Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

2. 6. 2006

Intonace aneb Ptačí zob (1964)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 15:34

Miloslav Stehlík. Rozhlasová hra. Dramaturgie Jaroslava Strejčková. Režie Jiří Horčička.

Osoby a obsazení: jakorežisér (Jiří Pick), jakoasistent (Jiří Pleskot), Vojtěch Kách (Jan Skopeček), jeho žena Božena (Růžena Lysenková), jeho dcera Jana (Gabriela Vránová), dědek (Josef Vošalík), soudružka Semrádová (Lída Vostrčilová), soudruh Vošalíček (Josef Gruss), soudruh náměstek (Karel Máj), vedoucí Zverexu (Ferdinand Krůta), Andulka (Marta Kučírková), příslušník VB (Ladislav Kazda), předsedkyně družstva  (Jaroslava Drmlová), krmička (Lída Otáhalová).

Natočeno 1964 (63 min.). Premiéra 8. 9. 1964 (Praha – RPD, 19:35 – 20:35 h.; 62 min.). Repríza 18. 10. 1964 (Československo I, 16:30 h.).

Lit.: anonym – Intonace aneb Ptačí zob. In Československý rozhlas a televise 37-1964 (7. 9. 1964), s. 1 (článek).

anonym - Intonace aneb Ptačí zob. In Československý rozhlas a televise 37-1964 (7. 9. 1964), s. 1 (článek).Lit.: anonym:  Okolo mikrofonu. In Večerní Praha X/92 (2785), 18. 4. 1964, s. 5.

Lit.: Martinec, Jan: Výrazná intonace. In Rudé právo, 11. 9. 1964, str. 2 (recenze). Martinec, Jan - Výrazná intonace. In Rudé právo, 11. 9. 1964, str. 2 (recenze)

Embers (Žhnoucí popel, 1959)

Filed under: Cizojazyčné,Rozhlasové hry — Přemek @ 15:08

Samuel Beckett. Režie Donald McWhinnie.

Osoby a obsazení: Henry (Jack MacGowran), Ada (Kathleen Michael), Addie /Adinka/ (Kathleen Helme), učitel klavíru / instruktor jízdy (Patrick Magee), pianista (Cicely Hoye).

Premiéra na BBC Third Programme, 24. 6. 1959 (45 min.).

Česká inscenace

All That Fall (Všichni kdož padají, 1957)

Filed under: Cizojazyčné,Rozhlasové hry — Přemek @ 14:47

Samuel Beckett. Produkce Donald McWhinnie. Úryvky z Schubertova Houslového kvartetu No.14 ‘Dívka a smrt“ , D810, hraje London String Quartet.

Osoby a obsazení: paní Rooneyová /Maddy/ (Mary O’Farrell), Christy, kočí (Allan McClelland), pan Tyler, penzista (Brian O’Higgins), pan Slocum, úředník (Patrick Magee), Tommy, poslíček (Jack MacGowran), pan Barrell, vedoucí  železniční stanice (Harry Hutchinson), paní Fittová (Sheila Ward), ženský hlas (Peggy Marshall), pan Rooney /Dan/ ( J. G. Devlin), Jerry, chlapec (Terrance Farrell) a členové BBC Drama Repertory Company.

Premiéra BBC Third Programme, 13. 1. 1957 (64 min.).

Česká inscenace

Továrna na Absolutno 1/7 (1964)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 14:33

Karel Čapek. Četba na pokračování. Režie Jiří Horčička.

