Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Ve sborníku Pochopit vteřinu : Prožívání času v české kultuře 19. století autoři věnují pozornost vnímání času z pohledu různých společenských vrstev. Připravila Milena Štráfeldová. Režie Irena Hýsková.

Ukázky čte Lucie Vašinková.

Natočeno 2019. Premiéra 16. 4. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:05 h.). K poslechu zde.

Pozn.: Předvelikonoční premiéra literárního magazínu Ex libris přinese novinku z nakladatelství Academia o prožívání času v české kultuře 19. století. Ve sborníku Pochopit vteřinu autoři věnují pozornost vnímání času z pohledu různých společenských vrstev, tedy aristokracie i neprivilegovaného obyvatelstva venkova a měst. Všímají si ale také i různým významům nebo hodnotám přisuzovaným času minulému, přítomnému i budoucímu. Příspěvky autorů přečetla Milena Štráfeldová. (anotace)

Host Tomáš Feřtek. V 90. letech pracoval jako novinář, dnes je vášnivým turistou a odborníkem na žánr televizní krimi. Jsou detektivky pohádkami pro dospělé? Které místo v Čechách má nejradši a proč? Jak výrazně se proměnil venkov za poslední čtvrtstoletí? Moderuje Jaroslav Sedláček.

Natočeno 2019. Premiéra 18. 4. 2019 (ČRo 2 Praha, 22:30 h.).

Před padesáti lety byla ve Španělsku objevena mrtvola Vjekoslava Luburiće – muže, který za druhé světové války velel síti chorvatských koncentračních táborů. Pod jeho velením byly mučeny a zabíjeny stovky Srbů, Židů a Romů. Temnou stránku chorvatských dějin připomene v Portrétech historik Jan Adamec a autor pořadu David Hertl.

Natočeno 2019. Premiéra 18. 4. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 8. 5. 2020 (ČRo Plus, 16:10 h.).

Lit.: Hertl, David: Vjekoslav Luburić dokázal udělat ze zabíjení akt vlastenectví. Podle nacistů byl neurotická osobnost. In web ČRo Plus, 18. duben 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Průmyslové zabíjení lidí máme ve 20. století spojeno se sítí nacistických vyhlazovacích táborů za druhé světové války. Říká se ale, že sami nacisté odvraceli hlavy a omdlévali, když spatřili to, čemu se později začalo říkat „balkánská Osvětim“ – síť koncentračních táborů Jasenovac v Chorvatsku.

Není třeba vypočítávat sadistické praktiky dozorců, z nichž upalování za živa patřilo ještě k těm „mírnějším“ způsobům, kterými tam byli lidé zbavováni života. Chorvatští dozorci v tomto táboře se s nepopsatelnou brutalitou vypořádávali se Srby, Romy, Židy, chorvatskými komunisty a v menší míře i příslušníky dalších národností.

Neurotická osobnost

Tyto tábory smrti jsou spojeny se jménem Vjekoslava Luburiće (1914-1969), náčelníka III. Oddělení Ustašovské služby dozoru, organizace spravující vězeňské tábory v tehdy fašistickém Chorvatsku.

Sami němečtí nacisté Luburiće střízlivě hodnotili jako „neurotickou, patologickou osobnost“, svědkové Luburićova řádění jej popisují jako „krvežíznivého šílence“, jako „nejhoršího, nejbrutálnějšího sadistu“.

Jeden ze členů Luburićovy početné rodiny po válce před soudem řekl, že Luburić dokázal mezi dozorci svých lágrů vytvořit takovou atmosféru, že „každý z nich skutečně cítil, že je doslova vyzván, aby zabíjel vězně, a že to je akt vlastenectví“.

Nejasné okolnosti smrti

Po konci války Luburić unikl spravedlnosti; žil ve Španělsku, pobýval ale také v Římě a Hamburku, kde pomáhal organizovat chorvatské exilové hnutí. Okolnosti jeho smrti, od které 20. dubna uplyne padesát let, nejsou zcela jasné.

Zohavené mrtvé tělo objevil Luburićův syn v domě ve španělském Carcaixentu, podle všeho to nebyla pěkná podívaná – vrah Luburiće opakovaně tloukl kladivem do hlavy, ani tak ale nebyla těžká zranění příčinou smrti; Luburić se udusil vlastní krví. Atentát je připisován jugoslávské tajené policii UDBA; dokládají to alespoň před časem odtajněné dokumenty.

