Jaroslav Seifert. Připravil a uvádí Zbyněk Ungr. Režie Marie Texelová.
Účinkuje Ivan Gübel.
Natočeno 2005 (?). Repríza 23. 4. 2014 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h.) v cyklu Stránky na dobrou noc.
23. 12. 2005
Othello (2005)
William Shakespeare. Tragédie žárlivosti a zrady. Překlad Martin Hilský. Rozhlasová úprava a dramaturgie Jana Paterová. Scénická hudba Vratislav Šrámek. Režie Markéta Jahodová.
Osoby a obsazení: Othello, Maur, generál ve službách Benátského státu (Boris Rösner), Brabantio, benátský senátor, Desdemonin otec (Ladislav Frej), Cassio, Othellův pobočník (Alexandr Rašilov), Jago, Othellův praporečník (Otakar Brousek ml.), Roderigo, benátský šlechtic (Martin Myšička), Dóže benátský (Zdeněk Maryška), Montano, guvernér Kypru (Ladislav Hampl), Lodovico, benátský šlechtic, příbuzný Brabantia (Ladislav Mrkvička), Gratiano, benátský šlechtic, bratr Brabantia (David Švehlík), Desdemona, Othellova žena, dcera Brabantia (Lucie Pernetová), Emílie, Jagova žena (Magdalena Sidonová), Bianca, kurtizána, milenka Cassia (Martina Válková), Herold (Tomáš Racek) a další.
Premiéra 26. prosince 2005 (Vltava, 20.00 hod.; 120 min.). Repríza 13. 5. 2005 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) v cyklu Rozhlasové jeviště; 17. 1. 2015 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 5. 11. 2017 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.); 30. 5. 2026 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama k 20. výročí úmrtí Borise Rösnera.
Lit.: Pokorný, Milan: Markéta Jahodová: Každý režisér je sólista. Rozhovor s Markétou Jahodovou. In Týdeník Rozhlas 47/2013 (rozhovor). – Cit.: (…) Právě ve vaší inscenaci se s posluchači loučil Boris Rösner. Na konci roku 2005 jste s ním točila Othella, půl roku nato zemřel. Nebylo riskantní obsadit do této mimořádně exponované dramatické role člověka, jehož momentální životní situace byla zcela jiná?
On to ale chtěl dělat! Musela jsem mu slíbit, že počkám, až mu bude lépe, naplánoval si ozařování na večerní časy, aby přes den mohl být s námi, a byl jedním slovem úžasný. Plný síly, energie. Šel do toho naplno, jako by věděl, že už nemá moc času. Saša Rašilov, který v té inscenaci také hrál, a znal Borise z divadla, mi říkal: „To je tisíc procent Rösnera.“
Horský křišťál (1990)
Adalbert Stifter. Vánoční příběh. Překlad Anna Siebenscheinová. Připravila Dagmar Hubená. Režie Vladimír Tomeš.
Účinkuje Jaroslav Kepka.
Natočeno v roce 1990. Repríza 20. 12. 2020 (ČRo České Budějovice, 29 min.) v cyklu Čtení na neděli; 27. 12. 2020 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.).
Lit.: anonym: Adalbert Stifter: Horský křišťál. In web ČRo České Budějovice, 20. prosinec 2020 (článek). – Cit.: Vánoční povídka česko-rakouského spisovatele Adalberta Stiftera. Tiskem vyšla poprvé před 175 lety v roce 1845.
Příběh o dvou malých sourozencích, kteří se o Vánocích cestou od babičky ztratí ve sněhové bouři. (…)
Největší sbírku Stifterových knih a také studií o něm vlastní Regionální muzeum v Českém Krumlově, které spravuje i Rodný dům Adalberta Stiftera v Horní Plané. Sbírka budovaná systematicky od roku 1990 čítá zhruba 1 100 svazků. Najdeme mezi nimi i Stifterova díla v 26 jazykových mutacích, nechybí překlady do japonštiny, korejštiny nebo hebrejštiny.
Spisovatel a malíř Adalbert Stifter (1805, Horní Planá – 1868, Linec) patří k nejvýznamnějším představitelům biedermeieru. Napsal necelou dvacítku románů, novel a povídkových knih. Jeho zřejmě nejznámějším dílem je třídílný historický román Vítek (Witiko).
