Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Jaroslav Hilbert. Rozhlasová úprava a režie Hana Kofránková. Dramaturgie Jana Weberová. Hudební spolupráce Pavla Schönová. Zvukový mistr Libuše Podlešáková. Záznam a střih Markéta Košťáková. Asistent režie Jana Knappová.

Osoby a obsazení: Záviš z Falkenštejna (Boris Rösner), Kunhuta, česká královna vdova (Eliška Balzerová), kralevic Václav – Václav II. (Pavel Chalupa), kněžna Anežka, představená řádu sv. Kláry (Věra Kubánková), kněžice Kunhuta, jeptiška řádu sv. Kláry (Marcela Peňázová), Vítek z Krumlova (Lukáš Hlavica), Dobeš z Bechyně, biskup pražský (Pavel Soukup), Purkart z Janovic (Josef Somr), Ješek z Janovic (Ivan Jiřík), Mlada z Jenštejna (Iveta Dušková), klíčník (Soběslav Sejk), Sezima z Krašova (Ladislav Potměšil), Hynek z Dubé (Miroslav Etzler), Hroznata (Jiří Čapka), Ojíř (Miroslav Středa), důstojník (Martin Zahálka), mluvčí z Moravy + posel (Jaroslav Someš), uvaděč (Miloš Rozhoň), Jaroslav ze Štemberka + šlechtic (Jiří Havel) a další.

Natočeno 1996. Premiéra 8. 4. 1996 (98 min.). Repríza 1. 1. 2013 (ČRo 3 Vltava, 14:20 h.), 24. 8. 2014 (ČRo 2 Praha, 20:00 h) v cyklu Léto rozhlasových legend; 5. 7. 2023 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.); 28. 10. 2025 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.).

Pozn.: Hana Kofránková obdržela za tuto inscenaci (s přihlédnutím k rozhl. inscenacím z české a světové dramatiky) cenu Nadace Český literární fond za rok 1996. Boris Rösner vytvořil tuto roli i v jevištním nastudování v Národním divadle (1992, režie Ivan Rajmont).

Lit.: Hnilička, Přemysl: Nedělní večer dvou aristokratů. In Týdeník Rozhlas 37/2014, s. 21 (článek). – Cit.: Letní cyklus Léto rozhlasových legend nabízel posluchačům Dvojky Českého rozhlasu vzpomínky na výrazné herecké osobnosti: v nedělních večerech nejdříve zazněla rozhlasová hra (nutno kriticky poznamenat, že bez většího dramaturgického nápadu), v níž vybraný herec účinkoval, a pak rozhlasový dokument o jeho životě a tvorbě. Předposlední srpnový víkend byl věnován Borisu Rösnerovi a dramatu Jaroslava Hilberta Falkenštejn (1996).

Hilbertovo drama má hlavní inspiraci v Shakespearových historických hrách. Příběh Záviše z Falkenštejna mu slouží jako základ dobře vystavěného dramatu plného královských intrik, v němž proti sobě staví ideje národního státu (ten prosazuje Záviš) a silného habsburského soustátí, v němž Čechy budou jen kolečkem v dobře namazaném císařském stroji (jak to vidí pražský biskup Dobeš z Bechyně). Sledujeme Závišovo obratné manévrování, které však nemůže skončit jinak než jeho porážkou a ztrátou hrdla.

Falkenštejn měl premiéru v roce 1903 v Národním divadle; režíroval jej Jaroslav Kvapil a Záviše hrál Eduard Vojan, legendární představitel hrdinských i přemýšlivých typů. Ve zlaté kapličce se hrál ještě v letech 1918, 1927 a 1938; pak se nad Hilbertovým textem (až na jednu kratičkou epizodu v šedesátých letech) zavřely vody. Jako typický představitel měšťanského divadla se nehodil do socialistického jevištního umění.

Proto Falkenštejna nastudoval v Národním divadle Ivan Rajmont až v roce 1992. Obsazení bylo hvězdné: Kunhutu hrála Jana Preissová, kralevice Jan Šťastný, kněžnu Anežku vynikající Vlasta Chramostová. Inscenace se hrála až do roku 1995. Rozhlasová realizace však není auditivním převedením divadelního díla – jedinou spojnicí je představitel titulní role Boris Rösner.

