Václav Kašpar. Osm scén ze života velkého genia. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.
Osoby: Nikolo Paganini — Antonio Paganini, jeho otec – Terezie, matka — Achille, jeho syn — Maria Elisa Bacchiochi — Annunziata — Antonia Bianchi — Franz Schubert — Josef Slavík — Jan Nepomuk Štěpánek — Josef Hübsch — Giuglietta. — Hraje se v letech 1784 až 1840 v Itálii, ve Vídni, v Nizze a v Čechách.
Natočeno 1934. Premiéra 1. 3. 1934 (Praha I, 20.00 – 21.00 h.).
Pozn.: Hra byla nastudována také v roce 1940 k 100. výročí úmrtí N. Paganiniho.
Lit.: anonym: Paganini v Praze. In Radiojournal 8/1934 (24. 2. 1934),s . 8 – 9 (článek). – Cit.: Pražská stanice vysílá 1. března 1934 původní rozhlasovou hru V. Kašpara ,,Paganini“, která zachycuje významné fáze umělcova života. Pro nás je hra zajímavá hlavně dvěma scénami; z Vídně, kde se Paganini setkal s naším Josefem Slavíkem, a z Prahy, kde koncertoval. Autor hry krátce referuje o pobytu Paganiniho v Praze. (…) Vztah Paganiniho k Čechám nabyl zvláštního významu jednak seznámením se slavného mistra s českým virtuosem Josefem Slavíkem ve Vídni, jednak vystoupením Paganiniho v Praze. S Josefem Slavíkem, členem orchestru dvorní opery vídeňské, seznámil se Paganini 30. března 1828 ve Vídni. Paganini lákal svou hrou i svým fascinujícím zjevem fantasii mladého hudebníka a ten si dodal odvahy, že časně ráno po koncertě 30. března navštívil Paganiniho s naléhavou prosbou, aby vyslechl jeho hru. Paganini rád svolil a naslouchal hře mladého houslisty. Naslouchal napjaté, jeho vzrušení se stupňovalo. Když Slavík ukončil hru, vzkřikl Paganini: ,,Vy jste ďábel. Svět se třese, když hrajete. Proč se mně Vídeňští o vás nezmínili?“ Zamiloval si potom Slavíka tak, že mu dovolil, aby ho kdykoli navštěvoval, sám mu ukázal některé taje své hry a cvičíval sám v jeho přítomnosti. Slavík sám miloval svého mistra velice a když příštího roku vystupoval Paganini v Paříži, vypůjčil si mladý nadšenec peníze na cestu, 600 zlatých, a jel za ním. V pozůstalosti Slavíkově je památník, do něhož Paganini napsal 8. srpna 1828: ,,Al valente Signor Slavich — II Dolce.“
Koncem listopadu téhož roku přijel Paganini do Prahy, aby zde koncertoval, pozván tehdejším ředitelem Stavovského divadla Janem Nep. Štěpánkem. Hrál jednak ve Stavovském divadle, jednak v starém sále v Platýzu. Paganini rád přijal pozvání ředitele Štěpánka, který byl tehdy duši celého kulturního života v Praze a ubytoval se v hotelu ,U černého koně“ na Příkopech. Byl v Praze až do začátku příštího roku. Štěpánek líčí Paganiniho jako člověka ohleduplného, pozorného a nejvýš čestného. Také hotelier ,,U černého koně“ Josef Hübsch líčí ho jako dobrého člověka, který měl svého synka Achilla nadevšecko rád a líčí zejména malebný obrázek, když vstoupil do jeho pokoje: uprostřed rozházených věcí, šatů, šperků, houslí, hraček, peněz, čepic a hodinek seděl Paganini a myl ruce svému synkovi. Hošík býval často nepokojný a otec ho litoval: „Ubohé dítě se nudí dlouhou chvíli, kdyby mělo matku, bylo by lépe. Nevím už co bych mu udělal, abych ho pobavil!“ Pak shledával toiletu kus po kuse — všecko bylo zastrkáno malým Achillem, který měl radost z toho, když musil otec něco dlouho hledat.
V době od 1. do 20. prosince uspořádal Paganini v Praze za spoluúčinkování tenoristy Bindera celkem šest koncertů. Při třetím koncertu obdržel darem housle, které si však — neznámo z jakých důvodů — neponechal. Jejich majitelem je pražský houslař B. Lantner. Na zadní desce houslí je podobizna Paganiniho, celkem dosti zdařilá řezbářská práce. V Praze měl Paganini obrovský úspěch a na jeho koncertu vystřídali se všichni pražští občané. (…) Avšak stihla ho tu i nehoda: neopatrná zubní extrakce způsobila u něho otravu krve, která pak zavinila ztrátu celé dolní čelisti, jež mu musila být operativně vyňata. Léčení trvalo dosti dlouho. Jinak vzpomínal na Prahu velmi rád a zejména na její vděčné obecenstvo.
Ve své hře chtěl jsem zachytit spíše lidské než umělecké osudy Paganiniho. aby bylo zřejmo, jakým vlnobitím života byl formován umělecký růst největšího mistra houslí. To ostatně ještě lépe osvětlí prolog k vlastní hře.
Za pobytu v Praze stýkal se Paganini ponejvíce s členy pražské italské kolonie, tehdy dosti četné. V jejím popředí stál profesor zpěvu na pražské konservatoři Giovanni Gordigiani, jenž zvěčnil též žertovným způsobem průběh slavnostního obědu (pranzo italiano), konaného na počest Paganiniho v lednu 1829, patrně na rozloučenou s geniálním mistrem.
Sláva Paganiniho v Praze udržela se dlouho a nevymizela i po další desetiletí. Ještě roku 1843 český básník Frantisek Rubeš v básničce ,,Za sto let“ (…) veršem vyznačuje nejen umělecké zvláštnosti hry Paganiniovy, ale i vysoké vstupné do jeho koncertů, jež bylo nejednou příčinou toho, že nebyla všechna sedadla Stavovského divadla obsazena, když v Praze koncertoval. Vstupné bylo pravidelně pětkráte vyšší než obyčejné ceny divadelních sedadel. Proto bývala lacinější místa vždy plně obsazená, kdežto dražší nejednou zela prázdnotou. Vyskytl se již tehdy stejný zjev jako se pozoruje při některých nynějších drahých koncertech.
Koncerty Paganiniho nezpůsobily u nás v houslové hře převratů, domácí naše houslové umění již před jeho příchodem vychovalo vynikající houslisty jako byl Josef Slavík a své tradici zůstalo věrné i potom. Porovnáme-li houslovou techniku Slavíkovu s paganinskou, shledáme, že český virtuos odvažuje se stejných smělostí v levé i v pravé ruce a nikde si ničeho neodpouští. Může se skoro říci, že tehdy již Praha s Paganinim konkurovala.