Pozn.: Jde o experimentální hru, tzv. „O-Ton-Hörspiele“, složenou ze zvuků, hlasů, tónů a „zvukového odpadu“.
6. 6. 2006
Elementární zvuky a akustický prostor (Grundgeräusche und ein Hörraum, 196?)
Pozn.: Jde o experimentální hru, tzv. „O-Ton-Hörspiele“, složenou ze zvuků, hlasů, tónů a „zvukového odpadu“.
Venku přede dveřmi (1962)
Wolfgang Borchert. Hra, kterou herci nechtějí hrát a posluchači poslouchat. Poetický obraz rozvráceného poválečného Německa. Překlad Josef Čermák. Úprava Josef Henke. Hudba František Kováříček, hraje Studiový orchestr Československého rozhlasu. Zvukový mistr Jiří Zobač a Miloš Kot. Záznam a střih Jiřina Nováková a Anna Henkeová. Dramaturg Jaromír Ptáček. Režie Josef Henke.
Osoby a obsazení: Beckman, jeden z nich (Luděk Munzar), dívka, jejíž manžel se vrátil domů s jednou nohou (Karolína Slunéčková), její muž, který o ní tisíc nocí snil (Miroslav Doležal), obrst, který je moc veselý (Vladimír Šmeral), jeho žena, kterou mrazí v teplém pokoji (Božena Böhmová), jejich dcera (Eva Klepáčová), její muž (Karel Linc), kabaretní ředitel (Eduard Kohout), paní Krammerová (Libuše Havelková), starý muž, v něhož už nikdo nevěří – dobrotivý Bůh (Vladimír Hlavatý), ten druhý (Jaroslav Vágner), Labe (Světla Svozilová), ten, který ví (Josef Patočka), hlasy (Anuše Pejskarová, Sylva Daníčková, František Kropáček), průvodní slovo (Světlana Lavičková).
Natočeno 1962. Konec natáčení 10. 10. 1962 (studio R 31). Premiéra 6. 1. 1963 (88 min.). Repríza 15. 3. 1963 (Československo II, 19:30 h.); 8. 5. 1994 (ČRo 3 Vltava, 14:30 h.) v cyklu Klub rozhlasové činohry. Obnovená premiéra 20. 9. 2011 (ČRo 3 Vltava, 21:28 – 22:51 h.). Repríza 23. 11. 2025 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.
Pozn.: Hra významného představitele západoněmecké literatury. Ostře kritický průhled do tíživé atmosféry prvních týdnů po prohrané válce.
Lit.: Semotamová, Tereza: Německé rozhlasové hry 50. let. Brno: JAMU, 2012 (disertační práce).
Pozn.: Snímek v roce 1999 upravil Miroslav Mareš.
Pozn. 2: Dramatizace prózy (Draußen vor der Tür, 1946) německého prozaika, dramatika a lyrického básníka, typického zástupce zrazené generace navrátilců z druhé světové války. Narodil se v Hamburku. Jako knihkupecký příručí a začínající herec byl v roce 1941 povolán na frontu, kde byl o rok později těžce raněn. Poté byl pro své protiválečné názory vícekrát vězněn a nakonec i odsouzen k smrti, místo výkonu trestu byl poslán těžce nemocen na ruskou frontu. Pro nemoc byl propuštěn a znovu vězněn. Po skončení války se vrátil domů neschopen pohybu. O dva roky později jej přátelé odvezli na léčení do Švýcarska, tam ale v Basileji vzápětí předčasně zesnul. Bylo mu pouhých 26 let. Borchertovo hluboce humanistické dílo vzbudilo hned po vydání neuvěřitelný ohlas. (anotace)
Ref.: Divadelní noviny, roč. 6, č. 24.
Lit.: -tl-: Venku přede dveřmi. In Týdeník Rozhlas 19/1994 (25. 4. 1994), s. 19 (článek).
