Charles Dickens. Dramatizace Jaroslav Tafel. Scénář Josef Henke. Hudební spolupráce Jiří Váchal. Dramaturg Josef Hlavnička. Zvuk Vladimír Bako. Záznam a střih Pavla Vodrážková. Asistent režie Ivan Holeček. Režie Josef Henke. Realizace gramofonové desky Jiří Šrámek.
Osoby a obsazení (rozhlasová verze): Pip (Karel Höger) /1-8/; kovář Joe (Vilém Besser) /1-3, 5, 8/; jeho žena, Pipova sestra (Karolina Slunéčková) /1, 2/; strýček Pumblechook (Zdeněk Dítě) /1-3, 5, 6/; galejník Magwitch (Felix le Breux) /1, 4-7/; Biddy (Jaroslava Pokorná) /1-3, 5, 8/; advokát Jaggers (Ladislav Boháč) /2-8/; slečna Havishamová (Blanka Waleská) /2-6/; Estella (Milena Dvorská) /2, 4-8/; Herbert (Jaroslav Kepka) /2, 4-6, 8/; Bentley Drummle (Petr Haničinec) /4-6, 8/; Compeyson / pan Sackville (Svatopluk Beneš) /1, 3, 5, 7/; seržant (Jiří Hurta) /1/; neznámý / fešák (Karel Hlušička) /2, 7, 8/; Molly (Jaroslava Drmlová) /4/; doktor Bell (Jiří Hurta) /6, 8/; Greggovic holky (Jiřina Inka Šecová, Ivana Rumlová, Alena Daňková, Tereza Holečková) /1, 2/.
Průvodní slovo Vladimír Fišer.
Natočeno 1971. Premiéra 25. 5. 1972 (1. díl), 31. 5. 1972 (2. díl), 7. 6. 1972 (3. díl), 14. 6. 1972 (4. díl), 21. 6. 1972 (5. díl), 28. 6. 1972 (6. díl), 5. 7. 1972 (7. díl), 12. 7. 1972 (8. díl).
Repríza 1. dílu 24. 12. 2017 (ČRo 2 Praha, 16:04 h.); 31. 3. 2024 (ČRo 3 Vltava, 11:00 h.) v cyklu Radioseriál. Repríza 14. 7. – 1. 9. 2024 (ČRo Pohoda).
Vydal Supraphon, 1974. – 2 LP zvukové desky : analog, mono. Reedice 2012 (Radioservis, 1 CD mp3).
Pozn.: V roce 1989 natočil Jiří Horčička dvoudílnou rozhlasovou hru pro mládež Nadějné vyhlídky.
Lit.: fk – Dramaturgické problémy. In Tvorba: list pro kritiku a umění. Praha: Symposion, 28.06.1972, 1972(26), s. 16. ISSN 0139-5513 (článek).
Lit.: Kazda Jaromír: Spravedlnost pro Henkeho. In Scéna, 27. 6. 1990, roč. 15, č. 13, s. 4 (Recenze srovnává rozhlasové zpracování hry R. Lošťáka na motivy románu Ch. Dickense. Jednou současné v režii J. Horčičky pod názvem “Nadějné vyhlídky”, druhé z roku 1972 v režii J. Henkeho s názvem “Skvělé vyhlídky”.).
Lit.: Boková, Marie: Mistři. In Týdeník Rozhlas 47/2006. (recenze)
Lit.: Högerová, Eva: Faustovské srdce Karla Högera – Z dochovaného archívu K. Högera, dobových dokumentů a vzpomínek současníků. Praha : Mladá fronta, 1994 (reakce posluchače, vzpomínka režiséra). – Cit.: Milý pane Högere, měli jsme o Vás obavy, že snad jste nemocen, když jsme o Vás tak dlouho neslyšeli a neviděli Vás ani v televizi, ve zprávách o divadelních představeních také ani zmínka [ . . .] když tu z ničeho nic jsme Vás najednou uslyšeli v rozhlase v prvním dílu Dickensových Vyhlídek. [ . . .] Bylo to moc krásné a stále si ověřujeme, jaký jste mistr slova. Pozoruhodné bylo i nastudování, to ustavičné prolínání vzpomínek s živým dějem a ten Váš nostalgický, vzpomínající, usedlý Pip s tím rozverným rošťákem Pipem, vyplazujícím s chutí jazyk na svou kamarádku, ti oba byli prostě kouzelní. A jak se odvíjel děj, byly nám ty postavičky těch milých lidiček čím dál bližší, až jsme skoro zalitovali, že se s nimi musíme na týden rozloučit, když skončil první díl.
