Graham Peter Taylor. Kometa probouzí démony v hlubinách země… (Pán pelyňku 1). Temný román na pokraji fantasy a hororu. Splní se proroctví o zkáze lidstva z tajemné knihy Nemorensis?
Načetla Věra Slunéčková.
Vydala knihovna a tiskárna pro nevidomé Karla Emanuela Macana v roce 2010 (1 CD mp3, MP4312, 10:19:54).
Graham Peter Taylor. Co tají temná ulička, která není na mapách (Pán přeludů 2). Fantasy román protkaný šílenými obuvníky, loupežníky, duchy z obrazu, vlkodlaky a hordou dalších nemrtvých příšer.
Načetla Věra Slunéčková.
Vydala Knihovna a tiskárna pro nevidomé Karla Emanuela Macana v roce 2011 (2 CD mp3, MP4371, 12:54:58).
Pozn.: Vikář z Cloughtonu, který patří k nejvýraznějším objevům historické fantasy posledních let, se opět překonává! Nový román G. P. Taylora vrací na scénu postavy Thomase, Kate, Rafy i padlého kněze Demurrala, známé z bestselleru Pán přeludů, a činí tak s obrovským vypravěčským zápalem. V kulisách 18. století, kdy anglický venkov ovládly pověry a Londýn zase labyrint temných uliček, přibližuje autor nešvary rozmáhající se tovární velkovýroby i strasti při cestování dostavníkem. Příběh protkaný šílenými obuvníky, loupežníky, duchy z obrazu, vlkodlaky a hordou dalších nemrtvých příšer připomíná, jak křehké je lidské srce, pokud se včas nespolehne na víru, naději a lásku.
Graham Peter Taylor. Z temnoty přichází pradávné zlo (Pán přeludů 1). Román pro mládež, pohybující se v hájemství fantasy a nadpřirozena, v němž skupina výrostků brání v uchvácení moci falešnému knězi.
Načetla Hana Rychetníková.
Vydala knihovna a tiskárna pro nevidomé Karla Emanuela Macana v roce 2006 (8 MC, Z3795, 1 CD mp3, MP3795, 10:33:57).
Pozn.: Ovládnout všechny přeludy světa, aby mě poslouchaly jako pejsek a škodily na můj rozkaz, to zní lákavě – zvlášť když k tomu účelu vlastním mystickou sošku cherubína a druhý amulet do páru je už někde na cestě. Padoucha Obadiaha Demuralla, který se na oko tváří jako bohabojný vikář z Vísky poblíž města Bělska, může na téhle šílené cestě zastavit už jenom trojice dětí, jež už od pohledu vypadají jako spolek pořádných outsiderů: místní polosirotci Thomas a Kate a tajemný kudrnáč Rafa, kterého vyplavilo moře při obrovské bouři, kdy si zlotřilý kněz ověřoval svou rostoucí moc. Společně s nevypočitatelným pašerákem Jacobem Cranem a dalšími rázovitými postavičkami tohoto pověrčivého koutu Anglie se vydáváme krajem močálů, tajemných chodeb, skřetů, bludníků, nemrtvých příšer s krhavýma očima i strážných andělů ze svaté armády samého Pánaboha, který se ve zdejších lesích na chvíli zjeví, aby usměrnil chod Osudu. S obrovským vypravěčským zápalem zpracovává Taylor v nejúspěšnějším anglickém fantasy románu loňského roku střet křesťanství s kacířstvím vyjádřeným černou magií venkovanů osmnáctého století, ve kterém nakonec nepůjde o nic menšího než o záchranu světa před padlými démony, nad jejichž hrůznou mocí přestává bít srdce. Bude však třeba vylovit ho z kalhot, obrnit všemi zásobami kuráže a otevřít ho víře, naději a lásce, které nás v životě provázejí, abychom se zítra ráno dočkali nového svítání.
Vyprávění o setkáních s knihami a lidmi. Tvůrci nezjištěni.
Účinkuje Pavel Šrut a další.
Připravil Český rozhlas v roce 1994 (57 min.). Repríza 20. 4. 2018 (ČRo 3 Vltava).
Pozn.: Vysíláno v souvislosti s úmrtím Pavla Šruta.
