Václav Kahuda. Povídka. Dramaturg Miroslav Zelinský.
Natočeno 1998 (?). Neodvysíláno, staženo z vysílání den před premiérou.
Lit.: anonym: V obecném zájmu. In Facebook, 7. 12. 2015 (zpráva). – Cit.: Básník Jaromír Typlt uveřejnil na svém facebookovém profilu zprávu o tom, že v rozhlasovém pořadu „Slova ze sna a do snů“, představujícím posluchačům stanice Vltava část jeho tvorby, podlehlo „měkké cenzuře“ časování staročeského slova pykati (pyču, pyčeš).
K podobným retuším dochází při prezentaci literárních textů v rozhlase a obecně v elektornických vysílacích médiích často. V knize „V obecném zájmu“ připomínáme kauzu neuvedné rozhlasové adaptace povídky Václava Kahudy „O červenej“. Tato již natočená blasfemická parafráze pohádky o Červené Karkulce, tiskem publikovaná v roce 1998 ve sbírce Exhumace, byla den před odvysíláním – údajně na podnět jedné z technických pracovnic rozhlasu – stažena z programu s odůvodněním, že „neodpovídá zadání […] vysílací řady ani jejímu časovému zařazení“ a mohla by „vzbudit nežádoucí posluchačské ohlasy“. Veřejný protest dramaturga pořadu, literárního teoretika a publicisty Miroslava Zelinského, vyvolal polemiku, zda lze podobná rozhodnutí označovat slovem cenzura, ale také zda podobná měřítka regulace nebrání této rozhlasové stanici, která se jako jediná v zemi specializuje na umělecké texty, držet krok s „živou, aktuální literaturou“.
V roce 2013 byla Kahudova próza natočena Českým rozhlasem znovu a premiérována od 22.00 hodin v pořadu Moderní povídka. Dramaturgická úprava, spočívající zejména v proškrtání povídky, urychlila plynutí děje a utlumila explicitní líčení brachiálního násilí i perverzní rozměr sexuálního sblížení vlka s dívkou.
Podobné úpravy mají legislativní důvody, ale upozorňují současně na významotvornou roli média. Na rozdíl od tisku jsou rozhlas i televize v České republice opředeny soustavou zákonných regulací, vedených mimo jiné úmyslem ochránit nedospělé posluchače a diváky před reprezentacemi násilí a sexuality.
„Druhá strana“, tedy sami rozhlasoví tvůrci, upozorňují zase na to, že vytištěné a rozhlasem zprostředkované slovo nemají z hlediska vnímatele stejný kulturní status ani emocionální váhu. Naznačují to slova dlouhotého vedoucího literární redakce Vltavy Jana Halase:
„Především v současné literatuře je expresivních slov hromada. V televizi je nahé tělo ukazováno pořád, člověku už to vůbec nevadí. Jakmile se vám ale z rádia víckrát než jednou za tři minuty ozve „hovno“, „prdel“ nebo něco podobného, tak nadskakujete, co se to děje. Uši jsou na tohleto nějakým způsobem citlivější. A musíme na to dávat pozor. Například jsme vysílali povídku Jaroslava Hutky, kde těch expresiv byla strašná spousta, a tak jsme se s ním domluvili, že bychom je aspoň o stupínek zjemnili. Že bychom jako nemrdali, ale šukali a podobně… Napsané to tak nevypadá, ale když se to vysloví, tak se leckdo začervená. On se tomu smál, ale pochopil to.“