O výjimečné hodnotě věcí, které jsme chtěli udělat (2000, 2025)
Jerome Klapka Jerome. Kapitola z knihy „Lenochovy myšlenky“. Překlad Petr Fantys. Připravila Dagmar Oravová. Zvukový mistr Tomáš Gsöllhofer. Hudební spolupráce Danuše Stuchlíková. Natáčecí technik Martina Beranová. Režie Vlado Rusko.
Účinkuje Vladimír Brabec.
Natočeno v roce 2000. Premiéra 31. 12. 2000 (ČRo 3 Vltava, 15:15 h.). Repríza 2. 12. 2001 (ČRo 3 Vltava, 1:31 h.; 26 min.) v cyklu Noční bibliotéka; 2. 6. 2002 (ČRo 3 Vltava, 1:30 h.) v cyklu Noční bibliotéka; 26. 12. 2005 (ČRo 2 Praha, 20:30 h.); 18. 1. 2009 (ČRo 2 Praha, 15:30 h.); 5. 8. 2012 (ČRo 3 Vltava, 1:30 h.) v cyklu Noční bibliotéka; 24. 11. 2013 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.); 19. 4. 2022 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.).
Vydala Radiotéka, říjen 2025 (MP3, CR.ES.2025.248) pod názvem Jerome K. Jerome – Povídky společně s povídkou Překvapení pana Milberryho. Ukázka k poslechu zde.
Pozn.: J. K. Jerome se narodil roku 1859 v Anglii jako syn laického kazatele. Česky znějící jméno Klapka dostal po maďarském revolucionáři Györgymu Klapkovi, s nímž se rodina přátelila.
V roce 1889 přinesl do redakce časopisu Home Chimes rukopis s titulem The Story of the Thames. Tak vznikl časopisecký seriál, jehož knižní verzi známe jako slavné Tři muže ve člunu (o psu nemluvě), jemuž se později dostalo pokračování pod názvem Tři muži na toulkách. První český překlad tohoto příběhu, který se stal klasickým příkladem způsobu vidění, jemuž říkáme anglický humor, vytvořil Emil Hácha, pozdější protektorátní prezident. Jeromovo dílo čítá 29 titulů – povídek, novel, esejí, úvah, vážných románů a divadelních her. (anotace)
22. 12. 2005
Posel hydrometeorologického ústavu (1992, 2007)
Zdeněk Svěrák. Rozhlasový žert. Hrdinou komedie je posel hydrometeorologického ústavu, který neodolá pokušení mystifikovat posluchače v rozhlasovém vysílání. Dramaturg Pavel Minks. Režie Jan Fuchs.
Osoby a obsazení: Rousek (Zdeněk Svěrák), doktor (Josef Abrhám), sestra (Jiřina Jirásková), redaktorka Míla Pilná (Jiřina Bohdalová), redaktor Holý (Karel Malina), redaktor Moravec (Robert Tamchyna), redaktorka Žitná (Jana Špačková), profesor Mleziva (Miloš Kopecký), hlasatel (Miloň Čepelka), hlasatelky (Věra Bártová, Jarmila Procházková a Jana Růžičková).
Natočeno v Československém rozhlase ve dnech 14. – 23. 12. 1992. Repríza 24. 8. 2008 (ČRo 2 Praha, 20:05 h.) v cyklu Srpen s Jiřinou Bohdalovou; 30. 4. 2017 (ČRo 2 Praha, 20:00 h); 14. 12. 2019 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu; 28. 3. 2021 (ČRo 3 Vltava, 15:28 h.) v cyklu Hra pro pamětníky k 85. narozeninám Z. Svěráka; 17. 5. 2022 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) k úmrtí Josefa Abrháma; 28. 3. 2026 (ČRo 3 Vltava, 15:27 h.) v cyklu Sobotní drama k 90. narozeninám Zdeňka Svěráka.
Vydal Radioservis v roce 2007 (MC a CD) společně s hrou „To jeli dva ve vlaku„.
Nová verze inscenace z šedesátých let, která byla smazána v letech sedmdesátých.
Text in: Svěrák, Zdeněk Posel hydrometeorologického ústavu. To jeli dva ve vlaku. Grada Publishing. Praha 2017. Ilustrace Václav Ráž. 80 stran. ISBN 978-80-271-0585-4
Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Kouzlo a nebezpečí mystifikace. In Týdeník Rozhlas 37/2014, s. 25 (článek). K dispozici i na Panáčkovi v říši mluveného slova.
