Námět, scénář Jaroslav Foglar. Hudba, aranžmá Sláva Emanuel Nováček. Hudební doprovod studiový orchestr Kvintet Slávy Macha (flétna – Slavíček, klarinety – Majrich, Rybín, hoboj – Dědič, fagot – Bidlo). Přípravná režie Jiří Navrátil, Jaromír Michal Průša. Hudební režie Jan Seidel. Zvuková režie Ing. Jan Jelínek. Zvukové efekty Jarmil Burghauser, Vladimír Janík. Produkce Roman Šantora a Jaroslav Čvančara, 1997. Sleeve-note Jaroslav Čvančara, 1997. Mastering Zdeněk Chmelař, 1997. Kresby Dr. Jan Fischer.
Osoby a obsazení: Mirek Dušín (Vlastimil Outlý, Vlasta), Jarka Metelka (Jaromír Michal Průša, Míša), Rychlonožka (Vladimír Novotný, Valda), Červenáček (Boris Navrátil, Cyklon), Jindra Hojer (Antonín Horáček, Šmudla), Domovník Jedovatý dědek (Jiří Navrátil, Jiří N.), Dlouhé bidlo (Josef Starec, Prófa), Bohoušek (René Dittmar, Šušík), kompars (Alois Pleskot, Flík, Zdeněk Trpišovský, Balů, Ivo Bučina, Ivo).
Natočeno 1. 12. 1941 (Rychlé šípy na Strágule, Rychlé šípy hrají divadlo, Rychlé šípy a Dlouhé Bidlo (I. a II. díl) a 22. 6. 1942 (Rychlé šíly loví bobříky, Rychlé šípy robí šlapohyb, Rychlé šípy na kluzišti a Rychlé šípy na saních) v nahrávacím studiu Domovina. Vydáno na gramodeskách Esta v roce 1941-1942. Reedice TDC Junáka jako příloha speciálu časopisu Skaut-Junák v roce 1997 na CD Rychlé šípy na gramodeskách (1 CD, 011997-2).
Obsah: 1. Rychlé šípy na strágule, 2. Rychlé šípy hrají divadlo, 3. Rychlé šípy a Dlouhé bidlo I, 4. Rychlé šípy a Dlouhé bidlo II, 5. Rychlé šípy loví bobříky, 6. Rychlé šípy robí šlapohyb, 7. Rychlé šípy na kluzišti, 8. Rychlé šípy na saních.
Pozn.: Nenatočené zůstaly již ve scénáři připravené díly Rychlé šípy nadělují a Rychlé šípy o Třech králích. Scénickou hudbu měl původně tvořit Jarmil Burghauser – Jumbo, ale nakonec byl dosazen smluvní autor ESTY S. E. Nováček.
Lit.: Jáček (= Čvančara, Jaroslav): Gramodesky ve stínu hákového kříže (sleeve-note). – Cit.: Krátce po zřízení Protektorátu Čechy a Morava docházelo k postupnému utlumení českého kulturního a veřejného života. Nacistická okupační správa v rámci germanizace vyvíjela stále se stupňující tlak. 28. října 1940 například nacisté zakázali Junák, v dubnu 1941 zastavili činnost Sokola apod. V září 1941 nastoupil na úřad Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Bylo vyhlášeno stanné právo …
V této tísnivé době přišel Jaroslav Foglar-Jestřáb se zprávou, která na prořídlé členstvo bývalé „Dvojky“ a jejich pocuchané nervy působila téměř jako hojivý balzám: prostřednictvím Melantrichu, kde byl stále ještě zaměstnán jako lektor, obdržel nabídku gramofonové firmy ESTA k pořízení nahrávek několika příběhů Rychlých šípů. Starší členové oddílu Jiří a Míša se ihned ujali přípravné režie.
2. pražský oddíl Svazu skautů RČS sice po zákazu Junáka přišel o klubovnu, ale přesto se manévrováním pokoušel udržet při životě oddílovou činnost. V důsledku zákazu shromažďování od 3.10. do 3.11.1941 byly veškeré akce zcela ochromeny (jen družiny se scházely po bytech). Proto zprávu o chystaném natáčení všichni přijali s velkým nadšením.
V neděli 23.11.1941 a znovu o týden později se v pronajatých prostorách paláce Černá růže v ulici Na příkopě uskutečnily dvě zkoušky, v Jestřábově tehdejším bytě (nyní Korunní čp. 732/16) potom proběhlo ještě jedno „doladění“. Jestřáb jako autor narychlo dopisoval a upravoval veškeré dialogy, včetně textů písniček.
