č. 11, s. 525-6 (recenze oceňuje aktuálnost tématu i kvalitu zpracování).

Ondřej Vogeltanz a Leoš Jirsák. Detektivka ze současnosti. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Jiří Roll.

Osoby a obsazení: Spáčilová (Ludmila Burešová), Spáčil (Ladislav Boháč), Hanka, jejich dcera (Jitka Frantová), nadporučík Pavelec (František Hanus), poručík Stárek (Soběslav Sejk), Kubeš (Eduard Dubský), Hluchý (Josef Chvalina), Mráček (Josef Beyvl), Jiráčková (Viola Zinková), Velíšek (Antonín Zíb), náčelník (Karel Beníško), Záruba (Bedřich Bobek), příslušníci SNB (Milan Mach, Vladimír Čech), desátník / cestující (Jiří Hurta), vrátný v nemocnici / průvodčí ve vlaku (Rudolf Široký), pokladní v bance (Jaroslava Drmlová), Olda (Oldřich Slavík), paní v mlékárně (Lída Otáhalová), prodavačka v mlékárně (Štěpánka Holečková). Dále účinkují Jaroslava Vacková, Jindra Hollmanová, Miroslava Hajská, Svatopluk Skládal, Artur Šviha, Artuš Kalous, Heda Čechová, Vladimír Fišer, Daniela Jeriová, Ludvík Pozdník a činoherní sbor.

Natočeno 1961. Premiéra 3. 9. 1961 (Praha – RPD, 20:00 – 21:14 h.).

Pozn.: Tento scénář byl později přepracován a použit jako jeden z 30 případů majora Zemana pod názvem Romance o nenápadné paní.

Pozn.: V roce 1967 vzniklo estonské pětidílné nastudování pod názvem Spačilova juhtum (Případ Spáčilová).

Lit.: -fl- (= Rejnuš, Miloš): O našich rozhlasových detektivkách. In: Host do domu, roč. 7 (1961), č. 10, s. 477. – Cit.: „Přes ujištění rozhlasového věstníku, že současnost není ve hře jen bezvýznamnou kulisou, odvážili bychom se bez obav důkazu, že po přejmenování hrdinů a záměně slavnosti s předáním Rudého praporu vlády za večeři u příležitosti výročí vzniku akciové společnosti mohl by se děj odehrávat beze všeho třeba v Holandsku. (…) K úspěchu však sotva pomůže anonce rozhlasového věstníku, prohlašující tuto hru za práci zralou a skutečně umělecky zvládnutou, jež by mohla být příkladem všem autorům. Pokud dovzpomínáme, nebylo nic podobného řečeno o žádné z našich rozhlasových her za posledních deset let včetně her odměněných v soutěžích, ba dokonce ani o dramatech Williama Shakespeara z raného období jeho tvorby.“

Lit.: Gel, František: Věc důvěry – nikoliv zklamané. In Kulturní tvorba 16/1963, s. 14 (recenze).

Lit.: anonym: Krimi příběhy. Pokladní zachránil detektiv: Inspiroval se i major Zeman!. In Aha, 7. 2. 2015 (článek). – Cit.: Běžná kontrola odhalila roku 1956 u pokladní Marie V. z nádraží v České Třebové manko. Jen mravenčí práce detektivů nešťastnici zachránila nejen před vězením, ale možná i před smrtí. Marie V. se totiž zhroutila a pokusila se skočit pod vlak. Příběh se stal námětem i pro jeden z případů majora Zemana.

Zpočátku se zdálo, že jde o běžnou lapálii. Pokladní Marii V. chyběly v kase lístky na trať Česká Třebová – Praha v hodnotě šestnáct tisíc československých korun, což byla tehdy skutečně velká suma. Nešťastná žena se bránila, že jí je musel někdo ukrást. Něco podobného pochopitelně tvrdila většina defraudantů, ale zoufalství Marie V. se zdálo být upřímné.

Po nevydařeném pokusu o sebevraždu ji musel manžel doma dokonce hlídat, aby si neublížila znovu. Pro vyšetřovatele Václava F. byla pravda důležitější, než jednoduše »vyřešený« případ. Detektivové znali evidenční čísla ztracených lístků. Zjistili, že jízdenky skutečně někdo prodával. V podnicích se tehdy archivovaly cestovní účty i s jízdenkami. Podařilo se najít osm použitých pohřešovaných jízdenek. Díky analýze razítka s datem se ukázalo, že je neprodala Marie V., ale jiná pokladní Marie C., která je předtím své kolegyni ukradla. Příběh inspiroval i scenáristy kultovního seriálu Třicet případů majora Zemana. V díle Romance o nenápadné paní si roli nešťastné pokladní zahrála Gabriela Vránová.

Vladimír Rohlena. Rozhlasová satira se zpěvy. Hudba Dalibor Basler. Hraje Rytmická skupina, řídí Jiří Malásek. Asistentka režie Mirka Hajská. Technická spolupráce Ota Palír a Marie Brejchová. Dramaturg Vladimír Horáček. Režie Jiří Josek.

