Ludvík Aškenazy. Soubor povídek o „človíčkovi“ a jeho starostech a radostech. Drobné povídky, v nichž autor reflektuje odlišný pohled dětí a dospělých na svět. Dramaturg Zuzana Vojtíšková. Režie Hana Kofránková.
Čte Zdeněk Svěrák.
Natočeno 2016. Premiéra 1. a 2. dílu dílu 25. 7. 2016 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.). Repríza 26. – 30. 12. 2016 (ČRo 2 Praha, 10:04 h.).
Vydal Radioservis 30. 9. 2016 (2 CD, celkem 124 min.; CR0893-2; EAN 8590236089327).
Pozn.: Desetidílný cyklus byl v premiéře odvysílán v pěti dnech, tj. dva díly za večer.
Obsah: 1. Jak se lidé hledají + Jak jsem tě uviděl. – 2. O metodě přesvědčovací + Jak jsme si hráli na požár + Vrabčák na desce aneb Medicína. – 3. Březen + Cesta do vesmíru + Pěnkava. – 4. Úřední dokument + Kniha stížností + Ošklivý čumák aneb Pokrytectví. – 5. Divadlo + Manželství + Svatba. – 6. Země Adolfsko + Andělíček čili sebekritika. 7. Duha + Malá noční hudba + Podzim. – 8. Říjen + Tajemství + Jak jsme hledali štěstí. – 9. Vltava + Stříbro + Jeden člověk. – 10. Zlatá studna + Rozhovor o smrti + Rozhovor s hrdinou aneb Literatura.
Lit.: Svěrák, Zdeněk – Tamchyna, Robert: Dětské etudy (sleeve-note). – Cit.: Když v roce 1955 vyšla útlá knížka Dětské etudy, jako by do tehdejší české literární nabídky vpadlo něco nečekaného čistého, co vůbec nesplňovalo požadavky kladené na socialistickou tvorbu. Ludvík Aškenazy vystoupil do hájemství prózy tím, že se jako novopečený otec svěřil čtenářům s pocity, jaké mu přineslo soužití s malým potomkem. Bylo to psaní nepolitické, něžné, humorné, melancholické a navýsost básnické. Je s podivem, jak se mohl autor, který nabyl vzdělání na polských školách a do vlasti se vrátil až jako voják Svobodovy armády, s takovou virtuozitou zmocnit češtiny.
Zastihlo mě to jako studenta Vysoké školy pedagogické. Okouzleni knížkou, pozvali jsme autora na besedu. Přišel malý kulatý pán ještě nepoznamenaný spisovatelskou slávou, poseděl s námi a vyslechl i naše literární pokusy.
Že mě Český rozhlas požádal, abych Dětské etudy přečetl, bylo pro mě ctí a potěšením. (ZS)
Poslouchám Dětské etudy a děkuju Zdeňku Svěrákovi, že svým neokázalým, civilním čtením jako by se chytil za ruku Ludvíka Aškenazyho a jeho syna – „človíčka“. Je jim spolu dobře na procházce parkem, doma nebo třeba cestou do vesmíru. Je jim spolu dobře na světě. Ať je tedy i vám. (RT)
Lit.: Cinger, František: Zdeněk Svěrák: Když píšu povídky, na Cimrmana nemyslím. In web Novinky.cz, 12. 3. 2012 (rozhovor). – Cit.: (…) Kdo další vás ovlivnil?
Američané, třeba u Ernesta Hemingwaye jsem se naučil stručnosti. Ve škole nám říkali, že musíme výpovědi variovat. Jedna postava pravila, druhá řekla, třetí odvětila, čtvrtá se zamyslela. On všude napsal: řekl, řekla. Uvědomil jsem si, že to stačí, že jde přece o něco jiného. Podobně mě ovlivnil Erskine Caldwell a John Steinbeck.
