Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Honoré de Balzac. Překlad Božena Zimová. S použitím dalších motivů Lidské komedie dramatizovala Zuzana Kočová. Hudba Josef Pech, studiový orchestr řídí autor. Zvukový mistr Jitka Borkovcová. Záznam a střih Anna Halbichová. Asistentka režie Anna Havlatová. Zapisovatelka Marie Lendierová. Dramaturgie Jaroslava Strejčková. Režie Jiří Horčička.

Osoby a obsazení: Osoby a obsazení: Otec Goriot (Martin Růžek), Anastazie z Restaudu, jeho dcera (Alena Vránová), Vauquerová, majitelka pensionu (Marie Vášová), Vautrin, nájemník pensionu (Miloš Nedbal), Evžen Rastignac, studující práv, nájemník penzionu (Viktor Preiss), Bianchon, medik, nájemník penzionu (Miloš Hlavica), Viktorina (Jaroslava Pokorná), Couturová, její pěstounka (Nelly Gaierová), Michonneauová (Pavla Maršálková), Tereza, Delfínina komorná (Drahomíra Fialková), Poiret, penzista (Eduard Dubský), vévodkyně z Beauséantu (Jana Andresíková), hrabě Restaud (Ladislav Boháč), Sylvie (Jana Drbohlavová), Kryštof (Ladislav Kazda), Gondureau, policejní úředník (Oldřich Janovský) a Delfína z Nucingenu, jeho dcera (Růžena Merunková).

Natočeno 21. 10. – 16. 11. 1974 (studio 6). Premiéra 25. a 26. 12. 1974 (Vltava, 17:00 – 18:00 h.; 57 a 60 min.).

Reprízy 26. 8. a 2. 9. 2001 (ČRo 3 Vltava, 10:30 – 11:30 h.), 26. 7. a 2. 8. 2003 (ČRo 3 Vltava, 14:00 – 15:02 h.); 10. a 17. 9. 2016 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h); 11. a 18. 5. 2019 (ČRo 2 Praha, 13:04 h) v cyklu Hra na sobotu; 2. a 9. 4. 2023 (ČRo 3 Vltava, 11:00 h.) v cyklu Radioseriál; 20. a 27. 9. 2026 (ČRo 3 Vltava, 11:00 h.) v cyklu Radioseriál.

Vydal Radioservis 15. 4. 2014 (2 CD; CR0695-2, EAN 8590236069527; celkem 117 min.).

Obsah: 1. – Vautrin  – 2. – Anastázie a Delfína.

Lit.: Pražan, Bronislav: Kam může vést obětavá láska. In Týdeník Rozhlas 24/2014 (recenze CD). – Cit.: Otec Goriot není jen z jednou z velkých próz Honoré de Balzaka. Je úhelným kamenem celé jeho Lidské komedie. Právě při psaní tohoto románu – ve druhé polovině roku 1834 – přišel totiž Balzac na nápad vytvořit ze svých existujících i zatím neexistujících budoucích děl velkolepou literární katedrálu odkazující svým názvem k Dantově Božské komedii. Již dříve přebíral jména či charaktery postav z předchozích knih. Od Otce Goriota se tak rozhodl činit záměrně a systematicky. Například jedenadvacetiletého studenta Rastignaca, jednu ze dvou hlavních postav románu, sem přenesl ze Šagrénové kůže (tam byl ovšem Rastignac zhruba o deset let starší) a k jeho osudům se pak vracel v mnoha dalších románech a novelách. Podobně jako k tajemné postavě uprchlého galejníka Vautrina, který v Otci Goriotovi pomáhá Rastignacovi zbavovat se iluzí o společnosti, odkrývá kořistnické počínání jejích členů, ale zároveň se snaží zatím nevinného mladíka k obdobnému činění zlákat.