Osoby a obsazení: Steinmühler, strážník, posléze maršál (Jiří Holý), Gabriel, zástupce Spojeného království nebeského na zemi (Jaroslav Mareš), Möhrlich, továrník (Vladimír Stach), Müllerstein, továrník (Vladimír Čech I.), Rausier, dobrodruh, posléze generál (Jiří Hurta), Franz Jahn Karel Urbánek), Mariechen, jeho děvče (Olga Sluníčková), adjunkt (Jiří Pick), Nachmüller (Jiří Suk), redaktor Nausch (Karel Richter), zpěv (Rudolf Pellar), vypravěč (František Filipovský). Dále účinkují Jan Plavka, Josef Chvalina, Jaroslava Adamová, Jaromír Spal, Miloš Rozhoň, Jana Vasmutová, Eliška Ciklová, Bedřich Bobek, Karel Kastner, Dalimil Klapka, Ludmila Lída Roubíková, Jaroslava Drmlová, Jan Pohan, František Šiška, Karel Beníško, Robert Morávek, Svatopluk Skládal, Milan Neděla, Jiří Lír, Antonín Zíb.

Natočeno 1961. Premiéra 9. 12. 1961 (Československo, 10:25 – 12:00 h.). Repríza 15. 2. 1962 (Praha, 20:00 h.).

Pozn.: Scénář hry se jmenuje ještě Země Nauerland.

Lit.: -fl-: Rozhlasové podobenství. In: Host do domu, roč. 8 (1961), č. 12, s. 575.

Nikolaj Pogodin. Hra. Překlad Zdeněk Digrin a K. Martínek. Hudba Jaromír Nečas. Režie Vladimír Vozák.

Osoby a obsazení: Grigorij Gaj, vedoucí stavby (Josef Karlík), odpovědný hospodářský činitel (Stanislav Hejný), Jolkin, stranický funkcionář (Rudolf Jurda), Bělkovskij (B. Roček), Monajenkov (J. Štefl), Maxim (Josef Husník), Ladygin, inženýr (Pavel Kunert), Pepperová, Gajova žena (Jarmila Kuršová), Kondakov (Václav Kyzlink), Andron (Karel Kabíček), Xenie Jonovna, Gajova sekretářka (Míla Myslíková), Nataša, kreslířka (Eva Kubešová), teta Soňa (M. Urbánková), Ivan Gramofonov (Oldřich Celerýn), Lída (N. Prchalová), Zub, kancelářský sluha (M. Hájek), Mr. Henry, ředitel (Karel Fajt) a další.

Nastudovalo Brno v roce 1961. Premiéra 3. 12. 1961 (Praha – RPD, 20:00 – 22:00 h.) v cyklu Nedělní večery.

Lit.: -fl-: Můj přítel Gaj po třiceti letech. In: Host do domu, roč. 9 (1962), č. 1., s. 47.

Marie Kubátová. Rozhlasová hra. Hudba Gustav Křivinka. Režie Olga Zezulová.

Osoby a obsazení: Ema Hejlová (Dagmar Pistorová), Doleček, lesník (Oldřich Vykypěl), Dolečková, jeho žena (Helena Kružíková), Květuše Šnajberková, zvaná Zlatá kadeř (Vlasta Fialová), Hejl, profesor (Arnošt Navrátil), snacha soudružky Hejlové (R. Michalová), Vávra, lesník (Karel Kabíček), číšník (K. Adam), hostinský (Karel Fajt) a další.

Nastudovalo Brno v roce 1962. Premiéra 4. 2. 1962 (Praha, 20:00 – 21:05 h.) v cyklu Nedělní večery. Repríza 3. 3. 1962 (Československo I, 10:30 – 11:40 h.); 14. 4. 1962 (Praha, 9:05 h.); 2. 9. 1962 (Československo I, 15:30 h.); 24. 10. 1963 (Československo I, 10:00 h.).

Lit.: anonym: Povídka z advokátní poradny. In Čs. rozhlas a televize 5/1962 (23. 1. 1962), s. 2 (článek). – Cit.: V posledních letech se v našem vysílání objevily tři rozhlasové hry Marie Kubátové — „Jak přišla basa
do nebe“, „Skleněná panna“, a „Podnájemník“; o všech můžeme s dobrým svědomím říci, že měly u posluchačů úspěch. I řada rozhlasových pásem, rozprávek a pohádek potvrzuje, že mezi M. Kubátovou a rozhlasovou prací se utvořilo pouto, které působí autorce, posluchačům i rozhlasovým pracovníkům radost.

V tomto týdnu uvádíme premiéru další její hry; jmenuje se „Povídka z advokátní poradny“ a je to rozhlasové zpracování novely, kterou před časem otiskl časopis Plamen.

Spisy advokátních kanceláří obsahují často silnou dramatickou látku, která zrcadlí vážné morální problémy naší doby. Je příznačné pro M. Kubátovou, že se do takových spisů podívala s láskou k těm všem žalobcům i obžalovaným, se srdečnou účastí k trampotám, které si nadrobili a nemůže jinak, než s humerem jím ukázat, kde je škrtí maloměstská skořápka.