Agent, který měl mít Luburiće na svědomí, svoji výpověď později různě upravoval: v roce 2009 tvrdil, že pouze umožnil dvěma mužům, aby Luburiće v jeho domě zabili. Po letech řekl, že Luburićova smrt byla následkem řevnivosti mezi chorvatskými exulanty.

Karolína Škápíková. Češi působili v Srbsku od vypuknutí velké uprchlické krize na podzim roku 2015 až do konce roku 2017. Jaké jsou jejich zkušenosti? Co všechno za víc než dva roky prožili a jak to vnímají? Trochu jiný pohled na práci českých dobrovolníků v srbských uprchlických táborech. Dramaturgie Viola Ježková.

Natáčení probíhalo v prosinci roku 2017. Smícháno a dokončeno 2019. Premiéra 18. 4. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 55 min.) v cyklu Radiodokument. Repríza 21. 7. 2019 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 23. 6. 2022 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Radiodokument; 19. 6. 2025 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Radiodokument.

Pozn.: 3. místo soutěžní přehlídky AudioREPORT 2019.

Lit.: Škápíková, Karolína: Serbia is good for you. Trochu jiný pohled na práci českých dobrovolníků v srbských uprchlických táborech. In web ČRo 3 Vltava, 18. duben 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.:  Když v roce 2015 vypukla v důsledku války v Sýrii uprchlická krize, spoustu Čechů migraci odsuzovalo, ale spoustu z nich cítilo potřebu pomoci. Mezi nimi i tehdy sedmatřicetiletý Milan, který už měl s humanitární pomocí zkušenosti z Afriky. Vydal se pomáhat do Srbska, kde nakonec s přestávkami strávil rok a stal se šéfem takzvaného Czech teamu, tedy Českého dobrovolnického týmu na pomoc uprchlíkům v Srbsku.

Měl jsem pocit, že vůbec nestačí sedět v Brně a od lehce nahořklé arabiky hodnotit, jak se česká společnost fašizuje, a tak jsem jel. Milan

Czech team

Češi působili v Srbsku přes dva roky. Jejich hlavní náplní práce byla distribuce hygienických potřeb a provoz táborové prádelny, ale ve volných chvílích se zabývali i vymýšlením her pro děti nebo organizováním improvizovaných sportů. Z prádelny, malé místnůstky s devíti pračkami, se časem stalo jakési komunitní centrum. Vznikla tu malá knihovnička, stěny se zaplnily dětskými obrázky, kdo nepřinesl prádlo, přišel si aspoň popovídat, a prakticky nepřetržitě tam pobíhal houf dětí.

Desítky dobrovolníků

Kromě pomoci v uprchlických táborech si Czech team dal za cíl vysílat pozitivní zprávu do Česka, a tak sem během dvou let přijelo několik desítek dobrovolníků. Někteří na pár dnů, někteří na týden, jiní na několik měsíců. Pro některé to byl výlet do neznáma, pro některé adrenalin, ale většina přijela s upřímnou touhou pomoci lidem v nouzi. „Lidi sem jezdili různí, ale obecně jsme tady měli strašně skvělou partu,“ říká Milan.

Korupce a byrokracie

Žijeme v zemi, kde lidi mají málo peněz a kde ta korupce prostě je. To, co se stalo v roce 2015, byla pro spoustu lidí příležitost, jak si vydělat, a tak ji využili.

Uprchlické tábory v Srbsku spravuje vládou zřízený Komisariát pro migraci. Ten na jednu stranu dělá spoustu dobré práce, na druhou stranu se snaží přiživit, jak jen to jde. V táborech často mizí potraviny dřív, než se dostanou k uprchlíkům, nebo se záměrně nechává zkazit ovoce, které se pak vozí do palírny a vyrábí se z něj rakije. Často také omezují a znechucují uprchlíky nesmyslnými nařízeními. Přesto Milan říká: „Tahle země si prošla něčím nepředstavitelným během jugoslávské války. Ať je to, jak chce, tak já mám pocit, že ti lidi z komisariátu se k těm uprchlíkům chovají lidsky.“

Game, Alibaba, let it go

Říká se tomu uprchlická angličtina, jestli se tomu vůbec dá říkat angličtina. „Alibaba“ znamená krádež, „let it go“ je výraz pro copánek – podle písničky z animovaného filmu Frozen, jehož hlavní hrdinka má dlouhý cop. Ale největším tématem je tu „game“. Ilegální přechod přes hranici. Hra. V té době jediné řešení pro většinu uprchlíků. „Tady se o tom každej baví podobně jako, že se jde ráno nasnídat. Je to naprosto denní chléb. Nikdo se tomu nediví a hlavně – nikdo tomu nebrání.“

