Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Host: Barbora Downes, psycholožka. Co všechno se může skrývat pod dvěma slovy – školní potíže? Špatné známky, nepěkné vztahy se spolužáky, problémy s učiteli? Na všechna školní trápení se najde řešení v Lince důvěry! Moderuje Romana Růžičková.

Natočeno 2018. Premiéra 26. 3. 2018 (ČRo 2 Praha, 19:00 h.) v cyklu Klub Rádia Junior.

Natočeno 2018. Premiéra 26. – 30. 3. 2018 (ČRo 3 Vltava, 17:30 h.). Repríza 27. – 31. 3. (ČRo 3 Vltava, 1.30 hodin); 9. – 13. 7. 2018 (ČRo 3 Vltava, 17:30 h); 29. 7. – 2. 8. 2019 (ČRo 3 Vltava, 17:30 h.); 30. 7. – 3. 8. 2019 (ČRo 3 Vltava, 1:30 h).

Obsah: 1. Zlý dlouhý půst: Vstup českého popu do let normalizace. – 2. Mládí, štěstí, smích: Plameny popového optimismu. – 3. Killing it softly: Svéráz národních coververzí. – 4. Úder Zlatým palcátem: Festivalové hlídky normalizačního popu.  – 5.  Terorista nebo turista: Dobové tance s cenzurou.

Lit.: Klusák, Pavel: Podivný showbyznys Pavla Klusáka. In web ČRo 3 Vltava, 30. březen 2018 (anotace). – Cit.: Exkurze krajinou normalizačního hudebního vkusu.

Připravila Veronika Rupert.

Natočeno 2018. Premiéra 22. 3. 2018 (ČRo Rádio Wave).

Lit.: Ruppert, Veronika: Rozhovor Veroniky Ruppert a Jakuba Krásného. Eva Jiřičná: Každý architekt dělá chyby. To, co se povede, je příští projekt, který ještě nezačal. In web ČRo Radio Wave, 22. březen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V devětadvaceti letech během pracovní stáže uvízla i se svým mladším bratrem v Anglii. Bylo léto 1968 a Prahu obsadila vojska Varšavské smlouvy. Z krátkodobého výletu se staly desítky let strávených na ostrovech, během kterých se dokázala díky odvaze, talentu a tvrdé práci prosadit jako architektka s jedinečným rukopisem. Jak se jí staví v Česku, jaký má vztah k brutalismu a v čem její žívot a práci ovlivnil pulzující Londýn sedmdesátých let?

„Člověk se vrací, protože se věci musí opravovat. Náš život se mění každý den a čím dál tím rychleji. Architektura se tomu musí přizpůsobovat a brát to vážně. Jinak tam začnou působit jiné síly a vznikne z toho bramboračka,“ říká Eva Jiřičná, kterou jsem si do studia Radia Wave přivezla z pracovní schůzky ve Zlíně. Do Česka přijíždí z Londýna vždy jen na otočku, na pár dnů, kvůli pracovním povinnostem.

Její nejnovější zlínská stavba, Fakulta humanitních studií Univerzity Tomáše Bati, je v provozu teprve několik měsíců. Během začátků jejího fungování vychází najevo, co vše nebylo v zadání stavby a co je v reálu skutečně potřeba. Hledají se cesty, jak propojit potřeby lidí s možnostmi a stylem architektury. „Chyby dělají všichni, a když si to člověk uvědomí, otevírá se cesta k tomu, aby se spoluprací dalo něco opravit nebo zlepšit. Klient nikdy nedodá přesné zadání a architekt nikdy přesně neodpoví na to, co klient chce. Když si to pak vyříkají a shodnou se, je naděje to zlepšit.“ (more…)

Moderuje Tomáš Voženílek. Téma: Finanční arbitr. Host: Mgr. Lukáš Vacek, MPA, zástupce finančního arbitra.

Natočeno 2018. Premiéra 26. 3. 2018 (ČRo 2 Praha, 16:04 h).

Vychází český překlad prvního dílu monografie o českém skladateli od britského odborníka Johna Tyrrella. Připravila Simona Kostrhůnová.

Natočeno 2018. Premiéra 26. 3. 2018 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h). Repríza 26. 3. 2018 (ČRo 3 Vltava, 23.00 h.).

Rozhovory s těmi, kterým umění proměňuje život. Zuzana Li, sinoložka, překladatelka. Moderuje Lukáš Matoška.

Natočeno 2018. Premiéra 26. 3. 2018 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h). Repríza 26. 3. 2018 (ČRo 3 Vltava, 19.00 hodin).

Lit.: Matoška, Lukáš: Zuzana Li: Čínská literatura ukazuje i odvrácenou tvář ekonomického zázraku. In web ČRo 3 Vltava, 26. březen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Založila edici Xin, ve které vycházejí překlady současných čínských spisovatelů. Do jaké míry se potýkají s cenzurou?

