Hana Muchová. Německá režisérka, herečka a mj. tanečnice. Filmy točila jinak a líp než její současníci. Taky ale uvěřila nacistům a pomáhala jim s propagací. Režie Irena Žantovská (?).
Účinkují Nela Boudová, Jiří Böhm a Pavel Rímský.
Natočeno 2018. Premiéra 26.-30. 3. 2018 v cyklu Příběhy slavných č. 143 (ČRo 2 Praha, 9:40 h.; 5 x 5 min.).
Lit.: Muchová, Hana – Luptáková, Věra: Režisérka, která sedm měsíců točila pouze pro Hitlera. Příběhy slavných: Leni Riefensthalová. In web ČRo 30. 3. 2018 (anotace). – Cit.: Leni Riefenstahlová patřila k nejvýznamnějším filmovým režisérkám celého 20. století. Když pak nemohla točit, aspoň fotografovala původní obyvatele Afriky (Poslední Núbové nebo Lidé Kau). Fotografické knihy byly unikátní, antropologicky i etnograficky. Jako první bílá žena s nimi dokonce léta žila a naučila se jejich jazyk.
Ani po vydání fotoknihy Poslední Núbiové (1974) kritici nezapomněli připomenout, že má „válečný škraloup“. Prý byla „fascinována fašismem a fašistickým ideálem krásy“. Ona se bránila tím, že byla pouhou stoupenkyní krásy a ne „odpornou propagandistkou Hitlera a nacismu,“ jak ji hned po válce označili. U ní prý ale nikdy nešlo o politiku, ale o krásu, umění, harmonii, o vše zdravé. Průměrnost byla nezajímavá. Kult krásy, ale nevynalezl Hitler, ten ho jen dostal do extrému. Už před ním tady byl Hollywood nebo starověcí Řekové.
Po válce ji kvůli obvinění z propagace nacismu dvakrát zavřeli do vězení, ale pak museli propustit bez trestu. Nejdřív ji obvinili Američané, kteří Leni zavřeli do sběrného tábora se všemi nacistickými elitami. Čekala, že tím to všechno skončilo, ale když chtěla ve Francii dělat další film (Nížina), zatkli ji znovu.
Dostala domácí vězení, a to i s prvním manželem. Na chvíli ji zavřeli do ústavu pro choromyslné a zabavili většinu majetku. Až v roce 1948 zbavil Leni Riefensthalovou francouzský tribunál obvinění definitivně. Přitom nikdy nebyla členkou NSDAP, o koncentračních táborech prý neměla ani potuchy. Až když potřebovala pro Nížinu komparz 50 Romů, přivezli je z pracovního tábora Maxglam. Sama tam nebyla tehdy prý netušila, že všechny komparzisty pak poslali na smrt. Asi byla jen mladá a naivní.
Ještě před válkou (1936) natočila 3,5hodinový dokument Olympia. Byl o olympiádě v Berlíně a stal se jedním z 10 nejlepších filmů dějin kinematografie. Hlavně přelomovým způsobem zpracování (kamery na vozíku nebo třeba na stožáru a v dírách v zemi, triky a hry se světlem). Hitler prý děsně zuřil, když vybojoval čtyři zlaté černošský atlet Jesse Owens, ale Leni dostala od německého ministerstva propagandy vše, o co si řekla.
Natočila ale víc než jen výpravný film. Po Olympii a dalším snímku Triumf vůle se podle Riefensthalové točily filmové deníky na celém světě a tak vznikl i nový žánr. Triumf vůle šel do kin v roce 1934 a patřil hlavně masovým scénám ze sjezdu NSDAP. Nepotřebovala příběh, stačily obrazy a brilantní střih. Povýšila Hitlera na filmovou hvězdu. Taky se ale šuškalo, že byla jeho a Goebbelsovou milenkou. To vždy popírala, pro Hitlera jen natočila tři filmy (Norimberskou trilogii).
Co ale přiznala, byla fascinace osobou Adolfa Hitlera. Když ho uviděla poprvé (1932), napsala mu hned dopis a za pár dní se setkali. Tehdy jí řekl: „Až se dostaneme k moci, budete dělat filmy jen pro mne.“ Taky se jí snažil obejmout a prý po ní evidentně i toužil. „Pak se ale stáhl a prohlásil, že před dokončením svého díla nesmí milovat žádnou ženu…“
Když se z Hitlera stal první muž Německa, vzpomněl si i na Leni. Napoprvé prý odmítla, nechtěla mít s politikou nic společného a ani dokumentární film ji toho moc neříkal. Pak ji ale slíbil, že politiku a umění nemusí míchat, protože od Leni chce jen umělecké dílo. Souhlasila a pak na tom pracovala sedm měsíců.
Po Olympii, kterou obdivovali i další lidské stvůry jako Stalin nebo Mussolini, a po válce už ale nesměla natočit nic. Až do roku 1954, kdy nakonec dotočila Nížinu, na kterou dostala od Hitlera 7 milionů říšských marek. Začala na jaře 1940, ale nepřálo jim počasí, pak začala mít deprese a další zdravotní problémy. Ke konci války jim k tomu všemu došel materiál a pak i Hitlerovy peníze.
Žila naplno. Třeba když jí bylo už 70 let, vrhla se na potápění. Svět pod hladinou ji učaroval. Chtěla udělat dokument o korálových zahradách a v roce 2002 opravdu vznikl. Potápěla se i po 80, zemřela ve svých 101 letech. Bylo to krátce po svatbě s o 30 let mladším asistentem Horstem Kettnerem. Vždy dokázala vše, co si vzala do hlavy. Nikdy se jí ale nesplnil sen, aby se konečně zapomnělo na jejich sedm měsíců pro Hitlera.