Lit.: Svěrák, Zdeněk: Posel hydrometeorologického ústavu… In web Radioservis, 2007 (vzpomínka). – Posel hydrometeorologického ústavu je veselejší kousek. Fascinovali mě tenkrát podvodníci a mystifikátoři. Tak dlouho jsem o nich psal povídky, až jsem se usadil na mystifikaci s Járou Cimrmanem. Posel byl natočen dvakrát. Poprvé s Karlem Högerem v roli zubaře a s Jiřím Sovákem v roli Rouska. Tato verze byla však na příkaz shora v sedmdesátých letech smazána, neboť režisér Jan Fuchs se octl na černé listině. Vy máte v ruce pozdější jeho nahrávku, při níž přidělil zubaře Josefu Abrhámovi a Rouska bůhvíproč mně. Z tohoto hlediska je dobře, že je verze se Sovákem zničena. Aspoň nemáte srovnání.
Lit.: Pražan, Bronislav: Melancholie a ironie rozhlasového Zdeňka Svěráka. In Týdeník Rozhlas 30/2007, s. 16 (recenze CD).
Lit.: Minks, Pavel: Zdeněk Svěrák: Posel hydrometeorologického ústavu. In web ČRo 3 Vltava, říjen 2013 (anotace). – Cit.: Rozhlasový žert. Hrdinou komedie je člověk, který neodolá pokušení mystifikovat posluchače v rozhlasovém vysílání.
Posel hydrometeorologického ústavu využívá záměn a dopouští se v rozhlasovém vysílání série mystifikací, aniž tuší, že se zaplete do záležitostí přímo celostátního významu. Hlavní postavu vytvořil Josef Abrhám, v jedné z rolí se setkáte i se Zdeňkem Svěrákem (sic!!).
Lit.: Fencl, Ivo: I staré rozhlasové komedie Zdeňka Svěráka obstojí pořád. In web Literárky.cz, 5. 11. 2017 (recenze knižního vydání). – Cit.: Po Svěrákově drobné pohádkové knize Tiché šlapací království (2017), kterou jednoznačně přiřkl dětskému čtenáři, jsem chtěl považovat za spíš luxusní výstřelek brzy následující souborné vydání hned dvou rozhlasových prací Zdeňka Svěráka Posel hydrometeorologicko ústavu. To jeli dva ve vlaku.
Proč i tohle roku 2017 vydávat? A pokud ano, z jakého důvodu dokonce samostatně? Knížečku jsem si totiž ve fiktivní roli editora okamžitě představil co jakýsi fajnový přívažek publikace Vinárna U Pavouka (Radioservis, 1998). Tedy… Kdyby byla Vinárna znovu vydána a chtěl by ji někdo rozšířit. Jak si možná vzpomínáte, ta kniha obsahuje Výbor scénářů a textů stejnojmenného rozhlasového pořadu a taktéž těží již z roků šedesátých. Spoluautorem tu, pravda, byl Jiří Šebánek.
Tak jsem začal novou Svěrákovou knížečkou listovat, začetl se a hle, můj původní názor idiota se rozplynul vniveč jako pára na hrncem. Mám tu přece prima 
věc! Hoj! A dobře tomu, že vyšla konečně i takto; a pranic na mé víře nezmění ani ten fakt, že připojená scénka To jeli dva ve vlaku je prostě jen jakousi rozvedenou parafrází a obdobou následující lidové říkanky:
Přihluchlým
Šťastný dobrýtro!
„I jdu pro mlíko.“
Jak jste se vyspali?
„Za čtyři krejcary.“
Co se vám zdálo?
„Dávají ho málo.“
Ale zkoumejme zprvu úvodní Svěrákovu komedii Posel hydrometeorologického ústavu, kterážto vtipně zapracovala s vysíláním „rádia v rádiu“ (její aktéři totiž rozhlas v jistých momentech zapínají) a jejíž zápletku zbudoval ještě nezkušený Svěrák na (údajné) ledabylosti při identifikaci lidí účinkujících v rozhlase.
Podobnou bezstarostnost (a teď věru netuším, zda smím doplnit, že bezstarostnost socialistickou) zde totiž titulní hrdina Jindřich Rousek zneužívá, a to stále drzeji a rafinovaněji. K čemu? Inu, k řetízku podvůdků alias mystifikací. Úplně poprvé… se v živém vysílání vydává za mykologa. – Podruhé za fotbalového internacionála Seiferta, ač se zprvu domnívá, že má co pozvaný Seifert hrát známého národního básníka. – Nu, a konečně předstírá, že je pražský hotelový šéfkuchař. Tedy tři recese a trojité oklamání rozhlasové redakce.