„V tuto chvíli mám na stole spoustu knih o Tibetu,“ odpovídá Zuzana Li na otázku, co zrovna překládá. Román Ning Kchena se totiž na tomto území odehrává. Vybrala si ho proto, že ukazuje Čínu z jiného úhlu pohledu, střetávají se v něm tři světy. „První je čínský, druhý tibetský a třetí západní.“

Za překlad Čtyř knih Jen Lien-kcheho byla v roce 2014 nominována na cenu Magnesia Litera a před časem převedla další dílo tohoto autora. V románu Rozpukov líčí, jak se z vesnice za třicet let stala megapole. Podle Zuzany Li chtěl ukázat, že ekonomický růst za každou cenu je naprostý nesmysl.

Rozpukov se rozvíjí, ale to tak, že lidé, kteří tam žijí, nepoznávají své město a necítí se v něm dobře. Mají víc peněz, mají nové byty, ale domy jsou nakonec prázdné, protože všichni pracujou venku, aby vydělali peníze. Na tom je vidět odvrácená tvář ekonomického zázraku.

Jen Lien-kche je jedním z těch současných čínských spisovatelů, kteří se dostali do křížku s úřady. Daleko horší zkušenost má za sebou někdejší politický vězeň Liao I-wu, jehož Hovory se spodinou nedávno Vltava uvedla právě v překladu Zuzany Li. Zakazuje Čína autory kritické k poměrům systematicky?

„Je i množství knih, které projdou. Nevznikne žádný skandál, protože je kniha uznávána v úzkém kruhu čtenářů a tím pádem cenzoři nemají důvod zasahovat. Přišli totiž na to, že ve chvíli, kdy vypukne skandál, je kniha propírána médii. Mluví se o tom, jak je kontroverzní, podrývačská, a tak se jí dělá reklama.“

Člen činohry Národního divadla David Matásek vysvětlí, jak se na jevišti zklidňují neposední dětští kolegové. Také se dozvíme, jak jeho názor na divadlo formovala osobnost táty, vynikajícího scénografa, v jakém světě se ocitá při načítání audioknih, čím si ho podmanila jízda na skútr a jaký typ výchovy vyznává coby čtyřnásobný otec. Ptát se bude Jitka Novotná.

Natočeno 2018. Premiéra 26. 3. 2018 (ČRo 2 Praha, 11:04 h.).

Lit.: Novotná, Jitka – Horálková, Elena: Jsem plachej a se sebeprezentací Davida Matáska mám problém, říká Kendy. In web ČRo 2 Praha, 26. 3. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Život a práce přináší spoustu nových impulsů. Proto jsem rád, že dělám to, co dělám, protože v divadle nemůžete chytnout rutinu,“ je přesvědčený David Matásek.

Role v Básnících ho poznamenala na celý život. Dodnes tak platí za suveréna, i když takový prý vůbec není. Otec-scénograf ho totiž prý vycepoval, že divadlo je týmová práce, kde se nediskutuje.

„Nemám rád to, čemu se říká herecké koncerty. Když některý herec exceluje. To nepovažuju za dobrý divadlo. Dobrý divadlo je kolektivní práce. Výsledek musí mít nějaký tvar a všichni jsou mu podřízení. Ať je to svícení, hudba nebo scénografie, všechno by to mělo fungovat dohromady,“ myslí si David Matásek.

Ostychu jsem se ale nezbavil dodnes

Vhled do divadelní práce mu zprostředkoval už v mládí jeho otec scénograf. „V tomhle směru jsem vycepovanej. Nestává se, že bych diskutoval s výtvarníky či kostyméry. Vím, že každý má svojí ambici, kterou chce prezentovat přes svoji práci. Já si taky hájím svoje. Ale myslím, že jsem v tomhle docela pokornej herec.“

Vycepovala ho i konzervatoř. „Ostychu jsem se ale nezbavil dodnes. Se sebeprezentací Davida Matáska mám docela problém. Nemám problém dělat cokoli jako postava, ale jsem docela plachej.“ Nálepku suveréna a frajera získal přes role, jako byl třeba Kendy v Básnicích. Nezlobí ho to. „Je to danost. Tak to prostě je.“  (more…)

Hana Muchová. Německá režisérka, herečka a mj. tanečnice. Filmy točila jinak a líp než její současníci. Taky ale uvěřila nacistům a pomáhala jim s propagací. Režie Irena Žantovská (?).

Účinkují Nela Boudová, Jiří Böhm a Pavel Rímský.

Natočeno 2018. Premiéra 26.-30. 3. 2018 v cyklu Příběhy slavných č. 143 (ČRo 2 Praha, 9:40 h.; 5 x 5 min.).

