Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

18. 1. 2018

Pohádky pro novorozence 1/8 (2017)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Premek @ 12:02

Marie Kubátová, Ljuba Štíplová, Jindřiška Ptáčková a další.

Čte Petr Kubes.

Nastudoval ČRo Olomouc v roce 2017.

Lit.: Tomášková, Monika: Novorozence v inkubátorech ve Fakultní nemocnici Olomouc uklidňují pohádky, které načetl Petr Kubes. In web ČRo Olomouc, 17. leden 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Předčasně narozené děti na novorozenecké JIPce ve Fakultní nemocnici Olomouc poslouchají před spaním pohádky. Miminka v inkubátorech pomáhá uklidnit hlas herce Moravského divadla Olomouc Petra Kubese. Příběhy pro ně načetl ve spolupráci s Českým rozhlasem.

Se zdravotní sestrou Slávkou Kubesovou-Markovou vcházíme na novorozeneckou jednotku intenzivní péče. „Vešli jsme do našeho hlavního pokojíčku, kde máme sedm lůžek,“ popisuje. Míříme k inkubátoru vpravo u okna. Leží v něm malá Markétka, která se narodila v necelých sedmi měsících na konci října. Za hlavou má položené dva malé reproduktory.

„Většinou se snažíme, aby rodiče nahráli vlastní hlas, ale jsou rodiče, kteří nemají tu možnost nebo z nějakého důvodu nemohou. Po domluvě s nimi jsme si nechali nahrát vlastní pohádky. Ono je to zklidňuje. Tady na oddělení jsou slyšet alarmy, pípají tu monitory, občas pumpy a ten přirozený lidský hlas je zklidní, dělá jim dobře,“ vysvětluje zdravotní sestra.

A jaké pohádky teď děti poslouchají? „Například O Červené Karkulce, O kůzlátkách, potom tam jsou pohádky od mé oblíbené Marie Kubátové nebo Ljuby Štíplové a Jindřišky Ptáčkové,“ vyjmenovává Slávka Kubesová-Marková.

Muzikoterapii ke zklidnění novorozenců využívá oddělení osmým rokem. Podle lékaře Vojtěcha Bodnára s ní má dobré zkušenosti. „Podle měření srdeční frekvence jsme opravdu viděli na vlastní oči, jak se ty děti zklidní. Přináší jim to pocit bezpečí a je to naprosto logické, protože už zhruba ve 20. týdnu těhotenství se rozvíjí sluchový aparát a ty děti už jsou schopny vnímat zvuky a hlasy,“ říká Bodnár.

Některou z osmi pohádek v podání herce moravského divadla Petra Kubese poslouchají novorozenci půl hodiny dvakrát denně.

17. 1. 2018

Morderstwo w Orient Expressie (Vražda v Orient Expresu, 2017)

Agatha Christie. Kompletní audiokniha. Jeden z nejslavnějších případu Hercula Poirota.

Čte Danuta Stenka.

Natočeno 2017. Vydal Publicat s. a. v roce 2017 (1 CD MP3). Ukázka k poslechu zde.

Pozn.:  Herkules Poirot po rozwiązaniu sprawy kryminalnej w Azji wraca do Europy. Pociąg Orient Express, którym podróżuje, grzęźnie w zaspie śnieżnej. W nocy w niewyjaśnionych okolicznościach ginie jeden z pasażerów. Detektyw Poirot rozpoczyna dochodzenie, a jego podróż zamienia się w śledztwo. Fakty wskazują, że zabójca zajmuje przedział w tym samym wagonie…

Czy Poirot zdoła rozwiązać zagadkę tajemniczego morderstwa? Sprawa nie należy do łatwych – każdy pasażer jest podejrzany…

16. 1. 2018

Povídání o pejskovi a kočičce (2018)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Premek @ 11:19

Josef Čapek. Režie Jitka Škápíková.

Osoby a obsazení: vypravěč (Ivan Trojan), pejsek (Jaroslav Plesl), kočička (Veronika Khek Kubařová), zlý pes (Hynek Čermák).

Natočeno 2018. Vydal Albatros, leden 2018 (1 CD).

Lit.: -jab-: Dejvické divadlo na nové audioknize povídá o pejskovi a kočičce. In web ČT 24, 15. 1. 2018 (článek + video). – Cit.: Povídání o pejskovi a kočičce od Josefa Čapka patří od meziválečných let k nejoblíbenějším dětským příběhům. Slavné postavičky teď znovu připomínají herci Dejvického divadla. Na připravované audioknize hlavní dvojici propůjčí hlasy Jaroslav Plesl a Veronika Khek Kubařová.

Dejvické divadlo namluvilo Povídání o pejskovi a kočičce

Knihu, kterou Josef Čapek napsal na konci dvacátých let pro svou dceru Alenku, v animovaném seriálu o dvě dekády později odvyprávěl Karel Höger. Povídání si děti mohly poslechnout také v podání Václava Vydry – audioknihu namluvenou tímto hercem mimochodem nakladatelství Albatros v polovině ledna znovu vydává.

V chystané nahrávce se role vypravěče ujal Ivan Trojan. „Částečně symbolizují mužský a ženský princip, to je v příběhu hezky vykreslené,“ říká o hlavních hrdinech. „Pejsek je takový pudový, všechno si odvrčí. A kočička je zase chytrá jako rádio,“ popisuje režisérka nejnovější nahrávky Jitka Škápíková, jak známý zvířátkový pár vidí ona.

Původní jazyk, nové ilustrace

K typické poetice Čapkovy autorské pohádky patří také dobový jazyk. Ten i v novém nastudování zůstává téměř beze změn. „I s ohledem na posluchače, aby dostali to, co Čapek napsal, jen v novém kabátě,“ potvrzuje režisérka.

