Jan Sedmidubský, David Hertl a Milan Kundrys hovoří s renomovanými historiky o významných osobnostech českých a světových dějin a kultury. Spolupracovali David Schneider, Radvít Novák. Technická spolupráce Markéta Bydžovská, Valerie Racmanová. Režie Jaroslava Tvrzníková, Dana Pohnánová, David Schneider, Irena Hýsková.
Hovoří historici a odborníci Pavel Hlavatý, Eduard Burget, Tomáš Adamec, Jan Vedral, Jan Adamec a další.
Ukázky čtou Radim Vašinka, Ivan Vyskočil II., Jiří Hrubec, David Schneider, Irena Hýsková, Radvít Novák, Karel Vlček a další.
Připravuje ČRo 6 (od roku 2013 ČRo Plus), vysíláno 2004 – dosud. Ke stažení zde.
Portréty (Bohuslav Brouk – surrealista v emigraci, Český rozhlas 6, 22. června 2008).
Jednotlivé díly: Ferdinand Peroutka (repríza 4. 6. 2024 /ČRo Plus, 21:10 h./ v cyklu Dokument Plus), Adolf Hoffmeister, Prokop Drtina, Zdeněk Fierlinger, Voskovec a Werich se vrací do vlasti, Zběhlý páter Josef Ployhar, Klement Gottwald, Marta Gottwaldová, Antonín Zápotocký, Antonín Novotný, Hana Benešová, Eduard Beneš, Jan Masaryk, Zdeněk Nejedlý, Arnošt Kolman, Arthur London, Bohumil Laušman, E. F. Burian, Edvard Valenta, Fráňa Zemínová – feministka a poslankyně, Generál Andrej Vlasov, Gusta Fučíková, Jakub Deml, Jan Šverma, Jarmila Glazarová, Jiří Kroha – architekt, designér a „teoretik stalinismu“, Josef Nestával (neznámé aspekty procesu s Horákovou), Julius Fučík, Ladislav Štoll, Leni Riefenstahlová, Mládež vede Brno aneb příběh Otty Šlinga, Muži října 1918, Pavol David a Rudolf Strechaj, předobrazy románu Ladislava Mňačka Jak chutná moc, Právnička a politička Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Rudolf Slánský, Únor 1948 očima západních diplomatů v Praze, Václav Kopecký – ministr informací a „přítel umělců“, Václav Talich aneb osud českého dirigenta, Viliam Široký, Záviš Kalandra, Xaver (Miroslav Mráz – hovoří Jan Vedral), R. A. Dvorský, Jan Patočka (repríza 17. 11. 2021, ČRo Plus, 21:13 – 22:00 h.), Příběh „Pancéřových divizí“. O úloze ultralevice v roce 1968, Bavorský ministerský předseda a šéf křesťanských sociálů CSU Franz Joseph Strauss. Repríza 7. 6. 2021 (ČRo Plus, 21:10 h.). – Marie Provazníková – legendární náčelnice Sokola. Repríza 19. 7. 2021 (ČRo Plus, 21:10 h.) – Imrich Karvaš – muž, který financoval Slovenské národní povstání. Repríza 14. 2. 2022 (ČRo Plus, 21:10 h.) – Oldřich Černík – falešná ikona Pražského jara a další.