Scénickou hudbu měl původně komponovat Jestřábův zástupce v oddílu Jumbo (budoucí hudební skladatel a dirigent Jarmil Burghauser), ale umělecký šéf ESTY Jan Seidel, prosadil namísto Jumba smluvního autora ESTY. Tím byl tehdy třicetiletý, rovněž talentovaný skladatel, klavírista a dirigent Divadla Oldřicha Nového – S. E. Nováček, autor takových evergreenů, jako např. „Jen pro ten dnešní den“, či „Tak jako slunečnice“. Je třeba uznat, že se zhostil svého úkolu dobře. V nahrávacím studiu ESTY (v nynějším kulturním domě Domovina v Praze 7 – Holešovicích, Na Maninách čp. 1149/32), byly 1.12.1941 pořízeny nahrávky dvou gramodesek (standardní rychlost 78 otáček) s příběhy: Rychlé šípy na Strágule, Rychlé šípy hrají divadlo, Rychlé šípy a Dlouhé Bidlo (I. a II. díl). Nutno připomenout, že Jan Seidel v roli režiséra častým sekýrováním vnášel do celého natáčení spíše nepohodu. Naopak mile svým talentem překvapil nejmladší člen Dvojky Šušík (René Ditmar) – zejména v tzv. Bohouškově árii. Měly být natočeny ještě další dva příběhy: Rychlé šípy nadělují a Rychlé šípy o Třech králích. Tento záměr ale nakonec padl.
Již za několik málo dní se v bytě Jestřába uskutečnil první poslech čerstvých vzorků. Mladí hoši poslouchali své „umělecké výkony“ možná nábožně, ale zazněla i slova kritiky. Byla ku prospěchu, protože v červnu 1942 se mělo v natáčení pokračovat. Nikdo netušil, že to bude ještě v dusnější společenské atmosféře, tentokrát tzv. heydrichiády, tedy druhého stanného práva, kdy nacistická okupační moc v touze po pomstě za atentát na Heydricha rozpoutala nevídaný teror. Český národ byl drcen dokonce takovými zprávami, jako že každý stý Čech má být zastřelen...
Ve staré oddílové kronice, v Jestřábově zápisu „Minuty hrůzy“ z června 1942, se lze mj. dočíst: „Nerad se píšu tyto chmurné řádky, nehodí se ani tak nějak mezi ty stránky veselého bezstarostného života, na nich popisovaného. Ale děs a nejistota z budoucích dnů vstoupily i do srdcí našich hochů, vytlačily z jejich myslí všechny naše drobné chlapecké zájmy a odlesk té celé hrůzy je nutno zachytit i sem do této kroniky pro úplnost obrazu.“ V průběhu oddílových výprav do Prokopského a Modřanského údolí se za doprovodu Jumbovy španělky a Míšovy (Jaromír Průša) tahací harmoniky uskutečnily další zkoušky Rychlých šípů. 22.6.1942 se všichni účinkující „esťáci“ sešli opět v Domovině – nahrávacím studiu. Přestože společenská situace byla napjatá, nahrávání proběhlo v klidu a bez rušivých vlivů. Důvodem byla jistě i aktivní účast Jumba a Dana, tedy Vladimíra Janíka – tehdy novopečeného člena Dvojky (není bez zajímavosti, že Danův bratranec Ing. Jan Jelínek shodou okolností pracoval v Domovině jako šéf studia), ale svým způsobem i vítaná neúčast konfliktního Jana Seidela (budoucího národního umělce – prominenta komunistického režimu). Během jednoho odpoledne, byly natočeny příběhy Rychlé šíly loví bobříky, Rychlé šípy robí Šlapohyb, Rychlé šípy na kluzišti a Rychlé šípy na saních.
Mladý hlasatel a s ním i seriál Rychlé šípy už více než rok nevycházel, ohlas mezi českou mládeží přesto byl stále ohromný. Předpovědi obchodního úspěchu gramofonových Rychlých šípů byly docela na místě, přesto se stal ale pravý opak. Neprodalo se téměř nic. Ani nemohlo – vedení ESTY z blíže neurčených důvodů zarazilo jakoukoliv reklamní kampaň, takže se informace o nahrávkách Rychlých šípů k veřejnosti vůbec nedostaly. Firma desky dokonce stáhla z distribuce a až do konce války uložila ve skladech. Po roce 1945 po nich Jestřáb začal pátrat, mezitím ale jakási chytrá hlava dala úřední pokyn a veškerý náklad byl recyklován pro další výrobu.