Ve všech hrách M. Kubátové se vyskytuje typ ženy, který autorka výborně zná a kreslí tak neodolatelně, že vždycky upoutá pozornost posluchačů: pracovitá, šetrná, důmyslně praktická hospodyně, která chvilku nevydrží s rukama v klíně a nic nenechá zbůhdarma nevyužito. I v „Advokátní poradně“ potkáváme energické a schopné ženy. Soudružka Hejlová, úřednice nešetří však už na výbavu dceři nebo na spartaka, ale – šetří především časem. Jako většina dnešních žen plní totiž denně dvě pracovní normy (a protože je
babičkou — možná, že i tři). Svůj důmysl a praktičnost rozvíjí v zájmu úřední záležitosti, protože je to záležitost lidského štěstí a takový případ je pro soudružku Hejlovou důležitější než dobrá večeře pro manžela nebo hlídání vnoučátka.

V postavě této advokátní úřednice neztratila M. Kubátová nic z dobré tradice líčení ženských
postav z ostatních her, ale objevila další změny a nové rysy, které dnešní „Dontouky“ mají. Přejeme
jí, aby i v příštích hrách se vyrovnala se svým záměrem tak dobře. Hru nastudovali členové brněnských divadel v režii O. Zezulové.

Lit.: -fl-: Měsíc nad řekou – roku 1960. In: Host do domu, roč. 9 (1962), č. 3, s. 141.

Původně divadelní hra o americkému soudu nad italskými anarchisty. Mino Roli a Luciano Vincenzoni. Překlad a rozhlasová úprava Benjamin Jedlička. Hudba Josef Berg. Režie Vladimír Vozák.

Osoby a obsazení: Nicola Sacco (Dobroslav Čech), Bartolomeo Vanzetti (Jaroslav Dufek), Cesarina Rossiová (Olga Hauková), Luigia Vanzettiová (Stanislava Strobachová), seržant Connoly (Arnošt Navrátil), poručík Stewart (Jiří Brož), soudce Thayer (Miloš Hájek), prokurátor Katzmann (Rudolf Jurda), vojenský navrátilec (Jiří Tomek), Mary Splaineová (Helena Kružíková), Luise Pilserová (Miroslava Jandeková), Michael Lavangle (Ladislav Suchánek), advokát Fred Moore (Otakar Dadák), ??? (Benjamin Jedlička).

Nastudovalo Brno v roce 1962. Repríza 9. 6. 1974 (19:15-20:50 h., Praha). Repríza 9. 6. 1974 (Praha, 19:15-20:50 h.).

Lit.: anonym: Rozhlasová premiéra – Sacco a Vanzetti. In Čs. rozhlas a televize 34/1962 (14. 8. 1962), s. 2 (článek). – Cit.: Dvě prostá jména italských emigrantů, která se stala v průběhu století symbolem, dvě prostá jména nevinně popravených obětí nejhoršího justičního omylu amerického soudnictví. A jen tato dvě prostá jména vepsali do názvu své hry italští autoři Mino Roli a Luciano Vintenzoni. Jejich drama „Sacco a Vanzetti“ vychází z otřesné skutečnosti, která mohla být dramaticky zpracována buď jako drama velkého básnického pathosu nebo jako hra přísně realistická. M. Roli a L. Vincenzoni se rozhodli, jak také odpovídalo jejich spisovatelskému naturelu, pro realismus. V jejich hře defilují před námi v sporném sledu neblahé události dvacátých let až po ono truchlivé finále před pětatřiceti lety, kdy 23. srpna 1927 skončila na elektrickém křesle pozemská cesta Nicoly Sacca a Bartolomea Vanzettiho, ale nevzala za své jejich víra v lepší a spravedlivější svět, kterou se pak živily nepřehledné zástupy vykořisťovaných a utlačovaných.
Autoři se nikde nedali svést ke scénám laciného efektu a mělké plačtivosti, cele zaujati politickou a
mravní údernosti svého tématu. Jejich zásluha je v tom, že tuto látku oživili právě dnes, kdy lidstvo znovu
prožívá velký konflikt dvou světů a kdy znovu jako tehdy vyvstává nebezpečí onoho fašismu, který ve jménu antikomunismu chce zasáhnout všechno pokrokové. Smutně proslulý je výrok státního žalobce Katzmanna, který při procesu proti Saccovi a Vanzettimu řekl: „I kdyby nebyli vinni úkladnou vraždou, jsou
vinni socialismem!“

Hra Mina Roliho a Luciana Vincenzoniho byla poprvé provedena 27. prosince 1960 v Teatro Parioli v Římě společností Attori Associati a měla velký úspěch, který se opakoval při jejím provedení v Miláně v Teatro Manzoni roku následujícího. Na festivalu v Bologni získala hra roku 1961 „Zlatého Neptuna“ jako „nejlepší hra roku“, později pak také cenu milánské kritiky „Zlaté Plejády“ jako jedna ze tří nejlepších her roku.
Československý rozhlas uvádí hru poprvé v provedení brněnských herců a režii Vladimíra Vozáka na okruhu Československo I.

Lit.: -fl-: Z divadla do rozhlasu – jak? In: Host do domu, roč. 9 (1962), čís. 10, s. 464-5.