Režisérka Hana Kofránková měla v případě Falkenštejna šťastnou ruku; zachytila totiž tento tehdy již téměř stoletý text neobyčejně svěžím způsobem a ve funkční úpravě. Není divu, že obdržela za tuto inscenaci (s přihlédnutím k dalším inscenacím z české a světové dramatiky) cenu Nadace Český literární fond za rok 1996. Navíc pro realizaci získala herce ze snad poslední generace, která byla schopna přirozeného a důstojného patosu, jejž Hilbertův text vyžadoval. Zároveň je však její více než devadesátiminutová inscenace bytostně současná. Kofránková umožňuje svým hercům určitý odstup od hry tím, že jim nechává číst i autorské a historické poznámky.

Rösnerův Záviš z Falkenštejna si během celé inscenace udržuje důstojnost a suverénnost šlechtice, vrcholem je pak jeho výstup v žaláři. Neobyčejně proměnlivá ve výrazu je Eliška Balzerová, jejíž Kunhuta osciluje mezi oddanou milenkou, tichou, ale odhodlanou mstitelkou a zoufalou kajícnicí. V paměti zůstane zapsána také Věra Kubánková v až starozákonní kněžně Anežce, z jejíž pevné víry a zaťaté nenávisti vůči Falkenštejnovi jde mrazivá hrůza. (…)

Lit.: anonym: Jaroslav Hilbert: Falkenštejn. In web ČRo, prosinec 2012 (anotace). – Cit.:  Drama Jaroslava Hilberta Falkenštejn, je příběhem z pozdně přemyslovských Čech o lásce české královny Kunhuty a Vítkovce Záviše a také o boji o moc nad zpustošenými Čechami. Režisérka Hana Kofránková obsadila do ústřední dvojice Borise Rösnera a Elišku Balzerovou.

Jaroslav Hilbert (1871-1936) patřil k nejvýraznějším osobnostem generace 90. let. Jeho prvním velkým úspěchem byla hra Vina. Její uvedení v Národním divadle v roce 1896 s Hanou Kvapilovou v hlavní roli, vyneslo Hilberta rázem do popředí pozornosti obecenstva, ale i odborné kritiky. Falkenštejn, který byl autorovou čtvrtou hrou, se nesetkal s tak jednoznačným úspěchem. Kritika se rozdělila do dvou táborů se zcela protichůdnými stanovisky a i kolem premiéry v Národním divadle vznikla řada nedorozumění. Odtud se ostatně datuje Hilbertova nevraživost vůči Haně Kvapilové, která ze zdravotních důvodů odmítla roli královny Kunhuty, ačkoli současně vystupovala na pohostinských představeních, a Hilbert se tím cítil dotčen. 

Teprve čas ukázal, že Falkenštejn byl moderně cítěným dílem a stal se inspirací nových českých her s historickou tématikou. Z českých jevišť ale po roce 1948 zmizel, s výjimkou roku 1968, kdy se hrál v Ostravě, na více než 50 let, jako ostatně celé Hilbertovo dílo i autor sám, který nešel vtěsnat do představ socialistické kultury. Na scénu Národního divadla se Falkenštejn vrátil v roce 1992 v režii Ivana Rajmonta v titulní roli s Borisem Rösnerem.

Josef Lada. Rozhlasový skoromuzikál. Dramatizace a režie Dimitrij Dudík. Hudba Jiří Šlupka-Svěrák. Zvukové efekty Petr Šplíchal. Mistr zvuku Radek Veselý. Technik Jana Fischerová. Produkce Dana Reichová. Dramaturgie Václava Ledvinková.

Osoby a obsazení: kocour Mikeš (Aleš Procházka), Pepík (Michal Zelenka), pašík (Antonín Molčík), kozlík Bobeš (Bořivoj Navrátil), dědeček (Lubomír Lipský), babička (Libuše Havelková), Jácíček (Aťka Janoušková), ponocný (Jan Skopeček), Franta Kuldanů (Jan Meduna). Dále účinkují Tobiáš Vacek, Kateřina Kovaříková, Simona Šenkiová, Ondřej Sekyrka, Kateřina Slánská, Max Záruba, Filip Šíma, Tereza Gsöllhoferová, Karolína Šebková a Marek Šácha.

Natočeno v roce 2005. Premiéra 1. ledna 2006 (Praha, 13:15 – 14:00 hod.). Repríza 17. 12. 2017 (ČRo 2 Praha, 13:04 h).

Pierre-Henri Cami. Pět drobných hříček francouzského autora. Hra francouzského autora nabízí setkání s nejpodivuhodnějšími postavami světového dramatu, jakými jsou syn tří mušketýrů nebo detektiv Šoufek Houbes.  Přeložil Jiří Konůpek. Rozhlasová úprava a režie Lída Engelová. Dramaturg Hynek Pekárek.

