Václav Kašpar. Rozhlasová hra. Režie Bohuš Hradil.
Osoby: Nicolo Paganini – Antonio Paganini, jeho otec – Terezie, jeho matka – Achille, jeho syn – kněžna Marie Elisa Bacchichi – Annunziata – Antonina Bianchi – Franz Schubert – Josef Slavík, český houslista – Jan Nepomuk Štěpánek, ředitel Stavovského divadla v Praze – Josef Hübsch, majitel hotelu Černý kůň – koncertní podnikatel – komorník – Julietta, služebná.
Natočeno 1940. Premiéra 4. 6. 1960 (Praha – Brno, 21:00 – 22:00 h.) u příležitosti 100. výročí úmrtí N. Paganiniho.
Pozn.: Text Václava Kašpara byl nastudován již v roce 1934.
Lit.: anonym: Hra o Nikolovi Paganinim. In Náš rozhlas 23/1940 (2. 6. 1940), s. 6 (článek). – Cit.: Mezi slovesnými pracemi, jimiž přispěl dramatický pořad k akci Českého hudebního máje, bylo také Hoblíkovo a Bartoškovo pásmo o houslistovi Frant. Bendovi, který stejně jako jiný Čech, Slavík, soutěžil svým uměním se slávou italského virtuosa, janovského rodáka, Nikoly Paganiniho. Paganiniho jméno nabylo arci větší věhlasnosti a aniž by snad měla být tím umenšována jeho sláva, není nejmenší pochyby, že k věhlasu přispěly i různé jiné okolnosti, mezi nimi rozličné pověsti, které se k slavnému italskému houslistovi vázaly.
Přes četná turné, podnikaná Evropou a vynesši virtuosovi na tehdejší dobu přímo pohádkové jmění — dva miliony, bylo nemálo těch, kdož nikdy neslyšeli zvuk houslí, rozezpívajících se čarovně v jeho rukou: vědělo se však všude, že především udivuje jeho mistrovství na struně G a věděly se i rozličné pověsti, jež se kolem toho točily. Vyprávělo se, že Paganini vděčí za to svému dlouholetému pobytu v žaláři, kam se dostal prý pro zabití milenky a kde čas krátil si hrou na housle: v tom vlhku žalářní kobky vzaly struny za své, jen struna G odolala a proto tedy hraje v jeho umění právě ona hlavní roli. Ostatně bylo přičítáno čarodějnému houslistovi spojení s ďáblem, který vůbec prý v něm sídlí: jeho zjev to nasvědčuje. Týkalo se to především jeho uhrančivých očí i štíhlého obličeje, kterému dávaly podivuhodný výraz delší splývavé vlasy: ale podnět dávala i dvojí tvářnost virtuosova: klid a tichost v běžném vystupování, a extatičnost při hře na housle. Ďábel a umělec? Tak se ptali lidé, kteří slyšeli hrát Nikolu Paganiniho, největšího houslistu všech věků. Narodil se r. 1762 a zemřel 27. května 1640, tedy před sto lety. (…)
Na to vše učinil narážky ve své rozhlasové hře Václav Kašpar, ale především položil důraz na rozhodující životní okamžiky Paganiniovy, s nimiž nás seznamuje. Hra se začíná viděním matčiným, v němž sv. Šebestián slibuje, že z Nikoly, tehdy chlapečka, bude — jak si matka přeje — houslista, slavný houslista; sledujeme pak dál, jak se matčino přání vyplňuje a jak obdivuhodného talentu synova zneužívá otec, těžící z toho finančně, až konečně se Nikolo vzepře a osamostatní se; setkáváme se potom už s Paganinim dospělým, který svou hrou i zjevem zaujme Napoleonovu sestru Marii Elisu, a vzbudí v ní lásku, která tyra-nlsuje; ale Paganini je milován — bezvýsledně, bohužel i Annunziatou, před jejíž láskou dá potom přednost Antonii Bianchi, zprvu vroucí a život zkrášlující, pak ale kazící a ničící; otcovství je jediným kladným přínosem z tohoto soužití a chlapec Achille je otci oddaný až do smrti. Ale dříve než na úmrtním loži sejdeme se s Paganinim za jeho vídeňského pobytu, kdy seznamuje se s Franzem Schubertem a českým Slavíkem; a pak zastaneme Paganiniho v Praze, kde hostoval ve Stavovském divadle a seznámil se s pořadatelem českých představení, Janem Nepomukem Štěpánkem.
V cyklu obrazů zachytil tak Václav Kašpar život geniálního houslisty, jehož jméno zůstává věčně živé a jehož smrti, která nastala před sto lety, právě nyní vzpomínáme: tu pamět oživí hra, vysílaná 4. června 1940 pražskou stanicí v režii Bohuše Hradila.