Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Martin Františák. Rozhlasová hra. Hudba Ivan Acher. Dramaturg Martin Velíšek. Režie Martin Františák.

Osoby a obsazení: Adam (Josef Trojan), František, jeho otec (Martin Myšička), Karolína, jeho matka (Zuzana Stivínová), Anna, jeho nastávající nevlastní matka (Andrea Elsnerová), Milada, jeho sestra (Eva Hacurová), Pavel, jeho bratr (Kamil Halbich), Víťa, jeho švagr (Jan Teplý II.), Junák, jejich přítel (Tomáš Petřík), Hang, žena jejich přítele (Ha Thanh Špetlíková), Trčovský, senátor a majitel cementárny (Luboš Veselý), děd, hlavní zákon a hybatel (Václav Helšus), myslivec, Adamův kamarád (Jakub Gottwald), myslivec, Adamův kamarád (Zdeněk Piškula) a myslivec, Adamův kamarád (Tomáš Turek).

Natočeno v roce 2025. Premiéra 4. 11. 2025 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 57 min.) v cyklu Večerní drama.

Lit.: Velíšek, Martin: Martin Františák: Mlčení. Příběh chátrajícího statku, který ovládá nejstarší člen rodu. In web ČRo 3 Vltava, 4. 11. 2025 (článek). – Cit.: Na břehu jezera stojí starý statek. Je tak trochu stranou od civilizace. Jen zpoza kopce se na něj tlačí se svými nároky lom. Hospodářství ovládá nejstarší člen rodu. A to na tolik pevnou rukou, že dvě z jeho tří dětí sem zavítají jen občas. (…)

Největší naděje vkládá pán domu do svého vnuka Adama. Ten přijal bezezbytku dědův životní styl, jeho tradiční hodnoty. Otec Adama chystá svou druhou svatbu. Rodina se po dlouhé době opět sejde. Ukáže se, že o některých věcech nejde mlčet donekonečna. (…)

I děj své nejnovější hry umístil dramatik a režisér Martin Františák do venkovské krajiny. Jako dramatik debutoval hrou Doma napsanou pro amatérský Divadelní soubor Jana Honsy v Karolince. Hru pak na velké scéně uvedlo pražské Národní divadlo, stejně jako později jeho druhou hru Karla. 

V rozhlase debutoval textem Tvůj děda, následovaly hry Dva chlapi za město, Průtrž (ta zvítězila v soutěži k 80. výročí založení Českého rozhlasu), Nejasné nebe a Druhé klíče. Je autorem rozhlasové úpravy a režisérem inscenace hry Jana Balabána a Petra Motýla Bezruč?!. Pro své rozhlasové inscenace také adaptoval Advent Jarmily Glazarové a Konec starých časů Vladislava Vančury.

O svém posledním natáčení Martin Františák napsal: „Jsem rád, když můžu textem vyzvat herce k hledání prostoru pod situací – vytvářet a hledat tak krajinu ticha, napětí. Takovou emoční stopu. A právě práce ve studiu mi takovéto hledání umožňuje – to, co je u divadla popisem, může z přijímače k posluchačům zaznívat až fyzicky. Jsem velice rád, že si v hledání ‚zvukového života‘ rozumíme s Ivanem Acherem. Je to často on, kdo text posouvá až tam, kde by mě to ani nenapadlo, ale vedle toho má přesný cit na podstatu okamžiku.“ 

Nejsilnějším impulsem této hry je přehlížení narůstající izolace českého a moravského venkova, vedle oficiálního městského života. Pokusil jsem se ukázat jakýsi druhý svět. Ten ‚pod‘ zpravodajstvím a oficiálními projevy. Ten, který reaguje na lži a společenské instrukce každého dne. Není to ale hra politická. Je to jeden z pravděpodobných modelů. Reakce. Stranou tanečního sálu vytouženého blahobytu měst jsem se tak pokusil dát vzniknout rodinnému venkovskému sídlu, které stále více utváří vlastní pravidla… V tom mlčení je ukrytá letitá agrese z přehlížení lidských osudů uprostřed živlu a krajiny. Nic se tak neztrácí a hra směřuje ke vzniku něčeho nelítostného a krystalicky krutého. (Martin Františák)

James Thurber. Pohádka. Překlad Radoslav Nenadál. Dramatizace Eva Linková. Hudba Jiří Srnec. Dramaturg Eva Košlerová. Režie Ivan Holeček.