Balzac – monarchista a katolík – byl vůči dravčím rysům liberalistického kapitalismu své doby velmi citlivý a dokázal je strhujícím způsobem zachycovat. Za to si ho cenili i Marx a Engels. Takže i když je to vzhledem k autorově politické orientaci paradoxní, boom vydávání jeho spisů spadá u nás do období prvních pětiletek. V roce 1950 uvedlo „Déčko“ E. F. Buriana v režii svého šéfa dramatizaci Otce Goriota. A to z pera Zuzany Kočové, která si v inscenaci svého budoucího muže zároveň zahrála roli Delfíny – jedné z Goriotových dcer. O čtyřiadvacet let později připravila dramatizaci tohoto Balzakova románu pro Československý rozhlas, kde pak další čtyři roky působila jako dramaturgyně jeho Hlavní redakce literárně dramatického vysílání. Kvalitní adaptace, která se opírala o překlad Boženy Zimové a potlačila přebujelé popisné momenty Balzacova stylu, se ujal režisér Jiří Horčička.

„Nikdy nebyl proud, který mě unáší rychlejší; nikdy velkolepější a strašlivější dílo neovládalo lidský mozek,“ psal Balzac jedné ze svých obdivovatelek o průběhu psaní Otce Goriota. „Pouštím se do práce jako hráč do hry. Nespím už víc než pět hodin, pracuji osmnáct…“ Vášeň, s níž Balzac psal, přenášel i do svých postav. I když okolnosti jejich honby za štěstím, láskou a penězi, líčil realisticky, energie, kterou jim přisuzoval, byla energií gigantů. A to bylo něco pro Jiřího Horčičku – režiséra, který pracoval s obdobnou vervou jako Balzac. Intenzita výrazu, kterou díky tomu vydoloval z interpretů, je pozoruhodná. Platí to jak pro představitelky Goriotových dcer, Alenu Vránovou a Růženu Merunkovou, tak pro mladého Viktora Preisse v roli Rastignaca a Miloše Nedbala coby Vautrina. Ze všeho nejvíc ovšem pro Martina Růžka v titulní roli. Jeho hrdina zpočátku působí jako nenápadná zakřiknutá chudinka. Spolu s tím, jak postupně odkrývá svou až masochisticky obětavou lásku k dcerám, vyjevuje zároveň i závratnost svých racionalizací, jimiž se snaží obelhávat sám sebe. Scéna jeho umírání, kdy ve společnosti Rastignaca marně čeká návštěvu některé z dcer, má intenzitu scény bouře ze Shakespearova Krále Leara. A řekl bych, že patří k vrcholům českého rozhlasového dramatického umění.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Otec Goriot. In booklet k 2CD „Otec Goriot“, duben 2014 (text bookletu). – Cit.: Román Otec Goriot je jedním z dílů rozsáhlé Lidské komedie Honoré de Balzaca. V jeho ději můžeme sledovat dva hlavní příběhy; postupný společenský vzestup studenta práv Evžena de Rastignaca (Viktor Preiss) a úpadek kdysi významného obchodníka s nudlemi, otce Goriota (Martin Růžek). Otec Goriot se celým svým životem upnul na štěstí svých dvou dcer – Anastazie (Alena Vránová) a Delfíny (Růžena Merunková); jim obětuje celé své jmění, v jejich zájmu prodá i poslední svůj majetek, není nic, co by pro ně neudělal. Přesto si nezíská jejich oddanost a lásku. Student Rastignac naopak postupně šplhá na vyšší a vyšší společenské příčky, většinou za pomoci krásných a společensky vysoce postavených dam. Oba bydlí v penzionátu vdovy Vauquerové (Marie Vášová), veselém hnízdě různých postaviček, které buď nemají přebytek peněz nebo nechtějí být příliš na očích okolního světa bohaté a pokrytecké Paříže. Mezi nimi hraje prim zvláštní patron jménem Vautrin (Miloš Nedbal).

Rozhlasovou realizaci sestavila z příběhu otce Goriota a dalších motivů Balzakovy Lidské komedie Zuzana Kočová, manželka Emila Františka Buriana a od roku 1974 také dramaturgyně Československého rozhlasu. Otec Goriot byl jednou z jejích prvních dramatizací v této funkci.