Osoby a obsazení: vypravěč / biskup Linda / starý reportér / děda Blahouš (Karel Höger), pan Bondy, ředitel společnosti MEAS (Josef Gruss), inženýr Marek (Vladír Leraus),  Benda, strojník na bagru (František Smolík), Kuzenda (Rudolf Deyl ml.), Machát, člen správní rady MEAS / Bindr, majitel kolotoče (Karel Máj), dr. Hubka, člen správní rady MEAS (Ivo Gübel), Rosenthal, člen správní rady MEAS (Josef Vošalík), Bondyho sekretář (Soběslav Sejk), PhDr. Blahouš (Jiří Dohnal), Rejzek, redaktor deníku  Lidové noviny (František Filipovský), Toni Bobinet, poručík horského dělostřelectva, později císař Francie (Jiří Lír), Novotný, metér listu Přítel lidu (Oldřich Musil), páter Jošt, redaktor listu Přítel lidu (Antonín Zíb), bába Blahoušová (Hermína Vojtová), sousedka (Josefa Pechlátová), strážmistr (Pavel Spálený).

Natočeno 1964. 7 dílů (30, 26, 29, 26, 32, 27 a 31 min.). Obnovená premiéra 30. 1. – 7. 2. 2013 (ČRo České Budějovice, 9:05 h.). K poslechu zde.

Lit.: Čípek, Martin: „Lidi mají nejdřív věřit v lidi, a to ostatní se už najde…“ In Facebook, 25. 11. 2019 (status). – Cit.: Přestože Čapkova Továrna na Absolutno, tento první antiutopistický román (1921), jak bývá dílo označováno, vzbudila v době svého vzniku spíše rozpaky, jeho obsah nestárne. Naopak, po bezmála sto letech se zdá, že mnohé z toho, co Čapek napsal, se až hrozivě přibližuje skutečnosti. Režisér Jiří Horčička převedl Čapkův román do auditivní podoby hned dvakrát – pozdější (1988) dvoudílnou rozhlasovou hru znají asi všichni, ostatně bývá také často reprízována. Mnohem obsáhlejší, nápaditější a svým způsobem i zajímavější je ovšem sedmidílná četba na pokračování… ale, jakápak četba na pokračování, o suchopárném čtení jedním hlasem tu nemůže být vůbec řeč! Horčička posouvá význam Čapkova díla do tehdejší současnosti (1964) tím, že vypravěče nechává záměrně nahlížet do děje – Karel Höger tu navíc vystupuje sám za sebe (tedy za „pana Hégra“), komentuje jednotlivé události, vstupuje do děje a zase z něj vystupuje, někdy dokonce hovoří jménem některé ze zúčastněných postav. Doslova pastvou pro uši jsou výkony Josefa Grusse, který s rozkošným humorem vytvořil prezidenta průmyslových závodů MEAS, pana Bondyho, Vladimíra Lerause v roli nešťastného inženýra Marka, jemuž se jeho převratný vynález vymkl z rukou, Františka Smolíka a Rudolfa Deyla mladšího jako dvou štěchovických strojníků, osvícených aureolou Absolutna, anebo Antonína Zíba v satiricky pojaté postavě ustrašeného kanovníka Jošta, zmítaného přetěžkým osudem katolického redaktůrka. Zkrátka, stojí to za poslech a ne za jeden, ale za víc poslechů. Zítra, za rok, za dvacet let. Snad se mezitím lidstvo poučí. Ale nechtějme zázraky…

Zmatky Hanuše Hanuše – Symfonie Hanuše Hanuše (1994)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Přemek @ 14:21

Jan Jiráň a Marian Palla. Hudba, aranžmá a nahrávka Zdeněk Zdeněk.  Režie Jan Jiráň.

Osoby a obsazení: Hanuš Hanuš ( Jiří Lábus) a Dr. Kučera (Svatopluk Beneš).

Natočeno ve studiu Nadace Lyry Pragensis březen – duben 1994. Vydal Supraphon v roce 1994 (1 MC, 11 2593-4 811, 52:17).

Obsah: 1. I. věta – ouverture, 2. Zmatky Hanuše Hanuše – tramvaj, 3. II. věta – lento, 4. Zmatky Hanuše Hanuše – krokodýl, 5. III. věta – scherzo, 6. Zmatky Hanuše Hanuše – křídla, 7. IV. věta – finále.

