Audiokniha vychází z původní předlohy, kde je tento příběh obsažen, stejně jako povídání o tom, jak pejsek s kočičkou myli podlahu, nebo o plakající panence. Doplněné budou o méně známou kapitolu, která se objevila až ve vydání před šesti lety. Pojednává o oslavách 28. října, tedy vzniku Československa, po roce 1948 byl tento text ale z knihy vypuštěn.
Předloni vyšlo knižně také pokračování Čapkovy knihy, v němž hrdinové zažívali nové příběhy. Doplnily je tehdy i nové ilustrace, stejně jako tomu bude v chystané audioknize. „Původní Čapkovy ilustrace jsou perfektní, ale byly už tolikrát použité, chceme se v něčem odlišit,“ vysvětlil producent Martin Pilař.
Na trhu by se novinka o pejskovi a kočičce měla objevit v únoru. Nedávno vyšla s novým hlasem také jiná pohádková klasika spojená s Karlem Högerem. Příhody loupežníka Rumcajse půlstoletí po Högerovi namluvil Vojtěch Kotek.
Lit.: Horák, Jakub – Špetlíková, Tereza: Povídání o Povídání o pejskovi a kočičce. In web Naposlech.cz, 15. 3. 2018 (rozhovor). – Cit.: Režisérka Jitka Škápíková natáčí v audioknižním vydavatelství OneHotBook klasický text Josefa Čapka Povídání o pejskovi a kočičce v novém pojetí. S jedenácti herci Dejvického divadla včele s pejskem Jaroslavem Pleslem, kočičkou Veronikou Khek Kubařovou a vypravěčem Ivanem Trojanem se staví vedle lety prověřené interpretace Karla Högera. Povídali jsme si s ní i s trojicí zmíněných herců především o Pejskovi a kočičce, řeč se ovšem stočila i k obecnějším audioknižním otázkám.
Povídání s režisérkou
Původní verzi zvukového Povídání o pejskovi a kočce má na svědomí velký Karel Höger. Neobáváte se o úspěch vašeho pojetí?
Jitka Škápíková: Já to s Högerem vůbec nesrovnávám. Už jsem se několika aktualizací dopustila a myslím si, že tak, jak se vyvinuly dnešní děti, se vyvinul i způsob interpretace. Jsem ráda, když se jakýkoliv text dostane k posluchačům a ráda jim to usnadním. Myslím si, že při velikosti pana Högera, už je čas udělat Povídání o pejskovi a kočičce nově, moderně a svěže. Stejně tak, jak jsme dělali Bylo nás pět, přestože jsme věděli, že to pan Filipovský načetl výborně.
Proč jste se rozhodla pro formu vícehlasé četby?
Jitka Škápíková: Když jsem si k tomuto textu po letech poprvé znovu sedla, zvažovala jsem dvě varianty úpravy: buď to udělat jako dramatizaci, což by ale znamenalo velký zásah do textu a z Čapka by tam zbyla jen část. Nebo to vzít tak, jak to Čapek napsal a pokusit se to rozhodit mezi více herců. A tuto druhou variantu jsem nakonec zvolila. Z počátku jsem se trochu bála, jak budou fungovat části, kde s pejskem a kočičkou hovoří vypravěč, ale vzhledem k tomu, že spolu hovoří sehraní kolegové z Dejvického divadla a všichni velcí profesionálové, tak se moje obavy ukázaly jako liché.
Proč jste si vybrala právě tyto herce?
Jitka Škápíková: My jsme to celé vymysleli poté, co jsme na loňské Audioknize roku dostali dvě hlavní ceny za audioknihy pro děti (Bylo nás pět a Doktor Proktor a konec světa. Možná…). V té euforii jsme si řekli, že teď uděláme Pejska a kočičku, a já jsem vymýšlela nějakého barda, který to bude číst. A Martin Pilař (producent) řekl: „Nene, to musíme udělat nějak jinak. Co třeba Plesl s Kubařovou?“ Oba jsme je viděli v Interview v Dejvickém divadle a bylo znát, že na sebe slyší. Tak bylo rozhodnuto.
A ostatní z Dejvic?
Jitka Škápíková: Leta letoucí pasu po Ivanovi Trojanovi, kterého si moc vážím. Znám ho z dob, kdy byl v rozhlase už velká hvězda a velký profesionál, ale jinak ještě moc známý nebyl. A já jsem si vysnila, že s ním budu pracovat. No a když už jsem měla tyhle dva z Dejvic, tak jsme zkusili i Ivana jako vypravěče. Na Josefa Čapka jsme si pozvali Miroslava Krobota – z toho mám příjemnou trému, ale vzhledem k mé nedávné zkušenosti s ním vím, že to bude skvělá spolupráce. Je to velmi vtipný a laskavý člověk.
Jak herci své zvířecí postavy pojali?