Lit.: Muchová, Hana – Luptáková, Věra: Režisérka, která sedm měsíců točila pouze pro Hitlera. Příběhy slavných: Leni Riefensthalová. In web ČRo 30. 3. 2018 (anotace). – Cit.: Leni Riefenstahlová patřila k nejvýznamnějším filmovým režisérkám celého 20. století. Když pak nemohla točit, aspoň fotografovala původní obyvatele Afriky (Poslední Núbové nebo Lidé Kau). Fotografické knihy byly unikátní, antropologicky i etnograficky. Jako první bílá žena s nimi dokonce léta žila a naučila se jejich jazyk.

Ani po vydání fotoknihy Poslední Núbiové (1974) kritici nezapomněli připomenout, že má „válečný škraloup“. Prý byla „fascinována fašismem a fašistickým ideálem krásy“. Ona se bránila tím, že byla pouhou stoupenkyní krásy a ne „odpornou propagandistkou Hitlera a nacismu,“ jak ji hned po válce označili. U ní prý ale nikdy nešlo o politiku, ale o krásu, umění, harmonii, o vše zdravé. Průměrnost byla nezajímavá. Kult krásy, ale nevynalezl Hitler, ten ho jen dostal do extrému. Už před ním tady byl Hollywood nebo starověcí Řekové.

Po válce ji kvůli obvinění z propagace nacismu dvakrát zavřeli do vězení, ale pak museli propustit bez trestu. Nejdřív ji obvinili Američané, kteří Leni zavřeli do sběrného tábora se všemi nacistickými elitami. Čekala, že tím to všechno skončilo, ale když chtěla ve Francii dělat další film (Nížina), zatkli ji znovu.

Dostala domácí vězení, a to i s prvním manželem. Na chvíli ji zavřeli do ústavu pro choromyslné a zabavili většinu majetku. Až v roce 1948 zbavil Leni Riefensthalovou francouzský tribunál obvinění definitivně. Přitom nikdy nebyla členkou NSDAP, o koncentračních táborech prý neměla ani potuchy. Až když potřebovala pro Nížinu komparz 50 Romů, přivezli je z pracovního tábora Maxglam. Sama tam nebyla tehdy prý netušila, že všechny komparzisty pak poslali na smrt. Asi byla jen mladá a naivní.

Ještě před válkou (1936) natočila 3,5hodinový dokument Olympia. Byl o olympiádě v Berlíně a stal se jedním z 10 nejlepších filmů dějin kinematografie. Hlavně přelomovým způsobem zpracování (kamery na vozíku nebo třeba na stožáru a v dírách v zemi, triky a hry se světlem). Hitler prý děsně zuřil, když vybojoval čtyři zlaté černošský atlet Jesse Owens, ale Leni dostala od německého ministerstva propagandy vše, o co si řekla.

Natočila ale víc než jen výpravný film. Po Olympii a dalším snímku Triumf vůle se podle Riefensthalové točily filmové deníky na celém světě a tak vznikl i nový žánr. Triumf vůle šel do kin v roce 1934 a patřil hlavně masovým scénám ze sjezdu NSDAP. Nepotřebovala příběh, stačily obrazy a brilantní střih. Povýšila Hitlera na filmovou hvězdu. Taky se ale šuškalo, že byla jeho a Goebbelsovou milenkou. To vždy popírala, pro Hitlera jen natočila tři filmy (Norimberskou trilogii).

Co ale přiznala, byla fascinace osobou Adolfa Hitlera. Když ho uviděla poprvé (1932), napsala mu hned dopis a za pár dní se setkali. Tehdy jí řekl: „Až se dostaneme k moci, budete dělat filmy jen pro mne.“ Taky se jí snažil obejmout a prý po ní evidentně i toužil. „Pak se ale stáhl a prohlásil, že před dokončením svého díla nesmí milovat žádnou ženu…“

Když se z Hitlera stal první muž Německa, vzpomněl si i na Leni. Napoprvé prý odmítla, nechtěla mít s politikou nic společného a ani dokumentární film ji toho moc neříkal. Pak ji ale slíbil, že politiku a umění nemusí míchat, protože od Leni chce jen umělecké dílo. Souhlasila a pak na tom pracovala sedm měsíců.

Po Olympii, kterou obdivovali i další lidské stvůry jako Stalin nebo Mussolini, a po válce už ale nesměla natočit nic. Až do roku 1954, kdy nakonec dotočila Nížinu, na kterou dostala od Hitlera 7 milionů říšských marek. Začala na jaře 1940, ale nepřálo jim počasí, pak začala mít deprese a další zdravotní problémy. Ke konci války jim k tomu všemu došel materiál a pak i Hitlerovy peníze.

Žila naplno. Třeba když jí bylo už 70 let, vrhla se na potápění. Svět pod hladinou ji učaroval. Chtěla udělat dokument o korálových zahradách a v roce 2002 opravdu vznikl. Potápěla se i po 80, zemřela ve svých 101 letech. Bylo to krátce po svatbě s o 30 let mladším asistentem Horstem Kettnerem. Vždy dokázala vše, co si vzala do hlavy. Nikdy se jí ale nesplnil sen, aby se konečně zapomnělo na jejich sedm měsíců pro Hitlera.