Útěk pana MacKinleye (1962)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 14:14

Leonid Leonov. Překlad Josef Dítě. Rozhlasová adaptace Zdeněk Bidlo. Rozhlasový scénář Jaroslava Strejčková a Jiří Horčička. Hudba Karel Macourek a Jan Rimon. Hraje Kamil Lochman se svým orchestrem. Zpívá Eva Pilarová, Karel Štědrý a sbor. Technická spolupráce Gustav Dostál, Marcela Váňová, Radislav Nikodém a Vratislav Kuška. Dramaturgie Jaroslava Strejčková. Režie Jiří Horčička.

Osoby a obsazení: Edward Mac Kinley (Karel Höger), ten, ktery ho doprovází (Jiří Adamíra), Robert, jeho kolega (Jiří Dohnal), slečna Battlová (Julie Charvátová), paní Perkinsová, bytná (Růžena Lysenková), pan Perkins (Antonín Zíb), Daniela, jejich dcera (Ivanka Devátá),  Shumwayová, vdova (Jiřina Šejbalová), číšník, Harry (Eduard Dubský), opilec (František Holar), prostitutka (Jaroslava Adamová), Stocker, zástupce Bolderových Salvatorií (Josef Větrovec), Samuel Bolder (Viktor Očásek),  pánové (Vlastimil Fišar, Vladimír Krška, Oldřich Janovský), slečny (Alena Vránová, Jitka Frantová), mladík (Jiří Lír), mladík (Emil Kadeřávek), správce Salvatorií (Soběslav Sejk), rozhlasový hlasatel (Milan Mach).

Natočeno 1962. Premiéra 9. 12. 1962 (Praha, 20:00 – 22:00 h.; 98 min.) v cyklu Nedělní divadelní večery. Repríza 16. 2. 1964 (Československo I, 16:20 h.) pod názvem Útěk pana Mac Kinlyho; 28. 2. 1982 (Praha, 19:15 h.) v cyklu Ze zlatého fondu pod názvem Útěk pana Mac Kinleyho.

Pozn.: Fantastická groteska, jejímž hrdinou je úředník pan Mac Kinley, který touží po spokojeném rodinném životě, ale svazuje ho strach z atomové katastrofy. Denně je vystavován psychóze strachu, šířené záměrně všemi prostředky. Najdou se lidé, kteří na této psychóze vydělávají. Jedním z nich je i podnikatel S. Bodler, vynálezce salvatoria, útulku pro každého, kdo je dostatečně zámožný a může si dovolit ten přepych – zakoupit si místenku do této dlouhodobé úschovny, kde by přečkal nejhorší dobu otřesů. I pan Mac Kinley se nakonec rozhodne dostat do útulku za každou cenu. (anotace)

Lit.: Poppová, Věra: Rozhlas. Útěk, který znamená návrat. In Tvorba 50/1962, s. 1197 (recenze).

Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Pan Mac Kinley potřebuje peníze. In Týdeník Rozhlas 32/2018 (30. 7. 2018), s. 25 (článek). Dostupné také na Panáčkovi.

Tvorba/27.1962/50/1197.png

Sto tváří lásky 1/?? (1962 – 1963?)

Filed under: Literární pásma,Seriály — Přemek @ 14:08

Literární cyklus. Režie Jiří Horčička. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Díl 2. Ze staré poezie egyptské. Repríza 13. 1. 1965 (Československo II, 22:00 – 22:10 h.).

Díl ??. Milostné básně světa. Poezie středověkých minnesengrů. Překlad Milan Maralík. Premiéra 13. 6. 1962 (Praha, 21:50 – 22:00 h.)

Díl 30. Johann Wolfgang Goethe (1963, 7 min.).

Díl 31. Alexandr Sergejevič Puškin (1963, 8 min.).

Díl 32. George Gordon Byron (1963, 9 min.).

Píseň milostná (19??)

Filed under: Povídky — Přemek @ 14:00

Povídka. Karel Schulz. Čte Josef Patočka. Režie ?

Natočeno 19??