Lit.: anonym: Hra Wolfganga Borcherta Venku přede dveřmi z vltavského cyklu Hörspiel. In web ČRo, září 2011 (článek). – Cit.: Ve své rozhlasové hře Venku přede dveřmi vyjádřil německý autor Wolfgang Borchert v roce 1947 pocity a situaci vojáků, jimž válka vzala nejen zdraví a rodiny, ale i naději na lepší budoucnost v době míru. Hra se s velkým úspěchem později hrála i na jevištích v Evropě i v zámoří. V režii Josefa Henkeho z roku 1962 uslyšíte Luďka Munzara, Karolínu Slunéčkovou či Vladimíra Šmerala.
Literární tvorbu Wolfganga Borcherta (1921-1947) osudově formovala zkušenost ze života v nacistickém Německu a válečné prožitky a utrpení vojáka z východní ruské fronty. Proto ho slovníková hesla jednoznačně zařazují k autorům zrazené generace veteránů druhé světové války, pro jejichž tvorbu se vžilo označení Trümmerliteratur (literatura ruin a trosek). Patřili do ní mimo jiné i u nás známi Heinrich Böll, Günther Eich či Erich Kästner.
Borchertova nechuť k nacismu se vytvářela již v mládí, kdy byl povinně registrován v řadách Hitlerovy mládeže, z níž byl však za nepřítomnost na schůzi vyloučen. Na prahu dospělosti byl poprvé zatčen, Gestapo jej však záhy propustilo.V Hamburku se pak učil knihkupcem a souběžně navštěvoval kurzy herectví. Sotva však dostal angažmá v zájezdovém divadle, byl odveden do armády, s níž se dostal na východní frontu. Smrt mu však paradoxně hrozila i z vlastních řad, byl obviněn ze záměrného sebepoškozování a vyhýbání se vojenské službě a hrozil mu nejvyšší trest. Soud ho obvinění zprostil a Borchert opět putoval na frontu, kde těžce onemocněl žloutenkou. V roce 1944 byl znovu obžalován, tentokrát za veřejné parodování projevu Josefa Goebbelse. Před trestem vězení ho zachránil konec války. Při transportu do zajateckého tábora ve Francii Borchert uprchl a pěšky se vydal domů, do Hamburgu, kam dorazil naprosto vyčerpaný.
Na podzim roku 1946 napsal za pár dní hru Venku přede dveřmi a opatřil jí titulem „hra, kterou divadla nechtějí hrát a diváci nechtějí vidět“. Té se však za pár měsíců ujal šéfdramaturg NWDR (Nordwestdeutscher Rundfunk) Ernst Schnabel, adaptoval ji pro rozhlas a již 13. února uvedl její premiéru ve večerním vysílání. Hra o jednonohém válečném invalidovi Beckmannovi, který po návratu z fronty nachází doma jenom zavřené dveře a raději volí sebevraždu, úspěšně oslovila německé posluchače. Borchert se však z úspěchu své hry dlouho netěšil, zemřel den před její divadelní premiérou 20.listopadu 1947. Necelé dva roky poté hru uvedl Erwin Piscator v President Theatre v New Yorku pod názvem The Man Outside.
Lit.: Semotamová, Tereza: Wolfgang Borchert 100. Básník jako symbol poválečné doby. In web Goethe Institut, 10. 5. 2021 (článek). – Cit.: (…) Drama Venku přede dveřmi bylo prvním Borchertovým pokusem o zpracování válečného prožitku, o popsání pocitů beznaděje a bezmoci převládající ve společnosti, přestože válka už skončila a žít se musí dál. Její podtitul „Hra, kterou žádné divadlo nechce hrát a žádné publikum nechce vidět“ je sice provokativní, na druhou stranu naznačuje pochybnosti mladého autora, se kterými dílo předkládá světu.