Režijně text zpracoval Jiří Horčička, který v době normalizace uvítal historickou látku a inscenačně ji držel v lehce expresivním tónu, který jí vtiskly především herecké výkony. Skladatel Josef Pech založil hudební podkres na kontrastu vysokého a nízkého – v úvodu, závěru i mezi jednotlivými scénami se tak prolínají hudební motivy ze zámeckého plesu a líbivé tóny pouličního kolovrátku. Balzakův příběh je dodnes jímavým obrazem světa, v němž odumírá lidskost a vítězí falešná morálka. V závěru hry student Rastignac vyhlašuje Paříži osobní válku – naději však v tuto osobní vzpouru nevkládá snad ani on…

Lit.: Mahdalová, Jitka:  Velmi povedená Lidská komedie. In web Naposlech, 26. 2. 2015 (recenze CD). – Cit.: Český rozhlas v dubnu 2014 poskytl nejen svým posluchačům jednu z dramatizací cyklu Lidská komedie spisovatele Honoré de Balzaca. Prostřednictvím Radioservisu se na trh dostala nahrávka Otec Goriot z roku 1974. Hru pro rozhlas upravila Zuzana Kočová a režíroval Jiří Hořčička. V archivu prozatím zůstává druhý díl ze tří pilířů Lidské komedie – Ztracené iluze, který v roce 1979 natočil režisér Vladimír Tomeš.

Goriota, bývalého bohatého výrobce nudlí, potkáváme v Paříži v penzionu madame Vauquerové, kde se ubytovávají ti, na které štěstí zapomnělo. Bydlí tady také student práv Evžen Rastignac snažící se prorazit mezi vyšší společnost. K tomu mu chce nečestnou cestou dopomoci další obyvatel penzionu, tajemný Vautrin. Evžen se však zamiluje do jedné z Goriotových dcer. Postupně tak poznává otce Goriota coby člověka, který zasvětil celý svůj život dcerám Delfíně a Anastázii. Zahrnoval je láskou, penězi, vozil je v kočárech, dal jim celé své jmění, dokonce zastavil penzi. Nemaje nic, je pro rozmazlené a povrchní dcery hanbou, a tak se od něj odvracejí…

V úvodu hry zvládli tvůrci načrtnout charaktery hlavních postav i vztahy uvnitř dramatu. Vše bez vypravěče, jen použitím správných replik a pomocí expresivního vyjadřování herců. Tak například: aniž by Goriot vstoupil na scénu, je posluchači jasné, jak o něm smýšlí ostatní obyvatelé penzionu či personál („…to je mléko otce Goriota, doleju ho trochu vodou, stejně neví, co pije“). Jednotlivé kapitoly od sebe odděluje hudba linoucí se bezstarostně z flašinetu, aby nenápadně přešla do méně či více dramatické polohy a naznačila tím atmosféru nadcházejícího děje.

Perfektně zvládnutý otec Goriot Martina Růžka budí antipatie pro svoji opičí lásku k dcerám, a soucit jako člověk, který dal svým nejbližším vše, aby tak naprosto ztratil jejich zájem. Aleně Vránové sluší role horší z dcer, když odhaluje svou bezcitnost až krutost po zjištění, že otcovy peníze došly. Další z hlavních postav, Evžen Rastignac, prochází v podání Viktora Preisse přerodem. Od počáteční hravosti, čestnosti až naivity, přes bojovné odolávání zlu ke zklamání, ztrátě iluzí až cynismu ke konci hry. Za ostatní vydařené postavy vzpomeňme ještě aspoň Vautrina, jehož předobrazem byl policejní president a bývalý podvodník Eugène-François Vidocq, se kterým se v roce 1834, rok před vydáním díla, Balzac osobně setkal. Tomu vtiskl dobře propracovaný charakter Miloš Nedbal, a Vautrin i přesto, že jízlivě jako ďábel ponouká Rastignaca ke zlému činu, působí téměř sympaticky.

Dobrou volbou pro obal nosiče bylo použití kresby otce Goriota z roku 1842, jak jej zvěčnil Balzacův současník, malíř a karikaturista Honoré Daumier, mimo jiné znám pro karikatury tehdejších politiků a umělců, včetně samotného Balzaca.

Tvůrcům se podařilo do necelých dvou hodin vtěsnat jedno celé dílo francouzského velikána, aniž by se ztratilo to podstatné. Přesto by dramatizace zasloužila delší stopáž. Příběh chvílemi příliš spěchá, posluchač díla neznalý bude zpočátku zahlcen množstvím postav a jmen. Právě proto románu sedne audiozpracování, v němž si posluchač může příběh vychutnat opakovaně.