Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Díky znalosti ukrajinštiny, češtiny i ruštiny pomáhá s programem, který Dům dětí a mládeže Praha 3 – Ulita, pod nějž spadá i sociální služba Beztíže, připravil pro děti a mladé lidi, kteří museli uprchnout z Ukrajiny před válkou.

„Je to, jako kdyby část Ukrajiny byla tady. Jsem Ukrajinka a skoro celý život jsem bydlela na Ukrajině. Děti i rodiče potřebují podporu a já cítím, že jim to můžu dát. Naplňuje mě to jako Ukrajinku i jako sociální pracovnici,“ dodává Yuliia. (…)

O invazi se dozvěděla od svého šéfa, který jí 24. února ráno zavolal a ptal se, co si o situaci myslí. Sama nejdřív odmítala jeho zprávě věřit: „Všichni jsme do poslední chvíle pochybovali o tom, že by Rusko mohlo na Ukrajinu doopravdy zaútočit. Pak jsem si ale pustila zprávy a zjistila jsem, že vážně začala válka,“ říká.

Nejlepší kamarádka Lizy je přitom Ukrajinka: „Hned jsem jí psala, co její rodiče. Odpověděla mi dvěma zprávami. V jedné bylo, že žijí. A v druhé, že zatím.“ V současné situaci se tak Liza snaží zapojit do dobrovolnické pomoci ukrajinským uprchlíkům, nejlepším nástrojem je jí přitom paradoxně rodná ruština. „Tlumočím ukrajinské rodině, o kterou se staráme s kolegy z práce, snažíme se jim najít práci, nějak je uklidnit,“ popisuje.

Od vlastní rodiny z Ruska zároveň dostává zprávy o tom, jak tamní režim každým dnem přitvrzuje. „Blíží se to tam k diktatuře severokorejského typu, čtu zprávy o tom, že Putin chce vypnout internet. Bojím se, že když nebudeme jednat rychle, tak svoje rodiče už nikdy neuvidím,“ vypráví Liza. V průběhu rozhovoru si přitom píše se svou sestrou, kterou policie zatkla při procházce po petrohradských ulicích. „Je jí devatenáct, strávila noc za mřížemi, vyhrožovali jí, že si nikdy nenajde práci, že nedodělá školu. Musíme jednat hned.“ (…)