Lit.: Matys, Rudolf: Odešel „stoický romantik“ Pavel Šrut. In web ČRo 21. 4. 2018 (anotace). – Cit.: V pátek 20. dubna, krátce po svých sedmdesátých osmých narozeninách, zemřel po dlouhé nemoci Pavel Šrut. Básník, překladatel, autor více než čtyřiceti knížek pro děti i téměř sto padesáti písňových textů, ale také vynikající fejetonista a esejista. Jako vzpomínku uvádíme pořad, který vznikl pro Vánoce v roce 1994. Pavel Šrut v něm vypráví o svých setkáních s knihami a lidmi.
Mnohá mediální ohlédnutí za jeho životem a dílem budou celkem pochopitelně připomínat především onu část Šrutovy tvorby, která je kvantitativně daleko nejbohatší a kterou taky básníkovo jméno nejvýrazněji vstoupilo do širokého čtenářského i posluchačského povědomí, tedy jednak jeho skvělé texty k písním, na jejichž hudební a interpretační tváři se v uplynulých čtyřech desetiletích podíleli zejména Petr Skoumal, Luboš Pospíšil, Vladimír Mišík a Michal Prokop (a samozřejmě i kapely, s nimiž souviseli – Framus Five, CK Vocal, Etc); tyhle drobné skvosty básnické i hudební inteligence, senzibility i vtipu, mezi nimiž zejména Bitva o Karlův most a Kolej Yesterday se už dávno staly zářivými stálicemi na hvězdném písničkovém nebi.
A jednak samozřejmě nemohla média pominout ani jeho literární tvorbu pro děti, jež vyvrcholila v posledním desetiletí jedinečně invenční trojicí groteskně detektivních románů o Lichožroutech, jejichž mimořádný čtenářský knižní úspěch, na němž se ovšem podílely i originální a básníkovu textu podivuhodně sourodé ilustrace Galiny Miklínové, byl posléze utvrzen i jejích úspěšnou filmovou adaptací, a za pouhých pár let už stačily tyhle „ponožkové historie“ vytvořit málem cosi jako kult, netoliko v dětském, ale i v dospěláckém prostředí!
To obojí bylo – a bude – samozřejmě „na veřejném fóru“ připomínáno a oceňováno naprosto právem, ale nebylo by rozhodně dobře, kdyby se v paprscích téhle chvály zároveň vytrácelo do stínu vlastní jádro a tvořivé ohnisko Šrutova díla, totiž jeho původní poezie. Když nepočítáme dva výbory, vydal vlastně jen sedm sbírek, ale každá z nich je jedinečným svědectvím o neokázalém, vnějškově „nehlasitém“ růstu ke stále větší vnitřní přesnosti. Žádná z těch sbírek neopakovala nic z knížky předchozí, aniž by ale jakkoliv porušila kontinuitu a integritu Šrutovy básnické osobnosti. Ta se především vyznačuje naprostou absencí jakékoli okázalé lyrické pózy. I o nejrůznějších podobách existenciálních i citových tísní dokáže tento básník vypovídat jako by pojednával o tom nejběžnějším, málem důvěrně, leckdy i s lakonickou stručností vykráceného zlomku, v náznaku, v zámlkách nedopovědění. A co je neméně podstatné, nikdy se nebere smrtelně vážně, neobtěžuje čtenáře ani sám sebe exhibicemi forsírovaných a bezbřehých emočních rozplizlostí, věrohodnost jeho veršů je stvrzována všudypřítomnou (sebe)ironií či vlídným sarkasmem. Za obzvlášť výstižnou charakteristiku jeho básnického typu, považuji, že je jakýmsi „stoickým romantikem“…
Pomineme-li trochu nespecifickou prvotinu Noc plná křídel (1964), jsou první vskutku „šrutovskou“ sbírkou Přehlásky z roku 1967, v nichž velmi jemnými, až rafinovanými jazykovými i stylovými prostředky určuje hranice své lidské i básnické totožnosti (na první letmé pročtení je i dnes snadno rozpoznatelná mezi všemi knížkami jeho generace!). Ale hned jeho další sbírka, Červotočivé světlo (1967) je už překvapivě jiná: jejím veršům jakoby vstoupily svaly a šlachy, to snad aby mohly vůbec nahmátnout cosi pevného v rozkotané vnější i vnitřní krajině Čech, zneuctěné vpádem sovětských tanků – jsem přesvědčen, že tato kniha patří k tomu básnicky nejsilnějšímu, co bylo vytěženo z tragického ducha těchto podzimních měsíců, v nichž byla napsána!
