Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Sklepy a Boskovice

V Boskovicích loni skončil legendární hudební klub Sklepy, který značně ovlivnil dospívání několika generací a jehož historie spadá do těsně porevolučních 90. let. Byla to právě tato událost, která podmínila můj zájem o jistou osobnost, u které to všechno kdysi začalo.

Tou byl právě Stanislav Janků, kterému však v Boskovicích nikdo neřekl jinak než Blonďák. Sama jsem se s ním nikdy tváří v tvář nesetkala a veškeré moje informace o něm zahrnovaly jen pár více či méně uvěřitelných historek. Například tu o zpackaném koncertu Plastiků, které Blonďák do Boskovic sice pozval, ale nakonec jim nezaplatil.

A to je jen jedna z mnoha. Já se ovšem toužila dozvědět mnohem víc a tím nakonec začalo i moje pátrání po těch, kteří měli s Blonďákem co do činění. On sám totiž v roce 2013 spáchal sebevraždu.

Kultura pro židovskou čtvrť

V průběhu 80. let navázal Blonďák četné kontakty s tehdejší undergroundovou scénou, ze kterých později hojně čerpal ve snaze přivést něco z této subkultury i do jeho rodných Boskovic. Jednalo se zejména o koncerty a autorská čtení, která se často konala právě v prostorách hudebního klubu Sklepy, o jehož založení se Blonďák zasloužil.

Jeho snaha o zkulturnění města pokračovala i nadále. Stál například u zrodu významného festivalu pro židovskou čtvrť v Boskovicích, minulý ročník byl již pětadvacátý. Místní novinář Tomáš Trumpeš mi v rozhovoru prozradil, že Blonďák je zodpovědný mimo jiné i za obnovení lokální žurnalistiky v Boskovicích. Jeho zásluhy v oblasti kultury jsou tak vskutku významné a nepopiratelné.

Vrtalo mi však hlavou, jak je tedy možné, že v Boskovicích nenajdeme žádnou pamětní desku nebo něco podobného, co by Blonďákův přínos připomínalo, a že já sama jsem o něm například nikdy předtím neslyšela. V průběhu natáčení ale vyšlo najevo, že Blonďákovy aktivity měly i svou odvrácenou stranu.

Divoká devadesátá

Když se po revoluci takříkajíc všem otevřely dveře, i Blonďák se pokusil využít svou příležitost. Začal podnikat. Zpočátku se zabýval jen menšími firmami, ale postupně se snažil skupovat čím dál větší podniky, které však nebyl schopen vést. Jeho investice tak velmi rychle krachovaly. Banky mu však i nadále poskytovaly směšně vysoké úvěry, které neměl šanci splatit.

Své o tom ví i Petr Král, který kvůli přátelství s Blonďákem málem přišel o střechu nad hlavou. A do podobné situace se dostali i další lidé, kteří se mu rozhodli pomoci s podnikáním. Dluhy se začaly pozvolna kupit a Blonďák byl nakonec nucen vyhlásit osobní bankrot. Přestože se i poté snažil nadále rozvíjet kulturní scénu v Boskovicích, mnoho lidí mu kvůli jeho podnikatelské činnosti nemohlo přijít na jméno.

Jak mi prozradila jeho neteř, ke konci života se přestěhoval do osamocené hájovny na okraji města, kterou se chystal rekonstruovat. K tomu už však nedošlo. V dubnu roku 2013 se nešťastně oběsil v prostorách jedné hospody v židovské čtvrti, kterou opravoval. Pravděpodobně za to nemohly ani tak dluhy, jako spíše nešťastná láska. Nedlouho po Blonďákově smrti někdo zapálil i hájovnu, v níž bydlel. Kdo a proč to udělal, se nikdy nezjistilo.

Navzdory jeho temné podnikatelské minulosti a také předčasně smrti je Blonďákova práce v Boskovicích stále přítomná. Mnohdy sice ve výrazně pozměněné podobě, nicméně i nadále trvá.

Ulice jako dárek k narozeninám

Nebýt každodenního dopravního zpravodajství, jen málokdo na druhém konci republiky by věděl, že v Praze mají nějakou (auty věčně ucpanou) Legerovu ulici.

Co na tom, že jsme si její název počeštili: vzato do důsledku, možná bychom její jméno mohli vyslovovat správně francouzsky jako „Ležerova“. Tak bychom asi nejlépe uctili muže, jehož jméno nese: Louise Légera (1843-1923), významného francouzského slavistu.