Osoby a obsazení: minstrel (Pavel Soukup), princ Zpěvoch (Václav Kopta), princezna Saralinda (Eva Horká), Golux (Eduard Cupák) a další.

Natočeno 1987. Premiéra 1987 (Praha, 13:00 – 13:51 h.).

Lit.: Bačkovská, Vladěna: Třináctery hodiny. In Rozhlas 36/1987 (24. 8. 1987), s. 14 (článek). – Cit.: Hrdinové této povídky neoplývají příliš svůdnými jmény — Saralinda a Zpěvoch. Ale ostatně, co do jmen… Důležitější je, že jsou krásné zamilovaní a stateční a že tedy stáli anglickému spisovateli Jamesi Thurberovi za to, aby jejich příběh zaznamenal. Díky tomu tu máme další pohádku, která stojí za slyšení.

Třináctery hodiny — to musí být pořádný dům, a co dům, opravdický zámek, který potřebuje tolikery hodiny. Samozřejmě nejde o ty náramkové, které nosíme my v našem století, ale věžní, jejichž tikot je slyšet do dalekého okolí. Co s tím mají společného ti dva — Saralinda a Zpěvoch? Velmi mnoho. Saralinda, i když nerada, je tam doma a Zpěvoch se světem toulá už hodně dlouho, aby ten zámek objevil a Saralindu si odvedl domů.

Možná řeknete, co je na tom tak těžkého: poptá se tu i onde — pohádkový svět není zas tak veliký, aby v něm zámek s třinácterými hodinami nenašel. Máte pravdu, ale je v tom háček, a to háček kouzelný. Saralindu vězní vévoda, který čeká, až bude plnoletá a potom si ji vezme za ženu. Vůbec mu nevadí, že ho Saralinda nechce. Celé království zmrazil, aby se tam ani živáček neodvážil. I čas je na zámku svázán ledovými pouty. Stalo-li se náhodou, že přes všechna nebezpečí zavítal nějaký princ žádat o ruku spanilé princezny, dal mu vévoda úkoly tak těžké, že se ti odvážlivci bud sami vzdali, nebo úkol prostě nesplnili a přišli o hlavu.

Proč byl vévoda tak zlý? Saralindu totiž uloupil; chůva té nešťastné dívky byla čarodějnice a ta to zařídila tak, že se Saralinda může vdát teprve až jí bude 21 let a do té doby musí vévoda dát příležitost každému princi, který se chce ucházet o její ruku. A ještě jeden háček je v tomhle kouzlu — Saralindu může zachránit a vévodu zničit jen princ, jehož jméno začíná i nezačíná na »Z«.

Zpěvoch se dostal až před vévodu. Ten si nedělal velké starosti — byl si téměř jist, že i tenhle pocestný dopadne stejně jako ti ostatní. Pravý boj o čas, o život a štěstí Saralindy začal až tehdy, když si vévoda nahlas řekl princovo jméno — Zpěvoch — píše se na začátku »Z«, ale vyslovuje se »S«.
Boj to byl záludný, zlý a nebezpečný. Po boku prince však stálo dobro v podobě Jagy, Goluxe a princezniny lásky.

Všechna kouzla pominula zároveň s odbíjením všech třinácti hodin. Ledová pouta roztála a zámek dříve mrtvý zimou ožil štěstím pohádkově zaslouženým. Pojďte spolu se Zpěvochem do toho boje, aspoň tak, že mu budete držet palce. Uvidíte, že i vás potom šfastný konec potěší.

Jiří Mahen. Prajednoduchá komedie o třech aktech. Rozhlasová úprava divadelní hry. Režie Miloslav Jareš.

Osoby: Pavel Hora, úředníček – Lojzička, jeho sestra – Pilát a Koníček, jeho kamarádi – slečna Míla – pán s cylindrem – pán s měkkým kloboukem – student. Odehrává se v Praze jednou na jaře.

Natočeno 1939. Premiéra 20. 6. 1939 (Praha, 19:35 – 21:00 h.).