Jitka Škápíková: Rozhodli jsme se, že to nebudeme příliš karikovat. Budeme mít suchého vypravěče, pudového pejska a kočičku chytrou jako rádio, ale nejsou to karikatury. Stále je to pravdivé, prosté, a je tam zachovaná ta čapkovská naivita.
Povídání s herci
Proč jste kývli na natáčení Povídání o pejskovi a kočičce?
Ivan Trojan: Myslel jsem, že je to jen pár vět, ale ve studiu jsem zjistil, že je toho víc. Ale je tu se mnou Jarda Plesl a Veronika a s nimi já dělám rád. Pokusíme se to udělat tak, aby to někoho bavilo a zajímalo.
Veronika Khek Kubařová: Mně to nabídla Jitka Škápíková, režisérka této audioknihy, když věděla, že by na pejska chtěla Jardu Plesla. Pak ještě přibyl Ivan a další kolegové, a to je prostě skvělá skvadra. Bavila mě ta představa, že budeme dělat Pejska a kočičku v tomto složení a nedomýšlela jsem, co to znamená dál.
Jaroslav Plesl: Hlavní tahák pro mě bylo to, že se tady potkám se svými nejbližšími, s lidmi, které mám nejradši. Ale je to samozřejmě i ta knížka a všechno co s ní mám spojené z dětství. Těším se z toho, že si tu můžeme s textem hrát a pracovat s ním bez nějakého zbytečného respektu, který by to třeba v někom mohlo vyvolávat. A rád dělám s Jitkou Škápíkovou – je to už několikáté čtení, které tady vzniká, takže vlastně jsem neváhal.
Každý máte na svém kontě již několik audioknih. Na kterou nejraději vzpomínáte a proč?
Jaroslav Plesl: Pro mě byl zatím nejtěžší audioknihou Waltariho Pád Cařihradu, který režíroval Michal Bureš. Kniha se mi velmi líbila jak příběhem, tak způsobem vyprávění, ale jazyk byl dost těžký. A za mikrofonem jsem u Cařihradu zažil opravdu silné emoce, stávalo se mi dokonce, že mi tekly slzy. A taky to byla dost náročná práce pro ten rozsah – strávil jsem ve studiu téměř padesát hodin. Ještě bych rád připomněl knížku Sběratel, což byla velmi podrobná a přitom krásně napsaná studie psychopata.
Veronika Khek Kubařová: Pro mě to byla asi ta první, kterou jsem dělala sama, což byla Poslední Aristokratka od Evžena Bočka. Má tři díly, takže jsem na ní vyrostla a naučila se spoustu věcí. Líbilo se mi, že tyto knihy patří, jako jedny z mála, mezi českou humoristickou literaturu. A také to, že je to sranda a všichni jsme se při natáčení dobře bavili.
Ivan Trojan: Já jsem žádnou audioknihu jako samotný interpret vlastně nenačetl. Dělal jsem poměrně hodně rozhlasové četby, což je dost těžká disciplína a já k ní mám respekt. Pokud bych měl být poctivý a přečíst knížku, která má třeba 600 stran, tak nad tím strávím třeba čtrnáct dní příprav, a ty jsem v poslední letech nenašel. Proto se audioknihám zatím vyhýbám.
Dokázali byste jmenovat nějakou knihu, která vás zaujala a řekli jste si, že by bylo fajn z ní udělat audioknihu?
Jaroslav Plesl: Já bych rád načetl Noční můry s čápem marabu od Irvina Welshe. Je v ní několik rovin, které se zvláštně proplétají a nakonec vytvoří takový silný proud a jeden příběh. Jeden čas pro mě byla tato knížka zásadní.
Veronika Khek Kubařová: Mě napadla moje nejoblíbenější knížka, ale bojím se, že by jí interpretace dala jiný tvar než ten, který mám v hlavě, takže ji nechci ani jmenovat. Jedině, že bych ji načetla sama. Všeobecně mě ale moc baví jakékoliv pohádky pro děti, protože skýtají velký prostor pro herecký projev – bezhraniční, s velkou fantazií.
Ivan Trojan: Já jsem teď přečetl knížku od Erika Taberyho Opuštěná společnost a shodou okolností ji chce jeho bratr Jakub Tabery se mnou a Jirkou Dvořákem udělat jako audioknihu. Myslím, že je to v současné době důležitá kniha, která dává poměrně srozumitelný výklad našich moderních politických dějin. Měli by si ji přečíst všichni profesoři na gymplech, kterým se nechce do výkladu současných dějin.
Lit.: Fajmon, Kamil: Kompletní pejskové a kočičky. In web Naposlech.cz, 22. 4. 2018 (recenze). – Cit.: V letošním roce vznikly hned dvě zvukové verze Čapkova Povídání o pejskovi a kočičce. Oblíbených zvířecích hrdinů se pochopitelně audioknižní vydavatelé chopili v minulosti již několikrát, a tak než se pustím do hodnocení obou aktuálních nastudování, podívejme se, proč bychom jim měli věnovat pozornost.