U něho je také jistá tklivost. Trochu skáču, ale okouzlil mě i Ludvík Aškenazy Dětskými etudami. Dokonce mezi nás studenty přišel a já se osmělil a zeptal se ho: Vaše povídky jsou tak dojemné. Když je píšete, jste také dojatý? Když chcete, aby čtenář byl mírně dojatý, tak vy jako autor musíte brečet, odpověděl. (…)
Lit.: Vojtíšková, Zuzana: Příhody s človíčkem v podání Zdeňka Svěráka. In Týdeník Rozhlas 30/2016, s. 9 (článek). – Cit.:
Lit.: Kamberský, Jakub: Poetické etudy v citlivé interpretaci. In web Naposlech.cz, 8. 11. 2016 (recenze). – Cit.: Ludvík Aškenazy jako autor rozhlasových povídek a her, ovlivnil nejednoho posluchače. Vedle jiných nelze minout vrchol jeho tvorby, hru Bylo to na váš účet (1964), či inscenaci Kůže (1967). Aškenazy ve svých hrách popisuje ty nejkrutější nuance 2. světové války, má však dar vše zabalit do skoro až neskutečného poetična. Poetika logicky prostupuje i jeho literární tvorbou – mnozí čtenáři, ale i posluchači, se jistě setkali s díly Putování za švestkovou vůní – Pitrýsek, Malá vánoční povídka aneb Jak jsem se ztratil, či Dětské etudy.
Posledně jmenované sice knižně vyšly před víc než šedesáti lety, leč významově vůbec nezestárly. Drobné úvahy o světě dětí a dospělých se dočkaly nejednoho zvukového zpracování, vždy se ale jednalo jen o vybrané fragmenty. Proto je třeba ocenit myšlenku redaktora Českého rozhlasu Roberta Tamchyny nastudovat
Dětské etudy jako četbu na pokračování a nechat ji načíst letošním jubilantem Zdeňkem Svěrákem. Tak vzniklo ponejprv deset čtvrthodinových pokračování, která běžela po pět červencových dnů na Dvojce Českého rozhlasu, a posléze 2CD, které vydal Radioservis. Na nich je již nahrávka pochopitelně rozdělena na jednotlivé etudy.Výběru etud se ujala dramaturgyně Zuzana Vojtíšková, režie se zhostila Hana Kofránková. Ta každou kapitolku nechala oddělit příjemnou kytarovou hudbou, přičemž ani v tomto nezapřela svou invenci a smysl pro humor: po etudě pojednávající o poslechu Smetanovy
Vltavy nechává zaznít úryvek z písně
Vltavo, Vltavo; jindy zas, po etudě
Jeden člověk, o prohlížení rodinných alb fotografií, zazní
Já bych chtěl mít tvé foto.
Zdeněk Svěrák čte s plným nasazením, v interpretaci občas nezapře pedagogické sklony, které si jistě nese ze svého někdejšího učitelování. V přímých řečech se stává laskavým, jak ho známe z četných filmových rolí. Právě v dialogických pasážích máte chvílemi dojem, že nasloucháte nikoli Aškenazyho, ale Svěrákovým textům. Díky jejich nápaditosti a přesvědčivé četbě, vám některé etudy z mysli jen tak nevymizí. Platí to zejména u kapitolek O metodě přesvědčovací, Jak jsme si hráli na požár, Kniha stížností čili Játra nebo Vltava.
Nenuceně mravoučných, nesmírně pak poetických etud, naleznete na dvoudisku celkem osmadvacet. Jako bonus je přidána Svěrákova vzpomínka na setkání s autorem. Sama o sobě je milá, takřka dojemná, ale lépe by se vyjímala v písemné formě v bookletu CD. Po poslechu celého kompletu totiž působí poněkud rušivě a vytrženě z kontextu. Snad ještě, kdyby celý komplet uvozovala spolu se Svěrákovým přáním příjemného poslechu a rozjímání. Budiž to ale jen drobná kaňka, která poslechu Dětských etud nic neubírá.
