Marianne Zücklerová.
Hra o cestě nejen za pachatelem dávného zločinu. Překlad Miroslav Stuchl. Technická spolupráce Jiří Emil Silovský. Dramaturg Martin Velíšek. Jazyková úprava a režie Miroslav Buriánek.
Osoby a obsazení: Cindy (Klára Kovaříková), Matyáš, Cindyin přítel (Bronislav Kotiš), Leona, Cindyina matka (Jindra Brendlová) a Gerd, Cindyin otec (René Přibil).
Nastudovala Plzeň v roce 2005. Premiéra 25. 4. 2006 (Vltava, 21:30 – 22: 15 h.; 37 min).
Veřejná předpremiéra 11. dubna 2006 ve Velkém činoherním studiu Českého rozhlasu Plzeň (Náměstí míru 10).
Lit.: anonym: Marianne Zücklerová: Krokodýlí nebe. In web ČRo 25. 4. 2006 (anotace). – Cit.: Cindy, mladá dívka, zmizela. Hledají ji rodiče, hledá ji i její přítel. V rozhlasové koláži sledujeme jejich cestu, na jejímž konci ji doufají najít. Zároveň sledujeme cestu samotné Cindy, cestu do bodu, ve kterém dokáže překonat prožité trauma. Psychologický příběh současně německé autorky poslouchejte 25. dubna ve 21.30 hodin na stanici Český rozhlas 3 – Vltava.
Hlavní hrdinkou hry současné německé dramatičky Marianne Zücklerové je dívka Cindy. Jako dvanáctileté dítě byla znásilněna. Po pěti letech se rozhodne ze sebe setřást soucit a lítost rodičů i opičí lásku svého přítele. Rozhodne se konfrontovat se znovu s člověkem, který způsobil její trauma – vydá se za pachatelem. Uteče proto z domova a vydává se na cestu. V zajímavě skládané mozaice pak sledujeme nejen její cestu a její vnitřní svět, ale i snahu rodičů a jejího přítele ji znovu najít.
Psychologický příběh současně německé autorky. Marianne Zücklerová se narodila v roce 1960. Studovala pedagogiku a divadelní pedagogiku. Spolupracovala například s Harry Kupferem a Ariane Mnouchkinovou. Je autorkou několika divadelních a rozhlasových her. Prosadila se i jako divadelní režisérka. Nyní žije a pracuje v Berlíně.
Lit.: Němec, Ivan: Některá traumata jsou nevyléčitelná. In Týdeník Rozhlas 24/2011 (recenze). – Cit.: Při poslechu určitých rozhlasových her si občas kladu otázku, kolik asi posluchačů, zvědavě usedajících k přijímači, vyhledalo předem nějakou informaci o dramatu, který se rozhodli sledovat. Napadá mě to zvláště tehdy, začne-li se odvíjet například taková rozhlasová inscenace, jako bylo drama německé autorky Marianne Zücklerové Krokodýlí nebe, která vznikla v roce 2006 plzeňském rozhlasovém studiu Českého rozhlasu. Reprízu vysílala v rámci Roku německého jazyka 19. května stanice Vltava.
Příběh dívky, který se ve hře odvíjí pomocí retrospektivních postupů v několika časových a dějových rovinách, vystavěla totiž autorka v tak komplikované kompoziční struktuře, že se v něm člověk ještě značnou chvíli po začátku orientuje jen obtížně. Rozhlasový program otištěný v Týdeníku Rozhlas, jenž bůhví proč neuvádí ani jméno režiséra, ani překladatele, poskytne pouze tajemnou informaci, že je to „hra o cestě za pachatelem dávného zločinu“. Na internetových stránkách rozhlasu si však navíc můžeme přečíst, že hrdinkou hry „je dívka Cindy, která byla ve dvanácti letech unesena a znásilněna.“ Po pěti letech se rozhodne, že se rozjede za propuštěným násilníkem, aby se konfrontovala s člověkem, který způsobil její trauma. Sledujeme cestu hrdinky, jež prochází rovněž jejím vnitřním světem, i pouť rodičů a současného partnera Matyáše, kteří ji na této cestě marně hledají. Překoná-li posluchač svou počáteční dezorientaci a vydrží-li u rádia, pak asi po první třetině čtyřicetiminutové hry začne skutečně vnímat něco z příběhu, který mu předchozí anotace naznačila.
Název hry je odvozen z krátkých lyrických vizí hrdinky, které jako útržky monologů vstupují do nepřerušovaného sledu nastříhaných „minimalistických“ hovorů. V nich se střídají popudlivé promluvy hledajících rodičů, náladově proměnlivé dialogy Cindy a jejího partnera, skákající z přítomnosti do minulosti, její vzpomínky na hrůzný zážitek a následující soud, u něhož znovu musela popisovat nechutné akční detaily, nebo scény z nemocnice, v níž se ocitla po pokusu o sebevraždu. To vše probíhá ve značném tempu a takřka za neustálé přítomnosti zvukového podkresu, dominujícího často nad slovem, jímž se režisér Miroslav Buriánek snaží vyznačovat změnu prostředí i času. Z tohoto nezastavujícího se sledu zdánlivě nesouvisejících „dějových střepů“ začne časem vznikat mozaikovitý obraz. Ten sice místo hlouběji prokreslených scén, jež bychom u psychologického příběhu čekali, vytváří svou překotností častěji jen příslušnou atmosféru, ale nelze mu upřít i místa přitažlivá. Na nich mají zásluhu především výkony herců. Z nich nejpoutavější je postava Cindy, u níž Klára Kovaříková dokázala postihnout řadu příkrých a působivých citových proměn, mezi nimiž se psychika její Cindy potácí.
Přesto hra Krokodýlí nebe vyvolává otázku, zda složitá kompozice, jež má zřejmě odrážet složitost hrdinčina (ne)vyrovnání se s krutým traumatem minulosti, není jen pouhým formálním ozvláštněním, které rozhlasová inscenace svým režijním pojetím ještě zdůraznila.
Jane Austenová. Stereofonní inscenace klasického anglického románu, který s ironickým podtextem líčí život na anglickém venkově konce 18. století, tamní rodinné vztahy a neutuchající snahy matek najít pro své dcery vhodné ženichy. Překlad Eva Kondrysová. Dramatizace Anna Smetanová. Hudební spolupráce Josef Pech. Režie Alena Adamcová.