(M. a Z. Pospíšilovi K. Högerovi, Děčín 25. 5. 1972)
Když Karel Höger odcházel po dokončení svého partu ze studia, řekl, že snad ještě netočil v jednom zátahu tak obrovskou roli. Není se čemu divit, když ztvárnil postavu Pipa od třinácti do šedesáti let v osmi hrách. Ne ovšem tak, že by hrál třeba třináctiletého chlapce, ale poněkud náročněji: z hlediska šedesátiletého meditujícího muže přechází do stylizovaných dialogů s postavami hry, jež jsou s ním v dialogu reálném. Snad si dovedete představit, jaké herecké i přednašecké brilantnosti je třeba, aby byl interpret během jedné scény stárnoucím vypravěčem, klukem z vesnice, mladým londýnským švihákem a aby přitom ještě dokázal naplnit složité kompoziční a stylové požadavky předlohy. Karel Höger je jedním z mála kumštýřů, kteří tuto fantastickou, řekl bych – až žonglérskou schopnost mají; navíc vlastní představitel Pipa osobitý herecký šarm, takže dokáže v nejobtížnějších scénách vzbudit dojem naprosté lehkosti a improvizace. (J. Henke v rozhovoru s P. Veverkou, Mladý svět, 1971, č. 44)
Lit.: Kamberský, Jakub: Charles Dickens: Skvělé vyhlídky. In web Audiokniha roku, 2012 (?) (recenze). – Cit.: Děj dnes již klasického románu Nadějné vyhlídky Charlese Dickense (1861, česky poprvé 1960) by měl být čtenářům kvalitní literatury dobře znám. K poznání jistě přispělo i nejnovější filmové nastudování z roku 2012, ovšem i díky auditivnímu zpracování si posluchači mohou rozšířit obzory. Ti znalí snad budou překvapeni z trochu odlišného konce příběhu, na rozdíl od původní knihy. I toto budiž k pozvánkou příběhu dobrosrdečného nechtěného sirotka Pipa, který jako kluk pomohl trestanci na útěku, jako mladý chlapec zatoužil po nenaplněné lásce nešťastné a kruté dívky Estelly, kterému coby mladému muži shodou okolností spadlo k nohám jmění, aby si nakonec, opět zchudlý a ve zralém věku uvědomil, že peníze nepředstavují vše, že si jimi nelze vše koupit, a že chce-li smysl života a hodnoty nalézati, musí se poctivě živiti. Vzhledem k mnoha dějovým zvratům a četným zápletkám není na místě rozepisovat se o ději románu podrobněji.
Dickensův román, jak jsem výše naznačil, existuje v audiopodobě, v českém prostředí konkrétně ve dvou verzích. Novější zpracování z roku 1989 pojal legendární režisér Jiří Horčička jako dvoudílnou, přímočarou a dobrodružnou hru pro mládež. Tato nahrávka není dosud na žádném zvukovém nosiči dostupná. Ovšem druhá verze, starší, dobou vzniku tedy časově první, ta naštěstí dostupná je.
Scénář podle knihy napsal rovněž legendární režisér Josef Henke a sám se režie samozřejmě ujal. Pro rozhlas zdramatizoval Jaroslav Tafel a celou kompozici pojali jako dramatickou variaci na dickensovské motivy. Snad proto byl zvolen název Skvělé vyhlídky, nikoli Nadějné.