Ilegálové

Někteří uprchlíci z různých důvodů nechtějí být registrovaní v žádném táboře. Bydlí ve squatech, kde se o ně starají nezávislé dobrovolnické organizace. Oficiální stanovisko srbské vlády zní: nesmíte se o ně starat, nesmíte je podporovat, protože tím ta místa vytváříte. Jenže zároveň všichni dobře ví, že pokud by nezávislí dobrovolníci neposkytovali ilegálům alespoň základní servis, prudce by vzrostla kriminalita. Navíc jsou ilegálové výborným zdrojem peněz pro místní policii.

Ani hrdinství ani vlastizrada

Téma migrace je obecně tak vyhrocené, že se dobrovolníci setkávají s celou škálou reakcí. „Tady je úplně normální prostředí a normální lidi. Já tady takhle sedím a opravuju pračky, a jezdí mi sem lidi z univerzit a pokládají mi otázky ohledně uprchlíků a já jim odpovídám úplně obyčejný věci,“ vypráví Milan.

Odchod

Ke konci roku 2017 se Milan rozhodl, že situace v Srbsku už je stabilizovaná a že Czech team jen zbytečně čerpá rozpočet. Proto Češi ze Srbska k poslednímu prosinci 2017 odjeli a pustili se do práce v jiných koutech Evropy. Dokument zachycuje jedny z posledních dnů Czech teamu v Srbsku, kdy už není potřeba bát se o pozice a všechno se může říkat otevřeně.

Budoucnost

Ačkoliv jsou v současné době vyhlídky na lepší život pro uprchlíky v nedohlednu, jednou se to změní. „Z těch lidí budou jednou normální občani, a z těch dětí třeba učitelé nebo vědci. A my jsme ti, kteří tady s něma byli. A to je hrozně fajn.“

Slobodanka Radun. Když se člověk stará o zahradu, když rád vaří pro přátele, když chodí na pivo s otevřenýma ušima, když se nebojí udělat v půlce života razantní změnu, tak ho přijmou i jeho noví venkovští sousedé. Do života páru mužů, kteří se z Prahy odstěhovali na venkov, vás vezme Slobodanka Radun. Režie Daniel Dan Moravec.

Natočeno 2019. Premiéra 18. 4. 2019 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.).

Lit.: Radun, Slobodanka: Králík na tymiánu v zahradě růží. Dokument o odvaze změnit svůj život. In web ČRo 2 Praha, 18. duben 2019  (anotace + nahrávka k poslechu). – Cit.: Do života mužského páru mužů, který se z Prahy odstěhoval na venkov, vás zve autorka dokumentu Slobodanka Radun.

Když se člověk stará o zahradu, když rád vaří pro přátele, když chodí na pivo s otevřenýma ušima, když se nebojí udělat v půlce života razantní změnu.., tak ho přijmou i jeho noví venkovští sousedé.

Kriminální minisérie Živé terče, které Česká televize začne vysílat 28. 4., jsou poslední část z cyklu o olomouckých detektivech od Nejsvětější trojice natáčených podle detektivek, které napsal Michal Sýkora. Po vizuálně nápaditém Vodníkovi Viktora Tauše čeká diváky ještě poslední série v režii Jana Hřebejka, ve které by mělo jít o sériového vraha, likvidujícího své bývalé spolužáky. V ArtCafé si budeme o Živých terčích povídat s Janem Hřebejkem. Moderuje Táňa Zabloudilová, hudbu vybírá Pavel Klusák.

Natočeno 2019. Premiéra 18. 4. 2019 (ČRo 3 Vltava, 16:05 h.).

Lit.: Zabloudilová, Táňa: Rédl se povedl, tak asi ještě vyčerpanej nejsem, říká Hřebejk před premiérou minisérie Živé terče​. In web ČRo 3 Vltava, 24. duben 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Česká televize začne 28. dubna vysílat Živé terče, poslední minisérii z cyklu o detektivech od Nejsvětější trojice.