Ale pak dojde ke zlomu ve svědomí a v jádru poctivý Rousek učiní PRR. Politika už ze sebe totiž nestvoří. Semele se, pravda, podvod právě v opačném gardu a politik svede na stále ještě neidentifikovaného Rouska jistou svou chybu na rozhlasových vlnách. Tou dobou už je totiž „fantom rozhlasu“ mezi posluchači slavný, disponuje pověstí obdobnou legendě fantoma českých restaurací z pozdějšího Svěrákova trháku Vrchní, prchni (1980) a osobně mi připadá přinejmenším pozoruhodným, nakolik je ta návaznost patrná.
A hle: Už Rousek užije paruky, zrovna jako knihkupec Vrána ve filmu, a zrovna jako v pozdější komedii přijde „Posel“ na nápad klamat v podstatě náhodou a jakýmsi lanem „od Boha“.
A bez prorocké zajímavosti nezůstává dokonce ani to, že je v jedné z historek předkládaných jím posluchačům napálen a nahrazen regulérní fotbalový soudce, a to tím způsobem, že se v jeho roli bezděky neoctne nikdo jiný, než zahradník.
Či má Svěrák až tak mocný šestý smysl a talent, že tušil už v šedesátých letech, jaké zaměstnání bude mít ústřední naiva slavného Kosinského románu Byl jsem při tom? U „roličky“ sudího to působí takřka tak – a maně si vybavuji jedno interview, kde si Svěrák vskutku dovolil říct, že mívá jakási „mírná“ tušení budoucna.
Ale dolů, na pevnou půdu rozhlasových scénářů. Úplně geniální jistě nejsou, skvělé však je, že konečně vyšly v úhledné vázané knížečce; ve svazečku se vzdáleně podobajícím těm, v kterých kdysi Paseka vydávala hry Cimrmanova divadla. A dva Svěrákovy příběhy?
Pojí je mimo jiné zubařský institut, díky němuž (příležitostný statista Stavovského divadla) Rousek získá ono alibi. Pochopí totiž náhle, že bylo recese dost, a rozhodne se usvědčit onoho politika alias ministra financí Bruna Zieglera. A taky jej ze lži usvědčí. Navzdory tomu, že si rozhlasoví posluchači mezitím „fantomovy pořady“ oblíbili.
Ani scénka Byli jednou dva ve vlaku však není jen pouhou parafrází úvodem citovaného říkadla o hlušcích, jež si pamatuji ze své oblíbené knížky Špity špity bábo, neboli Karlem Černým zjednodušené poezie sbírek K. J. Erbena a F. Bartoše.
I v Byli jednou dva ve vlaku jsou totiž skvělé momenty až na břitu spadajícím na druhé straně k surrealismu a jeden je dokonce osazen šíleným motocyklistou, jehož tak trýzní zub, že si hlavu obalí fáčem jako Neviditelný, a následkem toho za zběsilé jízdy ke stomatologovi přehlédne uhánějící vlak.
A střetneme se i s motivem ruksaku plného „koňských hoven“ (abych Svěráka citoval).
Jeho hrdina jimi prahne hnojit svou zahrádku a je současně vykuk, takže zavazadlo mrští oknem vlaku, když jedou okolo jeho plotu. Běda ovšem. Je zahlédnut a chycen a považován za protistátního diverzanta s ekrazitem. „Takže za socialismu asi mimo rozhlasu přece jen dávali bacha,“ dodal bych a už z psychologického hlediska jsou tedy tato raná Svěrákova dílka skvělým materiálem k úvahám badatelů a podle mého názoru není nezajímavým ani to, nakolik tehdy autorovo ego toužilo protispolečensky provokovat.
„Avšak jen malinko, hochu!“ chytá už mě literární vědec za ústa – a má svou pravdu. Ale nevím. Zkuste si třeba dnes házet do zahrad z vlaků batohy! Začněte hned od zítřka chodit opakovaně na Vinohrady za Muzeum a v tamním rozhlase vystupujte za jiné, aniž vás Zita Senková pozvala. Inu, já vás nechci strašit, ale třeba brzy skončíte i za „za katrem“ a budete moci napsat o tom. Reportáž. Kdo ví. Ale řekl bych, že už jen tahle anarchistní pozice Svěrákových scénářů dodnes ospravedlňuje jejich samostatné vydání. A i sám Breton by souhlasil.