„Zajímalo by mě, jak budou dnešní děti přijímat takový způsob vyprávění a takový jazyk,“ podotýká Jaroslav Plesl, představitel pejska. Vedle jeho hlasu a hlasů Veroniky Khek Kubařová a Ivana Trojana posluchači uslyší ještě necelou desítku dalších herců z Dejvického divadla v epizodních rolích. Například Hynek Čermák si zahrál zlého psa, který pejskovi a kočičce snědl jejich splácaný dort.

Audiokniha vychází z původní předlohy, kde je tento příběh obsažen, stejně jako povídání o tom, jak pejsek s kočičkou myli podlahu, nebo o plakající panence. Doplněné budou o méně známou kapitolu, která se objevila až ve vydání před šesti lety. Pojednává o oslavách 28. října, tedy vzniku Československa, po roce 1948 byl tento text ale z knihy vypuštěn.

Předloni vyšlo knižně také pokračování Čapkovy knihy, v němž hrdinové zažívali nové příběhy. Doplnily je tehdy i nové ilustrace, stejně jako tomu bude v chystané audioknize. „Původní Čapkovy ilustrace jsou perfektní, ale byly už tolikrát použité, chceme se v něčem odlišit,“ vysvětlil producent Martin Pilař.

Na trhu by se novinka o pejskovi a kočičce měla objevit v únoru. Nedávno vyšla s novým hlasem také jiná pohádková klasika spojená s Karlem Högerem. Příhody loupežníka Rumcajse půlstoletí po Högerovi namluvil Vojtěch Kotek.

Lit.: Horák, Jakub – Špetlíková, Tereza: Povídání o Povídání o pejskovi a kočičce. In web Naposlech.cz, 15. 3. 2018 (rozhovor). – Cit.: Režisérka Jitka Škápíková natáčí v audioknižním vydavatelství OneHotBook klasický text Josefa Čapka Povídání o pejskovi a kočičce v novém pojetí. S jedenácti herci Dejvického divadla včele s pejskem Jaroslavem Pleslem, kočičkou Veronikou Khek Kubařovou a vypravěčem Ivanem Trojanem se staví vedle lety prověřené interpretace Karla Högera. Povídali jsme si s ní i s trojicí zmíněných herců především o Pejskovi a kočičce, řeč se ovšem stočila i k obecnějším audioknižním otázkám.

Povídání s režisérkou

Původní verzi zvukového Povídání o pejskovi a kočce má na svědomí velký Karel Höger. Neobáváte se o úspěch vašeho pojetí?
Jitka Škápíková: Já to s Högerem vůbec nesrovnávám. Už jsem se několika aktualizací dopustila a myslím si, že tak, jak se vyvinuly dnešní děti, se vyvinul i způsob interpretace. Jsem ráda, když se jakýkoliv text dostane k posluchačům a ráda jim to usnadním. Myslím si, že při velikosti pana Högera, už je čas udělat Povídání o pejskovi a kočičce nově, moderně a svěže. Stejně tak, jak jsme dělali Bylo nás pět, přestože jsme věděli, že to pan Filipovský načetl výborně.

Proč jste se rozhodla pro formu vícehlasé četby?
Jitka Škápíková: Když jsem si k tomuto textu po letech poprvé znovu sedla, zvažovala jsem dvě varianty úpravy: buď to udělat jako dramatizaci, což by ale znamenalo velký zásah do textu a z Čapka by tam zbyla jen část. Nebo to vzít tak, jak to Čapek napsal a pokusit se to rozhodit mezi více herců. A tuto druhou variantu jsem nakonec zvolila. Z počátku jsem se trochu bála, jak budou fungovat části, kde s pejskem a kočičkou hovoří vypravěč, ale vzhledem k tomu, že spolu hovoří sehraní kolegové z Dejvického divadla a všichni velcí profesionálové, tak se moje obavy ukázaly jako liché.

Proč jste si vybrala právě tyto herce?
Jitka Škápíková: My jsme to celé vymysleli poté, co jsme na loňské Audioknize roku dostali dvě hlavní ceny za audioknihy pro děti (Bylo nás pět a Doktor Proktor a konec světa. Možná…). V té euforii jsme si řekli, že teď uděláme Pejska a kočičku, a já jsem vymýšlela nějakého barda, který to bude číst. A Martin Pilař (producent) řekl: „Nene, to musíme udělat nějak jinak. Co třeba Plesl s Kubařovou?“ Oba jsme je viděli v Interview v Dejvickém divadle a bylo znát, že na sebe slyší. Tak bylo rozhodnuto.

A ostatní z Dejvic?
Jitka Škápíková: Leta letoucí pasu po Ivanovi Trojanovi, kterého si moc vážím. Znám ho z dob, kdy byl v rozhlase už velká hvězda a velký profesionál, ale jinak ještě moc známý nebyl. A já jsem si vysnila, že s ním budu pracovat. No a když už jsem měla tyhle dva z Dejvic, tak jsme zkusili i Ivana jako vypravěče. Na Josefa Čapka jsme si pozvali Miroslava Krobota – z toho mám příjemnou trému, ale vzhledem k mé nedávné zkušenosti s ním vím, že to bude skvělá spolupráce. Je to velmi vtipný a laskavý člověk.

Jak herci své zvířecí postavy pojali?
Jitka Škápíková: Rozhodli jsme se, že to nebudeme příliš karikovat. Budeme mít suchého vypravěče, pudového pejska a kočičku chytrou jako rádio, ale nejsou to karikatury. Stále je to pravdivé, prosté, a je tam zachovaná ta čapkovská naivita.

Povídání s herci

Proč jste kývli na natáčení Povídání o pejskovi a kočičce?
Ivan Trojan: Myslel jsem, že je to jen pár vět, ale ve studiu jsem zjistil, že je toho víc. Ale je tu se mnou Jarda Plesl a Veronika a s nimi já dělám rád. Pokusíme se to udělat tak, aby to někoho bavilo a zajímalo.

Veronika Khek Kubařová: Mně to nabídla Jitka Škápíková, režisérka této audioknihy, když věděla, že by na pejska chtěla Jardu Plesla. Pak ještě přibyl Ivan a další kolegové, a to je prostě skvělá skvadra. Bavila mě ta představa, že budeme dělat Pejska a kočičku v tomto složení a nedomýšlela jsem, co to znamená dál.