Pořady se zjištěnými daty premiér: Julius Firt – nakladatel a politik. A ačkoliv sám by se byl rád zabýval jen knihami, nakonec se z něj stal politik a svá poválečná léta spojil s Rádiem Svobodná Evropa. Připravili Jan Sedmidubský a Eduard Burget. Premiéra 25. 7. 2010 (spolupracoval Eduard Burget). Repríza 30. 8. 2021 (ČRo Plus, 21:10 h.) – Wojciech Jaruzelski – generál, který „spasil“ Polsko, v prosinci 1981 vyhlásil v Polsku výjimečný stav a v roce 1968 velel polským invazním jednotkám v Československu. Premiéra 1. 8. 2010 (spolupracoval Tomáš Adamec). – Kardinál József Mindszenty – maďarský primas, vězeň nacismu i komunismu. Premiéra 22. 8. 2010. – Otakar Vávra. Počet jeho filmů dosahuje 50 a některé z nich neztratily na působivosti ani 50 let od svého vzniku. Přesto je jeho dílo i postava kontroverzní. Jaká byla cena za úspěch v režimech, které u nás vládly? Premiéra 29. 8. 2010 (spolupracoval Jan Adamec). Repríza 4. 4. 2022 (ČRo Plus, 21:10 h.) – Křesťanský demokrat Francesco Cossiga – jedna z nejpozoruhodnějších postav italské politiky od poloviny 60. let. Byl ministrem vnitra v turbulentní době Rudých brigád a od roku 1985 sedm let prezidentem Itálie. Premiéra 12. 9. 2010. Repríza 11. 4. 2022 (ČRo Plus, 21:10 h.) – Ruský režisér Andrej Tarkovskij – o filmovém umění v nesvobodné době. Premiéra 19. 9. 2010. Repríza 18. 4. 2022 (ČRo Plus, 21:10 – 22:00 h.) – Jiří Lederer – český novinářský osud. Premiéra 26. 9. 2010. Repríza 25. 4. 2022 (ČRo Plus, 21:10 – 22:00 h.) – Ryszard Kuklinski – muž, který zradil Varšavskou smlouvu. Premiéra 10. 10. 2010. Repríza 21. 2. 2024 (ČRo Plus, 21:05 h.) v rámci cyklu Špioni – Lubomír Štrougal – nejvyšší úředník, který dokáže sloužit reformistům i dogmatikům. Připravili historik Zdeněk Doskočil a redaktor Jan Sedmidubský. Premiéra 17. 10. 2010. Repríza 9. 5. 2022 (ČRo Plus, 21:10 h.). K poslechu zde – František Zavřel – provokativní literát jako zrcadlo první republiky. Jeho pohnutý životní osud připomene pořad Portréty a historik Eduard Burget. Připravil Jan Sedmidubský. Premiéra 24. 10. 2010 (50min.). Repríza 13. 9. 2021 (ČRo Plus, 21:10 h.) – Ivo Ducháček – cesta politika a novináře z Lidových novin do Hlasu Ameriky. Premiéra 10. 4. 2011. Repríza 4. 7. 2022 (ČRo Plus, 21:10 – 22:00 h.) – Alois Hába. Připravil Pavel Hlavatý. Premiéra 27. 1. 2013. Repríza 25. 3. 2024 (ČRo Plus, 21:10 h.) v cyklu Dokument Plus. – Václav Benda. Připravil David Hertl. Premiéra 3. 2. 2013 (ČRo 6, 22:10 h.).
Michail Ivanovič Kalinin, Stalinova „loutka číslo jedna“. I když byl Stalin dlouhá léta nejvyšším sovětským představitelem, formální hlavou státu nikdy nebyl – tuto loutkovou funkci vykonával v Sovětském svazu v letech Stalinovy diktatury zcela nenápadný muž, kterého připomenou Jan Adamec a David Hertl. Premiéra 24. 1. 2014 (ČRo Plus, 13:10 h.; 30 min).
Marta Gottwaldová – tak trochu „jiná“ první dáma na Hradě. Hovoří Zdeněk Doskočil a Jan Sedmidubský. Repríza 29. 9. 2025 (ČRo Plus, 21:10 h.) v cyklu Dokument Plus.
Lit.: Hertl, David: Tajemství „bolševického čaroděje“. In Týdeník Rozhlas 7/2015 (článek). – Cit.: „Na vlastní oči jsem viděla, jak senzibil zastavil Crookesův radiometr vlastní energií,“ vzpomíná Marie Huťková na pokusy svého otce. Jeho jméno zná dnes jen starší generace: František Kahuda. Byl ministrem školství na přelomu padesátých a šedesátých let a mužem, který se v dalších dvou desetiletích pokoušel o vědecký výzkum psychoenergetiky. Pro tohle propojení materiálního s nemateriálním se mu říkalo „bolševický čaroděj“. Jaký opravdu byl? Na to v loňském roce hledal odpověď porad z cyklu Portréty, mimochodem jeden z nejčastěji navštěvovaných na webových stránkách Českého rozhlasu Plus.
Narodil se v lednu 1911 do rodiny učitele v Masákově Lhotě na Šumavě jako první ze čtyř dětí. Po gymnáziu se zapsal na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. „Přivydělával si kondicemi. Byl skromný, vyšel s málem a hromadění hmotných či nehmotných statků ho nezajímalo,“ dodává jeho dcera. Roku 1937 byl jmenován zatimním profesorem matematiky a fyziky na gymnáziu v Brně. Hned po osvobození vstoupil do komunistické strany.