Případ Oppenheimer (1962)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 13:26

Jaroslav Putík. Scénář Jiří Horčička a Jaroslava Strejčková. Dramaturg Jaroslava Strejčková. Režie Jiří Horčička.

Osoby a obsazení: Robert Oppenheimer (Karel Höger), Boris Pash (Otomar Krejča), Lewis Strauss (Ota Sklenčka), Edward Teller (Miloš Nedbal), svědek (Otakar Brousek I.), Jeanne Tatlocková (Jaroslava Adamová), dr. Roger Robb (Josef Gruss), předseda zvláštního výboru (Karel Beníško), dr. Ward Ewans (Antonín Zíb), plukovník Landsdale (Valter Taub), Johnson, agent (František Holer), Haakon Chevalier (Čestmír Řanda), dr. Hans Bethe (František Hanus), vrchní z pařížské kavárny (Eduard Dubský), hlasatelka (Věra Málková).

Natočeno 1962. Premiéra 22. 4. 1962 (Praha, 20:00 h.; 79 min.) v cyklu Nedělní večery. Repríza 27. 6. 1962 (Československo II, 19:00 h.).  Slovenská premiéra 28. 1. 1963 (Bratislava, 9:10 h). Repríza 1. 6. 1963 (Praha, 9:10 h.) v cyklu Přehlídka rozhlasové tvorby.

Pozn.: V programovém časopise (Slovenský) Rozhlas byla hra uvedena pod názvem Svedomie.

Pozn.: Případ dr. Oppenheimera, tvůrce atomové bomby, který odmítl spolupracovat na výrobě vodíkové pumy. Byl proto obviněn z politické nespolehlivosti a postaven před zvláštní Bezpečnostní výbor. Z množství dokumentárního materiálu autor vybral a volně zpracoval výpovědi tří svědků, typických představitelů americké inteligence a vládní mašinérie, neústupně hájících americký způsob života. Z obhajoby dr. Oppenheimera vyplývá mravní rozpor vědce, který si uvědomuje ničivý dosah svých vynálezů i nesvobodu vlastního bádání a přesvědčení.

Putík se tímto tématem zabýval již dříve – pod názvem „Svědomí : Případ profesora Oppenheimera“ vyšel román v nakladatelství Mladá fronta (již v roce 1956 druhé vydání).

Karel Höger si Oppenheimera zahrál také v TV inscenaci Muž, který chtěl být bohem (1972, scénář Jiří S. Kupka); zde se ovšem tvůrce atomové bomby skrýval pod jménem Bloch.

Lit.: J. S. (= Strejčková, Jaroslava): Případ Oppenheimer. In Čs. rozhlas a televize 16/1962 (10. 4. 1962), s. 1 (článek).
Strejčková, Jaroslava - Případ Oppenheimer. In Čs. rozhlas a televize 16-1962 (10. 4. 1962), s. 1 (článek)

Lit.: Pok, Lubor: Jenom režírovat? In Divadelní noviny 7-8/1962, 28. 11. 1962 (rozhovor s Jiřím Horčičkou).

Text in: Rozhlasová žatva 1958 – 1963 (Dramatické pořady). Praha: Studijní odd. Čs. rozhlasu, 1968, s. 137 – 180.

Ref.: Divadelní noviny, roč. 6, č. 24.

Lit.: Smitka, Václav. K problému vizuálnosti v rozhlasové hře. In Studie a úvahy, Praha : Studijní oddělení Čs. rozhlasu, 1963, č. 1, s. 48 (článek). – Cit.: „[…] takto si můžeme vyložit Högra v roli Oppenheimera jako agresivního hrdinu, který jde na jedné straně až do nervového potlačení svého projevu, na druhé straně do deprese, zvláště při čekání na Chevaliera. V Böllově postavě Chrantox nabývá Karel Höger základně jiné roviny interpretace. Protože je velká část jeho monologu vedena ve vzpomínce, je až skoro sentimentální, ale na druhé straně tuto polohu vyvažuje chladností až sarkasmem.“

Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou 35. – Svědomí otce atomové bomby. In Týdeník Rozhlas 46/2012 (článek). Také na Panáčkovi.

