Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Tankred Dorst a Ursula Ehlerová. Překlad, dramatizace a režie Vladimír Tomeš.

Účinkují Růžena Merunková, Jana Štěpánková, Miloš Hlavica, Antonín Molčík, Anna Bendová, Rudolf Kvíz, Radovan Lukavský a Tobiáš Vacek.

Premiéra 26. 11. 2006 (Vltava, 20:20 – 21:20 h.; 60 min.) v cyklu Schůzky s literaturou.

Lit.: vt: Cesta Dorstových hrdinů za vidinou štěstí. In Týdeník Rozhlas 47/2006 (13. 11. 2006), s. 16 (článek). – Cit.: Německý dramatik Tankred Dorst (1925) je u nás znám především svým zpracováním bájí z okruhu krále Artuše v monumentálním projektu Merlin aneb Pustá zem, uvedeným u nás již čtyřmi divadly. Posluchači Vltavy se mohli svého času seznámit s oddílem Merlina, ale i s dalšími tituly, jakým byla hra Pan Paul či variace na tolstojovské téma Akrobati. Ve Schůzkách s literaturou bude tentokrát Dorst představen jako prozaik. Ani v tomto žánru ovšem nezapřel své divadelní cítění a tvůrci Schůzek se tomu přizpůsobili i v rozhlasové procházce jeho poslední knihou, která nese název Krásné místo. Pro přesnost nesmíme pominout, že próza, stejně jako všechna předcházející díla, vznikla ve spolupráci s Dorstovou životní partnerkou Ursulou Ehlerovou. Krásné místo je vystavěno na několika příbězích lidí se zcela odlišnými životy, které se vzájemně proplétají. Všechny je ale spojuje společná vidina životního štěstí, které však nemůže být nikdy trvalé. Tak alespoň vyznívá výpověď autorů. „Krásné místo“ je jen zástupným pojmem, vyjádřením pomyslného cíle, k němuž se všechny postavy vyprávění upínají.

Dívenka láli, utíkající z neutěšených domácích poměrů, spisovatel, kterého trápí, že nezanechá nějaké stěžejní dílo, mladá žena Líza, snažící se vymknout z matčiny nadvlády a proniknout do společnosti intelektuálů, úspěšný právník, posedlý myšlenkou nápravy společnosti, ti všichni a další postavy jdou, hnáni fantazií, za svým cílem, jehož snad dosáhne jako jediný nade všemi čnící představitel brazilského sochařského baroka Antonio Francisco Lisboa, zvaný pro své tělesné zmrzačem Aleijadinho. Ve složitě komponované próze o „krásném místu“ tvoří jeho příběh spojnici mezi minulostí a přítomností a je zároveň chvalozpěvem na sílu lidské fantazie, kterou autoři Tankred Dorst s Ursulou Ehlerovou mají za hybnou sílu všech lidských činů. Že její síla nevysychá ani v díle loňského osmdesátníka Tankreda Dorsta, o tom se budete moci přesvědčit v hodinové rozhlasové koláži z jedné z jeho posledních knih, která nedávno vyšla tiskem v pražském nakladatelství Dybbuk.

Literárně-hudební pásmo z veršů a vězeňských dopisů českého básníka a překladatele Josefa Kostohryze a hudby Gustava Mahlera. Hudební dramaturg Aleš Vrzák. Připravila a hovoří Jana Franková. Režie Aleš Vrzák.

Účinkují Jana Franková, Rudolf Pellar a Ivan Řezáč.

Natočeno 2005. Repríza 21. 5. 2017 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.; 57 min) v cyklu Souzvuk.

Lit.: Doležal Miloš: Jako mé srdce, maminko. In Týdeník Rozhlas 2005/12 (14. 3. 2005), s. 16 (článek). – Cit.: Básník a překladatel Josef Kostohryz (1907-1987), kterého Státní bezpečnost zatkla 18. května 1951, byl v uměle vykonstruovaném procesu s tzv. Zelenou internacionálou odsouzen pro údajnou velezradu na doživotí. Místy Kostohryzova žalářního putování se staly věznice a pracovní tábory Leopoldov, Rovnost, Cejl, Valdice, Irava… V kriminále byl básník operován dr. Krbcem, který mu za primitivních vězeňských podmínek odstranil nádor na nervu ve stehně. S podloineným zdravím byl Kostohryz podmínečně propuštěn o Vánocích roku 1963. Rehabilitace v roce 1989 se už nedožil. Naše velikonoční souzvuková kompozice, která nese název Jako mé srdce, maminko, je sestavena z Kostohryzových básní a dopisů. Verše pocházejí ze sbírek Jednorožec mizí, Eumenidy, Melancholie a z básníkovy pozůstalosti. Tři dopisy z Kostohryzova dvanáctiapůlletého žalářování v komunistických věznicích jsou svědeckým torzem, ze kterého naléhavě vystupuje básníkův umlčovaný hlas, starost o nejbližší, tesknota vzpomínek a doufání v návrat. Tlama vězeňské cenzury pochopitelně sežvýkala vše, co by mohlo naznačit metody tzv. komunistické převýchovy. V dopisech z vězení byl povolen jen úzký okruh témat, omezený slovník. Mukl-pisatel mohl napsat domů většinou jen za zvláštních okolností – například za dobré chování nebo o Vánocích či Velikonocích… Společným znakem veršů a listů Josefa Kostohryze je palčivý stesk a účastná slitovnost nad zmatkem světa ve prospěch tajemného zduchovnění a smírného jasu. Velikonoční souzvuk z poezie a dopisů Josefa Kostohryze, který nese název „Jako mé srdce, maminko“, připravila Jana Franková, režii měl Aleš Vrzák.