V současnosti je na trhu patrně nejznámější nahrávka s Karlem Högerem, který v 50. letech namluvil polovinu Čapkovy knihy. Důvod je prostý: limit šelakových desek, na něž se vešlo jen velmi omezené množství minut. Druhý, Radiotékou prodávaný archivní snímek, pochází od skřítka Hajaji – Vlastimil Brodský v rozhlase načetl sedm příhod pejska a kočičky. Možná ale máte doma i jiná zpracování: výběr na CD s Tomášem Töpferem a Dagmar Havlovou, v dramatizaci s Uršulou Klukovou, Vladem Štanclem a Pavlem Kondelíkem nebo ve dvoudiskovém vydání z časopisu Méďa Pusík. Ani jedna ze zmiňovaných nahrávek však nezachytila za minulého režimu z ideologických důvodů vypuštěnou epizodu o tom, jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen. Kompletní knížku odvyprávěl v roce 1993 pouze Jan Pokorný, záznam se však nikdy reedice nedočkal a dnes patří k již zcela zapomenutým.
Oba novinkové tituly obsahují všech deset příběhů a to včetně 28. října.
První nového pejska a kočičku vydal s Václavem Vydrou Fragment. Nahrávka potěší příznivce tradičnějšího podání a vyznavače nijak neupravovaných předloh. Václav Vydra ctí Čapkův jazyk i humor. Složitá souvětí logicky rozděluje na kratší celky, pejska znázorňuje hrubším posazením hlasu, kočičku vyšším a jemnějším. V porovnání například s Karlem Högerem je Vydrův přednes podstatně svižnější a především uzpůsobený dnešním dětem.
Každou z pohádek zahajuje i zakončuje klavírní či kytarová muzika. Posluchač snadno rozpozná, kdy se příběh chýlí k závěru, poněvadž melodie jsou vmíchány do posledních několika vět. Mezi stopami je vloženo pár vteřin ticha. Poslech je tak možné rozdělit na více úseků, aniž by reprodukce musela být násilně přerušována.
Druhá audiokniha je od té předchozí diametrálně odlišná. Vydavatelství OneHotBook se rozhodlo přistoupit k látce úplně jinak než jeho předchůdci. V režii Jitky Škápíkové vzniklo vícehlasé pojetí, které děti bez problémů přijmou. U dospělých naopak hrozí, že si pod vlivem starších záznamů budou k rozdílnému zpracování chvilku hledat cestu.
Klasičtější prvek zprostředkovává Ivan Trojan v roli vypravěče, moderně jsou pojaty dialogy. Jaroslav Plesl pejska ztvárňuje jako hodného laskavého hafíka, jehož charakter se nijak výrazně nemění. Štěkot naznačuje vyrážením a odsekáváním slov od sebe. Kočka Veroniky Khek Kubařové je praktická, temperamentní a dominantní bytost, u které není předem jisté, jak bude reagovat. Kočičí mňoukání znázorňuje Kubařová mírným protahováním samohlásek. Kromě hlavních představitelů se v epizodních postavách objevují i další herci Dejvického divadla. Josefa Čapka ústy Miroslava Krobota vnímám coby introverta, pro něhož je při dlouhém mlčenlivém vysedávání za psacím stolem obtížné se rozmluvit, a proto reaguje jemným šepotem. Panenka Marthy Issové je už starší ubrečená holčička, slepice Lenky Krobotové ve svých partech kvoká – dodejme, že v tomto případě postupoval stejně i Václav Vydra. Poněkud matoucí mi připadá účinkování Václava Neužila v pozici více dětí. V nefunkčních dialozích je jeho postava z mého pohledu velmi abstraktní, neurčitá a nekonkrétní.
Záměrem vydavatele bylo držet se co nejvíce původní předlohy. Až na pár dramaturgických úprav, které jsou ovšem tak nepatrné, že ději nijak neubližují, je text nezměněn. Určitý problém spatřuji v již zmíněných dialozích. Zatímco v drobných roličkách je pro srozumitelnost potřeba vědět, kdo promluvil, u pejska a kočičky to už nutné není. Plynulost dialogů mezi hlavními hrdiny brzdí vypravěčovo opakování uvozujících výrazů, kdo co a jak řekl. Informace o nositeli postavy a její emoce přitom obsáhl už samotný představitelův hlas.
Radost všem milovníkům kvalitní a precizní zvukařiny dělá stereo báze Karolíny Škápíkové. Ta nespočívá jen v rozhození hlasů do levého či pravého kanálu, ale zaznamenává celý prostor. Ve veselých přechodových skladbách od jedné pohádky ke druhé je možné slyšet i příčnou flétnu.
Obě nové audioknižní verze Povídání o pejskovi a kočičce považuji za zdařilé, ctí předlohu a jsem přesvědčen že se dětem budou líbit. Teď už záleží jen na vás, zda potomkům představíte tradiční pojetí, nebo kreativní nahrávku, která boří vytvářené mýty, o tom, že na klasiku se nesahá.