Pak se ovšem s veřejnou publikací svých veršů musel na víc než dvě desetiletí rozloučit. V nich se mohli čtenáři s jeho jménem setkávat jen v tirážích překladů ze španělské a zejména anglicky psané poezie (R. Graves, D. Thomas, J. Updike, aj.) – a pak ovšem na mnohých souborech veršů pro děti, jedinečně hravých, v nichž mnohdy těžil z podnětů, jež mu poskytovala anglická nonsensová poezie, kterou rovněž s velkou vynalézavostí překládal.
Jinak se v těch normalizačních časech i on uchýlil do jakési „emigrace k sobě“ a z doby přeplněné prázdnotou si ulevoval drobnými, samizdatově vydávanými soubory veršů s výmluvnými názvy Domácí škola, Kmotřička kocovina, Gellneriáda ad. (Souborně byly vydány pod názvem Brožované básně v roce 2000).
Šrutův návrat do kontextu oficiálně vydávané poezie v 90. letech byl ovšem impozantní. Odvažuji se dokonce tvrdit, že jeho virtuózně komponovaná básnická skladba Zlá milá (1997) může být připojena k nejpřesvědčivějším textům, jaké kdy byly na archetypální téma „láska a smrt“ u nás napsány (spolu se sbírkou Brožované básně byla oceněna Cenou Jaroslava Seiferta). Pozoruhodná je i následující sbírka Papírové polobotky (2001). Situace a mikroděje jejích veršů jsou hrami na ubývání, na mizení, na pohlcování, na lstivé pastičky osudu, na perpetuum mobile nepoučitelnosti, na mlýnky, v nichž se melou paradoxy. A taky hrami na přejemné prsty, které se nesmějí chvět, ani když pohybují síty, jimiž propadají poslední zbytky iluzí. Výsledkem je zvláštní měkká strohost, mlha melancholie nad uplývajícím časem je plná ostrých, jemných vrypů, je konturována zatrnutími point a zkrácený dech v ní zadýchává tušenou mrazivost teplem vlídnosti, která patří k základním konstitutivním znakům Šrutovy básnické (i lidské) mentality.
Je dlužno ještě připomenout, že vedle Seifertovy ceny získalo Šrutovo dílo mj. i Zlatou stuhu (za dětskou tvorbu, opakovaně), dvakrát bylo zapsáno na Čestnou listinu mezinárodní organizace dětské knihy IBBA, dále Šrut obdržel Cenu Karla Čapka (2012) a Státní cenu za literaturu (2015) a také Magnesii literu v roce 2009).
A na závěr už jen pár dodatkových, věcných faktů: většinu svého dospělého života (1971-1997) působil „na volné noze“, jen v tříletí 1968-1971 pracoval v nakladatelství Naše vojsko, a pak v letech 1997-2002 (a to bylo jeho daleko významnější angažmá!) byl redaktorem literární redakce Českého rozhlasu Vltava, v níž měl na starosti především překladovou poezii. Rozhlas mu byl vždycky blízký, již v 60.letech pro něj (samozřejmě vedle pohádek) napsal mj. i několik rozsáhlejších textů, z nichž největší ohlas měl zřejmě jeho „dětský muzikál“ Na Silvestra v Helemichli (s písničkami P. Skoumala a J. Vodňanského). Práce v literární redakci ho očividně velice zajímala i bavila, podílel se například potěšeně na vymýšlení nových programových typů (jako třeba Vyňatá slova v české a světové poezii aj.) a byl i skvělým kolegou, plným nápadů i družně kamarádské atmosféry!
Anna Kochanowska. Rozhlasová hra. Realizace Mieczysław Burzyk. Režie Anna Kochanowska.
Účínkují Witolda Czerniawska a Wanda Bajerówna.
Nastudovalo Polskie Radio Olsztyn v roce 1974.
Připravili Peter Turčík a Robert Kotian.
Hovoří profesor Dušan Škvarna z FF Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici a PhDr Peter Šoltés z Historického ústavu SAV.
Natočeno 2018. Premiéra 1. dílu 8. 4. 2018 (Rádio Devín, 18:00 h).