Bylo mně dvanáct roků, když jsem se stal členem Foglarova oddílu. Psaly se poslední dny roku 1960 a právě probíhala oddílová vánoční nadílka i s tradičním posloucháním Rychlých šípů. Tak jsem měl i já – náruživý „šípolog“ – díky kufříkovému gramofonu His Masters Voice možnost poprvé slyšet unikátní gramofonové nahrávky. Přiznám se, že již tehdy mně připadaly oproti kreslenému seriálu poněkud naivní, až dětinské. Později jsem si je ale vždy znovu – pro jejich zvláštní půvab i proto, za jakých okolností vznikaly – rád poslechl.
Vlastnictvím původních čtyř gramodesek se nyní může pochlubit jen hrstka sběratelů. Staly se cenným artiklem. Když Roman Šantora, šéf Tiskového a distribučního centra Junáka přišel s nápadem vydat – při příležitosti Foglarových devadesátých narozenin – originální nahrávky Rychlých šípů v reedici, ozvaly se i pochybnosti. Bylo nutno zvážit, zda posluchač nebude zklamán, zda bude schopen pochopit dílko i v kontextu tehdejší doby – s jeho klady a zápory. Zda bude vůbec ochoten vzít na vědomí, že na gramofonových Rychlých šípech účinkovali z větší části vlastně amatéři a že před pětapadesáti lety se tvořilo jinak – „živě“. Vzhledem k tehdejší technice se při každé vetší chybě musela vyměnit vosková matrice za novou a točit znovu. Vznikaly oprávněné obavy, že ani nynější přepis nebude jednoduchou záležitostí. Vždyť i gramofonové desky, z nichž se měl pořídit záznam, jsou vysloužilé babičky poznamenané nejen zubem času a mechanickým stavem gramofonů, ale mnohdy zmrzačené i nešikovným zacházením.
Takto „zpustošený zvuk“ bylo třeba zrestaurovat, digitálně regenerovat tak, aby získal alespoň trochu únosné parametry. I zvukový restaurátor je však schopen jen limitovaného „zázraku“… Bez znalosti všech těchto souvislostí by mohlo dojít k nedorozumění.
Díky úsilí několika nadšenců však máte možnost zaposlouchat se do nahrávek starých více jak půlstoletí. Zda se experiment podařil, posuďte sami.
Lit.: Paja (= Novotný, Pavel): RŠ ve zvukové podobě. In Foglarweb, 1. 9. 2010 (článek). – Cit.: Po zákazu vydávání Mladého hlasatele se přemístily RŠ ze zadních stran časopisu na gramofonové desky. 1. 12. 1941 byly natočeny první dvě desky, další dvě následovaly 22. 6. 1942. Bylo na ně zpracováno sedm příběhů: Rychlé šípy na saních, Rychlé šípy robí šlapohyb, Rychlé šípy na kluzišti, Rychlé šípy hrají divadlo, Rychlé šípy loví bobříky, Rychlé šípy na strágule, Rychlé šípy a Dlouhé Bidlo. Hlasy postavám příběhu propůjčili hoši z Foglarova skautského oddílu: Mirek Dušín – Vlastimil Outlý (Vlasta), Jarka Metelka – Jaromír Michal Průša (Míša), Jindra Hojer – Antonín Horáček (Šmudla), Červenáček – Boris Navrátil (Cyklon), Rychlonožka – Vladimír Novotný (Valda), Jedovatý dědek – Jiří Navrátil (Jiří N.), Dlouhé Bidlo – Josef Starec (Prófa), Bohoušek – René Dittmar (Šušík), kompars – Alois Pleskot (Flík), Zdeněk Trpišovský (Balů), Ivo Bučina (Ivo). Scénickou hudbu měl původně tvořit Jarmil Burghauser – Jumbo, ale nakonec byl dosazen smluvní autor ESTY S. E. Nováček. Režisérem nahrávek byl Jan Seidl. V roce 1997 byly desky převedeny na CD Rychlé šípy na gramodeskách a TDC ho vydalo jako přílohu speciálu časopisu Skaut-Junák. (…)
Lit.: Průša, Honza: Před osmdesáti lety vyšly Rychlé šípy na gramodeskách. In web Seznam Média, 9. 4. 2024 (článek). – Cit.: Když jsem před pár dny zjistil, že Česká televize připravuje večerníček s příběhy Rychlých šípů, nedalo mi to a začal jsem se doma přehrabovat artefakty a dokumenty, které z doby, kdy Rychlé šípy vznikaly, tedy ze 40. let minulého století, mám.