Jaroslav Plesl: Hlavní tahák pro mě bylo to, že se tady potkám se svými nejbližšími, s lidmi, které mám nejradši. Ale je to samozřejmě i ta knížka a všechno co s ní mám spojené z dětství. Těším se z toho, že si tu můžeme s textem hrát a pracovat s ním bez nějakého zbytečného respektu, který by to třeba v někom mohlo vyvolávat.  A rád dělám s Jitkou Škápíkovou – je to už několikáté čtení, které tady vzniká, takže vlastně jsem neváhal.

Každý máte na svém kontě již několik audioknih. Na kterou nejraději vzpomínáte a proč?
Jaroslav Plesl: Pro mě byl zatím nejtěžší audioknihou Waltariho Pád Cařihradu, který režíroval Michal Bureš. Kniha se mi velmi líbila jak příběhem, tak způsobem vyprávění, ale jazyk byl dost těžký. A za mikrofonem jsem u Cařihradu zažil opravdu silné emoce, stávalo se mi dokonce, že mi tekly slzy. A taky to byla dost náročná práce pro ten rozsah – strávil jsem ve studiu téměř padesát hodin. Ještě bych rád připomněl knížku Sběratel, což byla velmi podrobná a přitom krásně napsaná studie psychopata.

Veronika Khek Kubařová: Pro mě to byla asi ta první, kterou jsem dělala sama, což byla Poslední Aristokratka od Evžena Bočka. Má tři díly, takže jsem na ní vyrostla a naučila se spoustu věcí. Líbilo se mi, že tyto knihy patří, jako jedny z mála, mezi českou humoristickou literaturu. A také to, že je to sranda a všichni jsme se při natáčení dobře bavili.

Ivan Trojan: Já jsem žádnou audioknihu jako samotný interpret vlastně nenačetl. Dělal jsem poměrně hodně rozhlasové četby, což je dost těžká disciplína a já k ní mám respekt. Pokud bych měl být poctivý a přečíst knížku, která má třeba 600 stran, tak nad tím strávím třeba čtrnáct dní příprav, a ty jsem v poslední letech nenašel. Proto se audioknihám zatím vyhýbám.

Dokázali byste jmenovat nějakou knihu, která vás zaujala a řekli jste si, že by bylo fajn z ní udělat audioknihu?
Jaroslav Plesl: Já bych rád načetl Noční můry s čápem marabu od Irvina Welshe. Je v ní několik rovin, které se zvláštně proplétají a nakonec vytvoří takový silný proud a jeden příběh. Jeden čas pro mě byla tato knížka zásadní.

Veronika Khek Kubařová: Mě napadla moje nejoblíbenější knížka, ale bojím se, že by jí interpretace dala jiný tvar než ten, který mám v hlavě, takže ji nechci ani jmenovat. Jedině, že bych ji načetla sama. Všeobecně mě ale moc baví jakékoliv pohádky pro děti, protože skýtají velký prostor pro herecký projev – bezhraniční, s velkou fantazií.

Ivan Trojan: Já jsem teď přečetl knížku od Erika Taberyho Opuštěná společnost a shodou okolností ji chce jeho bratr Jakub Tabery se mnou a Jirkou Dvořákem udělat jako audioknihu. Myslím, že je to v současné době důležitá kniha, která dává poměrně srozumitelný výklad našich moderních politických dějin. Měli by si ji přečíst všichni profesoři na gymplech, kterým se nechce do výkladu současných dějin.

Lit.: Fajmon, Kamil: Kompletní pejskové a kočičky. In web Naposlech.cz, 22. 4. 2018 (recenze). – Cit.: V letošním roce vznikly hned dvě zvukové verze Čapkova Povídání o pejskovi a kočičce. Oblíbených zvířecích hrdinů se pochopitelně audioknižní vydavatelé chopili v minulosti již několikrát, a tak než se pustím do hodnocení obou aktuálních nastudování, podívejme se, proč bychom jim měli věnovat pozornost.

V současnosti je na trhu patrně nejznámější nahrávka s Karlem Högerem, který v 50. letech namluvil polovinu Čapkovy knihy. Důvod je prostý: limit šelakových desek, na něž se vešlo jen velmi omezené množství minut. Druhý, Radiotékou prodávaný archivní snímek, pochází od skřítka Hajaji – Vlastimil Brodský v rozhlase načetl sedm příhod pejska a kočičky. Možná ale máte doma i jiná zpracování: výběr na CD s Tomášem Töpferem a Dagmar Havlovou, v dramatizaci s Uršulou Klukovou, Vladem Štanclem a Pavlem Kondelíkem nebo ve dvoudiskovém vydání z časopisu Méďa Pusík. Ani jedna ze zmiňovaných nahrávek však nezachytila za minulého režimu z ideologických důvodů vypuštěnou epizodu o tom, jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen. Kompletní knížku odvyprávěl v roce 1993 pouze Jan Pokorný, záznam se však nikdy reedice nedočkal a dnes patří k již zcela zapomenutým. (more…)

14. 1. 2018

Když jsem to slíbil 1/10 (2017, 2018)

Luděk Munzar. Jímavý příběh plný pokory, touhy i humoru o splněném slibu a velké lásce k létání. Dramaturgie Helena Herbrichová a Jaroslav Pokorný. Mistr zvuku Tomáš Gsöllhofer.

Čte Luděk Munzar.

Připravil ČR Hradec Králové v roce 2017. Premiéra 7. 1. – 11. 3. 2018 (ČRo Hradec Králové, každou neděli cca od 18:30 h.; zbývající díly přibližně o 15-20 minut dříve).

Vydala Radiotéka, únor – březen 2018 (MP3).

