Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Erwin Strittmatter. Dramatizace Erhard Mundra. Překlad a režie Jan Berger. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Premiéra 24. 6. 1967 (Praha, 14:00 – 14:55 h.) v cyklu I. mezinárodní přehlídka her pro děti.

Pavel Šoltész. Rozhlasová detektivka. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Vladimír Semrád.

Osoby a obsazení: Martin Venců (Tomáš Šolc), Veronika Hlobilová (Věra Vlčková), Fatty (Viktor Vrabec), Hlobil (František Baťka), Fiřt (Jaroslav Kníže), Zrzek (Miloslav Včala), hostinská (Daša Neblechová), poručík SNB (Jan Jánský), staršina SNB (Jaroslav Choc), Panovka (Jaroslav Budil) a další.

Nastudovala Plzeň. Premiéra 1. 6. 1968 (Československo I, 10:10 h.). Repríza 6. 6. 1968 (Československo I, 16:35 h.); 10. 10. 1968 (Československo, 16:10 – 17:10 h.); 20. 3. 1969 (Československo, 16:05 h.).

Lit.: kn: Důkaz vraždy: mlýnek. In Večerní Praha, 1. 6. 1968 (článek).

Eduard Fiker (kniha Jeníkovo dobrodružství). Dramatizace Pavel Michal. Hudba Petr Doubravský, řídí autor. Režie Pavel Michal.

Osoby a obsazení: detektiv Bobínek (František Peterka), Honza (Lea Bernhardtová), Petr (L. Koubová), Jitka (Hana Talpová), profesor Bodák (Jiří Němeček), továrník Lamant (M. Novotný), sluha Kryštof (Petr Rýdel), sluha Palouch (Lubomír Tlalka) a další.

Nastudoval Liberec. Premiéra 17. 7. 1965 (Praha, 14:00 – 15:05 h.). Repríza 5. 3. 1966 (Praha, 14:00 h.) v cyklu Hra pro děti; 16. 8. 1969 (Praha, 13:45 h.) v cyklu Prázdniny s dětským hrdinou.

Lit.: Kt: Prázdniny s dětským hrdinou – Věčná punčocha. In Čs. rozhlas a televize 33/1969 (4. 8. 1969), s. 7 (článek). – Cit.: Sedmá hra našeho letošního cyklu „Prázdniny s dětským hrdinou“, má hrdinů hned několik. Jsou to kluci neboli chlapci Honza, Petr, Jirka, potom houslový virtuos Karel, ale jinak taky kluk a chlapec. Zločince, pány Kryštofa, Paloucha a továrníka Lamanta, za hrdiny považovat nechceme, i když se značně podílejí na dohrodružství, které jim nakupil do cesty jeden ze zakladatelů české detektivky Eduard Fiker (1902—1961). Mnohem dříve, net začal psát detektivní romány, byl strojním inženýrem a v době nezaměstnanosti houslistou v orchestru divadla Rokoko a později Velké operety. V mládí navštívil Anglii a je jisté, že v prvních jeho pracích se obráží vliv anglické detektivky. Napsal na 80 detektivních povídek a románů, a všechny se vyznačují napínavou fabulí a přísně logickou kombinací, je tomu tak i ve Společnosti věčné punčochy (u nás vyšla též pod názvem Jeníkovo dobrodružství), kterou pro rozhlas upravil a také režíroval Pavel Michal. (…)

Oto Schmidt. Rozhlasová hra o životě a díle Bohuslava Martinů. Scénická hudba Jan Jirásek. Na violoncello hraje Jindřich Ptáček, na klavír improvizuje Jan Jirásek. Dramaturg Jan Kolář. Režie Pavel Krejčí.

Osoby a obsazení: Bohuslav Martinů (Pavel Soukup), mladý Bohuslav Martinů (Marek Uhrin), matka (Dagmar Felixová), Charlotta Martinů (Dagmar Novotná), Standa Novák (Jiří Kalužný), Jan Zrzavý (Vladimír Čech II.), Georges Neveux (Milan Sandhaus), Vinter (Jiří Klepl), Frank Rybka (Jan Hyhlík), Nikos Kazantzakis (Hynek Pech), školník Háček (Jan Pilař), 1. novinář (Stanislav Lehký), 2. novinář (Pavel Novotný).

