Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Václav Kašpar. Rozhlasová hra.

Natočeno 1936. Premiéra 4. 6. 1936 (Praha I).

Lit.: Kašpar, Václav: Filipína Welserová. K vysílání rozhlasové hry V. Kašpara 4. června 1936 z Prahy I. In Radiojournal 22/1936 (), s. 10 (článek). – Cit.: Podivuhodnou krásnou cizinku Filipinu Welserovou připomíná nám letohrádek Hvězda na Bílé hoře. Letohrádek je dar lásky, dar úcty muže k ženě, dar vděčného k dárkyni lásky a životního kladu. Život Filipíny Welserové je vzácný román veliké věrnosti, čistoty a krásy cizinky, která zamilovala si Čechy a jejich lid, byla mu přítelkyní a přímluvkyní. Je to román odříkání, jakého je schopna jenom žena, jež dovede trpěti pro lásku bez vyhlídky na jakoukoli naději.

Filipina byla dcerou bohatého rejdaře Františka Welsera z Augspurku. Měla dobré vychování, moudrou matku a sama byla žena oslnivé krásy. Žila celkem klidně v rodinném kruhu, až do roku 1547, kdy přijel do Augspurku devatenáctiletý syn císaře Ferdinanda I., arcikníže Ferdinand Tyrolský. Uviděl Filipinu při slavnosti a rázem se do ni zamiloval, Musil však jiti do velkého tažení proti Turkům a uviděl Fllipinu teprve za několik let. Na podzim 1656 uspořádal arcikníže Ferdinand na oslavu své plnoletostl a převzetí panství velké hony na zámku v Březnlci, a přijel tam s družinou šlechticů jako host zámeckého hejtmana Ferdinanda Lokšana. Zde primátor hlavního města Prahy dr. K. Baxa, jehož no snímku vidíme při odhaleni Stúrovy pamětní desky v Praze, promluví v rozhlase na zahájeni cyklu „Objevujeme Československo“ 10 objevil Filiplnu, která tam přijela na návštěvu k své tetě, Kateřině Lokšanové, matce hejtmanově. Vyznamenával Filiplnu víc a vlče. S počátku se bránila jeho pozornostem, avšak sama cítila, že její srdce se zvolna vzdává lásce. Kateřina Lokšanová znala mladého arciknížete jako poněkud lehkomyslného člověka a soudila, že Jde Jen o těkavý poměr. Umínila sl svěřenka stala princovou mllostnlcl. Znala Fllipinu jako dívku nejcud-nějSÍ mysli, čistého srdce, a když zájem Ferdinandův neustával, promluvila a ním, aby sl rozmyslil, miluje-li Fllipinu vážně a opravdově. Ferdinand byl nyní pln rozpaků a duáevních bojů. Věděl, že jeho otec, císař nesvoll k sňatku s nevěstou z měšťanského rodu a měl s nim jiné politické plány. Byl roztrpčen, když syn odmítal několik nabídek na nevěsty evropských dvorů. Kromě toho, otec i syn byli přisní katolíci, Filipina patřila k církvi protestantské. Mamě žádal Ferdinand otce o souhlas. Konečně se rozhodl, že se s ní ožení. Filipina a hlavně její teta musily překonat tvrdý odpor rodičů mladé dívky. V lednu 1557 konal se potají bez vědomí císařova sňatek v malé kapli — dodnes neznámo kde — za přítomnosti hraběte Thuma, pani Liokšanové, jejího syna. Snoubence oddal Pater Jan de Cavalerils, dvorní kaplan, když byl Fl-Uplnu před tím obrátil na víru katolickou. Vzniklo tak v tajnosti krásné šťastné manželství, třeba skrývané před světem. Filipina zůstala v březnlckém zámku, Ferdinand za ni dojížděl. Byl vázán na Prahu svým úřadem místodržitele a poněvadž konal svoje povinnosti svědomitě, nemohl příliš často na daleký jih. V této nesnázi pomáhal miu