Osmidílná četba, zhruba šest hodin dlouhá, byla natočena v roce 1971. V roce, kdy byl Josef Henke, na necelých 20 let z politických důvodů z rozhlasu odejit, a kdy se směl pouze občas podílet na realizacích gramofonových desek, představení poetické kavárny Viola či spolupracovat s loutkovými divadly. Je proto vcelku zarážející, že byla četba odvysílaná v následujícím roce 1972 (předpokládám, že finanční náklady byly nemalé) a že o dva roky později vyšla zkrácená verze na dvou gramofonových deskách. Toto si osobně vysvětluji příznivým ohlasem posluchačů. Konečně roku 2012 vydalo nakladatelství Radioservis titul na cd ve formátu mp3 v nezkrácené podobě.
Na rozdíl od Horčičky nejde Henke pouze po příběhu, po povrchu postav, snaží se přes veškerou psychologizaci a dobře určenou typologizaci, jít tak říkajíc na dřeň. Dle tohoto zadání vede herce. Henke obsadil do náročně vystavěné role Pipa, vynikajícího a nepřeslechnutelného Karla Högera, jemuž ve znormalizovaných 70. letech dával rozhlas dostatek příležitostí, tak jako žádné jiné médium. Buďme za to rádi. Neumím si totiž představit žádného druhého, který by naprosto uvěřitelně, bez přetvářky, bez pitvoření dokázal zahrát Pipa, coby třináctiletého, mladého, stárnoucího, Pipa vypravěče, Pipa přihrávače, který je schopen přecházet z roviny vypravěče do roviny dialogické. Tyto roviny se u Henkeho často prolínají, což osobně považuji za další klad nahrávky. Nezmínil jsem, že jde o četbu dramatickou, čímž se rozumí, že krom brilantního Högera máme možnost slyšet řadu dalších herců, v rozhlase ne tak často obsazovaných (Ladislav Boháč, Milena Myslíková), či herců pozapomenutých jmen (Felix le Breux, Karel Hlušička, Blanka Waleská, Zdeněk Dítě). Známé hlasy zase máme možnost slyšet v nezvyklých úlohách, např. Svatopluka Beneše v záporné roli prohnaného trestance. Krom těchto se můžeme těšit z výkonů Henkeho oblíbenců, např. Jaroslava Kepky nebo Petra Haničince.
Lze mluvit o skvostném obsazení a svižném poslechu, při kterém se můžeme chvilku bavit, chvilku bát, chvilku zamyslet, ale celou dobu soustředěně a se zaujetím poslouchat. To vám vřele doporučuje autor recenze Jakub Kamberský a zároveň vám k pohodlnému komfortnímu poslechu doporučuje navštívit stránky audioteka.cz.
Lit.: Čípek, Martin: {Skvělé vyhlídky}. In Facebook, 5. 5. 2019 (status). – Cit.: Venku je zima jako v márnici, ideální čas pro poslech rozhlasových her. Ponurý svět Charlese Dickense v mistrovské režii Josefa Henkeho, to je velkolepá rozhlasová kompozice, oživující lehce obskurní svět postav ze všech vrstev anglické společnosti v první polovině devatenáctého století. Henke tu přímo čaruje se zvuky a hlasy, buduje znepokojivou a znepokojující atmosféru krůček po krůčku, nenechává posluchače lhostejným, ale naopak jej nutí k přemýšlení a k vytváření vlastních hypotéz… Těžko říct, kdo je lepší – zda Karel Höger, který tu s obdivuhodnou vynalézavostí překlenuje několik životních etap sirotka Pipa, Ladislav Boháč coby hrůzu nahánějící advokát Jaggers, Blanka Waleská v roli podivné slečny Havishamové, Milena Dvorská, která se v postavě cynické Estelly vymaňuje ze svého zavedeného typu, anebo Felix le Breux jako obhroublý galejník Magwitch. Vynikající, skvostné dílo!
Překlad Vladimír Procházka, Eva Kondrysová. Dramatizace Šárka Kosková. Dramaturgie Jana Paterová. Režie Markéta Jahodová.