Lit.: Oslava chlapství. In Týdeník Rozhlas 12/2018, str. 12 (článek). – Cit.: (…) Začátkem letošního roku byla ve studiu Českého rozhlasu dokončena audioverze jeho knihy „…Když jsem to slíbil…“, která vyšla již v roce 1998. Tuto audioverzi nyní vydává Radioservis. (…)

 

12. 1. 2018

Siesta v čase pôstu (Siesta v čase půstu, 2017, 2018)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích,Slovenské — Premek @ 16:15

 Eduard Grečner. Kompletní audiokniha. Sbírka básní. Dramaturgie a režie Katarína Mišíková Hitzingerová. Obálka Miroslav Harbula. Zvuk Dušan Ivan. Produkce Juraj Skladaný.

Čte Juraj Smutný.

Natočeno 2017 (studio Diera). Vydal Vis Verbi, leden 2018 (MP3, 21 minut).

Pozn.:  „Siesta v čase pôstu“ je výberom básní z troch zbierok Eduarda Grečnera (Absolútna žena, Zakázaná zóna a Drevený bocian Otta Bartoňa). Názov audio knihy je prevzatým názvom jednej z jeho básní. Málokomu je známe, že tento významný slovenský filmový a televízny režisér je i poetom. Poézia je pre neho spoveďou. S básňou je mu dobre, navždy s ňou zostane. Eduard Grečner je nielen výrazná osobnosť, ale i nesmierne citlivý a vnímavý človek, muž a snílek. V jeho básňach cítiť, že cítiť sa má.

Eduard Grečner
Je významný slovenský filmový a televízny režisér. Narodil sa v Kopčanoch. Vyrástol v Skalici, kde absolvoval tiež gymnaziálne štúdiá. Na pražskej FAMU študoval najprv réžiu, neskôr prestúpil na odbor dramaturgie, avšak školu nedokončil. Po ponuke z Koliby spolu so Stanislavom Barabášom prerušil štúdium a začal pôsobiť v Bratislave. Bol pomocným režisérom Štefana Uhera, s ktorým nakrúcal tiež slávnu snímku Slnko v sieti. Spolu s ďalšími filmovými tvorcami ako Juraj Jakubisko či Miloš Forman je predstaviteľom Československej novej vlny. Jeho debutom je film Každý týždeň sedem dní. Ďalej nakrútil filmy Nylonový mesiac a Drak sa vracia. V roku 1968 manifestoval svoj negatívny postoj voči okupácii Československa vojskami Varšavskej zmluvy, kvôli čomu bol do roku 1991 presunutý do sekcie dabingu. Dovtedy nakrútil tri televízne filmy. V 90. rokoch nakrútil Eduard Grečner ešte dva filmy: Pozemský nepokoj a Jaškov sen. Dnes učí mladých filmárov na Akadémii umení v Banskej Bystrici. Eduard Grečner si zahral vo filmoch Petra Solana Boxer a smrť (1962) a Prípad Barnabáš Kos (1964).

11. 1. 2018

V případě neočekávané události (2017, 2018)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Premek @ 14:13

Judy Blumeová. Nezkrácená audiokniha. Elegantní román odehrávající se v 50. letech v malém americkém městečku, ve kterém dochází k záhadným pádům letadel. Překlad Michaela Konárková. Režie a zvuk Miloš Vrána.

Čte Terezie Taberyová.

Natočeno 2017. Vydala Bookmedia, Audiotéka, leden 2018 (MP3, celková délka 13 hodin 42 minut).

Pozn.: Spisovatelka Judy Blumeová se v tomto románu vrací v paměti do vlastního mládí. V městečku Elizabeth v New Jersey spadnou v roce 1952 během tří měsíců, celkem tři letadla. Je to náhoda? Nebo komunistické spiknutí? Mohou za to mimozemšťané? Jak se s tím vyrovnávají obyvatelé malého městečka? Strhující události a sympaticky vykreslené postavy spolu s dokonale evokovanou estetikou 50. let minulého století, dávají dohromady elegantní román, založený na pravdivé události.

Judy Blumeová
Judy Blumeovou lze popsat jako americkou spisovatelku realistických dětských a teenagerských románů. Ve své práci se věnuje hlavně tabuizovaným tématům, jako je rasismus, menstruace, rozvody, šikana, masturbace, sexualita a rodinné problémy. Tyto pravdivé romány sice skrývají šokující příběhy, ale sama Judy Blumeová říká, že se jedná právě o knihy, se kterými mladí lidé zvládnou etapu dospívání.
Její knihy jsou často diskutovány a některé i zakázány, proto jí také American Library Association prohlásila za jednu z nejprovokativnějších autorek 21. století. I přesto prodala více než 82 miliónů výtisků, které byly přeloženy do 32 jazyků. Nyní její dílo vychází i na další platformě, a to jako audiokniha.

Terezie Taberyová
V rodině Terezie Taberyové se nejspíše dědí nadání a krásný hlas. Její mladší sestra Viktorie i matka Zuzana, našly svou kariéru v dabingu a Terezie také. Její hlas můžete slyšet ve filmu Koralína a svět za tajemnými dveřmi, Šarlotina pavučinka nebo ve známém americkém seriálu Super drbna.

9. 1. 2018

Stručné dějiny světa pro mladé čtenáře (2017)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Premek @ 12:24

Ernst Hans Josef Gombrich. Nezkrácená audiokniha. Režie a hudba Ivo Martiník. Hudba Lukáš Bury. Překlad Eva Pátková.

Čte David Viktora.

Natočeno 2017. Vydal Bookmedia, Audiotéka, leden 2018 (MP3; celková délka 12 hodin 5 minut).

Pozn.: Proslulý kunsthistorik převypravuje dějiny světa jako příběh, ne vždy právě veselý a pochopitelně neukončený. V této knize se Gombrich zaměřuje spíše na mladší generaci, ale s chutí si ji poslechnou i dospělí. Kniha čtenáře provede historií od počátků až do dvacátého století. Seznámí ho s nejdůležitějšími historickými osobnostmi a událostmi a také jej poučí o souvislostech a spojitostech mezi různými obdobími.