Lit.: anonym: Zóna faktu: Historia magistra vitae – Meruôsme roky. Témy. In web Rádio Devín, 15. 4. 2018 (článek). – Cit.: Premiérové časti relácie vysielame každú nedeľu o 18.00h v Rádiu Devín.
Nie náhodou si rok 1848 vyslúžil pomenovanie „revolučný“ – vzbury a povstania prebiehali takmer v celej Európe a plameň, ktorý vzbĺkol už v januári na juhu ešte nezjednoteného Talianska a rýchlosťou blesku sa šíril na sever, koncom februára vzbúril Paríž, aby sa v marci rozhorel už celkom blízko, vo Viedni a v Pešti. No a tento požiar, občas iba tlejúci, občas horiaci jasným plameňom, nezhasínal, aj keď sa kalendár preklopil do ďalšieho roka. Zrejme preto sa tak trochu archaický výraz „meruôsmy“, teda štyridsiaty ôsmy, občas používa aj v plurále: keď hovoríme o „meruôsmych rokoch“, sú to vlastne dva po sebe nasledujúce roky, plné revolučného vrenia… Dianie meruôsmych rokov vám predstavíme v piatich dieloch magazínu História magistra vitae. (more…)
Slobodan Govorčin. Pohádka. Produkce Silvia Lukáčová. Hudební dramaturg Matúš Wiedermann. Zvukový mistr Stanislav Kaclík. Překlad Ivor Gogál. Dramaturgie Zuzana Kolmosová. Režie Milena Lukáčová.
Účinkují Ondrej Kaprálik, Oľga Belešová, Lenka Libjaková, Ivo Bis, Martina Slobodníková, Zuzana Jurigová – Kapráliková, Jana Lieskovská, Ladislav Kerata a další.
Natočeno 2017. Repríza 20. 4. 2018 (SRo Rádio Junior, 17:00 h.; 35 min.). Repríza 5. – 9. 11. 2021 (SRo 8 Rádio Litera).
Pozn.: Malým i veľkým poslucháčom sme pripravili Rozprávku o kačkách, ktorú napísal Slobodan Govorčin, autor z Vojvodiny, a svojou hrou zvíťazil na festivale Prix ex Aequo v roku 2016. Počúvajte rozprávku o zrode človiečika i malého káčera. (anotace)
Členové gangu slibovali dívkám z Bulharska práci tanečnic v Česku. Místo toho je ale nutili k prostituci. Některé dívky bili a týrali, jednu z nich brutálně zavraždili.
Publicista Michal Mašek odhaluje v Kriminálních případech Čech, Moravy a Slezska metody, jakými policie Belčevův gang rozbila.
Za organizovaným zločinem na sever Čech se můžete vydat společně s herci Josefem Nechutným v roli zkušeného Majora, kterému bude sekundovat novinářský elév Zdeněk Rohlíček coby Pisálek a zazní i hlas zneužívaných dívek v podání Zuzany Ščerbové.
Pořad v tvůrčí skupině Drama a literatura připravila Petra Hynčíková. V plzeňském rozhlasovém studiu ho natočil režisér Miroslav Buriánek ve spolupráci s mistrem zvuku Karlem Brothánkem.
Jednotlivé díly můžete poslouchat na vaší regionální stanici vždy ve 21:30 od pondělí 16. dubna do pátku 20. dubna.
Připravila a uvádí Veronika Kindlová.
Ze záznamů hovoří Otomar Krejča, Jan Kopecký, Ivan Klíma, Josef Smrkovský, Miroslav Horníček, Vladimír Semrád, Gustáv Husák, Jeroným Janíček a další.
Natočeno 2018. Premiéra 20. 4. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h.) v cyklu Archiv Plus.
Lit.: Kindlová, Veronika: Jak cenzura řádila v rozhlasovém vysílání. In web ČRo Plus, 20. duben 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Slobodu tlače uznávame. Ale sloboda tlače ako každá sloboda má svoje hranice a v danom prípade sú to hranice základných koncepcií straníckeho a štátneho vedenia,“ říká Gustav Husák na nahrávce z aktivu družstevníků v Nitře v dubnu 1969 jen pár dní před tím, než vystřídal Alexandra Dubčeka ve vedení KSČ. Výstižně popsal poměry v nastupující normalizaci: můžete si dělat, co chcete, pokud to tedy dovolí rozměry klece, kterou vám ukovala strana.