Ochová, Sheila – Drama o svědomí pana Oppenheimera. In Rudé právo 24. 4. 1962, str. 2 (recenze).Ochová, Sheila - Drama o svědomí pana Oppenheimera. In Rudé právo 24. 4. 1962, str. 2

Lit.: GBA: Případ Oppenheimer v rozhlase. In Večerní Praha 95/1962 – 21. 4. 1962, s. 5 (oznam).

Cirkus Kontinent (1960, 2021)

Viktor Dusil. Původní rozhlasová hra, ve které ožívá dnes už zaniklý svět obyvatel cirkusových maringotek z konce 50. let minulého století. Hudba Petr Doubravský, řídí autor. Použitá hudba Jaroslav Ježek (David a Goliáš). Hraje Karel Vlach se svým orchestrem. Umělecká a technická spolupráce Josef Kettner, Marcela Kunovská, Eduard Kašpar a Bedřich Marek. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Jiří Horčička.

Osoby a obsazení: Tomáš Koudelka-Batorys, ředitel Cirkusu Kontinent (Vladimír Leraus), Ferka, jeho syn, artista a student (Ilja Racek), Sam Draps, starý klaun, Tomášův bratr (Vladimír Hlavatý), Rudi Glézr, artistický agent, majitel agentury (Vladimír Švec), Mustafa, cirkusový vrátný (Přemysl Pražský), profesor přírodopisu (Otto Šimánek), Liduška, jeho dcera, studentka (Marta Kučírková), školník (Bedřich Bobek), spolužáci (Svatopluk Skládal, Alena Čepková, Oldřich Slavík), august (Antonín Jedlička), dámička u stolu (Nelly Gaierová). Dále účinkují Artuš Kalous, Karel Fořt, Artur Šviha, Eduard Kašpar. Zpěv Milan Mach.

Natočeno 1960. Premiéra 8. 1. 1961 (Praha I. + Praha III, 20:00 – 21:30 h.; 84 min.) v cyklu Nedělní večery. Repríza 3. 9. 1964 (Československo I, 10:00 h.). Obnovená premiéra 19. 4. 2020 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.

Vydala Radiotéka, únor 2021 (MP3; CR.ES.2021.52).

Lit.: anonym: Cirkus Kontinent – Viktor Dusil. In Čs. rozhlas a televize 1/1961 (27. 12. 1960), s. 4 (článek). –

Lit.: anonym: Viktor Dusil: Cirkus Kontinent. In web ČRo 3 Vltava, 19. duben 2020 (článek).  – Cit.:   (…) Autor dnešní Hry pro pamětníky Viktor Dusil (1931-2006) se řadí mezi známé královéhradecké rodáky. Knihy, které často svým dějem přenášely čtenáře do prostředí cirkusů, vydával zhruba od šedesátých let. Celý život ho provázela láska k artistickému umění, dokonce několik let sám působil jako cirkusový režisér. Díky tomu pronikl do tamějšího prostředí, nasál atmosféru manéží a dokázal o tom podávat věrohodná svědectví ve svých dílech.

Do cirkusového prostředí se přeneseme i s rozhlasovou hrou Cirkus Kontinent, jak už název napovídá. Nabízí nám jedinečné sondy do životů postav, obyvatel cirkusových maringotek, jež jsou často zachyceny během dramatických životních událostí. (…)

Mladý a velmi talentovaný cirkusový jezdec Ferka Batorys zrovna úspěšně složil maturitu a řeší, co se svým životem dál udělá. Touží po vysokoškolském studiu, rád by byl veterinářem, ale zároveň by chtěl zůstat věrný rodinné tradici, jak od něj očekává i jeho otec, ředitel cirkusu. Ferka má navíc jedinečnou příležitost získat díky jezdeckému talentu zahraniční angažmá. Do konfliktu se tak dostává touha po vzdělání a tradice, mladá a starší cirkusová generace.