Original German title: Eine kurze Weltgeschichte für junge Leser.
This is the revised edition of the title „Weltgeschichte von der Urzeit bis zur Gegenwart“ by Ernst H. Gombrich, first published in 1935 by Steyrermühl-Verlag, Vienna

Ernst Hans Josef Gombrich
Sir Ernst Hans Josef Gombrich se narodil ve Vídni roku 1909. Narodil se vzdělané židovské rodině, otci advokátovi a matce pianistce. Po maturitě studoval dějiny umění ve Vídni a v Berlíně navštěvoval přednášky psychologa W. Kohlera. Zájem o umění a psychologii ho provázel celý život. Po vypuknutí světové války vydal Malé dějiny světa, které byly poté přeloženy do několika jazyků. Emigroval do Londýna a pracoval pro BBC – monitoroval německé vysílání. Byl to právě on, který správně uhodl, že je Hitler mrtev, protože německý rozhlas vysílal Brucknerovu smuteční symfonii.
Gombrich dostal Řád britského impéria a později byl povýšen do šlechtického stavu. Jeho kniha Příběh umění je dodnes oblíbený úvod do dějin umění. Věnoval se dekorativnímu umění a ornamentu, tak i karikatuře a výtvarnému odrazu antiky a mnoha dalším tématům. Již od 50. let se kriticky stavěl k modernímu umění a odmítal jej i názor, že umění může být cokoliv, co se za něj prohlásí. Odmítal také představu oddělené „židovské kultury“, kterou pokládal za vynález nacistů.

David Viktora
David Viktora se narodil v Ostravě, odkud se v roce 1973 přestěhoval s rodiči do Brna, kde absolvoval základní školu a gymnázium. Jeden rok působil jako elév v Jihlavském divadle a následující čtyři roky pak studoval na divadelní fakultě JAMU. V roce 1990 přijal angažmá do činohry Národního divadla Moravskoslezského v Ostravě, kde za dobu svého působení nastudoval pěknou řádku rolí, jako je například Des Grieuxe (Manon Lescaut), Bilbo Pytlík (Hobit aneb Cesta za pokladem), Augiáš (Herkules a Augiášův chlév), McMurphy (Přelet nad kukaččím hnízdem), Jindřich IV. (Královna Margot), Boleslav (Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové) a další.

7. 1. 2018

Medvědín (2017)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Martin @ 17:24

Medvedin 2017Fredrik Backman. Audiokniha. Překlad Helena Matochová. Režie Michal Bureš.

Čte Pavel Soukup.

Vydal OneHotBook v roce 2017 (2 CD mp3, AK172, 15 hod. 10 min.).

Pozn.: Hokejem žije Peter Andersson, bývalý hráč a sportovní ředitel místního klubu, dýchá pro něj sedmnáctiletý hokejový génius a naděje celého města Kevin i bojovný Benji, který se bojí přiznat svoji sexuální orientaci. Bez bruslí na nohou si svůj život nedokáže představit ani talentovaný outsider Amat. Do vítězství v juniorském mistrovství ovšem vkládá společně s nimi naděje celý Medvědín. Peterovu dceru Mayu ale víc než hokej zajímá hraní na kytaru a také Kevin. Neodolá a přijme pozvání na oslavu, po níž si celé město začne klást úplně jinou otázku, než jestli jejich hokejový tým vyhraje, či prohraje.

Fredrik Backman (*1981)

Pochází ze Stockholmu, pravidelně píše sloupky do švédských novin a na svůj blog. Jeho prvního románu Muž jménem Ove (2012, česky Host 2014) se jen ve Švédsku prodalo přes sedm set tisíc výtisků a práva byla prodána do třiceti zemí. Na jeho základě také vznikl v roce 2015 stejnojmenný film, který získal nominaci na Oscara v kategorii Nejlepší cizojazyčný snímek. Po úspěšné prvotině autorovi vyšly další čtyři knihy: Co by můj syn měl vědět o světě (2012), Babička pozdravuje a omlouvá se (2013), Byla tady Britt-Marie (2014) a Medvědín (2017). Všechny už mají také svoji audiopodobu.

Lit.: Gregor, Lukáš: Tentokrát vážněji. In web Naposlech.cz, 6. 2. 2018 (recenze). – Cit.: Zatím poslední román Fredrika Backmana, Medvědín, se záhy po svém českém knižním vydání dočkal zvukové verze. Pro fanoušky švédského vypravěče bude novinka samozřejmostí, přitom však jde o dílo, které se z celé Backmanovy tvorby nejvíce vymyká.

A nebudu zastírat, že jsem za to rád. Backmanův styl psaní se mi na jedné straně líbí, už pro jeho čtivost, kdy i s lehkým perem dokáže rozeznít intenzivní smutek, nebo schopnost koncentrovat se i na všednosti a v nich objevit krásu. Román za románem však asi nejen mně přijde na mysl, že by Backmanovi slušelo o něco méně vypočítavosti. Skládat k sobě střípky, aby vás rozesmály a také vyvolaly nutkání si zkontrolovat, zda slzy už nejdou vidět, vede jaksi přirozeně k riziku, že se taková strategie okouká. Nebo že vám bude nepříjemná, už kvůli dojmu, že vás spisovatel úmyslně tlačí do pocitů, k nimž byste rádi doputovali sami od sebe.

Ne snad, že by Medvědín v tomto směru byl natolik odlišný. Ostatně už prolog je předzvěstí něčeho, co bude emočně silné. Jen jsem zkrátka při poslechu neměl takové to „nezúčastněné uvědomění“, nedostával jsem se mimo svět příběhu, abych se tak trochu pohoršil nad manipulativností autora. Backman bezpochyby zraje. Jeho nejnovější román se co do množství osudů a postav rozkročil do větší šíře, přitom každá z postav, a je jedno jakého věku či sociální skupiny, má dostatečně definované rysy, své potřeby a motivaci. Medvědín je svou atmosférou, dějem a vyzněním uvěřitelný a autentický.

