Martin Čípek
(napsáno pro web Panáček v říši mluveného slova)
Pravda se nesmí zapírat, prohlásí rezolutně kastelán Pupenec a uvrhne tím sebe do klatby. V socialistické společnosti je pravda nedovolený luxus, zvlášť když máte rodinu. Jenže co dělat, prochází-li se v noci po chodbách místního hradu přízrak bílé paní…
Taková je výchozí situace filmu Zdeňka Podskalského Bílá paní (1965), který si (ne)dovoleným způsobem utahoval z tehdejších mocných, z doby, která produkovala lež na běžícím páse i ze všech těch ustrašených občánků, jejichž svědomí je poznamenané ideologickým diktátem. Film byl natočen podle jedné z povídek spisovatele Pavla Buksy, který v literárních kruzích vystupoval pod pseudonymem Karel Michal. Jeho sbírka satirických povídek Bubáci pro všední den (1961) zaznamenala tehdy nevídaný ohlas – během šedesátých let se dočkala celkem čtyř vydání – a stala se tím, čemu dnes říkáme bestseller. Michal v ní oživil přízraky dávné minulosti, nadpřirozené úkazy a zjevení, kouzla, která přivádějí protagonisty jednotlivých příběhů do prekérních situací. Mezi nimi právě nebohého kastelána hradu Šaratice Pupence, který v křížové chodbě narazí na bílou paní a nedbaje následků, ohlásí celou záležitost „nahoře“. Ministerstvo kultury na hrad vyšle odbornou komisi, která má za úkol zjistit, jak se věci mají… Povídka už svým názvem (Jak Pupenec k štěstí přišel) ironicky odkazuje k závěrečnému vyústění: Pupenec je po zásluze odměněn (potrestán), tedy přeložen na jiný hrad.
Satirické vyznění této povídky pochopitelně znásobil Podskalského film, který tehdy pobouřil stranické orgány svým básnickým viděním, obrazotvornou silou, vtipem a jízlivou ironií i pronikavostí svého soudu o skutečném stavu socialistické společnosti. Smyslem Michalovy povídky (potažmo všech povídek) bylo prověřit jednotlivé typy lidí, uvést ve zmatek jejich sebeuspokojené a zjednodušené myšlení, vnímání skutečnosti přes citáty z tzv. klasiků marxismu-leninismu nebo přes služební předpisy, jak píše Pavel Pešta ve Slovníku české prózy a dodává, že Michal nepominul ani jiné lidské nectnosti jako závist, hamižnost, kořistnictví nebo zbabělost, proradnost, přetvářku, podlézavost, ochotnou přizpůsobivost a že obrátil tradiční metodu lidových pohádek naruby: zatímco v nich hrdina nejčastěji přichází z lidského světa do kouzelných končin, zde naopak pohádkové bytosti vstupují do lidské reality, z níž se ovšem po morální a citové stránce i způsobem myšlení vymykají.
Film ovšem nebyl jediným uměleckým ztvárněním Michalovy povídky. O necelé tři roky později, v červnu 1968, měla premiéru také rozhlasová hra Jak to bylo s bílou paní, kterou do vysílání připravil dramaturg Jaromír Ptáček. (more…)