Osoby a obsazení: otec, knihkupec, ponocný, stařec, Durand (Josef Somr), dítě, policista, náhončí, uchvatitel, lokaj (Ivan Trojan), Durandová, královna Markéta (Jaroslava Adamová), kamelot, lokaj (Jan Novotný), průzkumník, první vězeň, kejklíř, syn tří mušketýrů (František Němec), Houbes, krčmář (Otakar Brousek), náčelník, Odvaha, sluha (Alois Švehlík) a matka, žák, královna Blanka, dcera (Miroslava Hozová).

Natočeno v roce 1995 (54 min). Repríza 4. 1. 2005 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.); 11. 4. 2000 (Vltava, 20:00 h).

Hříčky: 1. Veselé Velikonoce aneb Lidojedství a kraslice, 2. Opilcovo dítě aneb Malý mstitel, 3. Návrat zpopelněného, 4. Noc orgií v Nesleské věži, 5. Syn tří mušketýrů (12 min).

Pozn.: Také pod názvem Camické příběhy. V roce 1997 byly hříčky uváděny i samostatně.

Anthony Burgess. Fiktivní historický příběh. Williama Shakespeara a Miguela de Cervantese spojuje stejné datum úmrtí – 23. dubna 1616. Jak by ale mohlo vypadat jejich setkání? O tom vypráví hra britského spisovatele. Přeložili Luba a Rudolf Pellarovi. Hudební improvizace Jiří Šlupka-Svěrák. Zvuk František Tománek. Záznam a střih Lenka Vintrová a Dana Rottenbergová. Zvuková a hudební spolupráce Jiří Litoš. Asistentka režie Jitka Baudyšová a Anna Halbichová.
Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Hana Kofránková.

Osoby a obsazení: William Shakespeare (Viktor Preiss), Richard Burbage (Petr Štěpánek), Don Manuel de Pulgar Garganta (Michal Pavlata), Lope de Vega (Alois Švehlík), dr. Guzman, právní poradce mírové delegace (Jaroslav Konečný), valladolidský biskup (Radovan Lukavský), Miguel de Cervantes (Jiří Adamíra), hrabě z Rutlandu (Radúz Chmelík), sir Philip Spender (Rudolf Pellar), paní Anna Shakespearová (Blanka Bohdanová), paní Susanne Hallová (Jaroslava Obermaierová), doktor John Hall (Petr Pelzer). Dále účinkují Vlastimil Zavřel, Jan Vágner a činoherní sbor Jiřího Binka.

Natočeno v roce 1991. Premiéra 21. 4. 1991 (Vltava, 15.00 – 16.10 h.; 62 min) v cyklu Evropský rozhlasový týden. Repríza 21. 2. 2012 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h); 21. 4. 2016 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.); 23. 4. 2024 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.

Alternativní verze názvu: Setkání ve Valadolidu.

Pozn.: Původní rozhlasová hra významného anglického autora, napsaná na objednávku BBC a určená pro vysílání evropskými rozhlasovými stanicemi během Evropského rozhlasového týdne. Ústředním tématem fiktivního historického příběhu situaovaného do roku 1606 (období jednání o trvalý mír mezi nově sjednocenou Británií a Španělskem) je myšlenka, co národy a státy rozděluje (jazyk, nacionalismus založený na odlišnosti kulturního dědictví, náboženství) a co je spojuje. A třebaže silný pocit specifičnosti národní kultury může vést až k šovinismu, je to právě umělecká imaginace, která umožňuje vzájemnou komunikaci.

Lit.: Venclová, Renata: Anthony Burgess: Setkání ve Valladolidu. In web ČRo 3 Vltava, únor 2012 (článek). – Cit.:  Dva velcí renesanční básníci William Shakespeare a Miguel de Cervantes zemřeli ve stejný den 23. dubna 1616. Kdyby se za svého života mohli potkat, jak by takové setkání vypadalo? Jak by hodnotili navzájem svou tvorbu, našli by společnou řeč v otázkách básnického umění a jeho smyslu? Nejen s těmito představami si pohrává britský spisovatel Anthony Burgess ve své hře Setkání ve Valladolidu.

Burgess, který byl mj. také výtečným znalcem klasické anglické literatury, se proslavil románem Mechanický pomeranč. V Setkání ve Valliadolidu poslal Shakespeara a jeho hereckou skupinu do Španělska, jako součást výpravy, která má z pověření Jakuba I. Stuarta dohodnout vytoužený mír mezi oběma znepřátelenými mocnostmi. Může při sbližování katolického Španělska a protestantské Anglie sehrát pozitivní roli dílo dvou dobových literárních velikánů, o kterých se říká, že položili základy evropskému dramatu a románu?