„Pro mě je celý cyklus žánrovou hrou. Autor knižních předloh, Michal Sýkora, píše vtipné detektivky v britském stylu, a každá je jiná,“ říká Jan Hřebejk. „Případ pro exorcistu bylo pohrávání s mysterióznem, zatímco Modré stíny, režírované Viktorem Taušem, mají rozměry politického thrilleru. Pět mrtvých psů je případ ze současnosti, pak přišla hra s erbenovským motivem ve Vodníkovi a na závěr vyvražďovačka, která je podle mě nejvtipnější. I když je tam temný základ, tak je to podle mě vztahová komedie.“ Pro Živé terče proto zvolil výrazně jinou režijní koncepci, než pro svůj předchozí seriál Rédl.

„Rédl je dobovka, v něm jsme realitu tvořili. Tvůrčí tým byl ale skoro stejný jako u Živých terčů, stejný kameraman, stejný architekt. Každá ta věc vyžaduje něco jiného. Rédl byl na atmosféře postavený, ale tady je ten příběh dost bizarní na to, aby se to natočilo civilně. Kdybychom udělali ještě stylový obal, tak by to lidi vůbec nebrali jako normální věc ze současnosti. Všichni tam řeší běžné věci, žijou svůj běžnými traumata protkaný život, když do toho přijde úplně iracionální pomsta.“

Jsem fanouškem subtilní režie

„V kinech dnes dávají buď blockbustery, nebo artovky. Můj oblíbený typ filmu, říkám tomu příběhy o lidech, se přesunul do televize,“ říká Jan Hřebejk. Často mluví o tom, že je fanouškem nenápadného vypravěčství. V rozhovoru pro Respekt například nedávno odpověděl na dotaz, proč se Rédl povedl, domněnkou, že jako režisér nejspíš dobře porozuměl látce. „Jasně, já se dívám s obdivem na obrazově okázalé nebo konceptuální věci, ale není mi to vlastní. Nejvíc jsem vždycky obdivoval režiséry, kteří jsou za svou látkou schovaní, jako Billy Wilder nebo Wiliam Wyler. Přesto, že jsem vyrostl na evropských velikánech, třeba Antonionim nebo Buñuelovi. Stejně mám radši ty první dva v jejich subtilnosti. Neříkám, že jsem Wyler a že se mi to daří, ale snažím se o něco takového. Můj cíl není, aby lidi po filmu říkali: to je Hřebejk, ale spíš, že se na to dá dívat, nemusí mě poznat.“

Podle jeho slov jej bolí sledování filmů na tabletu, takže spíš chodí do kina a z televizních věcí sleduje, co mu stáhne Petr Jarchovský. „Mí oblíbenci jako Stephen Frears, Steven Soderbergh nebo už předtím Mike Nichols se přesunuli do televize,“ doplňuje svoje tvrzení, že „jeho“ druh filmu dnes strádá a příběhy, které ho zajímají, se točí jako seriály. Detektivky jsou podle něj dvojího typu. „Buď společensko-kritické jako byl z mých věcí Rédl anebo je to zábava jako Vraždy v Midsomeru. Ne, že by se u toho člověk chechtal, ale baví se tou kombinatorikou a žánrem. Jako u Živých terčů.“

Tak asi ještě úplně vyčerpanej nejsem

V rozhovoru pro ArtCafé je dál řeč o časté negativní kritice filmů režiséra, který býval v úvodní fázi své kariéry úspěšnější. „Jasně, když byly Šakalí léta, tak byla taková průrva.

Lidi chodili, dostali jsme lvy, pak už nechodili, a my jsme v tom pak uvázli, recenze nás bolely. Ale když toho děláte hodně, tak ve chvíli, kdy přijde recenze, už jste někde jinde. Josef Chuchma nedávno psal, že jsem už vyčerpaný, ale zajímavé je, že teď zase všichni chválili Rédla. Tak asi ještě úplně vyčerpanej nejsem. A občas lidi psali blbosti jako: ‚No konečně! Je vidět, že když nedělá s Jarchovským, tak ještě umí točit. No ale nebýt Jarchovského, tak Rédl vůbec není! Jarchovský seriál dramaturgoval a hlavně to celé prosadil.“

Pusťte si celý rozhovor s Janem Hřebejkem i druhou část ArtCafé, ve které uslyšíte rozhovor hudebního dramaturga Pavla Klusáka s Tomášem Procházkou (B4, Gurun Gurun a další projekty). Společně s Járou Tarnovskim vydal album Wabi Experience, mikrosamplingovou poctu nejznámějšímu českému folkaři Wabimu Daňkovi. V závěru dílu najdete taky recenzi seriálu Smilf, kterou napsala Zuzana Fuksová.