Zatímco předchozí tituly jsem měl vždy nejprve v rukou v tištěné podobě, tentokrát jsem sáhl až po audioknize. Připravilo ji, jak už je ve spojení s Backmanovou tvorbou zvykem, vydavatelství OneHotBook, totožný zůstává i režisér Michal Bureš. Jen interpret se znovu mění. Po dvou titulech dostává u OneHotBook znovu příležitost zkušený dabér a rozhlasový herec Pavel Soukup. Je možné, že bych to prohlásil i u některých jiných jmen, ale volbu Soukupa spatřuji jako výjimečnou. Když odmyslím fakt, že mi zkrátka a dobře jeho barva hlasu a jeho hloubka, která má v sobě cosi drsného, současně však prodchnutého citlivostí, sedí, zůstává kongeniální souznění s látkou. S atmosférou knihy, která nabízí dostatek emocí, ale vše v područí jakéhosi operu deziluze a snahy se ode dna odrazit. Jen život je těžší, než by se mohlo mnohdy zdát…

Soukup drží takový rytmus, aby stále fungovala Backmanova lehkost vyprávění, kdy děj plyne bez zádrhelů, současně ale nikam nespěchá, pracuje s odmlkami, vypomáhá si, citlivě, i s řečovými gesty, které od sebe odliší jednotlivé aktéry. Což je důležité, neboť tentokrát jich je v Backmanově románu opravdu hodně.

Velmi se mi líbí také hudební složka, byť jsem přemýšlel, zda by dramaturgicky nebylo vhodnější začít lehčeji a až poté do ní promítnout tíhu, která vstupuje i do příběhu.

Medvědín je povedená kniha. A rozhodně velmi dobrá audiokniha.

Lit.: anonym: „Po četbě vždycky skočím jako pstruh.“ In web Proti šedi, 29. 1. 2018 (rozhovor). – Cit.: Právě vychází audiokniha MEDVĚDÍN podle nového románu švédského spisovatele Fredrika Backmana, autora úspěšného Muže jménem Ove, v podání Pavla Soukupa.

Pro obyvatele provinčního městečka znamená vítězství na juniorském mistrovství v ledním hokeji všechno. Stačí jedna malá událost a v honbě za úspěchem je složité rozpoznat hranice věrnosti a zrady. A jak se zdá, nikdo nechce slyšet pravdu. Přečtěte si rozhovor s Pavlem Soukupem, interpretem audioknihy Medvědín.

Znal jste před natáčením audioknihy Medvědín švédského spisovatele Fredrika Backmana?
Ne, ani jsem nejprve nevěděl, jak se to jméno správně čte, v životě jsem o něm předtím neslyšel. Ale protože je mým nejoblíbenějším televizním pořadem Panorama, která běží ráno a v poledne na Sportu, hned jsem si vybavil nápis Medvědín, který se v pořadu vždycky objeví. Jmenuje se tak jedna stanice lanovky nad Špindlem. Nicméně po četbě vždycky skočím jako pstruh, je to pro mě dobrá třpytka. Když jsem se dozvěděl, že to má být knížka ze sportovního prostředí, řekl jsem si „a sakra“, protože s takovou četbou tolik dobrých zkušenosti nemám. Na sportovní téma mě naposledy zaujala knížka Klapzubova jedenáctka Karla Poláčka, pak ještě možná Plná bedna šampaňského Oty Pavla. No a teď mě čekalo překvápko.

Co vás na ní překvapilo?
Překvapený jsem byl z několika důvodů – je to nesmírně napínavý příběh a je tam kromě napětí i velký kus pravdy, je to příběh ze života. Když jsem jednou vzal svého syna na Bohemku na fotbal, zhrozil jsem se reakcí publika při zápase – od malých dětí až po dospělé, kteří tam řvali takovým způsobem takové sprosťárny, až jsem si říkal, že už v životě svoje dítě nebudu brát na hokej ani na fotbal. Což se v tomhle románu také projevuje, ovšem v jiné v dimenzi. Týká se to třeba reakcí rodičů, kteří vodí děti na kluziště s příšerně zavilou ambicí a investují dětské životy do vlastní existence, aby z toho měli prachy.

Fredrik Backman je spojován především s humorem, co je na knížce vtipného?
Humoru je v ní hodně – vyvažuje stinné, vážnější polohy. Humor je už i ve větné skladbě, často se míjejí paradoxy, plusy vyvažují mínusy a naopak. Mám šestnáctiletou dceru, a byl jsem v pokušení jí dát příběh okamžitě přečíst, ale pak jsem si řekl, že počkám, až to natočíme a dal jsem jí až hotovou audioknížku. Rozhodně jsem jí ale doporučil, aby si ji poslechla. Protože se tam odehrává tak dramatická situace, kdy zaplaťpámbu, že tam je i odlehčení.

Jaký máte vztah k hokeji?
K hokeji jsem znovu zase trochu přičuchnul zrovna ve chvíli, kdy jsem četl tenhle román. Shodou okolností jsme totiž s divadlem Hybernia měli cestu do Třince, což je město železáren, pak je tam několik domečků a paneláčků a pak obrovský nový stadion, kde jsme hráli. Převlékal jsem se tedy v hokejové šatně, viděl jsem, jak tlustý je hokejový mantinel, po letech jsem si potěžkal hokejový puk a zjistil jsem, že to je v podstatě šutr, který se tváří jako guma, a že dostat tímhle šutrem ve dvousetkilometrové rychlosti, asi trochu bolí… Hokejistů jsem si potom začal daleko víc vážit a pojal jsem k nim velkou úctu, protože jsem si vzpomněl, že i já jsem stál na ledě.

