Svatopluk Štefl. Dokumentární hra. Životní příběh vynikajícího československého plastického chirurga. Hudební a zvukové efekty Josef Plechatý. Dramaturgyně Miloslava Háková. Režie Jan Lorman.
Účinkují Petr Pelzer, Antonín Hardt, Ivan Richter, Jana Viščaková, Adolf Filip a Miroslav Moravec.
Natočeno 1988. Premiéra 31. 8. 1988 (Vltava, 13:00 h.). Repríza 11. 12. 1989 (Vltava, 13:00 h.).
Lit.: Štefl, Svatopluk: Setkání na konci cesty. In Rozhlas 36/1988 (22. 8. 1988), s. 4 (článek). – Cit.: Psát o své vlastní hře je natolik nevděčný úkol, že mi vlastně nezbývá, než ho nějakým přijatelným způsobem obejít. Proto se omlouvám všem, kteří očekávají více či méně popisnou pozvánku k poslechu s naznačeným syžetem a umně odmaskovanou ideou, aby bylo už v předsíni zřejmé, co že tím vlastně básník chtěl říci…
Nikomu nevnucuji svůj názor, ale podotýkám, že nevěřím na autorské hledání tématu dříve rozšířenou cestou: »Jeď do Východoslovenských železáren, pobuď tam tři týdny a vydoluj autentický příběh ze živou slévačů«. Praxe konečně nejednou potvrdila, že byť touto cestou spatřilo světlo světa mnohé »umělecké« dílo, bylo obtížné rozeznat, které bylo horší a které pouze špatné. Kdykoliv jsem měl pocit, že je tu něco, k čemu člověk cítí potřebu vyslovit se, zasáhla náhoda. Ačkoliv nejsem fatalista, myslím si, že právě náhoda je nejlepším režisérem našeho života. Takže vlastně přiznávám, že dokumentární hra, jejíž titul je totožný s titulem tohoto článku, je z lékařského prostředí. Koneckonců — každý máme své komplexy a nesplněná přání. Jako ranč postpubertální jedinec jsem chtěl být novinářem, lékařem a vrcholovým sportovcem. Bohužel jsem se mohl stát pouze jedním z nich a tak si vyrovnávám své komplexy i tím, že mezi osutními se rád pohybuji, nechávám se fascinovat jejich prostředím a rád o nich píši.
Zmínil jsem se, že na počátku byla náhoda. Přesně před deseti lety mě zavedla do jedné provinční nemocnice jako oběť dnes už zcela banální operace. A když jsem bloumal po chodbách a čekal, až mne propustí domů, všiml jsem si, že se tu děje cosi výjimečného. Protagonisty byli dva lidé — osmadvacetiletý mladý muž, který vlastně umíral a padesátiletý lékař, který jako jediný v republice byl ochoten podstoupit takřka neuvěřitelný experiment. Seznámil jsem se s oběma a sledoval příběh až do konce. Jméno pacienta není důležité a z etických pohnutek ho také neuvádíme, i když vše ostatní souhlasí. Jméno lékaře je v odborných kruzích známé — je jím MUDr. Karel Dlabal, v současné době přednosta Ústavu plastické a rekonstrukční chirurgie ve Vysokém nad Jizerou, podle mne i mnohých odborníků stále ještě nedoceněný plastický chirurg světového formátu. Seznámili jsme se na pozadí ojedinělého případu. Několikrát jsem byl přítomen jeho operačním výkonům, povídali jsme si o jeho životě, naplněných a nenaplněných ambicích, o tom, co předcházelo těžkému rozhodnutí riskovat prestiž seriózního odborníka ve zdánlivě beznadějném případu, o odvaze i nepochopeni a spoustě byrokracie, která stála napříč cesty všemu, co se jen trochu vymykalo tak oblíbenému průměru.
Už před lety jsem se o tomto skromném a na první pohled nenápadném lékaři rozhodl napsat dokumentární hru. Za deset let jsme se setkali šestkrát nebo sedmkrát, což — uznejte — není mnoho. Přesto mě setkání s MUDr. Karlem Dlabalem dost podstatně ovlivnilo. Na motivy událostí, které sc odehrály v jeho ordinacích, jsem napsal úplně první rozhlasovou hru. O pár let později filmový scénář, absolventskou práci na umělecké škole. A teď se k jeho osobě vracím potřetí. Není to »pouze« medailón vynikajícího odborníka, není to snad ani příběh o umíráni, jak se zděšeně vyjádřil jeden známý po přečtení první verze této dokumentární hry. Jde o autentický výsek ze živou tří lidí — autora, lékaře a člověka na konci cesty.