Hru premiérově odvysílal Severoněmecký rozhlas 13. února 1947, přičemž v některých částech dosahu stanice vypadl proud. Výpadek elektrického proudu pociťoval i Borchert, nemohl si tedy premiéru hry vyslechnout. Ti, kteří tuto možnost měli, byli uchváceni. Ti, kteří ji neslyšeli, žádali o její opakování – redakce obdržela velké množství posluchačských dopisů. Během několika týdnů hru převzaly další německé rozhlasové stanice v touze zprostředkovat toto výjimečné dílo zbytku Německa. Divadelní premiéra se měla konat na komorní scéně v listopadu téhož roku v hamburském divadle Kammerspiele – v hlavní roli s Hansem Questem, kterému byla hra věnována. Borchert slavil úspěchy, jeho zdravotní stav se však zhoršoval. Den před premiérou (20. listopadu 1947) zemřel. (…)
5. 6. 2006
{Trafalgar Square} (1926)
Nastudovala Anglie. Premiéra 16. 1. 1926.
Pozn.: Fiktivní reportáž o obsazení Trafalgar Square nezaměstnanými vyvolala při vysílání hysterické reakce obyvatelstva (In: Czech, Jan: O rozhlasové hře, 1988, s. 46).
Ministr je zavražděn (1930)
Nastudovalo Německo. Premiéra 25. 9. 1930.
Pozn.: Inscenace vyvolala masovou hysterii (in: Czech, Jan: O rozhlasové hře, 1988, s. 46). Byla typickým reprezentantem žánru tzv. Krieghörspiele, polo- či pseudodokumentární hry o válce, které byly módní v letech 1929-1930.
Strassenmann (1930)
Nastudovalo Německo. Premiéra 26. 3. 1930.
Pozn.: „…hra, vedle velkého partu vypravěčského hlasu, přidává ještě náladové, impresionisticky podbarvené stylizované zvuky, jejichž cílem je vytvořit určitou atmosféru.“ (Czech, Jan: O rozhlasové hře, 1988, s. 32).
Lit.: Hörburger, Ch.: Das Hörspiel der Weimarer Republik, Diss. Stuttgart, 1975.
Pes (1991)
Ivan Sergejevič Turgeněv. Klasická povídka. Překlad Eva Dolejšová. Režie Tomáš Kukulka.
Čte Stanislav Šárský.
Nastudovala Ostrava. Natočeno v roce 1991. Repríza 23. 10. 2016 (ČRo 3 Vltava, 2:31 h.). v cyklu Noční bibliotéka; 20. 7. 2019 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h) v cyklu Klasická povídka.
Demonstrace profesora Wyara (1979)
Ilja Hurník. Povídka ze sbírky Muzikální Sherlock. Rozhlasová úprava Dagmar Hubená. Režie Josef Červinka.
Účinkují Václav Voska, Otakar Brousek I., Josef Červinka, Milan Neděla a Václav Bouška.
Natočeno 1979. Repríza 28. 7. 1979 (19:15 – 19:45 h.); 10. 6. 2006 (Praha, 17:30 h.); 29. 12. 2016 (ČRo 3 Vltava, 9:30 h.; 23 min.) v cyklu Kabinet.
Lit.: anonym: Ilja Hurník: Demonstrace profesora Wyara. In web ČRo 3 Vltava, prosinec 2016 (článek). – Cit.: Ilja Hurník (nar. 1922 v slezské vsi Porubě, dnes ostravské čtvrti, zemřel 7. září 2013 v Praze) je respektován jako klavírista (se zvláštním zřetelem na čtyřruční hru), skladatel a interpret hudby, ale také jako spisovatel a autor dramatický, zejména pak jako autor rozhlasových her.
Z jeho životopisu vyjímáme: V roce 1938 musela jeho rodina prchnout před sudetským záborem do Prahy. Ztrátu domova kompenzovalo to, že se stal žákem legendárních učitelů, Vítězslava Nováka v kompozici a prof. Viléma Kurze (později na AMU jeho dcery Ilony Štěpánové) v klavírní hře. Jeho práce všech oborů se vyznačují vytříbenou formou, sdělností, šarmem, noblesním humorem, životním kladem. V tomto smyslu patří k významným českým autorům pro děti, ať již v tvorbě hudební nebo literární.