Audioverze obou inscenací ovšem vyšla už před deseti lety a „Posla“ Rouska tu hraje sám Svěrák. Budoucí hlavní hrdina z Vrchní, prchni Josef Abrhám jest pak stomatologem (zajišťujícím alibi) a jeho zubní asistentku ztvárnila Jiřina Jirásková. Bohdalová mluví za redaktorku Pilnou, Kopecký je ten pravý profesor „přes houby“ (Mleziva) a Miloň Čepelka představuje rozhlasového hlasatele. Vše nahráno už před nekonečným čtvrtstoletím (1992). A příběh z vlaku?
Natočen byl dokonce už roku 1965, a to s Rudolfem Deylem mladším a Bohušem Záhorským v roli (nahluchlého) učitele před penzí.
I rozhlasová hra o Poslu existuje ovšem ve staré verzi (nutno dodat), a to ještě s Jiřím Sovákem jako Rouskem a Högerem co zubařem; ale bohužel se jedná jen o nahrávku jednoho z posluchačů realizovanou přes mikrofon u rádia. Ryzí verze byla oproti tomu v letech sedmdesátých smazána. Stalo se na příkaz kohosi shora, ale na černé listině tenkrát nebyl Zdeněk Svěrák, ale režisér relace Jan Fuchs.
A už jen dvě banální perličky. 1. Do úvodní komedie autor zasadil i svou říkanku a má půvabně fotbalový charakter. 2: Ve scénce z vlaku, kde původně hrál už zmíněný Jiří Sovák, známý nám dnes i z hlavní role ve filmu Marečku, podejte mi pero, se ve finále vynoří i figura jménem Hujer!
Sen o tisíci patrech (1986, 2017)
Jan Weiss (Dům o tisíci patrech). Dramatizace Jan Kolář. Hudba Leoš Kosek. Dramaturgie Marie Říhová. Režie Jiří Horčička.
Osoby a obsazení: Peter Brok (Viktor Preiss), reportér (Pavel Soukup), reportérka (Růžena Merunková), Ohisver Muler (Jiří Holý), Tamara (Jana Preissová), admirál (Jiří Adamíra), dělník (Zdeněk Kutil), stařec (Zdeněk Martínek), úředník (Antonín Hardt), hlas (Milan Mach), hlas (Pavel Rímský), lékař (Jiří Šrámek), stará žena (Ludmila Lída Roubíková) a milionář (Josef Langmiler).
Natočeno 1986 (60 min.). Repríza 25. 5. 2014 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.); 11. 8. 2016 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.); 30. 11. 2019 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu; 29. 3. 2025 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.
Vydala Radiotéka, únor 2017 (MP3) k 70. narozeninám Viktora Preisse.
Pozn.: V jiných materiálech uvedeny roky 1994, 1995.
Detektiv Petr Brok prochází gigantickým mrakodrapem, vybaven neviditelností, ale zbaven paměti, s úkolem osvobodit princeznu Tamaru z rukou vládce Mullerdomu. Dramatizace jednoho z nejzajímavějších románů české science fiction. (anotace)
Salome (2000)
Oscar Wilde. Překlad a úprava Michal Lázňovský. Hudba Jiří Cerha. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Karel Kříž.
Osoby a obsazení: Herodes Antipas, tetrarcha Judeje (Jiří Štěpnička), Jochanaan, prorok (Hanuš Bor), mladý Syřan, kapitán gardy (Tomáš Petřík), Tigelinus, Říman (Karel Pospíšil), Herodiadino páže (Matěj Hádek), Kapadocejský (Jan Novotný), Nazarejský (Jaroslav Vlach), Herodias, tetrarchova žena (Daniela Kolářová), Salome, Herodiadina dcera (Zuzana Stivínová), mladý Syřan, kapitán gardy (Tomáš Petřík) a další.
Natočeno 2000 (69 min.). Repríza 18. 10. 2014 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) v cyklu Rozhlasové jeviště; 2. 5. 2020 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama; 19. 10. 2024 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.