Natočeno v roce 1990. Premiéra 22. 3. 1991 (Praha, 10:30 – 11:30 h.).

Oto Schmidt. Rozhlasová hra. Režie Petr Adler.

Osoby a obsazení: on (Josef Chvalina a Jan Hyhlík), ona (Libuše Havelková a Daniela Hlaváčová), muž (Ladislav Potměšil), žena (Jana Březinová), otec (František Hanuš), Tichá (Věra Bublíková), Lefler (Radúz Chmelík), Leonek (Jan Vondráček) a další.

Natočeno 1977. Premiéra 6. 4. 1977 (Praha, 19:30 – 20:15 h.). Repríza 15. 6. 1978 (Vltava, 11:30 h.).

Lit.: ich: Oto Schmidt: Maršál Ney. In Rozhlas 15/1977 (28. 3. 1977), s. 4. (článek). – Cit.: Specifikum rozhlasové hry umožňuje rozhlasovému autorovi jako v žádném jiném žánru vniknout do vnitřního světa hrdinů, vracet se s nimi do minulosti a znovu prožívat ty chvíle vlastního života, které uzpůsobily, modifikovaly jejich další osudy. Dnes, kdy vysoké životní tempo, velké pracovní nároky na každého jednotlivce nás nutí dívat se vpřed a řešit denní starosti, někdy se zapomínáme ohlédnout kolem sebe… A přece v nejbližším okolí žijí lidé, kteří mnohé prožili, a ne všichni a ne vždy z toho vyšli bez šrámů, které je poznamenaly na celý další život.

Na dobu okupace Československa hitlerovským Německem se řada z nás dívá prizmatem historických faktů a zapomínáme, že mnozí z těch, kteří dnes dožívají svůj život, v té době do něj vstupovali. Tuto paralelu dneška s minulostí, spjatou do smutného osudu starých manželů, si vybral pro námět své hry Oto Schmidt, jeho Maršál Ney je původní rozhlasová psychologická hra o vině a svědomí, hra, která krutě analyzuje lidskou zbabělost, která má za následek zmaření mladého života.

Oto Schmidt. Rozhlasová hra. Improvizace na bicí Ivo Kieslich. Dramaturg Jaroslava Strejčková. Režie Jan Tůma.

Osoby a obsazení: JUDr. Průcha (Josef Vinklář), Ida, jeho žena (Marie Drahokoupilová), Tomík, jejich syn (Michal Plachý), Pavelka (Jiří Holý), Štych (Ján Schánilec), Zárubová (Jorga Kotrbová), Kvasil (František Husák), náměstek (Miloš Hlavica), Helena (Daniela Bakerová), Daněk (Jiří Štěpnička), vrchní (Jan Kotva).

Natočeno 1984. Premiéra 23. 8. 1984 (Praha, 19:15 – 20:04 h.). Repríza 16. 5. 1985 (Vltava, 11:30 h.).

Lit.: vbk: Ota Schmidt: Dialog za víření bubínků. In Rozhlas 35/1984 (13. 8. 1984), s. 4 (článek). – Cit.: Autor nám jistě promine, když na něho prozradimo, že patří k úspěšným rozhlasovým tvůrcům střední generace, jak často z ušlechtilých důvodů označujeme autory, kteří překročili důchodový věk. Kdy ho překročil zrovna Ota Schmidt, o to teď nejde. Jde spíš o to, že patří k těm autorům rozhlasových her, které otázky a problémy mládí a mladých lidí neustále vzrušují a jsou důležitým inspirativním momentem pro jejich další tvorbu. Schmidtova původní rozhlasová hra Dialog za víření bubínků je toho dalším důkazem. Jestliže někdo bere tuto problematiku vážně (a tuto snahu nelze autorovi upřít), musí samozřejmě klást i další otázky— charakteru generačního, sociálnlho o samozřejmě i morálního. A v tom okamžiku se do této hry — ve smyslu úzce dramaturgickém i široce obrazném — dostávají nejen ti mladí, ještě nevyzrálí, ale i my, lidé přece vyzrálí! Nikoli už jen jako posluchači seriózně zamyšleného příběhu o mladých lidech, ale jako rodiče svých vlastních dětí. Tak to tento autor střední myslel a tak mu to taky vyšlo. Ale to nž musí posoudit posluchači.
Hru nastudoval přední brněnský režisér Jan Tůma s pražskými herci. (…)