Lit.: anonym Tři činohry týdne. In Náš rozhlas 25/1939 (18. 6. 1939), s. 6 (článek). – Cit.: Dramatický pořad tohoto týdne je sestaven ze tří her, které si nemohou stěžovat, že by zůstaly nepovšimnuty: prvá, je z nejúspěšnějších her říšského rozhlasu, druhá oblíbenou repertoární hrou naších divadel a ta třetí v našem pořadí je největším úspěchem české rozhlasové tvorby za poslední dobu. Jména těch her jsou : „Vlaj, pestrá vlajko“, „Ulička odvahy“ a „Královna Dagmar“. (…)

S Jiřím Mahenem rozloučil se rozhlas nekrologem, vzpomínkami, kritickým oceněním jeho díla i pásmem, a tomuto rázovitému spisovateli, který v beletrii, próze i dramatice neustal hledat nový a nový projev a pevně držel krok s dobou, platí i vzpomínka, vyjádřená provedením jeho hry „Ulička odvahy“, již před časem oživilo Městské komorní divadlo v Praze a po smrti autorové uvedlo brněnské Zemské divadlo. Veselá hra — či mluveno s autorem — „prajednoduchá komedie“ vznikla za války, a Mahen, tehdy pětatřicetiletý, mající za sebou už několik dramatických pokusů, mezi nimi i „Janošíka“, napsal v úvodu k ní: „V dobách, kdy osud proséval mezi prsty životy jako zrnka máku, schoval jsem se na chvilku do jeho stínu a sehrál s několika Udičkami své fantasie prajednoduchou komedii, aby nám nebylo toUk smutno, aby se mladí i staří klidněji porozhlédli, aby se žluté kachňátko prastarých situací před námi pro trošku toho smíchu, co v nás zbyl, komicky rozkáchalo…“

Pro bujné rozveselení napsal tedy Mahen svou hříčku, která se obrací zády k přísné logice a tvrdé skutečnosti a která bezstarostně zabíhá až do oblasti frašky. Proto také ji nemohlo uvést svou dobou Národní divadlo, kapitulujíc před krátkozrakými kritiky, kteří se proti hříčce postavili, ale nemohli zamezit, aby se nedostala na jiné scény, kde splnila, co jí autor uložil. Rozesmála tato novodobá malostranská idyla, v níž vchází se do bytu oknem a v niž mladá dívka poblázní svým svěžím půvabem tři muže, kteří se předstihují, aby ji získali. Vyhraje jen jeden, samozřejmě ten pravý, poněvadž hra musí míti dobrý konec, je-li jejím patronem jaro s jásavým sluncem a má-li tu prim bláznivé mládí. Veselohrou z vážné doby je „Ulička odvahy“: proč by nemohla být provedena dnes, kdy rovněž není doba bezstarostná a proč by nemohla i tentokrát splnit své poslání: dát zapomenout na tvrdost skutečnosti, přivést na chvíli na jiné myšlenky, a dát několik minut lehkomyslné zábavy? Snad se jí to podaří stejně jako na jevišti i v rozhlase, kde bude provedena pražskou stanici v režii Jarešově 21. června. (…)

Eleonor Hodgman-Porterová. Dramatizace Lída Vilímová. Režie Přemysl Pražský.

Osoby a obsazení: Pollyanna (Věra Joudová), Polly Harringtonová (Otylie Beníšková), Nancy (Jaroslava Drmlová), paní Snowová (Marie Rýdlová), pan Pendleton (Miloš Šubrt), doktor Chilton (Antonín Rýdl), lékař (Rudolf Hrušínský nejstarší), Mary (Olga Augustová), Elis (Marie Horská-Švandová).

Natočeno 1946. Premiéra 27. 4. 1946 (Praha I, 15:00 – 16:00 h.) v cyklu Hra pro mládež. Repríza 20. 6. 1946 (Praha I, 21:30 – 22:30 h.); 26. 10. 1946 (Praha I, 15:00 – 16:00 H.) v cyklu Hra pro mládež; 28. 11. 1946 (Praha II, 20:00 h.).

Lit.: an: Hra na radost. In Náš rozhlas 26/1946 (23. 6. 1946), s. 6 (článek).