Pozn.: Lázňovský, Michal: Slovo překladatele. – Cit.: Když jsem byl dramaturgií rozhlasových her stanice Český rozhlas Vltava vyzván, abych se pokusil o nový překlad a rozhlasovou úpravu Wildovy hry Salomé, upřímně jsem se zaradoval, protože jsem o jejím překladu tak jako tak uvažoval. Chyběla jen záminka: obával jsem se totiž, že žádné divadlo o inscenování této neobvyklé hry neprojeví zájem. Ale nápad ztvárnit ji rozhlasově se mi zdál velice lákavý: akustické zpracování totiž dává posluchači větší příležitost snít, představovat si, domýšlet, popustit uzdu fantazii a imaginaci.A Salome je hra plná symbolů, obrazů, podobenství, paradoxů, barev a podivného měsíčního přísvitu – to vše vyjádřeno prostřednictvím slov. Je paradoxem, že tato Wildeova hra se řadí k vrcholům francouzského symbolismu, především Maeterlinckovi, a je v ní až surrealistická snovost, která je příznačná i pro pařížské období Strindbergovo, ostatně oba se v Paříži zřejmě minuli jen náhodou. Tato hra prostě nemohla vzniknout ve viktoriánské Anglii – tím místem, kde se kul symbolistický kámen zbloudilých mudrců dekadence, byla Paříž 90. let 19. století.
Příběh vychází ze známého novozákonného mýtu o princezně Salome a popravě Jana Křtitele. Je to drama o jednom dějství odehrávající se po celou dobu na veliké terase v paláci Herodově.
Drama počíná rozmluvou Mladého Syřana s Panošem o tom, jak divně dnes vypadá měsíc a že to určitě nevěstí nic dobrého. Mladý Syřan je zamilován do princezny Salome a neustále se na ni dívá, opěvujíc její krásu. Panoš jej od neustálého civění na princeznu odrazuje, prý to nevěstí nic dobrého. Celou scénu a rozhovor mužů prolomí svým hlasem prorok Jochanaan, který chce být vpuštěn k tetrarchovi, má totiž na jeho ženu Herodii, jež předtím byla ženou Herodova staršího bratra, spoustu nelichotivých obvinění. Princezna Salome si proroka přeje i přes zákaz svého otčíma spatřit. Umluví proto Mladého Syřana, který je do ní zamilovaný, aby jej, navzdory královu zákazu, vpustil do paláce. Salome se do proroka na první pohled zamiluje. Ona, jež nikdy nezakusila lásky, nyní chce přímo fanaticky políbit Jochanaana. Ten jí uhýbá, nazývá ji dcerou sodomskou, nedbá jejích lichotek a proseb a políbit se nenechá. Mladý Syřan, když vidí, jak je Salome posedlá prorokem, probodává se a padá mezi Salome a Jochanaana. Salome toho však nikterak nedbá. Jochanaan ji obviňuje, pohoršuje se nad ní, princezna judejská však ničeho nevnímá a neustále se dožaduje polibku. Vtom přicházejí Herodes, tetrarcha judejský, se svojí ženou Herodií, již prorok tolik obviňuje. Hned po jejich příchodu udá se zlé znamení – Herodes šlápne do kaluže krve Syřana… Herodes, otčím Salome, ji žádá, aby mu zatančila svůj krásný a magický tanec sedmi závojů. Salome ho odmítá. Tetrarcha, posedlý touhou vidět ji tančit, slíbí jí, že dostane vše, co se jí jen namane, třeba i polovinu království. Stačí jen zatančit. Salome se ujistí, že svůj slib míní skutečně vážně a přinutí jej přísahat. Herodes tak učiní, netušíc, co způsobil.
Salome tedy se svými otrokyněmi zatančí a Herodes je unešen. Nyní Salome vyřkne své podivné přání – chce hlavu Jochanaanovu na stříbrné míse. Tetrarcha je zděšen, nabízí jí všechny své poklady, o jakých se běžnému smrtelníkovi ani nesnívá, Salome si však trvá na svém a její matka Herodias ji v jejím nápadu podporuje, vždyť prorok říkal věci, které se její muž nikdy nesmí dozvědět. Herodes je nešťastný, prorok přeci přichází z povolání božího, nemůže ho dát popravit. Musí však dodržet své slovo a Salome hlavu dostává. Je posedlá touhou políbit ji a učiní tak. Herodes je znechucen a nakonec dává Salome popravit.
Malý raut ve Velké činohře (2000)
Účinkují Monika Švábová, Pavel Kikinčuk a Martin Stránský.
Plzeň, cca30 min.
