Před padesáti lety byla ve Španělsku objevena mrtvola Vjekoslava Luburiće – muže, který za druhé světové války velel síti chorvatských koncentračních táborů. Pod jeho velením byly mučeny a zabíjeny stovky Srbů, Židů a Romů. Temnou stránku chorvatských dějin připomene v Portrétech historik Jan Adamec a autor pořadu David Hertl.
Natočeno 2019. Premiéra 18. 4. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 8. 5. 2020 (ČRo Plus, 16:10 h.).
Lit.: Hertl, David: Vjekoslav Luburić dokázal udělat ze zabíjení akt vlastenectví. Podle nacistů byl neurotická osobnost. In web ČRo Plus, 18. duben 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Průmyslové zabíjení lidí máme ve 20. století spojeno se sítí nacistických vyhlazovacích táborů za druhé světové války. Říká se ale, že sami nacisté odvraceli hlavy a omdlévali, když spatřili to, čemu se později začalo říkat „balkánská Osvětim“ – síť koncentračních táborů Jasenovac v Chorvatsku.
Není třeba vypočítávat sadistické praktiky dozorců, z nichž upalování za živa patřilo ještě k těm „mírnějším“ způsobům, kterými tam byli lidé zbavováni života. Chorvatští dozorci v tomto táboře se s nepopsatelnou brutalitou vypořádávali se Srby, Romy, Židy, chorvatskými komunisty a v menší míře i příslušníky dalších národností.
Neurotická osobnost
Tyto tábory smrti jsou spojeny se jménem Vjekoslava Luburiće (1914-1969), náčelníka III. Oddělení Ustašovské služby dozoru, organizace spravující vězeňské tábory v tehdy fašistickém Chorvatsku.
Sami němečtí nacisté Luburiće střízlivě hodnotili jako „neurotickou, patologickou osobnost“, svědkové Luburićova řádění jej popisují jako „krvežíznivého šílence“, jako „nejhoršího, nejbrutálnějšího sadistu“.
Jeden ze členů Luburićovy početné rodiny po válce před soudem řekl, že Luburić dokázal mezi dozorci svých lágrů vytvořit takovou atmosféru, že „každý z nich skutečně cítil, že je doslova vyzván, aby zabíjel vězně, a že to je akt vlastenectví“.
Nejasné okolnosti smrti
Po konci války Luburić unikl spravedlnosti; žil ve Španělsku, pobýval ale také v Římě a Hamburku, kde pomáhal organizovat chorvatské exilové hnutí. Okolnosti jeho smrti, od které 20. dubna uplyne padesát let, nejsou zcela jasné.
Zohavené mrtvé tělo objevil Luburićův syn v domě ve španělském Carcaixentu, podle všeho to nebyla pěkná podívaná – vrah Luburiće opakovaně tloukl kladivem do hlavy, ani tak ale nebyla těžká zranění příčinou smrti; Luburić se udusil vlastní krví. Atentát je připisován jugoslávské tajené policii UDBA; dokládají to alespoň před časem odtajněné dokumenty.
Agent, který měl mít Luburiće na svědomí, svoji výpověď později různě upravoval: v roce 2009 tvrdil, že pouze umožnil dvěma mužům, aby Luburiće v jeho domě zabili. Po letech řekl, že Luburićova smrt byla následkem řevnivosti mezi chorvatskými exulanty.
Tragickou kapitolu chorvatských dějin, koncentrační tábor Jasenovac (ve kterém bylo zabito asi 225 000 Srbů, 13 000 Židů, 16 000 Romů, ale také 106 Slováků a možná i několik etnických Čechů) a hon jugoslávské tajné policie na válečné zločince připomíná v pořadu Portréty historik Jan Adamec.