Přemysl Hnilička
(vyšlo in Týdeník Rozhlas 9/2021)
Ve velkém městě sídlí malý kabaret Nocturno. V něm se každý večer obecenstvo baví nad komickými výstupy rachitických zpěváků, korpulentních zpěvaček a dojímá se nad tancem baletky Ditty Diny. Když však s poslední oponou zmizí i pozlátko, zůstává “téměř tanečnice” Zdeňka Hájková ve své šatně sama; jen se svým chudým, ale poctivým živobytím. Její soukromí však jednoho večera naruší mladý básník Ruda Lukáš. Okouzlila ho svým tancem a rád by s ní prožil velkou vášeň lásky, Zdeňka je však prozaičtější. Vždyť básní se nenajíš…
Tak postavil základní situaci rozhlasové hry Velký čaroděj (1940) její autor Míla Kolář. Nikterak nápaditý text průběžně přechází z prózy do veršů, to podle toho, v jak silném citovém pohnutí jsou postavy děje. Autor hru zaplnil – krom ústřední milenecké dvojice – ještě postavami zpěvačky Anči, malíře pokojů Nováka, dvojicí pouličních zpěváčků, kteří z básníka Lukáše mámí texty, aby je pak přepracovali “pro ulici” a konečně také Graciána Kruliše, soukromníka, který žije z renty a nemá žádnou pořádnou práci. To je konec konců také hlavní poslání Kolářovy hry: že “vždycky však lepší / než ideál vznešený / je kus dobré práce / tady na zemi”. I proto se nakonec ze špatného básníka Lukáše stane (pod dohledem pana Nováka) malíř pokojů.
Hru režíroval Václav Sommer. Podle recenze vyšlé v agrárním deníku Venkov „tentokráte nalezl správný postoj a živý vztah k dílu a snažil se obětavě z něho vytěžit co nejvíce“. Rozhlasovou hru „provedl jako hudební skladbu, v níž nechal souznít s textem hudební motivy a zvukové náznaky i neartikulované hlasové projevy jako smích, vzdechy, pozpěvování, hvízdání“. Kritik vyzvedl hlavně scénu v kabaretu, v níž se mu „podařilo podtrhnouti zakouřené prostřední kabaretní scény a drastickou karikaturu jejich návštěvníků, právě tak, jako charaktery obou pouličních zpěváků, jejichž názory ostatně sídlí v hlavách s daleko větší kompetencí v oboru umění“. (more…)