Můj děda, Jaromír Míša Průša (některé materiály chybně uvádějí Michal) chodil v té době do oddílu k Jaroslavu Foglarovi. Ten oddíl různě měnil své zřizovatele, chvíli to byl skautský oddíl, chvíli pracoval pod hlavičkou Klubu českých turistů, chvíli dokonce pod záštitou Kuratoria. Šlo o nelehké válečné roky, činnost organizací sdružující mládež byla různě omezována a zakazována.
A jako zázrakem dostal Jaroslav Foglar příležitost zpracovat – dnes bychom řekli audioknihu – tenkrát šlo o gramofonovou nahrávku několika příběhů Rychlých šípů. Foglar se příležitosti chopil a spolu s členy jeho oddílu připravili deset příběhů Rychlých šípů, z nichž osm skutečně nahráli. Ty pak vyšly na čtyřech gramofonových deskách značky Esta, dnes se jedná o hledaný sběratelský artefakt.
Příběhy Rychlých šípů byly pro svou zvukovou podobu realizované jako dialog zhruba deseti osob, dialogy byly propojovány písněmi, ke kterým měl původně hudbu složit člen oddílu Jumbo. Nakonec si ale vydavatel prosadil skladatele S. E. Nováčka. Režie se ujal právě můj děda Jaromír Míša Průša. A díky tomu se u mne zachovaly jak původní notové přepisy všech písní tak rozepsané dialogy všech realizovaných i nerealizovaných příběhů, propagační materiály, fotografie, dědovy zápisky a úvahy a bohužel pouze tři desky (pokud by někdo chtěl prodat desku Rychlé šípy na kluzišti / Rychlé šípy sáňkují, rád ji za rozumnou cenu odkoupím). (…)
První série desek byla nahrávaná 1. prosince roku 1941. Šlo o příběhy Rychlé šípy pomáhají Bohouškovi, Rychlí šípy trestají Dlouhé Bidlo, Rychlé šípy na strágule a Rychlé šípy hrají divadlo. Připravené a nakonec nenahrané zůstaly díly Rychlé šípy nadělují a Rychlé šípy o Třech králích. Každá z epizod je dlouhá zhruba tři minuty.
Druhá série desek se nahrávala půl roku po první, 22. června roku 1942 a byly to příběhy Rychlé šípy sáňkují, Rychlé šípy na kluzišti, Rychlé šípy loví bobříky a Rychlé šípy robí šlapohyb.
Jako herci vystupují autentičtí členové Foglarova oddílu. Jmenovitě to byli: Vlasta Outlý (Mirek Dušín), Míša Průša (Jarka Metelka), A. Horáček (Jindra Hojer), Valda Novotný (Rychlonožka), Boris Navrátil (Červenáček), J. Starec (Dlouhé Bidlo), René Dittmar (Bohoušek), Jiří Navrátil (Jedovatý dědek, Filištín), A. Pleskot (I. chlapec, pokladník), Zdeněk Trpišovský (II. chlapec, pan Čermák) a v malých rolích ještě René Dittmar a Vl. Janík.
Z dnešního pohledu mohou nahrávky působit úsměvně a osmdesátileté stáří je na nich znát, stejně jako to, že chlapci z Dvojky nebyli profesionální herci. Šťoural by tomu tedy mohl vytknout téměř vše od naivních textů, dávno překonaného humoru, nehereckých výkonů a samozřejmě technické kvalitě. Dokumentární hodnota těchto nahrávek je ale obrovská. Už jen to, že v nelehké době let 1941 a hlavně 1942 (nahrávalo se osmnáct dnů po atentátu na Heydricha) mohlo něco takového vzniknout, je fascinující. (…)
Jan Karafiát. Pro malé i velké děti. Úprava a dramatizace Lubomír Balcar a Josef Svoboda. Hudba z díla Antonína Dvořáka. Zvuková a technická spolupráce Miroslav Prokeš. Sleeve-note Jaroslav Nečas. Cover Ladislav Rada. Režie Josef Cincibus.
Karel Čapek. Režie Josef Cincibus.