Kdy to bylo a při jaké příležitosti?
Když jsem byl v angažmá v Olomouci, tak nás z takového plezíru pozvali, abychom si zahráli hokej s ligovým mužstvem. Velkoryse nám půjčili dresy a všechno vybavení. A já jsem byl úplně nažhavenej, protože ledová plocha to je pro mě… no nádhera. Zbytek života bych chtěl být ledařem, ale už se k tomu asi nepropracuju. Miluju to žehlení ledu… Plný nadšení jsem vlítnul na prázdnou plochu, dostal jsem hokejku, puk, rozjel jsem se, načež mi ujely nohy, vyrazil jsem si jeden zub, roztrhl jsem si obočí a bylo po srandě. Pak už jsem jel do špitálu a nic jsem z toho už neměl. Takže teď vím, co hokej obnáší, jaké je nebezpečí toho sportu, a vím, že hokejista se po vší té dřině dostane tak na deset minut na led, což mi přijde krutě málo.

Dá se tedy říct, že jste hokejový fanoušek?
Od okupace jsem prožíval hokejové mače s Ruskem, ale teď už se politika z hokeje vytratila… Jsem hokejový nadšenec, akorát že neumím moc bruslit. Takový menší nedostatek, který už nebudu dohánět.

Co se vám na knížce líbilo, co vás na ní osobně zaujalo?
Mě zaujala veškerá překvapení, která na mě čekala. Čekal jsem, že budu číst o kariéře nějakého klubu, týmu, nějakého talentovaného hokejisty, ale netušil jsem, jak se to zvrtne, a že se to změní takřka v detektivku. Pak jsem předpokládal i jiné vyústění toho detektivního dramatu. Myslel jsem si, že se tam semele krutá bitka na způsob Steinbeckových Hroznů hněvu, že se téma msty vyvine jiným způsobem, než je pak v románu. Nicméně jsem spokojený a jsem vděčný vydavatelství OneHotBook, že si mě vybralo.

Jaká postava v románu vám byla nejsympatičtější a čím?
Mně byl nejsympatičtější skoro šestnáctiletý Amat a ještě sympatičtější jeho matka – svojí obyčejností, prostotou a jednoduchostí. Fatima je imigrantka, která se dostane do švédské společnosti, do té nejnižší vrstvy. Pracuje, je poctivá a pomáhá synovi dostat se mezi jeho vrstevníky, kteří jsou na tom finančně líp. Fatima s Amatem mají úžasný vztah – matka uklízí na zimáku a kluk jí s tím pomáhá a musí kvůli tomu snášet nejrůznější ústrky a posměšky.

O čem pro vás tedy román Medvědín je?
Medvědín je pro mě především o sportu, ale taky o životě v malém městě na konci světa i o vztazích na základní škole. A vzhledem k tomu, že jsem celoživotní sportovec – dělal jsem kolektivní sporty a nejvíc házenou -, vím, jak se v tom klubku hráčů proměňují vztahy, jak tam vzniká kamarádšoft pevného jádra, který opovrhuje tím zbytkem. To jsou psychologické hry, které se v románu taky objevují.

Co jste si z románu odnesl?
Že nad jakékoliv vítězství a nad jakoukoliv euforii z toho vítězství je cesta k němu, která se ovšem může zvrhnout. Může se pokazit nejrůznější korupcí nebo nemorálním přístupem – když začnete podvádět, lhát, faulovat. Dobrat se vítězství je krásná věc, ale když ho získáte faulem, podloudností a násilím, tak bledne, ztrácí smysl. Ten pohár je najednou jen kus plechu.

Chtěl byste v takovém maloměstě žít?
V takovém maloměstě jsem žil – byl jsem v angažmá v Olomouci a Liberci, což je v podstatě maloměsto, i když honosnější, ale já pokládám i Prahu za nejkrásnější vesnici na světě… V Medvědíně bych nechtěl žít, protože na takovém místě je všechno pod drobnohledem, hrozně se tam drbe, lže, pletichaří a to já nemám rád. Mám rád anonymitu. Mám nejradši Prahu.

Jak se na natáčení audioknih připravujete?
Především si musím přečíst knihu jako celek, abych věděl odkud kam. Pak se připravuju ze dne na den, s tužkou v ruce, abych věděl, co mě může překvapit. Dávám si jenom značky jako: „Bacha, tahle replika je tahle postava…“ Prostě se varuju tužkou. Mám za sebou i dost rozhlasové práce a před mikrofonem jsem potkal velké mistry. Vzpomínám si třeba na Jiřího Adamíru, kterému při četbě text nebyl skoro vidět, co tam měl čárek a vlnovek a smyček a „jánevimčeho“. Nechápu, jak to mohl všechno stihnout sledovat. Já jsem zase ten typ, co má úplně čistý papír. Já si dávám jenom ty „bachy“: tedy „bacha na tohle, tohle, tohle“. Vím, kam text jde, znám obsah a chci překvapovat, ale chci být taky sám překvapený.

Co pro vás bylo při načítání nejtěžší?
Nejtěžší bylo, abych uměl mluvit rychle, protože v knize jsou pasáže, kdy jakoby komentuju přímý přenos z hokejového utkání. Snažil jsem se být věrohodný v tom smyslu, že jsem se snažil mluvit tak rychle jako televizní komentátoři, třeba Josef Laufer, Štefan Mašlonka nebo Petr Vichnar. Nešlo to úplně a měl jsem tu výhodu, že v té pasáži nebyla jména cizích hráčů, což by mi jistě dalo strašnou práci, zatímco jim to problémy nedělá.

Jak se vám spolupracovalo s režisérem Michalem Burešem?
Michala Bureše jsem poznal teprve nedávno v rozhlase. Je znamenitý, a kdykoliv produkce zavolá, že mám pracovat s ním, tak jásám. Při natáčení dbal hlavně na rytmus a na patos, abychom neutrpěli ztráty právě v těch vážných tragických pasážích. Ale zas také hlídal, abychom se jim moc nepoddávali, abychom vyrovnávali hladinu tragédie, která se tam odehraje, a humoru, který s sebou sport taky přináší. Aby byl rytmus proměnlivý, abychom neupadli do letargie, abychom nenudili.