Tartarin z Tarasconu 1/6 (1985)
Alphonse Daudet. Překlad Eva Musilová. Dramatizace a režie Jiří Horčička. Stereofonní scénář Jiří Horčička a Miloš Kot. Hudbu složil a řídí Jiří Váchal.
Účinkují Ladislav Mrkvička, Miloš Kopecký, Miroslav Moravec, Jiřina Jirásková a Jaroslava Obermaierová.
Natočeno 1985 (1 díl cca 29 min.). Repríza 4. dílu 1. 4. 1989 (Vltava, 19:55 – 20:25 h) v cyklu 3 x 60, a to stereo.
Lit.: Pavlovský, Petr: Kvality fonografie prověřené časem. In Týdeník Rozhlas 34/2007 (recenze). – Cit.: Stejně jako kinematografie má i česká fonografie dnes již bohatý archiv, jakkoli jeho nejstarší opusy jsou asi o polovinu mladší. Je tu i rozdíl genetický: většina archivovaných filmů nevznikla v televizi, a proto je běžně uvádějí i komerční televizní stanice (kina ovšem prakticky vůbec ne, což reprezentuje totální posun do jiné funkční oblasti umění, do oblasti neveřejného, individuálního či skupinového vnímání, tradičně příznačné právě pro fonografii). Naproti tomu většina dochovaných zvukových děl se zrodila v rozhlase (jenom něco málo se nahrávalo bezprostředně na gramodesky), a tak je dnes uvádí zase jenom veřejnoprávní ČRo. Rozdíl je i technický: zatímco zvuk, široký formát a barvy změnily svět filmu zcela radikálně, u fonografie je citelný posun pouze v kvalitě záznamu, stereofonní technologie žádnou opravdu převratnou změnou není. Fonografie je uměním v dobrém slova smyslu konzervativním: projevy, které by byly analogické steskům starých mistrů filmu nad vpádem zvuku či barev, nezná a svou funkční oblast prakticky také nemění.
Archiv uchovává samozřejmě především díla klasiků (pokud je normalizační barbaři pomstychtivě nesmazali), díla nesporných kvalit, kupříkladu taková, jakým byl ve 29. týdnu v cyklu Letní četba šestidílný seriál Tartarin z Tarasconu. Jiří Horčička tu v roce 1985 s plejádou našich předních herců kongeniálně interpretoval klasický satirický, z režimního hlediska ideologicky nevinný román Alfonse Daudeta z roku 1872.
V archivu jsou ale i „studánky níže položené“, z nichž lze čerpat kvalitativně střední proud, který tvoří základnu oné pyramidy korunované klasikou. (…)
Lit.: (anonym): Alphonse Daudet: Tartarin z Tarasconu (1/6). In web ČRo 16. 7. 2007 (anotace). – Cit.: Klasik francouzské prózy Alphonse Daudet (1840-1897) je znám především svou prvotinou Listy z mého mlýna a Podivuhodnými dobrodružstvími Tartarina z Tarasconu. Postava bodrého Tartarina zlidověla: tento chlapík svými smyšlenými hrdinskými činy vytváří celé legendy. Tartarin je neúnavný fabulátor vlastního života. Nemyslí si ovšem o sobě, že lže, neboť, jak říká autor, „člověk z jihu nelže, jen se mýlí. Neříká vždycky pravdu, ale věří, že ji říká… Jeho lež je určitý druh přeludu.“ Alphonse Daudet v koncepci postavy navázal na zdroje provensálského lidového vyprávění. Příznačným rysem jeho stylu je míšení ironického a lyrického tónu. Z překladu Evy Musilové volně zdramatizoval a režii má Jiří Horčička (který je spolu s Milošem Kotem i autorem stereofonního scénáře). Účinkují: Miloš Kopecký, Miroslav Moravec, Ladislav Mrkvička, Jiřina Jirásková a Jaroslava Obermaierová. Hudbu složil a řídí Jiří Váchal. Pořad byl natočen r. 1985.
Klasik francouzské prózy Alphonse Daudet (1840-1897) je znám především svou prvotinou Listy z mého mlýna a Podivuhodnými dobrodružstvími Tartarina z Tarasconu. Málokdo ví, že tartarinovská dobrodružství tvoří volnou trilogii. Její druhou část představuje příběh s názvem Tartarin v Alpách (osmidílnou četbu na pokračování z této knihy jsme na ČRo 3 – Vltava odvysílali r. 2003), třetí, volné pokračování nese název Přístav Tarascon. Naše šestidílná stereofonní rozhlasová četba na pokračování čerpá z první části volné trilogie.
