Jiří Mahen. Prajednoduchá komedie o třech aktech. Rozhlasová úprava divadelní hry. Režie Miloslav Jareš.
Osoby: Pavel Hora, úředníček – Lojzička, jeho sestra – Pilát a Koníček, jeho kamarádi – slečna Míla – pán s cylindrem – pán s měkkým kloboukem – student. Odehrává se v Praze jednou na jaře.
Natočeno 1939. Premiéra 20. 6. 1939 (Praha, 19:35 – 21:00 h.).
Lit.: anonym Tři činohry týdne. In Náš rozhlas 25/1939 (18. 6. 1939), s. 6 (článek). – Cit.: Dramatický pořad tohoto týdne je sestaven ze tří her, které si nemohou stěžovat, že by zůstaly nepovšimnuty: prvá, je z nejúspěšnějších her říšského rozhlasu, druhá oblíbenou repertoární hrou naších divadel a ta třetí v našem pořadí je největším úspěchem české rozhlasové tvorby za poslední dobu. Jména těch her jsou : „Vlaj, pestrá vlajko“, „Ulička odvahy“ a „Královna Dagmar“. (…)
S Jiřím Mahenem rozloučil se rozhlas nekrologem, vzpomínkami, kritickým oceněním jeho díla i pásmem, a tomuto rázovitému spisovateli, který v beletrii, próze i dramatice neustal hledat nový a nový projev a pevně držel krok s dobou, platí i vzpomínka, vyjádřená provedením jeho hry „Ulička odvahy“, již před časem oživilo Městské komorní divadlo v Praze a po smrti autorové uvedlo brněnské Zemské divadlo. Veselá hra — či mluveno s autorem — „prajednoduchá komedie“ vznikla za války, a Mahen, tehdy pětatřicetiletý, mající za sebou už několik dramatických pokusů, mezi nimi i „Janošíka“, napsal v úvodu k ní: „V dobách, kdy osud proséval mezi prsty životy jako zrnka máku, schoval jsem se na chvilku do jeho stínu a sehrál s několika Udičkami své fantasie prajednoduchou komedii, aby nám nebylo toUk smutno, aby se mladí i staří klidněji porozhlédli, aby se žluté kachňátko prastarých situací před námi pro trošku toho smíchu, co v nás zbyl, komicky rozkáchalo…“
Pro bujné rozveselení napsal tedy Mahen svou hříčku, která se obrací zády k přísné logice a tvrdé skutečnosti a která bezstarostně zabíhá až do oblasti frašky. Proto také ji nemohlo uvést svou dobou Národní divadlo, kapitulujíc před krátkozrakými kritiky, kteří se proti hříčce postavili, ale nemohli zamezit, aby se nedostala na jiné scény, kde splnila, co jí autor uložil. Rozesmála tato novodobá malostranská idyla, v níž vchází se do bytu oknem a v niž mladá dívka poblázní svým svěžím půvabem tři muže, kteří se předstihují, aby ji získali. Vyhraje jen jeden, samozřejmě ten pravý, poněvadž hra musí míti dobrý konec, je-li jejím patronem jaro s jásavým sluncem a má-li tu prim bláznivé mládí. Veselohrou z vážné doby je „Ulička odvahy“: proč by nemohla být provedena dnes, kdy rovněž není doba bezstarostná a proč by nemohla i tentokrát splnit své poslání: dát zapomenout na tvrdost skutečnosti, přivést na chvíli na jiné myšlenky, a dát několik minut lehkomyslné zábavy? Snad se jí to podaří stejně jako na jevišti i v rozhlase, kde bude provedena pražskou stanici v režii Jarešově 21. června. (…)