Ladislav ze Šternberka, český šlechtic, který jako kurýr lásky vozil manželům navzájem dopisy a dary. Rok po sňatku převzal Ferdinand do zástavy zámek Křivoklát a přestěhoval tam Filiplnu, aby k ni měl z Prahy blíže. Tsun prožili nejkrásnější léta manželské lásky. Tam se Jim narodil téhož roku synek Ondřej, za dva roky nato druhý syn Karel, za další dvě léta dvojčata Filipina a Marie, z nichž poslední záhy zemřela. Protože sňatek Ferdinandův nebyl oficielně znám, musilo se zrozeni děti maskovat tak, že novorozeně bylo vyneseno ze zámku za dveře, kde Je Václav Kaipar, autor historické hry „Filipina Welserová“, je už posluchačům znám hrami Srdce za Sočou, Život Frederika Chopina, Paganini a pásmem Zpěvy jarních vod, vysílaným $ hudbou Modrovou ,,nalezl“ vrátný, vzal Je dovnitř a Filipina děti oficielně adoptovala. Na Křivoklátě se Filipina ujala Českých bratří Augusty a Jakuba Bílka a vymohla jim posléze s pomocí Jana de Cavalerils svobodu. Filipina sama trpělivě snášela svůj úděl, věnovala se cele rodině, prokazovala dobrodiní. Ferdinand pro ni postavil llibezný letohrádek Hvězdu, umělecky vyzdobený, kam dojížděla Filipina z Křivoklátu a lkám vzal Ferdinand své přátele, aby přispěli veselou společnosti k jejímu rozptýlení. Konečné r. 1562 uznal císař Ferdinand sňatek svého syna. Filipina dala se, přestrojena do hustého závoje, předvést císaři a podala mu prosebný list. Jmenovala děti statečného, poctivého muže, prohlásila, že manželství Je řádně posvěceno knězem, ale čestná, těžce zkoušená láska stojí pod kletbou otce, který hledá Jen vznešený původ a ona, věrná žena Jeho syna, starostlivá matka, vidi děti nezaopatřeny. ,,Snad vás nevinně tíži, paní, tíha osudu,“ řekl císař, ,,avšak, ať je to kdokoli, moje slovo cisaře, ručím vám za to, že toho tvrdého člověka poučím! Jak se jmenuje váš manžel?“ ,,Ferdinand!“ vydechla Filipina, „ale trest a hněv ať stihne mě, Filiplnu Welserovou samotnou!“ To bylo na císaře příliš. Beze slova vzal Fllipinu do náruče a teprve po chvíli pohnutí prohlásil, že dává k sňatku souhlas. Projevil touhu obejmout syna, Filipina ho přivedla a císař uznal konečně děti, své vnuky, iza legitimní, ale ne jako knížata rakouská, nýbrž jako markrabata z Burgau. Filipina žila v Čechách celých osm let. Když pak byl Jmenován Ferdinand arcivévodou tyrolským, přestěhovala se rodina do InSpru-ku, kde v zámku Ambrassu žila dále. Nezapomněli však nikdy na Čechy, íkde prožili léta romantické lásky a skrývaného manželství. Po třiceti letech krásného harmonického manželství odešla Filipina 18. dubna 1580 na věčnost. Ferdinand ji o patnáct let přežil. V. Kašpar.

Václav Kašpar. Osm scén ze života velkého genia. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Osoby: Nikolo Paganini — Antonio Paganini, jeho otec – Terezie, matka — Achille, jeho syn — Maria Elisa Bacchiochi — Annunziata — Antonia Bianchi — Franz Schubert — Josef Slavík — Jan Nepomuk Štěpánek — Josef Hübsch — Giuglietta. — Hraje se v letech 1784 až 1840 v Itálii, ve Vídni, v Nizze a v Čechách.

Natočeno 1934. Premiéra 1. 3. 1934 (Praha I, 20.00 – 21.00 h.).

Pozn.: Hra byla nastudována také v roce 1940 k 100. výročí úmrtí N. Paganiniho.