Postava bodrého Tartarina je všeobecně známa: tento chlapík svými smyšlenými hrdinskými činy vytváří celé legendy. Tartarin je neúnavný fabulátor vlastního života. Nemyslí si ovšem o sobě, že lže, neboť, jak říká autor, „člověk z jihu nelže, jen se mýlí. Neříká vždycky pravdu, ale věří, že ji říká… Jeho lež je určitý druh přeludu.“ Literární vědci dokonce hovořili o paralele se slavným hrdinou Cervantesovým: „Tartarin má duši dona Quijota a vzhled Sancho Panzy. . .“
Postava Daudetova hrdiny má svůj předobraz v jednom autorově příbuzném: Alphonsův bratranec Reynaud doprovázel Daudeta při jeho zdravotním pobytu v Alžírsku (1861 a 1862). Naivní Reynaud, ovlivněný tehdy módní vlnou „orientalismu“ (viz knihy dobových literárních hvězd E. Fromentina a E. Feydeaua), zamýšlí v severní Africe lovit lvy. Daudetův literární hrdina se původně jmenoval Barbarin z Tarasconu (časopisecky r. 1869, knižně 1870 pod názvem Provensálský don Quijote aneb Dobrodružství věhlasného Barbarina z Tarasconu), když se však dotčeně ozvala rodina skutečných Barbarinů, autor změnil jméno své postavy na Tartarina. . .
Definitivní podoba slavného románu pak vyšla r. 1872. První český překlad z pera Františka Rosy vyšel už r. 1884 (!), náš pořad ovšem vychází z moderního překladu Evy Musilové (1968).
Alphonse Daudet jazykově i v koncepci postavy navázal na zdroje provensálského lidového vyprávění. Příznačným rysem jeho stylu je míšení ironického a lyrického tónu. Daudetův svěží styl se stal jedním ze vzorů francouzské moderní prózy a jeho texty patří do zlatého fondu francouzského písemnictví 19. století.
Z překladu Evy Musilové volně zdramatizoval a režii má Jiří Horčička (který je spolu s Milošem Kotem i autorem stereofonního scénáře). Účinkují: Miloš Kopecký, Miroslav Moravec, Ladislav Mrkvička, Jiřina Jirásková a Jaroslava Obermaierová. Hudbu složil a řídí Jiří Váchal. Pořad byl natočen r. 1985.
Se srdcem divno hrát (1956)
Alfred de Muset. Překlad Zdeněk a Gustav Schmoranzovi. Rozhlasová úprava Karel Hlušička. Hudbu složil Oldřich Flosman, hraje Filmový symfonický orchestr, řídí Jaromír Nohejl. Dramaturg Karel Gissübel. Režie původního nastudování Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Ivan Glanc. Rozhlasová režie Otakar Bílek.
Osoby a obsazení: baron (Otto Hradecký), Perdican, jeho syn (Karel Hlušička), mistr Blazius, Perdicanův vychovatel (Josef Kaňkovský), mistr Bridaine, farář (Jan Kmuníček), Camilla, baronova neť (Drahomíra Fialková), paní Pluche, její vychovatelka (Růžena Nováková), Rosetka, Camiliina soukojenka (Zdena Černá), první sluha (František Veselý), druhý sluha (František Juřička), starší muž (Zdeněk Kutil), muž (Vilém Besser), starší žena (Libuše Bokrová), žena (Eva Nováčková).
Nastudovaly České Budějovice v roce 1956. Premiéra 10. 2. 1957 (89 min.). Repríza 7. 5. 1957 (Praha I, 20:08 h.); 14. 2. 2015 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.).
Pozn.: Vysíláno 24.5.1957 též jako televizní záznam z Jihočeského divadla v Českých Budějovicích (TV režie Jiří Bělka, obsazení téměř totožné).
Lit.: {Se srdcem divno hrát – recenze}. In Svobodné slovo, únor 1957. – Cit.: „… mladý budějovický režisér O. Bílek znovu prokázal svůj nesporný talent. Velmi citlivě vedl herce, kteří vesměs vytěžili ze svých textů všechnu básnickou krásu i mylšenkový obsah a zřetelně vyjádřili i kritický dosah Mussetovy tragedie mladé lásky proti scholastické výchově…“