Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Ivo Bystřičan. Komentář o bouřlivých debatách, které se v Česku rozjely okolo kojení na veřejnosti.

Natočeno 2019. Premiéra 16. 4. 2019 (ČRo Rádio Wave, 4 min.).

Lit.: Bystřičan, Ivo: Velká mléčná loupež: Proč nedorozumění mezi ochrankou a kojící ženou způsobilo takový poprask? In web ČRo Radio Wave, 16. duben 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Debata na českých sociálních sítích se poslední týden vydala na mléčnou dráhu. Tak velké téma se stalo z kojení na veřejnosti. Rozbuškou se stal incident v pražské Raiffeisenbank, kdy žena kojící své dítě opustila budovu poté, co po ní ochranka nevybíravě a nahlas požadovala zahalit se a „neexhibovat“. Tuto příhodu popsala na stránkách podpůrné skupiny Laktační liga a i výměna ministrů proti tomu zbledla barvou mateřského mléka.

Čím to, že se z Čechů a Češek najednou stanou laktační odborníci, kteří v nebývalých počtech spěchají dát na sociálních sítích k dobrému své připomínky, rady, osobní zkušenosti, historické exkurzy, mezinárodní srovnání, psychologické a psychiatrické rozbory, sexuologické posudky, teorie práva i etiky a vedou argumentační bitvy o správnost svého názoru jak na laktačním kongresu?

Před zveřejněním incidentu, o kterém posléze napsalo několik médií, bylo kojení na veřejnosti relativně normální. Protože se o něm nemluvilo. Prostě se kojilo tam a tehdy, kde bylo potřeba, a pokud to někomu vadilo, nejspíš to většinou nějak spolkl. Tentokrát se ale stalo něco nového. Mladá žena se přihlásila o svá práva. Jak na kojení, tak na důstojnost.

A to si dovolila příliš. Škála argumentů, kterou její vyjádření spustilo, nabývá nečekaných hodnot. Ukazuje se, že kojení včetně své realizace na veřejnosti zdaleka není mezi lidmi bráno tak normálně, jak je vidí i deklaruje OSN, Světová zdravotnická organizace, Úmluva o právech dítěte nebo náš Úřad vlády. Pro část naší veřejnosti zůstalo tajemným a intimním aktem, jehož mystériu se matka zpronevěří, dovolí-li si kojit jinde než doma.

To, co je doma aktem zdraví a intimity, se na veřejnosti zvláštní logikou stává čímsi odpudivým. Kojení je srovnáváno s močením na veřejnosti, tu zase s masturbací tamtéž, pak narušující konzervativní duch banky a svrchovanost soukromého prostoru. Kojení je prý taky exhibicí okázale ukazující, jak dobrou matkou žena je, pak taky projevem netolerance vůči těm, koho takový pohled znepokojuje, jedná se dokonce o plíživou privatizaci veřejného prostoru či projev neschopnosti řádně se doma připravit na cestu s dítětem ven.

Matka má jít kojit na záchod, za plentu, má mít připraven banán, rohlík, ovocnou kapsičku. Nebo má počkat, dítě se nezblázní. Taky má sedět doma a nemuselo se to stát. A když už, má si vyžádat souhlas všech kolem. Neomalené a netolerantní jednání ochranky a vyhýbavá vlažná omluva samotné banky si nezasluhují přílišné zobecnění o tom, že by to u nás takto běžně chodilo. Ale naše výroky už obecnějších rozměrů přece jen nabývají.

Mladá žena a matka jasně vyjádřila, že ji jednání v bance ponížilo a že kojení dítěte považuje za své právo. Spousta mužů nedokáže přenést přes srdce, že si žena dovoluje něco nárokovat, mluvit o svých právech a ještě ke všemu se podle toho chovat. To má být přece na jejich blahosklonnosti, zda něco takového umožní. Spoustu žen zase dráždí, že si někdo osobuje práva, která jim byla v minulosti upřena, nebo jich třeba ještě nedávno neuměly, nemohly či nechtěly využít. Obě skupiny se shodují na jednom – mladá žena potřebuje disciplínu.

Vše korunoval včerejší malý happening kojících matek na pobočkách banky. Kdo ještě dokázal přivřít oko, když se někde objeví prs s mlékem, nyní se nebojí nazvat to patřičně vynalézavým novotvarem, totiž kojofašismem. Až opadne tato davová laktační psychóza, bylo by dobré vydat se z mléčného tripu na cestu opory těm, kdo přivádí děti na svět, a chovat se k nim, jako by to byly naše babičky, matky, ženy a sestry. To znamená slušně a s úctou.