Jeho literární díla často, ba většinou vycházejí z nějakého hudebního nápadu, který zavdá podnět k hříčce, hře, ba často ke hře s detektivním podtextem.
Pohádky (2006)
Karel Šiktanc. Režie Jaroslava Šiktancová.
Čtou Milena Steinmasslová, Petra Špalková, Vojtěch Hájek, Markéta Potužáková, Jan Novotný, Irena Máchová, Karel Šiktanc, Lukáš Hlavica, Ivan Řezáč, Taťjana Medvecká.
Nahráno ve Zvukovém studiu DAMU. Vydalo Karolinum v roce 2006 (12 CD, MK 0708-2 231).
Obsah: CD 1 – 1. Král, kejklíř a hvězdář (Milena Steinmasslová, 27:42), 2. Království krasavic (Milena Steinmasslová, 46:39); CD 2 – 3. Duhová hora (Petra Špalková, 66:08); CD 3 – 4. Král a tři čaroději (Vojtěch Hájek, 35:13), 5. O králi, který nikdy neplakal (Markéta Potužáková, 33:21); CD 4 – 6. Král Kamenné srdce (Jan Novotný, 59:17); CD 5 – 7. O králi jasnozřivém a slepci převozníku (Irena Máchová, 29:44), 8. Král ozvěny (Petra Špalková, 45:21); CD 6 – 9. Královna s vlčí tváří (Jan Novotný, 38:09), 10. Královna jménem Magnolia (Markéta Potužáková, 39:17); CD 7 – 11. Svatební šaty (Lukáš Hlavica, 68:53); CD 8 – 12. Svatojánský oheň (Karel Šiktanc, 69:22); CD 9 – 13. Nejčernější les (Lukáš Hlavica, 78:28); CD 10 – 14. O dobré a zlé moci (Ivan Řezáč, 70:04); CD 11 – 15. Stříbrný a Ryšavec (Taťjana Medvecká, 63:13); CD 12 – 16. Tři spravedliví (Ivan Řezáč, 78:58).
Lit.: Faltýnek, Vilém: Pohádky Karla Šiktance. In web ČRo Radio Praha, 30. 5. 2010 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Milovníci poezie se mohou vracet k tvorbě předního českého básníka Karla Šiktance – a to rané, z doby disentu i současné – prostřednictvím souborné edice, kterou od roku 2000 vydává nakladatelství Karolinum. V posledních letech mimo tuto edici vydalo také nové sbírky. Například verše pro děti Spadl buben do kedluben, sbírku Vážná známost nebo soubor Šiktancových autorských pohádek. Více v Knihovničce Radia Praha, kterou připravil Vilém Faltýnek a čte Petr Gabal.
Petra Špalková, Taťjana Medvecká, Lukáš Hlavica, Ivan Řezáč a další herci načetli ve Zvukovém studiu DAMU 16 pohádek Karla Šiktance. Nahrávky vyšly pod souhrnným názvem Pohádky na 12 kompaktních discích. Režisérka záznamu Jaroslava Šiktancová – shoda jména s autorem není náhodná, režisérka je jeho snacha – tedy Jaroslava Šiktancová popisuje, jak vybírala interprety:
Dílem to byli herci, kteří jsou zkušení v rozhlase, protože jsem si říkala, že by bylo dobré část lidí vzít z tou už zkušeností s prací s mikrofonem, což byl třeba Ivan Řezáč nebo Jan Novotný nebo Milena Steinmasslová, prostě ti zkušenější herci. A dva jsou tam studenti. To byli studenti, protože jsme si řekli, že když už škola poskytuje to studio, tak že tam vezmu alespoň dva posluchače – jednu dívku a jednoho chlapce.“
Karel Šiktanc se tvorbě autorských pohádek věnuje dlouhodobě. První samostatný cyklus vyšel v roce 1994 pod názvem Královské pohádky, další z roku 2000 se jmenuje O dobré a o zlé moci. Šiktancova vyprávění se opírají o některé postupy a motivy tradiční folklórní pohádky. Mytologizující obraznost oživuje přírodní živly, hodnotami jsou pokora člověka, respekt k plynutí času a silám přírody, život v pravdě a spravedlnosti. Zvukové zpracování pohádek se snaží podtrhnout vlastní autorův text – neobsahuje hudbu ani zvuky:
„To bylo zadání pana doktora Jirsy, který vydává sebrané spisy Karla Šiktance, a on projevil přání, že chce vydat texty pohádek vyprávěné jedním hlasem, nedramatizované, čtené. Když vyšla ta druhá kniha pohádek o dobré a o zlé moci, tak jsme dělali takovou něco jako vernisáž v Památníku písemnictví, a tam to bylo rozděleno do čtyř hlasů – dva mužské, dva ženské a Miloš Vacík k tomu hrál na bicí. Pravda ale je, že v okamžiku, kdy tohle uděláte, tak vlastně trošku třeba někde krátíte, je to už interpretace toho textu, není to vyprávění toho textu. Tak že jsme se s panem doktorem shodli, že čisté čtení bude absolutně jenom takové, že jeden hlas, jeden člověk vypravuje pohádku. Pro herce je tohle velmi zajímavý úkol, protože pro něj je to vlastně role vypravěče. A chvílemi utíkali k tomu, aby role byly ty postavy v té pohádce, jo. A každý to zvládl jinak, každý také cítil to napětí v něčem jiném. Někdo ho cítil tak, kde převládal dialog, a někdo ho cítil tam, kde byla větší vyprávěčská plocha, někdo to vnímal celé více méně jako poezii, tak to tak jako vlastně i trošku rytmizoval, a to jsem si říkala, že vlastně je takový nejpřirozenější způsob, jak oživit vnitřně, protože stejně je to pro lidi, kteří ocení tento počin, že to je možná to nejtvořivější, co se tam mohlo podniknout.“
Tradiční folklórní pohádky poslouchali dospělí a děti společně. Dnes čteme pohádky převážně dětem. Autorské pohádky básníka Karla Šiktance mají snahu opět oslovit širší publikum. Jakému posluchači směřovala nahrávky Jaroslava Šiktancová?
„Já si myslím, že určitě to nejsou pohádky pro úplně malé děti. Můj typ by bylo rodiče a děti kolem deseti let. Rodiče všeho věku a děti tak kolem deseti, mezi desátým a patnáctým roku. V podstatě bych řekla, že když děti začnou psát veršíky nebo samy psát poezii, a úplně ještě neodrostly pohádkám a dětským knížkám. Tak tam by tahleta četba mohla být zajímavá.“
Málokdy máme možnost slyšet literaturu v autorském podání. Jednu z pohádek pro nakladatelství Karolinum načetl i autor a mezi interprety patří k těm nejzajímavějším. Šiktancův hlas je plný a silný. V pohádce Svatojánský oheň spojuje smysl pro dramatický příběh o zlu, které se skrývá mezi lidmi, s nadhledem moudrého, zkušeného muže.
2. 6. 2006
Jistý den daleké minulosti (1965, 2019)
Jaromír Ptáček. Dramatická koláž, ve které autor vytvořil působivý obraz lidských osudů z doby Protektorátu. Scénář Jaromír Ptáček a Jiří Horčička. Dramaturg Jaromír Ptáček. Režie Jiří Horčička.
Osoby a obsazení: konfident (Jaroslav Marvan), neárijec (Ladislav Boháč), konfident 2 (Rudolf Hrušínský), árijec (Valtr Taub), židovští manželé (Zdeněk Štěpánek, Olga Scheinpflugová), odsouzený (Jiří Adamíra), komisař (Karel Höger), spoluvězeň (František Smolík), mladík (Jaroslav Kepka), dívka (Gabriela Vránová), ženský hlas (Julie Charvátová), dále účinkují Bořivoj Navrátil, Václav Krška, Josef Šulc, Lída Otáhalová, Jaroslava Drmlová, Štěpánka Holečková, Ladislav Kazda, Václav Bouška, Jaroslav Konšal, Věra Šlahounková, Václav Vorlíček a Artur Šviha.