„Věřil, že to je správný krok. Stejně to udělalo mnoho jiných mladých lidí,“ říká Marie Huťková.
REFORMA BUDE -A HOTOVO
František Kahuda se po válce stal ředitelem brněnského gymnázia. Do atmosféry poválečné republiky výrazně promlouvali komunisté, kteří viděli v Sovětském svazu vzor -a podle toho připravovali zákon o jednotné škole, spojovaný se jménem ministra školství Zdeňka Nejedlého. Vešel v platnost v září 1948, debatovalo se ale o něm už od roku 1945. Podle filozofa Václava Černého většina veřejnosti zákon odmítala. „Byl politickým diktátem, s nímž se masově ztotožnili pouze učitelé obecných škol. Doktor Kahuda, hlavní stranický mluvčí v této věci, se vyjádřil, že návrh bude proveden stůj co stůj a bez ohledu na kritické hlasy.“ Podle Černého se Kahudovi pokoušel oponovat vysokoškolský matematik Václav Hlavatý (později v americkém exilu spolupracovník Alberta Einsteina); nakonec ale odmítl s Kahudou debatovat, protože Kahudovy argumenty byly zcela „prázdné“.
ČTYŘI ROKY TICHA
Někdy v této době si Kahudy všiml ministr Nejedlý. Podle Marie Huťkové právě on stojí za odchodem Františka Kahudy do Prahy. „Oblíbil si ho pro pracovitost a jeho osobnost jako takovou. Tatínek musel být ctižádostivý a houževnatý. Práce ho bavila, pohlcovala.“
Kahuda se v květnu 1946 stal vědeckým pracovníkem Výzkumného ústavu pedagogického v Praze. Začal tím strmý kariérní postup: roku 1952 stal doktorem přírodních věd a v prosinci 1954 ministrem školství ve vládě Viliama Širokého. „Doba byla složitá. Zvláštní tlak, beznaděj, ale i jistá smířenost, že tak to prostě je a jinak nebude,“ uvažuje dcera. „Po celou školní docházku jsem musela dokazovat, že nejsem protekční dcerka. Profesoři mě nešetřili. Čas na rodinu tatínek neměl. Viděla jsem ho ráno a chvilku večer, když se přišel převléknout na večerní akci, později stále něco psal a četl, a to i o dovolené.“
Václav Černý označil Kahudu coby ministra za „myšlenkově bezvýznamného“, psycholog a filozof Vladimír Borecký napsal: „Školství, v jehož čele Kahuda stál, prošlo po Nejedlého sjednocení a zkrácení základního a středoškolského studia dle sovětského vzoru na osmiletky a jedenáctiletky hlubokou devastací. V šedesátém roce rozšířil Kahuda alespoň základní vzdělání o rok na devítiletku a dvanáctiletku.“ Jenže od ministra se iniciativa ani nečekala – měl být jen „převodovou pákou“ realizující politiku, už dávno rozhodnutou v politbyru KSČ.
V červnu 1958 se Kahuda stal kandidátem Ústředního výboru KSČ, od června 1960 do června 1964 byl poslancem KSČ v Národním shromáždění za Jihomoravský kraj. Jedinou jeho poslaneckou aktivitou byla funkce zpravodaje při projednávání Mezinárodní úmluvy o ochraně výkonných umělců; jinak ve sněmovně za celé čtyři roky nepromluvil.
UŽ BRZY TO PRASKNE…
U Kahudy přesto nevystačíme se slovem „kariérista“. Komunistická strana, do které v roce 1945 vstupoval, se lišila od strany, která mu v roce 1954, po období vrcholného teroru, svěřila ministerské křeslo. O tom, že Kahuda hrál jakousi hru, svědčí svazky Státní bezpečnosti. Ta například v říjnu 1953 zjistila, že nařídil Českému vysokému učení technickému, aby přijalo zpět bývalé bělogvardějce, propuštěné na počátku padesátých let. Ve stejné době prohlásil na aktivu kádrových referentů, že není vhodné vylučovat z kádrových důvodů ze studia vysokoškoláky, kteří už za sebou mají čtyři roky studia. A na podzim 1953 nařídil děkanovi farmaceutické fakulty, aby ke studiu přijal mladíka odsouzeného za protistátní činnost a propuštěného v lednu 1953 z výkonu trestu. Podobných případů, kdy na Kahudův zásah mohli na školy nastoupit studenti, jinak označení za politicky nespolehlivé, bylo víc. A ve stejném duchu je i zkušenost pozdější – František Kahuda měl v sedmdesátých a osmdesátých letech lidem rozmlouvat vstup do KSČ s tím, že „to brzy praskne“.