Eugen Ryss (povídka). Překlad Ludmila Javůrková. Dramatizace Vladislav Hanák a Miloslav Disman. Hudba Oldřich Letfus. Režie Miloslav Disman.

Osoby a obsazení: děvčátko Léna, dcera generála Rogačeva (Libuše Buzková) a další. Osoby: Iva Ignatěvič Solomin, starý učitel – Kolja, jeho vnuk – E. A. Krečetov, lékař – ALexandra Andrejevna Krečetovna, jeho sestra – Bezruký, partyzán – Vasil Georgijevič, ranhojič – Vladimír, jeho syn – Afonkin, starosta – Vasiljevna Petrovna, porodní bába – generál plukovník Rogačev – Konuškin – ruský major a další.

Natočeno 1949. Premiéra 18. 6. 1949 (Praha, 14:30 h.) v cyklu Hra pro děti. Repríza 8. 10. 1949 (Praha, 14:20 – 15:30 h.) v cyklu Hra pro mládež.

Sever Felixovič Gansovskij. Hra. Překlad Vladimír Horáček. Režie Jiří Hesoun.

Osoby a obsazení: Táňa Kulikovová (Drahomíra Fialková), seržant Vasilij Černyj (Karel Urbánek), Šura (Věra Nováková), neznámý (Vladimír Ptáček), staršina (Karel Hrdý) a další.

Nastudovaly Pardubice v roce 1960. Premiéra 3. 5. 1960 (Praha II, 19:30 – 20:10 h.). Repríza 16. 11. 1960 (Praha II – Bratislava III, 10:00 h.).

Zita Maršíková. Rozhlasová černá komedie. Dramaturgie Eva Schulzová a Alena Blažejovská. Zvukový mistr Samuel Sochatzi. Produkce Vendula Záhoříková. Režie Radim Nejedlý.

Účinkují Zdislava Pechová, Hana Briešťanská, Štěpánka Romová, Růžena Dvořáková, Pavel Čeněk Vaculík, Dominik Teleky, Ivan Dejmal, Dalibor Buš a Viktor Kuzník.

Nastudovalo Brno, říjen 2025. Premiéra 17. 11. 2025 (ČRo Brno, 28 min.).

Lit.: Blažejovská, Alena: Nedá se svítit. Černá komedie z pohřební síně, kde jsou věci trochu jinak, než byste čekali. In web ČRo Brno, 17. 11. 2025 (článek). – Cit.: V pohřební síni se scházejí pozůstalí – otec, matka a přátelé mladé ženy, kterou srazil náklaďák. Na tomhle pohřbu je ale něco jinak… (…)

Nebožka Magda vlastní pohřeb sleduje a ještě si o tom povídá s obřadnicí paní Balášovou. Ta je totiž jediná, kdo s ní může komunikovat.

Ale jinak tu dostane prostor k vyjádření každý, kdo chce – a smuteční proslovy jsou dost neobvyklé. Řečníci se spolu hádají, Kretén sbírá politické body… A tohle má Magda poslouchat? Jak to vlastně bylo s tou její smrtí – byla to nehoda, nebo sebevražda?

Scénář hry vznikl jako studentská práce v Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU v Brně pod vedením docentky Evy Schulzové. Další práce na scénáři a realizace hry se uskutečnily ve studiu Českého rozhlasu Brno v roce 2025.

Lit.: Truhlář, Zdeněk – lop: Hodí se mít napsané parte, můžete ho přikládat třeba k životopisu, žertuje autorka rozhlasové hry. In web ČRo Brno, 18. 11. 2025 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Pohřby jsou něco, co máme přirozeně spojené s něčím temným, ale já jsem chtěla rozehrát situaci, která by úplně tragická být nemusela a mohla by být třeba komediální,“ popisuje vznik rozhlasové hry s názvem Nedá se svítit Zita Maršíková. Na tohle téma ji přivedla vlastní praxe v pohřební službě, kde strávila rok a půl. „Psala jsem tam například parte. A to se hodí mít napsané, můžete ho pak přikládat k životopisu,“ říká s humorem. Poslechněte si rozhovor i černou komedii! (…)