Natočeno 1965. Premiéra 8. 5. 1965 (Československo I, 19:00 – 20:10 h.; 63 min.). Repríza 6. 5. 2018 (ČRo 2 Praha, 20:00 h).
Vydala Radiotéka 28. 5. 2019 (MP3).
Pozn.: Při vytváření koláže použil Ptáček texty různých autorů (Adolf Hoffmeister, Vítězslav Nezval, Jiří Orten, Julius Fučík).
Text in: Ptáček, Jaromír: Nepromlčené případy Jaromíra Ptáčka. Brno : Větrné mlýny, 2006, 1. vyd., 356 s.
Lit.: Czech, Jan: O rozhlasové hře, 1988, s. 56 – 60.
Lit.: anonym: Jistý den daleké minulosti. In Čs. rozhlas a televize 19/1965 (27. 4. 1965), s. 12 (anotace).
Lit.: Faltýnek, Vilém: Jaromír Ptáček (Poznámky k tématu). In Divadelní revue 2/2002 (část studie). – Cit.: Hra Jistý den daleké minulosti (1965) se skládá ze sedmi částí. Pět z nich jsou mikrodramata s vlastními příběhy a dvě části jsou koláže zvuků a hlasů v úvodu a závěru.
Části nespojuje ani vývoj aspoň jedné z postav, ani bezprostřední kauzalita situací. Spojující je pouze historický kontext: druhá světová válka v Čechách od nástupu fašismu až po jeho porážku. (Hra vznikala k dvacátému výročí konce války.) Každá část spěje k vlastnímu dílčímu sdělení. Tato dílčí sdělení teprve všechna dohromady staví sdělení dramatu.
Jaromír Ptáček pětkrát vytváří variaci na ústřední téma (nejen této hry), jímž je člověk v ohrožení. Hrdinové jednotlivých epizod se dostávají do situace, kdy nad nimi má někdo jiný moc a může rozhodovat o jejich životě. Každý z nich ovšem reaguje jinak. Epizody nespojuje příběh. Přesto zde souvislý děj v jistém smyslu probíhá. Z. Hořínek v jedné ze svých studií upozorňuje na Jungův pojem synchronicity: Jemu odpovídá v oblasti dramatu forma schopná zobrazit tuto nekauzální významovou spojitost mezi jevy – montáž. Aby zmnožení tématu pěti konkrétními případy bylo zdůvodnitelné, musí každý nový v nějakém smyslu předchozí obohacovat, doplňovat.
Hru lze chápat jako obraz válečné Prahy, jako vyprávění o proměňující se a narůstající úzkosti ve společnosti, nebo jako metaforu lidského osudu, který začíná pomyšlením na útěk ze země (2.), v případě setrvání přichází ohrožení základních svobod a nejhlubší ztráty blízkých (3., 4.), a graduje skutečným ohrožením vlastního života ve vazbě (5. a 6.) – nejprve s reakcí mladíka, který se nedokáže srovnat s náhlou ztrátou perspektivy, a potom zralého muže, jehož činy jsou pevné a vědomé. Hra končí zvukovým znakem konce války.
Lit.: anonym: Jaromír Ptáček: Jistý den daleké minulosti. In web ČRo 2 Praha, 6. 5. 2018 (anotace). – Cit.: Vedle Zdeňka Štěpánka ve hře uslyšíte Olgu Scheinpflugovou, Karla Högera, Františka Smolíka, Jaroslava Marvana… Hvězdně obsazená dramatická koláž osudů z protektorátu. (…)
Hra Jistý den daleké minulosti skládá skrze pět dramatických zastavení obraz válečné Prahy a lidských osudů poznamenaných ztrátou svobody a narůstající společenskou úzkostí. Vysíláme u příležitosti výročí květnových událostí roku 1945. (…)