Konec politické kariéry
V září 1963 je jmenována vláda premiéra Josefa Lenárta a post ministra školství získal Čestmír Císař. „Bylo to střídání stráží,“ říká historik Jan Adamec. „Přišla nová komunistická elita. Kahuda patřil do staré generace, která neměla problém s komunistickou ideologií a nikdy nezaváhala; do generace, která věděla, že pravdu má strana. Jinak by nemohl v padesátých letech ve vládě vydržet.“ Podle Adamce patří Kahuda do postalinistické éry Antonína Novotného se snahou příliš nereformovat a udržovat, co bylo nastaveno.
Zkušený organizátor Kahuda na ministerstvu zůstal coby náměstek ministra. Až do roku 1966 byl členem ideologické komise Ústředního výboru KSČ. V roce 1967 začal pracovat v laboratoři sociálního výzkumu mládeže na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy; současně přednášel na Vysoké škole ekonomické. Uvolnění roku 1968 přivítal, příchod vojsk ho údajně zdrtil.
Když v roce 1970 probíhaly normalizační prověrky na Vysoké škole ekonomické, navrhla tamní organizace KSČ zrušit Kahudovi členství: „Dopustil se vážných politických chyb, jako byla rezignace na členství v Ústředním výboru Svazu československo-sovětského přátelství v březnu 1969, kde pro nesouhlas se vstupem vojsk od srpna 1968 nepracoval. Ke konsolidačnímu úsilí ničím nepřispěl.“
MENTIONY A PSYCHONY
Františku Kahudovi bylo 59 let, když se roku 1970 stal ředitelem Psychoenergetické laboratoře na Fakultě chemického inženýrství Vysoké školy chemicko-technologické. Byl to začátek vědecké práce, na jejímž konci došel Kahuda k přesvědčení o existenci neznámých faktorů, spojených s takzvanou mentální energií. Vznikla hypotéza fundamentálního záření hmoty a teorie mentionů a psychonů, částic myšlení a mimosmyslové komunikace.
„Vůbec to nebylo v rozporu s jeho materialistickou orientací. Jako vystudovaný fyzik se snažil najít fyzikální základ zvláštních projevů u některých lidí, vytvořit teorii a najít metody, jak tyto projevy měřit. Fascinovala ho existence tachyonů, které se mohou pohybovat rychlostí větší, než je rychlost světla. To ho přivedlo k myšlence pokusit se zavést částice i do mentálních projevů člověka,“ vysvětluje Marie Huťková. Telepatii, léčitelství nebo proutkařství bylo podle Kahudy možné vysvětlit materialisticky, působením mentionů, vystřelovaných mozkem nadsvětelnou rychlostí. A protože Einsteinova teorie relativity podobné závěry nepřipouštěla, Kahudův tým vytvořil nový obor, který nazval „metarelativitou“. V roce 1980 dorazila k oponentnímu řízení práce Kahudova týmu s názvem Mentální energie a její využití v praxi. „Zůstávají neprokázány četné otázky fyzikální interpretace zkoumaných jevů,“ konstatovali odborníci, zaskočení prý Kahudovým výrokem, že „mentiony existují, protože dosud nikdo nedokázal opak“. Následoval ministerský zákaz publikovat výsledky prací.
Kahudova laboratoř spolupracovala s několika nemocnicemi (Děčín, Hustopeče, Kyjov, Plzeň, Vysoké Mýto) při určování diagnóz za pomoci senzibilů. Jejich zjištění se v šedesáti osmi procentech případů shodovala se zjištěním lékařů. „Šlo mu ale o využití senzibilů i v dalších oborech,“ uvedl Vlastimil Bažant z České psychoenergetické společnosti.
