Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

„Česká obec sokolská vznikla z iniciativy Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera už kolem roku 1862,“ vysvětluje historik tělesné výchovy a sportu z FTVS UK Marek Waic.

Tehdy vznikala většina spolků s národnostním, vlasteneckým a kulturním úkolem. „Stejně na tom byl i Sokol. Jen zakladatelé museli chodit tak trochu minovým polem. Ve stanovách totiž nemohl mít ani zmínku o nějaké politické činnosti. Jinak by jim vznik rakouské úřady určitě nepovolily. Proto sokolské národnostní poslání vzniklo v jakési vševlastenecké podobě,“ vysvětluje.

Taky proto prý Tyrš tvrdil, že „je to sokolský úkol, směr a cíl. Neustaneme ve svém snažení, pokud každý dobrý Čech nebude Sokolem.“

Suplovali četníky

Svou roli sehráli i při vzniku nové Československé republiky. „Málo se ví, že od 28. října (do poloviny prosince 1918) do značné míry suplovali úlohu jak armády, tak policie. Četnictvo a policisté tehdy neměli mezi veřejností moc dobré jméno, protože dřív sloužili Rakousku. Armádu měli vytvořit až legionáři, kteří tady tehdy zkrátka ještě nebyli. Takže členové České obce sokolské byli pověřeni střežením skladů potravin a bank. Tím se významnou měrou podíleli na konsolidaci nové republiky,“ vysvětluje historik.

Velká rána přišla až po sletu v roce 1948. „Tehdy se závěrečný průvod Sokolů stal velkou demonstrací proti nastupující komunistické totalitě. Lidé skandovali: Nedáme si diktovat, koho máme milovat. A před tribunou, kde byl Gottwald, procházeli s odvrácenou tváří,“ popisuje.

41 let to šlo z kopce…

Po pohřbu prezidenta Edvarda Beneše, kdy StB zinscenovala řadu provokací proti Sokolům, pak podle historika Waice začaly v obci velké personální čistky, přestože de iure obec existovala až do roku 1952.

„Už ale očištěna od funkcionářů a pod taktovkou komunistů.“ Sokol byl začleněn do systému sjednocené tělovýchovy po vzoru SSSR a na 41 let přestal fungovat. Všesokolské slety pak byly nahrazeny Československými spartakiádami na strahovském stadionu (1975, 1980 a 1985).

„Úplně první spartakiáda ale proběhla už v roce 1921, kdy tehdy vznikající komunistická dělnická tělovýchova uspořádala velmi úspěšnou akci na pražských Maninách. Spartakiády totiž pořádal i velký bratr na Východě, a to už od roku 1928. Měly ale úplně jiný charakter, spíš šlo o sportovní soutěže pořádané hlavně pro mládež.“

Spartakiády byly pořádány na paměť povstání římských otroků, které vedl Spartakus. Komunisté se vždy stavěli na stranu zastánců utlačovaných, a tak podle něj pojmenovali i své spartakiády. Marek Waic

Současný všesokolský slet podle Waice těžko může dosáhnout věhlasu těch prvorepublikových. „Sokolové mají ojedinělou roli i dnes, protože jsou přístupni dětem, ale i rodičům a prarodičům. I starším lidem, kteří nemají velké výkonnostní aspirace, a široké veřejnosti, která chce cvičit, ale ne na nějaké špičkové úrovni.“

„Je to rozhodně obrovský úspěch, pokud bylo jeho cílem rozbít přátelství s našimi sousedy a aby Evropská unie přestala fungovat,“ reaguje na premiérova slova bývalý státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza (ČSSD).

Letos do Evropy přišlo asi 33 tisíc lidí, takže kvóty nejsou potřeba. Ale jakmile by přišla další milionová vlna, tak jsou opět na stole. Tomáš Prouza

Odmítnutí kvót podle něj nelze považovat za vítězství, protože poslední dva roky nejsou vůbec aktuální. „Kvóty byly řešením ve chvíli, kdy sem přišel milion lidí, Řecko bylo přeplněné a Německo otevřelo své hranice. Mimochodem na žádost maďarského premiéra Viktora Orbána a rakouského kancléře Wernera Faymanna, kteří Angelu Merkelovou zoufale prosili, aby těm lidem dovolila dojít do Německa,“ připomíná Prouza.

„Vítězství všech by pro mě bylo to, že všichni jsou ochotni nějak pomoci. Chápu, že Andrej Babiš nebo Viktor Orbán si nemůžou dovolit přijmout padesát tisíc uprchlíků. Ale čekal bych, že třeba kompletně zafinancují jedno z těch procesních center,“ dodává.

Ideální variantou by podle Prouzy bylo to, že Libye uprchlíkům zabrání vyplout, podobně jako to dnes dělá Turecko. „Ale v Libyi se dnes nemáte s kým domluvit,“ podotýká. Pokud by v zemi nakonec vznikla tzv. vyloďovací centra, Česko by mohlo pomoci s jejich vojenským zabezpečením nebo s vyřizováním žádostí o azyl.

Pomáhejme více

Visegrádská čtyřka je podle Prouzy v Evropě vnímána jako toxická značka a jejím členům se těžko hledají spojenci, protože vedle kritiky migrace nedokáží přijít s něčím pozitivním. „Máme kapacitu pomáhat mnohem víc, a to je slabina. Často kritizujeme, ale správná strategie je říct, co jsme schopni udělat,“ podotýká.

Prouza například kritizuje, že Česko na rozvojovou pomoc ročně vynakládá jen 0,14 procenta HDP, přitom by to mělo být dvakrát až třikrát více. Ministerstvo zahraničí prý v minulých letech opakovaně navrhovalo navyšování, ale nebylo schopné to prosadit přes odpor ministerstva financí.

„Pokud chceme, aby lidé neodcházeli z Nigeru, jak zmiňoval Andrej Babiš, tak to znamená výrazně navýšit rozvojovou pomoc. Nic takového v návrhu státního rozpočtu nevidím,“ uzavírá Prouza.