Lit.: anonym: Paganini v Praze. In Radiojournal 8/1934 (24. 2. 1934),s . 8 – 9 (článek). – Cit.: Pražská stanice vysílá 1. března 1934 původní rozhlasovou hru V. Kašpara ,,Paganini“, která zachycuje významné fáze umělcova života. Pro nás je hra zajímavá hlavně dvěma scénami; z Vídně, kde se Paganini setkal s naším Josefem Slavíkem, a z Prahy, kde koncertoval. Autor hry krátce referuje o pobytu Paganiniho v Praze. (…) Vztah Paganiniho k Čechám nabyl zvláštního významu jednak seznámením se slavného mistra s českým virtuosem Josefem Slavíkem ve Vídni, jednak vystoupením Paganiniho v Praze. S Josefem Slavíkem, členem orchestru dvorní opery vídeňské, seznámil se Paganini 30. března 1828 ve Vídni. Paganini lákal svou hrou i svým fascinujícím zjevem fantasii mladého hudebníka a ten si dodal odvahy, že časně ráno po koncertě 30. března navštívil Paganiniho s naléhavou prosbou, aby vyslechl jeho hru. Paganini rád svolil a naslouchal hře mladého houslisty. Naslouchal napjaté, jeho vzrušení se stupňovalo. Když Slavík ukončil hru, vzkřikl Paganini: ,,Vy jste ďábel. Svět se třese, když hrajete. Proč se mně Vídeňští o vás nezmínili?“ Zamiloval si potom Slavíka tak, že mu dovolil, aby ho kdykoli navštěvoval, sám mu ukázal některé taje své hry a cvičíval sám v jeho přítomnosti. Slavík sám miloval svého mistra velice a když příštího roku vystupoval Paganini v Paříži, vypůjčil si mladý nadšenec peníze na cestu, 600 zlatých, a jel za ním. V pozůstalosti Slavíkově je památník, do něhož Paganini napsal 8. srpna 1828: ,,Al valente Signor Slavich — II Dolce.“

Koncem listopadu téhož roku přijel Paganini do Prahy, aby zde koncertoval, pozván tehdejším ředitelem Stavovského divadla Janem Nep. Štěpánkem. Hrál jednak ve Stavovském divadle, jednak v starém sále v Platýzu. Paganini rád přijal pozvání ředitele Štěpánka, který byl tehdy duši celého kulturního života v Praze a ubytoval se v hotelu ,U černého koně“ na Příkopech. Byl v Praze až do začátku příštího roku. Štěpánek líčí Paganiniho jako člověka ohleduplného, pozorného a nejvýš čestného. Také hotelier ,,U černého koně“ Josef Hübsch líčí ho jako dobrého člověka, který měl svého synka Achilla nadevšecko rád a líčí zejména malebný obrázek, když vstoupil do jeho pokoje: uprostřed rozházených věcí, šatů, šperků, houslí, hraček, peněz, čepic a hodinek seděl Paganini a myl ruce svému synkovi. Hošík býval často nepokojný a otec ho litoval: „Ubohé dítě se nudí dlouhou chvíli, kdyby mělo matku, bylo by lépe. Nevím už co bych mu udělal, abych ho pobavil!“ Pak shledával toiletu kus po kuse — všecko bylo zastrkáno malým Achillem, který měl radost z toho, když musil otec něco dlouho hledat.

Václav Kašpar. Rozhlasová hra. Režie Bohuš Hradil.

Osoby: Nicolo Paganini – Antonio Paganini, jeho otec – Terezie, jeho matka – Achille, jeho syn – kněžna Marie Elisa Bacchichi – Annunziata – Antonina Bianchi – Franz Schubert – Josef Slavík, český houslista – Jan Nepomuk Štěpánek, ředitel Stavovského divadla v Praze – Josef Hübsch, majitel hotelu Černý kůň – koncertní podnikatel – komorník – Julietta, služebná.

Natočeno 1940. Premiéra 4. 6. 1960 (Praha – Brno, 21:00 – 22:00 h.) u příležitosti 100. výročí úmrtí N. Paganiniho.