Týden před jeho kulatými osmdesátými narozeninami byla na jeho počest přejmenována v Praze tehdejší Táborská ulice. Byla to asi přiměřená pocta muži, který toho na přelomu 19. a 20. století ve francouzsky hovořícím světě tolik udělal pro šíření informací o slovanském a později českém světě.

Légerovy cesty po slovanské Evropě

Studoval na College de France, kde se seznámil s profesorem slovanské literatury, polským básníkem Aleksandrem Chodzkem. Ten jej nasměroval k polštině, ale další Légerovo pařížské setkání – tentokrát s českým novinářem a politikem Josefem Václavem Fričem – jej přimělo zabývat se také českou otázkou.

Do Čech se poprvé vypravil roku 1864, v letech 1871 a 1872 v Praze dokonce žil. Cestoval po mnoha dalších slovanských oblastech (byl v Chorvatsku, Rusku, Bulharsku, Srbsku) a detailně se seznamoval s tamní literaturou – což mu usnadňovala i skvělá znalost několika slovanských jazyků.

Roku 1885 byl Léger jmenován profesorem slovanských jazyků a literatur na College de France, přednášel ale i na dalších francouzských školách a především hodně cestoval.

Znal se s Masarykem, zpochybnil rukopisy

Vypravuje se dokonce, že Léger měl zásluhu na tom, že se pražský vysokoškolský profesor Tomáš Masaryk seznámil s americkým diplomatem a cestovatelem Charlesem Richardem Cranem.

Byl to právě Crane, který Masaryka – v době, kdy se po hilsneriádě a aféře kolem rukopisů necítil v Praze právě dobře – pozval do USA, kde mohl Masaryk v letech 1900 až 1905 přednášet na Chicagské univerzitě o ruské a slovanské kultuře.

Je to nejspíš jen legenda, Masaryk znal Cranea už od roku 1896 z Prahy, každopádně všichni tři (Masaryk, Crane i Léger) se pak sešli v roce 1902 v Paříži. Mimochodem, byl to opět Léger, kdo na podzim 1911 zpochybnil pravost rukopisů v době, kdy byly zkoumány v pařížské Bibliothéque Nationale.

Romantik, po kterém přišel Denis

Léger napsal řadu knih o slovanských a českých dějinách, kterými výrazně přispěl k šíření myšlenky české a později československé samostatnosti. Légera si ale cenily i další slovanské národy, byl držitelem mnoha vysokých bulharských, srbských a černohorských vyznamenání a členem několika akademií.

Přátelil se s mnoha slovanskými (a zvláště českými) spisovateli a politiky. Louise Légera a jeho další méně známé vazby k českým zemím připomíná v pořadu z cyklu Portréty historička Doubravka Olšáková, podle které Légerovo jméno upadlo u nás v zapomnění – částečně ale oprávněně:

„Jeho pojetí dějin bylo velmi romantické a málo vědecké. Po Légerovi přišel další významný francouzský odborník na českou otázku, Ernest Denis, který ke slavistice a bohemistice přistupoval přísně vědecky. Po Légerovi zůstala v češtině jediná knížka, Paměti slavomilcovy, ve které barvitě líčí svůj životní příběh.“

Dědeček Hany Pokorné bojoval na rakouské frontě v Itálii, ona se ale od dětství zajímá o legionáře. „Ve Stínavě, kde jsem trávila dětství, jsem poslouchala vyprávění pana Bureše, který mi ukazoval ruble, fotografie Transsibiřské magistrály, lodí, Panamského průplavu, “ vzpomíná členka Československé obce legionářské a učitelka historie na Církevním gymnáziu Německého řádu.

Zhruba před sedmi lety začala se studenty připravovat ročníkové práce. „Jedna ze studentek zpracovala příběh svého pradědečka legionáře. Rodina o něm neměla téměř žádné informace, znali jen datum narození a úmrtí. A to, že ho nacisté ho popravili v Berlíně,“ popisuje Pokorná.

Začaly společně bádat, oslovily vojenský archiv, který je perfektně zpracovaný. „Opravdu klobouk dolů. Tady se dozvíte spoustu podrobností. Třeba, kde byl legionář v zajetí, kde ho léčili, kterou lodí se vracel do republiky. Je to v ruštině, ale to není problém přeložit,“ dodává Hana Pokorná. Za čtyři a půl měsíce napsala její studentka skvělou práci a hlavně zpracovala obrovský kus rodinné historie.