Hra byla natočena v roce 1960 legendárním rozhlasovým režisérem Jiřím Horčičkou, jehož přístup a práce s textem i zvukem byly na tehdejší poměry velmi inovativní a moderní. K realizaci Cirkusu Kontinent si Horčička přizval také skvělé herce, v hlavních rolích se nám představí Vladimír Leraus a Ilja Racek. Originální hudební doprovod zkomponoval Petr Doubravský a nahrál studiový orchestr Českého rozhlasu.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Malý příběh velké cirkusácké hrdosti. In Týdeník Rozhlas 44/2018 (článek). K dispozici také na Panáčkovi.

Lit.: -ph- (= Hnilička, Přemysl): Dřou, aby bavili jiné. In Týdeník Rozhlas 16/2020, s. 8 (článek, vycházející z Panáčkova průvodce).

Lit.: anonym: Viktor Dusil – Cirkus Kontinent. In Československý rozhlas a televize 1/1961, s. 4 (anotace). – Cit.: Krátce po knižní prvotině „Lidé bez maringotek“ se nyní dostává k širokým vrstvám naší kulturní veřejnosti další práce tohoto mladého autora, tentokrát první pokus dramatický, rozhlasová hra „Cirkus Kontinent“. Tématická příbuznost obou prací není náhodná. U jejich umělecké kolébky stojí autorova láska k lidem, jejichž práci se dostalo v naší společnosti zaslouženého názvu umění, blíže charakterisováno umění artistické. Ale nejen láska a záliba, také poctivá dávka přímého poznání tak důležitého pro jakýkoliv umělecký čin. Viktor Dusil totiž působil několik let jako cirkusový režisér.

Na rozdíl od žánrových postřehů a drobných příběhů „Lidé bez maringotek“, pokusil se v rozhlasové hře Cirkus Kontinent o větší koncepci, o zobecňující pohled na dramatické stránky života svých oblíbených hrdinů. Snažil se o vystižení základního zlomu v jejich myšlení, v souvislosti s náročností a velikostí úkolů, které před ně staví naše společnost. – Žádnou práci není možné dělat stejným způsobem jako dřív, požadavky mohou plnit jen lidé, kteří neulpívají na dosažené úrovni. Spolu s prací a úkoly roste člověk a nazpět zase ovlivňuje svou činnost. Úměrně k růstu vzdělání každého pak roste i úroveň jeho práce. Vzdělání prohlubuje profesionalitu a současně pomáhá překonávat i její úzký rámec. To se samozřejmě vztahuje ke každému oboru lidské činnosti a platí to plnou měrou i o práci cirkusových umělců. Zde musíme hledat myšlenkové jádro konfliktu mezi mladým nadaným cirkusovým jezdcem Ferkou Batorysem a jeho otcem. Obsah hry však není možné vyjádřit jen touto suchou úvahou. Je v ní celá řada krásných a svérázných postav, široká paleta vztahů, citů a poloh od lehkých humorných až k vážným dramatickým.

Před uveřejněním díla není možné beze zbytku určit, zda se autorovi i dramaturgovi podařil záměr, který uvedením hry sledovali. Konečnou odpověď dá teprve přijetí díla těmi, kterým je určeno. V našem případě jsou to posluchači rozhlasových her, jimž přejeme pěkný poslech „Cirkusu Kontinent“ a těšíme se, že nám napíší.

Lit.: Pok, Lubor: Rozhlas. In Divadelní noviny 13/1961, s. 7 (recenze)

Lit.: Bidlo, Zdeněk: Úspěch rozhlasové režie. In Večerní Praha 7/1961 (7. 1. 1961) (recenze).

Bidlo, Zdeněk - Úspěch rozhlasové režie. In Večerní Brno 7-1961 (1961-01-07)

 

« Newer Posts — Older Posts »

Powered by WordPress