Posloucháte vy sám audioknihy?
Ano, když jezdím na delší trasy. Mám taky rozvětvenou rodinu, která jezdí k různým mořím a k tomu používají auta – a když tam jedou tři dny, tak to si už něco poslechnete. U nás se audioknihy rozeberou okamžitě.

Co byste vzkázal posluchačům téhle audioknihy?
Ať se nenechají odradit názvem románu, který je může zavést do pohádky, do hloubky lesa z úplně jiného důvodu, než je zavede autor. A aby si audioknihu koupili a pustili.

Syndrom E (2017)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Martin @ 17:16

Syndrom E 2017Franck Thilliez. Audiokniha ze série Komisař Sharko a Lucie Henebelleová 1. Přeložil Jiří Žák.

Čte Jiří Žák.

Vydalo nakladatelství XYZ v prosinci 2017 (1 CD mp3, 13 hod. 52 min.).

Pozn.: Horké léto, dovolená právě začala, dvěma francouzským policistům však běhá mráz po zádech. Poručici Henebelleové z Lille zavolá uprostřed noci jeden z jejích přátel a prosí ji o pomoc. Po zhlédnutí anonymního krátkého filmu z padesátých let oslepl. V jiné části Francie komisař Sharko z Nanterre vyšetřuje pětinásobnou sadistickou vraždu. Oba případy spojuje záhadný „syndrom E“.

Lit.: Špetlíková, Tereza: Co oči nevidí, ale mozek vnímá. In web Naposlech.cz, 12. 4. 2018 (recenze). – Cit.: V pořadí třetí díl série s komisařem Franckem Sharkem z pera nejčtenějšího francouzského autora kriminálních románu Francka Thillieze nese název Syndrom E a jako první z řady je nyní dostupný také v audiopodobě. Zajímavou teorií i nepěknými důsledky vlivu podprahových obrazů, smyslových podnětů pod hranicí vědomého vnímání, posluchače vědomě provede Jiří Žák, herec Divadla na Vinohradech.

Psychothriller s tajemným názvem patří mezi ty chytré, nejen dobře řemeslně zpracované. V průběhu jeho poslechu se posluchač dozví zajímavé informace z oblasti krátkometrážních filmů, jejich historie včetně používané techniky, ale také se seznámí s některými zvláštnostmi fungování lidského mozku. Franck Thilliez dokázal do napínavého příběhu se dvěma hlavními a náležitě komplikovanými postavami vtěsnat velké množství faktických údajů hned z několika vědních oborů. Učinil to ale tak, že tím samotný příběh a dějovou linii nijak nenarušil, ale velmi dobře doplnil.

Herec a překladatel Jiří Žák je už ostříleným interpretem detektivních audioknih Nakladatelství XYZ. Posluchači ho mohou znát z úspěšné série s komisařem Martinem Servazem dalšího z řady celosvětově úspěšných francouzských spisovatelů Bernarda Miniera (Mráz, Kruh, Tma a patrně i zatím audioknižně dosud nevydaná Noc), nebo z detektivek frankofonního Kanaďana Davida Hiddena (Děti boží, Děs). Jeho hlas se výjimečně dobře hodí ke strohým postavám, které přes svou skoupost mohou působit vřele.

Z počátku audioknihy Syndrom E je Žákova interpretace konstantně plynulá a poměrně rychlá. To nutí posluchače zvyklé na dramatičtější podání soustředit pozornost na samotný obsah sdělení a nenechá je příliš kochat se formou. Herec ovšem dobře artikuluje, takže k problémům s porozuměním nedochází. Navíc dokáže za pomoci minimální změny tóniny či dikce vtisknout postavě vlastní charakter a odlišit i popisnější části. Postupem času se ale s postavami příběhu sžívá a jak se příběh vyvíjí, přizpůsobuje i on svůj projev a důsledněji dbá na rytmus jednotlivých scén románu.

Hudba je v audioknize Syndrom E využita spíše v menším měřítku a plní zde funkci oddělení jednotlivých kapitol. Její autoři zvolili molově laděné tóny smyčcových nástrojů, které mají nejspíš evokovat celkovou ponurost nejen vyšetřovaných zločinů, ale rovněž pošramocené duše a mozky všech účastníků experimentů.

3. 1. 2018

Tak pravil Zarathustra (2017)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Premek @ 23:06

 Friedrich Nietzsche. Kompletní audiokniha. Překlad Otokar Fischer. Hudba Matěj Kroupa. Zvuk Dominik Budil. Režie Lukáš Hlavica.

Čte Jaromír Meduna.

Natočeno 2017. Vydalo Audiostory, Vyšehrad v roce 2017 (celková délka 6 hodin 11 minut).

Pozn.: Tak pravil Zarathustra – audiokniha obsahuje básnicky filozofické dílo vykládající myšlenky slavného myslitele prostřednictvím interpretace fiktivních cest a učení perského proroka Zarathustry.
„Člověk je něco, co má být překročeno.“

Tak pravil Zarathustra s podtitulem „Kniha pro všechny a pro nikoho“ je nejslavnějším dílem geniálního německého filosofa a básníka Friedricha Nietzscheho (1844-1900). Sám autor jej neskromně považoval za myšlenkově nejhlubší dílo, které bylo kdy napsáno. Nemusíme s tímto hodnocením souhlasit, ale sotva se ubráníme dojmu, že máme před sebou cosi neobyčejného. Základní teze své filozofie zde autor podává vybroušenou formou filosofické básně. Úvahy o smrti Boha, vůli k moci a „nadčlověku“, jež Nietzsche vkládá do úst dávnému perskému prorokovi Zarathustrovi, budily v jeho době zděšení a pohoršení, a znepokojivě působí i na dnešního čtenáře. Výbor ze „Zarathustry“ v kongeniálním překladu Otokara Fischera vychází nyní jako audiokniha v podání Jaromíra Meduny.

« Newer Posts — Older Posts »

Powered by WordPress