Pozn.: Text Václava Kašpara byl nastudován již v roce 1934.

Lit.: anonym: Hra o Nikolovi Paganinim. In Náš rozhlas 23/1940 (2. 6. 1940), s. 6 (článek). – Cit.: Mezi slovesnými pracemi, jimiž přispěl dramatický pořad k akci Českého hudebního máje, bylo také Hoblíkovo a Bartoškovo pásmo o houslistovi Frant. Bendovi, který stejně jako jiný Čech, Slavík, soutěžil svým uměním se slávou italského virtuosa, janovského rodáka, Nikoly Paganiniho. Paganiniho jméno nabylo arci větší věhlasnosti a aniž by snad měla být tím umenšována jeho sláva, není nejmenší pochyby, že k věhlasu přispěly i různé jiné okolnosti, mezi nimi rozličné pověsti, které se k slavnému italskému houslistovi vázaly.

Přes četná turné, podnikaná Evropou a vynesši virtuosovi na tehdejší dobu přímo pohádkové jmění — dva miliony, bylo nemálo těch, kdož nikdy neslyšeli zvuk houslí, rozezpívajících se čarovně v jeho rukou: vědělo se však všude, že především udivuje jeho mistrovství na struně G a věděly se i rozličné pověsti, jež se kolem toho točily. Vyprávělo se, že Paganini vděčí za to svému dlouholetému pobytu v žaláři, kam se dostal prý pro zabití milenky a kde čas krátil si hrou na housle: v tom vlhku žalářní kobky vzaly struny za své, jen struna G odolala a proto tedy hraje v jeho umění právě ona hlavní roli. Ostatně bylo přičítáno čarodějnému houslistovi spojení s ďáblem, který vůbec prý v něm sídlí: jeho zjev to nasvědčuje. Týkalo se to především jeho uhrančivých očí i štíhlého obličeje, kterému dávaly podivuhodný výraz delší splývavé vlasy: ale podnět dávala i dvojí tvářnost virtuosova: klid a tichost v běžném vystupování, a extatičnost při hře na housle. Ďábel a umělec? Tak se ptali lidé, kteří slyšeli hrát Nikolu Paganiniho, největšího houslistu všech věků. Narodil se r. 1762 a zemřel 27. května 1640, tedy před sto lety. (…)

Na to vše učinil narážky ve své rozhlasové hře Václav Kašpar, ale především položil důraz na rozhodující životní okamžiky Paganiniovy, s nimiž nás seznamuje. Hra se začíná viděním matčiným, v němž sv. Šebestián slibuje, že z Nikoly, tehdy chlapečka, bude — jak si matka přeje — houslista, slavný houslista; sledujeme pak dál, jak se matčino přání vyplňuje a jak obdivuhodného talentu synova zneužívá otec, těžící z toho finančně, až konečně se Nikolo vzepře a osamostatní se; setkáváme se potom už s Paganinim dospělým, který svou hrou i zjevem zaujme Napoleonovu sestru Marii Elisu, a vzbudí v ní lásku, která tyra-nlsuje; ale Paganini je milován — bezvýsledně, bohužel i Annunziatou, před jejíž láskou dá potom přednost Antonii Bianchi, zprvu vroucí a život zkrášlující, pak ale kazící a ničící; otcovství je jediným kladným přínosem z tohoto soužití a chlapec Achille je otci oddaný až do smrti. Ale dříve než na úmrtním loži sejdeme se s Paganinim za jeho vídeňského pobytu, kdy seznamuje se s Franzem Schubertem a českým Slavíkem; a pak zastaneme Paganiniho v Praze, kde hostoval ve Stavovském divadle a seznámil se s pořadatelem českých představení, Janem Nepomukem Štěpánkem.

V cyklu obrazů zachytil tak Václav Kašpar život geniálního houslisty, jehož jméno zůstává věčně živé a jehož smrti, která nastala před sto lety, právě nyní vzpomínáme: tu pamět oživí hra, vysílaná 4. června 1940 pražskou stanicí v režii Bohuše Hradila.