„Otec hovořil o snaze vytvořit detektor, který by reagoval na mentální energii člověka a byl schopen spustit signalizaci. Dal by se využít u nepohyblivých osob. Pokusy s Crookesovým mlýnkem, ovládaným mentální energií senzibila, byly prezentovány na půdě akademie věd a podrobeny kritice odborníků. Na vlastní oči jsem viděla, jak senzibil zastavil mlýnek vlastní energií. Slyšela jsem zazvonit zvonek na našem stole, který aktivoval na otcovo zavolání člověk v Bratislavě. Viděla jsem rostliny, na které působili senzibilové, a byly mnohem vyšší a zelenější než ostatní,“ říká Marie Huťková.
V říjnu 1986 byla publikována Kahudova práce Superinfragravitační sjednocení sil a fundamentální záření hmot. Oponentura už neproběhla vzhledem k jeho úmrtí v únoru 1987. Na tuto publikaci, dokonce s autorovým podpisem, jsem narazil v antikvariátu v Mostě. „Získal jsem ji z pozůstalosti jednoho člověka. Měl podobné literatury plnou knihovnu, evidentně se o to zajímal,“ říká antikvář Luboš Růžička.
JAK ZNIČIT AMERICKOU RAKETU?
Podle Vlastimila Bažanta se v roce 1988 na Vysoké škole chemicko-technologické dali do vědeckého přezkoumání Kahudových vývodů. Výsledek: „Jev existuje. Podstata není známa.“
Odborníci krčí nad vědeckým odkazem Františka Kahudy rameny. Valdemar Grešík, který vedl psychoenergetickou laboratoř v letech 1990 až 1991, později řekl, že si není jistý, jestli by Kahuda na své mentionové teorii trval: „Byl to jen prostředek, jak vysvětlit fenomény, odehrávající se v souvislosti s psychoenergetikou. Později se v laboratoři mluvilo o přenosu informací jinými cestami. Když jsme v roce 1992 vyklízeli laboratoř, našli jsme důmyslně ukryté odposlouchávací zařízení.“
O spiklenecké teorie nebyla nouze. Podle jedné Kahudův tým přišel na něco „velkého“, co se nemělo objevit na veřejnosti – údajně se pracovalo na možnosti ničit myšlenkovým rozkazem americké rakety, směřující při případném konfliktu na Sovětský svaz.
„Vědci požadovali další experimenty, kterými měl Kahuda své hypotézy potvrdit. On nabízel výsledky projektu, kdy senzibilové určovali diagnózy v nemocnicích. Vědci to ale odmítli,“ říká Vlastimil Bažant. Kahudu kritizuje za nevědecký přístup Vladimír Borecký: „Spojil svérázná bádání ze dvou nesouvisejících oblastí, aby je korunoval kosmologickou koncepcí zaštítěnou posvátným učením marxismu-leninismu, která prozrazuje hrubé mezery ve filozofickém a psychologickém vzdělání jednostranného fyzika. Byl vystavován ostré kritice ze strany fyziků. Filozofové zůstávali k jeho koncepcím lhostejní, psychologové a psychiatři se je spíše pokoušeli podchytit diagnosticky.
Velká část psychotroniků se od Kahudy distancovala. Mention byl překřtěn na demention a sloužil k pobavení a obveselení.“
Pokud byla Kahudova práce skutečně nevědecká, jak mohl tak dlouho vyvíjet činnost? „Měl přeci jen autoritu,“ uvažuje Jan Adamec. Podle něj hrálo roli, že málokdo si troufl oponovat bývalému ministrovi školství, který měl řadu známých v nejvyšších patrech politiky. „Kahuda se navíc zaštiťoval marxismem-leninismem. Proti tomu se opět málokdo odvážil vystoupit. Byla to taková normalizační pustina,“ říká Adamec, podle něhož nebyl navíc Kahuda vystaven přísné vědecké kritice: „V normálně fungující společnosti by musel s objevem do vědeckého časopisu, kde by byl podroben recenzi a tlaku dalších vědců. To ve společnosti, kde panovalo sepětí vědy s vládnoucí mocí, nehrozilo.“ „Tatínek byl jednoznačně vědec, žádný šarlatán,“ uzavírá jeho dcera Marie Huťková. „Výzkum mentálních sil a schopností člověka, založený na vědeckých základech, není uzavřen ani ve vyspělých zemích.“