Slova o svobodě projevu pronesl Husák v době, kdy se v Československu po krátké přestávce opět zaváděla tuhá cenzura. Tou přestávkou bylo pražské jaro. Právě to a začátek normalizace je až na výjimky jediným období budování komunismu, ze kterého se v rozhlasovém archivu dochovaly nahrávky, v nichž se hovoří o svobodě slova a o cenzuře.
Ta se začala pomalu uvolňovat v roce 1963, po 12. sjezdu strany, který opatrně vytyčil liberálnější směr a umožnil publikovat i některým zakazovaným autorům. Další uvolnění přinesl rok 1966, kdy byl dosavadní cenzurní úřad, Hlavní správa tiskového dohledu, nahrazen Ústřední publikační správou, která měla oproti původnímu úřadu poněkud okleštěné pravomoci.
Jenže společnost si postupem času odvážně říkala o stále více svobody. Po přelomovém plénu komunistické strany v lednu 1968, kde reformní komunisté potlačili konzervativce, se novináři přestali na připomínky Ústřední publikační správy ohlížet a žádali další omezení jejích práv.
Autentické zvukové záznamy vzpomínek velké hvězdy české kinematografie zaznamenal Josef Škvorecký.
Hovoří Adina Mandlová.
Natočeno 1974 (Malta). Vydal Supraphon 18. 5. 2018 (3 CD, SU 6466-2).
Pozn.: V roce 1974 přiletěl Josef Škvorecký z Kanady na Maltu do domu Adiny Mandlové a několik dnů s ní nahrával rozhovor, který měl sloužit jako pracovní podklad pro knihu vydanou nakladatelstvím manželů Škvoreckých pod názvem Adina Mandlová – Dneska už se tomu směju. Záznam na 11 kazetách později věnoval Josef Škvorecký Ondřeji Suchému, který podle těchto zvukových materiálů napsal knihu Čemu se smála Adina Mandlová. Tyto kazety vycházejí nyní, po úpravě maximálního čištění a střihu, v kompletu 3CD, navazujícím na předchozí podobné album Případ Lída Baarová. I zde ruší vyprávění, zamýšlené pouze jako technická pomůcka pro knihu, okolní zvuky, zvony, hovor u vedlejšího stolu a podobně. Vyprávění herečky je však maximálně autentické, ona sama fascinuje přirozeností a nesmírnou inteligencí. Dozvídáme se velké množství zajímavých informací ze světa českého filmu dvacátých až čtyřicátých let v nekonvenčním toku myšlenek této velké prvorepublikové filmové hvězdy. Kromě podrobností k jednotlivým filmům z její kariéry se dozvíme i řadu dosud neznámých sdělení z dalšího poválečného života zajímavé ženy, která kromě krásy zdědila i nesmírný smysl pro humor.
Lit.: anonym: Adina Mandlová vzpomíná. In web AE Style, 2. 8. 2018 (článek? recenze?). – Cit.: Hezký večer, jsem milovníkem filmů pro pamětníky a kdykoli mám možnost a chvíli času, ráda se na nějaký podívám. A samozřejmě i velice obdivuji herce té doby. Mám své oblíbence, mezi které patří Adina Mandlová, a tak když jsem na Audiotece narazla na tuto audioknihu, neodolala jsem.
Životopis Adiny Mandlové jsem četla již před pár lety. Myslím, že by se dalo na její konto říci mnoho – od dětství, kdy byla nejprve v podstatě uctívána vlastním tatínkem, až po filmovou kariéru a zástup milenců věhlasných jmen. Co se jí nedá upřít je to, že byla jednoznačně velice zajímavou osobou. Myslím, že na svou dobu, měla „ostré lokty“ a ne každému se to líbilo…. To je vlastně svým to, co na ni obdibuji. Nebála se vyčnívat z davu, jít si za svým (a netvrdím, že se vším souhlasím), protlouct ze životem.
Pokud máte tuto herečku rádi (nebo i třeba naopak nemáte), určitě tuto audioknihu doporučuji. Tak jako tak vám to pohled na tuto ženu určitým směrem posune.
Jste také milovníkem filmů pro pamětníky? Které herce máte nejraději?
Powered by WordPress